Denis Mair, překladatel díla iského básníka a čínského politického prominenta jménem Jjidi Majie, několikrát srovnával Nuosuy se severoamerickými indiány. Vskutku, podobností není málo – ať už jde o způsob života, jistou nevázanost a nepolapitelnost, svébytnou kulturu a složitý jazyk. Bohužel, společné mají i věci, které je, jejich prostředí a jejich kulturu mohou plíživě a navždy zničit. Stejně jako dnes již bývalá území severoamerických indiánů, i Liang-šan oplývá nerostným bohatstvím. Mezi všemi kameny a kovy nejjasněji září achát.
Obecní úřad v Mej-ku.
Jeden z těch dvou se po chvíli uvolil utroustit radu. „Ať jede nejdřív do La-ma. Tam je most do obce Er-čchi. No a odtamtud vede prašná cesta nahoru. Až dojde do Wa-ku, nechť se místních zeptá na cestu do Wa-i-a-mo. Nad Wa-i-a-mo je Ťi-ťüe-pi-lu – a tam je to, co hledá... Resp. bylo, teď už tam nic není... Vážně nechápu, co tam uvidí,“ glosoval muž, který byl otočen obličejem k Ch. a mé maličkosti nevěnoval jediný pohled. „Zvládneš to sám?“ zeptal se Ch. „Jasně,“ odpověděl jsem s úlevou. Konečně se bude něco dít. Konečně... Po třech letech čekání.
Jjike Hxabbu ꐚꈌꉐꁬ a já dáváme hrozný! Ostatní věci z toho večera jsou k nalezení na mém SoundCloudu.
Velmi dlouhý záznam našeho pochodu.
„Stan... Tvůj... stan... máš... máš ho..?“ zněl mrtvolný hlas na druhém konci telefonu. „M..m.mám,“ zněla odpověď mě – člověka jakoby těsně před skonem. Zatímco Ch. ležel v okresní nemocnici zavěšen na kapačkách, ze mě prýštily, často bohužel v jeden a ten samý moment, tekutiny všemi k tomu uzpůsobenými tělními otvory. Alespoň jsem zjistil, že „turecký“ záchod je pro tyto případy skvělý vynález. Žalostný stav nás dvou na smrt nemocných nešťastníků spolu nesouvisel, nicméně připomínalo to situaci, když tři kamarádky, které spolu často tráví volný čas, náhle v úterý odpoledne dostanou své dny.. Tato mužská podoba však byla, troufám si tvrdit, ještě o něco nepříjemnější. „Jseš chabrus, tak já musím být taky, kamarádi drží při sobě,“ řekl Ch. do telefonu a rozřehtal se jako kůň. Jeho vydatný smích následně přešel v kakofonické chroptění. Řekl bych, že v tu noc a následující den padl „teplotní“ rekord... Můj teploměr, poté co jsem jej vytáhl z podpaží, ukazoval zhruba o 30 stupňů více, než bylo za okny. Vím čím to bylo. Neměl jsem tu omáčku z těch nudlí pít. Neměl jsem ani pít tolik toho hnusného piva. Co bylo Ch., to nevím... Ale pokud to bylo cokoliv v rozpětí od rýmy až po ebolu, kapačka vše spolehlivě vyřešila.
Na trhu v Si-čchangu poblíž Nan-ťie. Copyright Renata Mirková.
Jako vždy, můj pobyt v Čao-ťüe netrval dlouho. Hotel naproti místu, kde se prodávaly vala, tradiční iské „kabáty“ z těžké ovčí příze, jsme s R. opustili přesně v době rozbřesku. Ulici zaplnily kamiony, které vezly obří vrtule na větrnou energii kamsi do kopců... My jsme se ale vydali opačným směrem – do okresu Pu-tchuo, místa, kde se hovoří dialekty nuosuštiny Adu a Suondi. Původně byla cílem mokřina v An-le, druhá největší v Sichuanu... Nakonec jsem v tomto okrese viděl a pocítil mnohem více, než bych asi chtěl...
Něco mě drželo za krkem a vláčelo po celé místnosti. Připadal jsem si jako ten nešťastník v dillíské zoo, kterému to samé udělal tygr, do jehož výběhu spadl. Ten chlapec to prý měl hned za sebou, šelma mu v mžiku čelistmi rozdrtila vaz. Já jsem ale byl v tento moment nesmrtelný. Z tváří mi dralo kůži každé zrnko písku, které se válelo na podlaze, do hlavy a dalších částí těla jsem se musel udeřit o každý ostrý roh. Úlomky mých zubů chutnaly úplně stejně, jako tenkrát po olíznutí baseballové pálky. Ta věc, která se mnou takhle úděsně zacházela, mě pokaždé odhodila zpátky na postel potaženou růžovým povlečením... A pak to celé začalo znova. Začalo to tak, že na mě cosi sedělo a tlačilo můj trup oproti cedrové zdi. Cítil jsem tu tíhu, byla značná. A pokud jde o ty zdi, tak alespoň mysím, že obklady byly z cedrového dřeva... Celé tohle dění mi přišlo svým způsobem normální, jen chvílemi mi okraji vědomí probleskovaly pocity, že se děje asi něco zlého...
S přibývajícím množstvím alkoholu v krvi bylo v místnosti stále méně slyšet artikulované slovo, což mi opakovaně působilo déjà-vu ve vztahu ke snu, který se mi zdál ve vlaku na trase Čcheng-tu - Si-čchang. „Když bude válka mezi našimi světy, určitě sem nejezdi bojovat. My sice nejsme fyzicky stavění jako vy, nicméně jsme mnohem silnější duchem,“ pronesl lidový osvobozený armádník a řádně si přihnul. Nezapomněl také R. zdůraznit, že zná jednoho profesora ze Sečuánské pedagogické. R. měla prý zmínit jméno našeho nového kamaráda a všechno bude v pořádku. Tato skutečnost se stala leitmotivem celé této situace, neboť svobodník neopomínal neustále zdůrazňovat, jak tímto R. značně ulehčil život, což implicitně znamenalo, že by mu měla být nekonečně vděčná. Na otázku, kde pracuje, se významně odmlčel a poté odvětil, že je to tajné. „Mám auto, odvezu vás zpátky do Si-čchangu,“ řekl a napotřetí našmátral klíčky od auta, které měl zavěšené u pasu. Tato představa mi byla ještě vzdálenější, než třeba takový rybí banán. Oběma s R. Nám bylo jasné, že je to píčovina jak voda v koši.
Moje kamarádka A. a její podání zásadní písně "Neboj se!" (Isky: A jie lo ꀋꏦꇊ, Čínsky: Pu-jao-pcha 不要怕). Původní verze je k nalezení mj. na Youtube.
„U nás v Chou-po-naj-tchuo (místo v srdci okresu Mej-ku) máme stélu, která je popsaná znaky, které nikdo nedokáže přečíst. A v horách jsou taky nějaké skalní rytiny, některé z nich dělal jeden můj předek,“ vykládal Ch., zatímco jsme pojídali kousky naporcovaného vepře z obrovského grilu. Zíral jsem na něj jak patnáctiletý puberťák, který poprvé vidí striptýz. Takovéhle věci se mi nesmějí říkat, protože já je pak chci všechny sám pro sebe objevit. Plán na první říjnový týden je tedy jasný. Ch. říká, že mi ty kameny ukáže.
„Tyhle vrata pamatujou Čchingy,“ říká stařík, který sedí v prostoru historické brány, masivní dřevěná křídla jsou oplátována kusy zrezavělého kovu. Závora a petlice stále budí respekt. Jde o jedno ze čtyř míst, kudy se dá projít skrzevá zeď obepínající starou čtvrť. Její rekonstrukce započala v roce 1998, původní stavba pamatuje počátek Mingů. Starý pán má okolo sebe celé své živobytí - desítky igelitových tašek, které přetékají ingrediencemi tradiční čínské medicíny. Venku za druhou bránou je trh, kde Nuosuové prodávají plody svých polí, popřípadě místní tofu, které se uchovává v zelném nálevu.
Když jsem při příjezdu do Si-čchangu nastoupil do autobusu číslo šest, při jednom z řidičových zběsilých manévrů se mi naskytl pohled na zdejší monstrum. Stálo jako na podnose tvořeném širokým bulvárem a zlověstně dýmilo. V přilehlé obci Ťing-ťiou, kterou sičchangská aglomerace stále více pohlcuje, vyrostla v roce 2011 obrovská továrna na zpracování kovů. Někdy na jaře má známá A., která zpívá v jednom ze sičchangských barů tradiční liangšanské písně a vyrábí nádherné nuosuské šperky, zveřejnila na svém mikroblogu fotografie několika nešťastníků, povětšinou starých lidí, kterak třímají rudý transparent, jenž je svým formátem a vzezřením typický spíše pro zveřejňování hesel vládní propagandy. Kontrarevoluční slogan hlásal něco ve smyslu „Nechť ocelárna okamžitě vypadne z Ťing-ťiou“. „Tisíce let staré klima tahle továrna během několika posledních roků nadobro změnila. Teď je tu strašné vedro,“ říká mi student třetího ročníku oboru ochrany prostředí ve vlaku do Čcheng-tu. Místní územní plánovači postavili továrnu přesně ve středu větrného koridoru údolí řeky An-ning, což znamená, že veškeré zplodiny jsou rozfoukávány nad město a pokud je továrna v provozu, nebe není modré, nýbrž šedo-ocelové.
Když jsem vlezl do vagonu číslo čtrnáct, rázem jsem se ocitl zpět v Helsinkách. Tedy – lépe řečeno ve finské sauně. Ve vzduchu visely kondenzované kapky potu všech lidí, se kterými jsem měl v těsném kontaktu strávit dalších deset hodin. „Zapněte už, kurva, tu klimatizaci,“ zvolal standardní sečuánštinou do zašmodrchaného klubka všemožných jazyků a nářečí podsaditý muž, který v ruce třímal třídeckovou lahev pálenky er-kuo-tchou.