Vzpomínky na Ťien-čchang

„Tyhle vrata pamatujou Čchingy,“ říká stařík, který sedí v prostoru historické brány, masivní dřevěná křídla jsou oplátována kusy zrezavělého kovu. Závora a petlice stále budí respekt. Jde o jedno ze čtyř míst, kudy se dá projít skrzevá zeď obepínající starou čtvrť. Její rekonstrukce započala v roce 1998, původní stavba pamatuje počátek Mingů. Starý pán má okolo sebe celé své živobytí - desítky igelitových tašek, které přetékají ingrediencemi tradiční čínské medicíny. Venku za druhou bránou je trh, kde Nuosuové prodávají plody svých polí, popřípadě místní tofu, které se uchovává v zelném nálevu. Kousek dál, v polovyschlém říčním korytě se odehrává rituál, kdy bimo s charakteristickým kloboukem hlubbu nasazeným na hlavě právě podřezává kohouta. Ten chvíli předtím smířeně ležel po jeho pravici. Krev prýštící z kurova hrdla v mžiku obarvila stěny bílé misky tmavě rudou barvou. Z dálky vidím trs bankovek podobné barvy, které intelektuálovi z hor předala jeho klientka. Vedle mě, opřená o betonové zábradlí, zběsile buší do bubnu šamanka monyi (její mužský protějšek se nazývá sunyi) a je v naprostém holotropním tranzu. Po několika minutách rituál, při kterém pravděpodobně vzývala ducha gede wasa, jenž má klientovi pomoci tím, že přinese sílu ze světa zesnulých předků, končí. Šamanka, která v jeho průběhu z hlavy setřásla svou modrou čepici charakteristickou pro nuosuský klan Adu a dala tak prostor svým dvěma dlouhým copům, které se divoce zmítaly kolem její hlavy a připomínaly tak medúziny hady, si odzívla, sebrala podanou stojüanovou bankovku a poposedla si k další zákaznici. Ta si nechává věštit z ruky a posléze zkoumá žloutky dvou vajec, které plavou ve vodě v misce s temnými stěnami zevnitř a typickým černo-žluto-červeným dekorem zvenčí. Před naťuknutím skořápky médium několikrát vejcem obkrouží klientčinu hlavu a ruce, načež následně vloží jeho špičku zákaznici do úst. Ch. mi říkal, že takto se zjišťují zdravotní problémy. Když i tato diagnostika skončí, šamanka ukáže na jméno a telefonní číslo, které je napsané černou fixou na horním rantlu nad jejím levým ramenem. Nepřehlédnutelná vizitka pro případ, že se zákaznice bude chtít domluvit např. na soukromém sezení. Kus opodál právě přinesl vnuk svému dědovi, taktéž bimovi, pivo. „Ne, neučím se na bima, jsem tu jen s dědou,“ vysvětlil. Naproti nim seděl podobně oděný pár – bimo a šamanka monyi, kteří byli vzdálení příbuzní. Pod jedním slunečníkem se bránili zdejším, mnohými Chany obávaným ostrým slunečním paprskům. Nedaleko od nich sedí muž, jehož hlubbu je ležérně zavěšené na klandru nad jeho hlavou. Před sebou na stoličce má ovšem rozložené zažloutlé, okoralé listy bimoské knihy. „Více než sto let, mám ji od otce, který ji zase dostal od svého otce,“ odpovídá na otázku o stáří této vzácnosti. Četl jsem historky o odvážlivcích, kteří za Velké kulturní revoluce tyto svazky schovávali ve vlhkých jeskyních – zabalené do naolejovaného papíru a vsunuté mezi dvě střešní tašky. To aby své dědictví ochránili před zběsilou tupostí a ikonoklastickým fanatismem Rudých gard. Před očima mi tak leží němá, avšak vzhledem a obsahem přesto výřečná pamětnice veškerých útrap, kterými kultura bimů za poslední století musela projít. Všichni tito lidé sedí v jedné části trhu – přesně v místě, kde se suchým říčním korytem dá přejít na druhou stranu. Spolu s nimi prostor obývají i lidé, kteří jim dodávají ingredience – dřevěné laťky, ze kterých pak vážou rituální panáčky připomínající praktiky haitských voodoo šamanů, ťinové lahve tvrdého alkoholu a vejce. Dnes je takovou dodavatelkou žena s fialovým šátkem a silně vrásčitým obličejem.

Z obchodu se psy se mezitím ozývá štěkot a vytí, bílé oči osmahlých obličejů, které v podřepu posedávají všude okolo, těkají od kabelky k batohu. Dav lidí právě hřmí ve srocení okolo čehosi, co by se dalo nazvat „proto-pinballem“ - kulička létá v dřevěné poloelipse a zapadává do děr s rozličným bodovým ohodnocením. Všichni okolo mají vsazeny nějaké ty drobné. „Hazard, co...“ prohodím s úsměvem k jeho majiteli. „Ne ne, tohle je kultura národnostních menšin,“ odpoví zcela vážně majitel. Opodál chlap s cigárem v puse popotahuje za provázek, který postupně uvolňuje tři kostky zavěšené na vertikální stěně do pravého úhlu otevřené bedny. „Nefoť mě, sakra,“ štěkne na mě. Má vsazeno deset na slona. Na kostkách jsou obrázky zvířat. Když některé z nich padne, vyhrává dvojnásobek. Když ne, prohrává vše. Pětku prohrál, ale v druhém kole je to majitelka tohoto liangšanského „jednorukého bandity“, která s tichým vzdechem „Hxobbu a!“ nevěřícně obrací oči v sloup a podává rozjařenému chlápkovi čtyřicet jüanů.

Tohle všechno je k vidění okolo Nan-ťie, místa, které mě před mnoha lety tolik uchvátilo. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem viděl „opravdové“ staré město, nikoliv to vyztužené betonem a připravené na příjezd hladových turistů. P. se vrátila do Milána a A., nastrojená do tradičního kroje svých lidí z okresu Čao-ťüe, držela devítidenní hlídku u těla zesnulé matky její blízké kamarádky. Tyhle dny jsem tedy strávil osamělým, náhodným korzováním po městě, přičemž jsem si „odskočil“ na zdravotní prohlídku, nezbytnou proceduru pro získání ročního povolení k pobytu.

Nemocnice, která sídlí na samém kraji tohoto starého města, je jeden velký paradox. Tak moderní vybavení jsem neviděl ani v Motole. Výšku, váhu a tlak mi změřil robot, rentgen plic se odehrával v místnosti jak vystřižené z designu vesmírné stanice podle představ A. C. Clarka. Ovšem v čekárně bylo jen málo lidí, kteří si pod cedulí „ZÁKAZ KOUŘENÍ“ nezapálili jedno či dvě žvára. Oproti té samé proceduře kdysi v Čcheng-tu, tady všechno probíhalo velmi svižně a bez stresu. Místní sestřičky si dělaly výtečnou legraci, že jsem určitě HIV pozitivní. Podle nich (i podle jiných) je tento kraj z tohoto pohledu jedním z nejproblematičtějších ve vnitrozemské Číně. Denně se jen v jejich nemocnici prý vyskytnou 1-2 nové případy. „Nejhůř je na tom Pu-tchuo, tam místní jedou fakt opravdový bomby,“ říkaly. Na vině je nitrožilní aplikace drog (heroin) a také nezřízený život, umocněný neznalostí jakékoliv formy ochrany. Před svatbou musí oba partneři, dle poměrně nového pravidla, projít testy. Ty se provádějí i před nástupem do jakéhokoliv nového zaměstnání. Musím říct, že jsem se s touto partou modelek docela skamarádil. Těžko říct, jak moc k tomu přispěl fakt, že mě dokonale poznaly z papíru s mými citlivými údaji mnohem dříve, než viděly můj obličej.

Po opuštění nemocnice s výsledky, kdy mou paži zdobila obrovská modřina po injekci, díky níž jsem právě já vypadal jako náruživý uživatel heroinu, jsem se vypravil zpět do Nan-ťie, abych se posilnil řádnou dávkou chuej-kuo-žou, aneb „vepřového vráceného do hrnce“. Mléko a vejce, zásobárna energie, kterou jsem obdržel při odchodu ze špitálu, mi vystačila tak akorát na cestu. Vybral jsem si ten nejrozpadlejší domek, kde odehnívající vývěska oznamovala, že podnik se specializuje na věhlasné fušunské tou-chua - vařené tofu, které buď milujete, nebo nenávidíte. Já jej miluji.

Na vývěsce ukazující hygienickou úroveň podniku svítilo červenou barvou vyvedené písmeno „C“, vedle nějž byl piktogram neutrálně se tvářícího obličeje. Po usednutí a objednání pokrmu se ke mně přitočili dva chlápci, z nichž jeden v restauraci již byl a druhý, který když mě slyšel hovořit, vlezl do domku přímo z ulice. Ten druhý byl učitelem angličtiny na zdejší střední škole. Ačkoliv nikdy nebyl v zahraničí, výslovnost měl perfektní, což jsem mu několikrát zdůraznil. Druhý chlápek, oděný poněkud ležérním způsobem, začal zostra politickou debatu. Jejím vrcholem bylo rezignované máchnutí rukama nad zdejšími poměry a proslov ve stylu „Němci vymysleli marxismus, ale sami mu nikdy nevěřili. Vždyť u nich nikdy nebyl, žejo... V týhle zemi nikdo nic s ničím neudělá,“ načež odhodil párátko, vyšel ven, kde si mohutně odplivnul. Chlápek odnaproti právě dodělal další várku typických sečuánských koláčů zvaných kuo-kchuej, jejichž vůně doputovala přes už tak vjemově pestrou ulici až k mému chřípí, které bylo dočasně umrtveno pravidelnou dávkou chilli a kuliček žlutodřevu peprného. Podobně výrazné bylo i mužovo blednoucí tetování na předloktí pravé paže.

Podniky v Nan-ťie, tedy Jižní ulici, mají neuvěřitelné kouzlo. Už jenom díky tomuto místu Si-čchang rozhodně není nudnou pastí. Herny, banky, obchody s potravinami a alkoholem. „Strhnou taky tuto čtvrť? Vždyť ji nikdo už neopraví,“ ptal jsem se mnoha lidí. Bohužel jsem se nemohl zeptat jednoho hipstersky vyhlížejícího staříka, který vždy při mých návštěvách před lety dřímal před svým karaoke barem. Místní odnaproti říkali, že se odebral za Marxem, tedy na věčnost. Pokud jde o odpovědi, dostal jsem vyšší počet „ne“ než „ano“. „Je to památka, vždyť tohle dřevo pamatuje ještě Ťien-čchang,“ říkal obchodník s krumpáči a motykami a odkazoval na staré jméno Si-čchangu. Medová žena ve svých sedmdesátých letech horlivě přikyvovala. Nudlář právě vychrstnul lavor tekutého čehosi doprostřed prašné ulice, toho času v rekonstrukci. Hmota s vodou přistála přímo pod kopyty koně, na jímž taženém voze se právě vezl náklad brambor. „Tam dole to strhnou, tady nahoře zatím ne,“ říkal chlap z čajárenského doupěte hazardu. Vskutku, na omšelých zdech několika starých budov v dolní části, které jsou k nerozeznání od těch nahoře, se již dnes vyjímá rudě zářící znak „čchaj“, tudíž „strhnout“ či „odstranit“,

Z herny/čajovny jménem Ťiou-ťiou-lou se linulo nezvyklé ticho. Většinou byla nacpaná k prasknutí a někteří zanícenci stávali i venku, popřípadě posedávali na obrubníku. V podobném zařízení hned vedle, které jméno nemělo a jehož průčelí zdobily charismaticky prohnuté překližky, to přecejen víc žilo. Nicméně v Ťiou-ťiou-lou mě zaujaly vlhkem zkroucené kaligrafie rozvěšené po zdech. „Ten, kdo tohle psal, už tu není,“ řekl mi majitel. „Já tenhle podnik mám asi osmnáct let. Předtím to měl někdo jiný,“ dodal. „Asi nás vyženou... Ale kdy? To nevím,“ dodal. Chvíli jsme poseděli a já jsem nacvakal pár fotek. Zvuk spouště byl přerušen zvukem stlačené PET lahve. Z kuchyně vylezl oprýskaný člověk, který se živí recyklací plastů. V sičchangské sečuánštině prohodil několik zdvořilostních slov a představovacích frází, načež začal poměrně ostře žehrat na svůj osud a zdejší poměry. „Stejně nám to strhnou, dole už začali,“ říkal majitel čajovny. V dolní části ulice, tam u brány, kdysi stál podivuhodný dům – jako vystřižený z představ Tima Burtona. Na prejzové střeše seděl vertikální přístavek, který nádherným, neumělým způsobem trčel do okolí. Z této budky rostly do všech směrů květiny. Šlahouny některých z nich olizovaly i šedočerné tašky střechy pod celou touto zajímavou strukturou. V podvečer zaprášenými, zčernalými skly, která byla násilně vsazena do prkenných rámů, probleskovalo světlo petrolejky, které celý tento skvost ozařovalo žlukle žlutou barvou. Jelikož ale tato budova patrně nepamatovala krušné ťienčchangské časy, v době mého letošního příjezdu už z ní zbylo pouze tratoliště trámů, prken a cihel. Některé z nich byly očouzené, jakoby v tom domě propukl požár. Možná ale byly jen poznamenány dlouholetým dýmením svítidla.

Cestou zpět jsem se zastavil na čaj v tom nejšpinavěji vyhlížejícím podniku. „Dva kchuaje,“ řekla překvapená šéfová, zatímco mi přinesla plecháček s čepičkou. Svou zčernalou rukou nabrala do dlaně lístky jasmínového čaje z dřevěné krabice. Ty následně zabrnkaly o dno otřískaného hrníčku, v němž po chvilce zasyčela horká voda. Podnik, stejně jako mnoho dalších, nemá jméno. Barabizna osázená překližkami na svém průčelí nese jen malou modrou cedulku s číslem 21 a názvem ulice – Wang-ťiang, tedy „výhled na řeku“. Až později mi Dmitrij S. vlastně připomněl, že s názvem ulice mám tak trochu jüan-fen. Můj nejoblíbenější park v Čcheng-tu totiž nese stejné jméno.

Patrně neexistuje lepší místo ke studiu jazyka Nuosuů. Většina lidí v místnosti byla z okresu Si-te, kde se hovoří nuosuským dialektem Shynra, který byl vybrán jako standard pro liangšanskou ištinu. „Já jsem Muga a jsem bimo,“ říká mi vrásčitý muž s charakteristickým turbanem a drátem zabodlým do ucha. Na konci drátu se skví červená kulička, celé to dohromady tvoří něco jako náušnici. Zvláštní bylo, že Muga hovořil kombinací sečuánštiny a svého rodného jazyka. „Tady máš číslo, ozvi se a něco spolu vypijeme,“ rozloučil se a šel patrně vykonávat svou profesi na břeh řeky. Hejno poletujících much se srotilo u očouzeného, igelitovým materiálem potaženého stropu. Řidič dosrkl poslední hlt a také si šel po svém. Místo se poměrně vyprázdnilo, stále mě však sledoval vytřeštěný pohled dítěte "paní lao-panové". S díky jsem se zvedl a šel dál.

Nejdříve jsem zamířil do ulice, kde se prodává stříbro, mejkuský achát, nuosuské tradiční lakované černo-žluto-červené nádobí a další artikly. Nádobí pochází rovněž ze Si-te, to pravé je vytesané z drahého dřeva. V policích však stálo jen to levné, které je určeno pro turistický trh. „Ale to je dřevo se Si-te,“ říkala mi jedna z prodavaček. „Ano, ale asi to není úplně to 'ono',” odvětil jsem a ona mi věnovala napůl souhlasné pokynutí hlavou. Opodál mi chlápek vysvětlil, v čem tkví celé tajemství pravého nádobí. „Lak je ze stromu, kterému říkáme jybbo. Když není zaschlý, je jedovatý a hodně lidí se může otrávit, popřípadě se jim spustí alergická reakce. Jakmile ale zaschne, je vše v pořádku. Takhle nádobí ale dělá už jen velmi málo lidí a je drahé.“ To, co platí o miskách, se rozhodně nedalo říci o výrobcích ze stříbra, které místní mistr vyráběl na koleně přímo uprostřed obchodu. „Pár stovek, tak sedm,“ odpověděl, když jsem ukázal na masivní stříbrné náramky v jeho pečlivě opečovávané vitrínce. „Je to dvojice,“ ještě dodal. V cenovém žebříčku však vede achát, který může stát třeba až třicet tisíc jüanů. Ano, jde najít i levný, ale to, podobně jako siteské nádobí, není to pravé ořechové. Pomyslnou korunu všemu nasazují stará stříbrná platidla – tzv. ingoty či odlitky. „Nejlevnější 'šunt' je za čtyři pět tisíc,“ vypráví mi poněkud nedůvěřivě jeden z prodejců. V té chvíli se objevil mladý Nuosu – podoben slunci vycházejícího ze západní strany. „Dej mi sedm litrů a je to tvoje,“ pronesl, když z útrob svého šatstva vytáhnul pečlivě naleštěný ingot. „Ani náhodou,“ řekl jsem. „Kolik dáš?“ zeptal se. Na to už jsem jen zavrtěl hlavou. Chlapec se otráveně odpíchnul pravou nohou ve směru stolku s pivem, který měl rozprostřený s dalšími přáteli veprostřed ulice a řádně si přihnul. „Bacha, je tu spousta padělků,“ utrousil ještě majitel obchodu. „Některé mají na sobě ještě vyraženou císařskou éru, ty jsou pak nejdražší,“ dodal a zmizel vzadu ve skladu. „Jsou různé druhy ingotů,“ vyprávěl mi o několik dní později Wu Starší, kuejčouský Nuosu. „Ty s nejmenší hodnotou skutečně stojí pár tisíc, pak jsou tu ale i takové, které pamatují tažení Ču-ke Lianga!“ pokračoval. „Ale nene,“ odfrknul jsem a trochu skepticky sklonil hlavu. „Vážně, zeptej se v okolí.“

S Ču-ke Liangem se to mělo následovně... V první polovině 3. století n. l. podnikl do této oblasti vojenské tažení, aby zpacifikoval místní vzbouřené obyvatelstvo. Není až tak úplně zcela jasné, kudy první ministr státu Šu-Chan postupoval. Určitě však dospěl i do údolí řeky An-ning (tam právě leží nynější Si-čchang), kde založil několik vojenských základen. Ču-ke Liang vyšel ze všech bojů jako vítěz. Někteří místní generálové, jmenovitě např. Meng Chuo, na něj však udělali takový dojem, že jim nabídl post ve své armádě. To vlastně byl Ču-ke Liangův přínos pro celou tuto oblast – ačkoliv zdejší vzbouřence porazil, do správy oblasti dosadil jejich elity a věnoval jim na stvrzení jejich postavení různé rituální předměty (údajně hlavně bronzové bubny), mezi nimiž určitě byly i zmiňované ingoty. Místní jej tak chovali a dodnes tradičně chovají v úctě. Chrámy k uctění Ču-ke Lianga byly naprosto běžné jak na zdejších trzích, tak i na poměrně vzdálených místech v provincii Kuej-čou v období vlády dyn. Ming – tedy téměř o tisíc let později od Liangova tažení. Během pročítání místní kroniky jsem našel následující zápis:

„V desátém roce vlády císaře Jung-čenga [1732] nalezl kameník jménem Wu Čan-siang v (leiboském) městysu Chuang-lang u kláštera Wu-ma při těžbě kamene ve skalní výduti čtyři bronzové bubny (…). Předal je veliteli vojenského ležení v An-fu Mao Lung-ťiaovi, který je pak dále předal generálu Chuang Tching-kuejovi.“

Fakt, že tady někde koluje pár kousků stříbra pamatujících Ču-ke Lianga tak sice nemusí být úplně odtržen od reality, přesto je to podle mého názoru poměrně nadsazené. Kdo ví. V ten moment mi do přemítání zazvonil telefon: „Kde jseš,“ zeptal se Ch., mladý zpěvák a bimo. „Jdu slavit narozeniny, kde jsi ty?“ zeptal jsem se zase já. „Jsem v horách, kutám achát. Dorazím později,“ řekl a zavěsil. To ale předbíhám, neboť diskuse o stratégovi a jeho ingotech následovala asi dva týdny poté, co jsem zevloval v okolí Jižní ulice.

Předtím než jsem se vydal zpět, jsem ještě „přebrodil“ řeku vyschlým korytem, abych zlehka prozkoumal druhý břeh. Dřevěné domky přetékaly zkušenými karbaníky a hráči ma-ťiangu - téměř všichni byli oděni do modrých uniforem a dohromady jim určitě bylo přes deset tisíc let. Mdlé sluneční paprsky ohlašovaly brzký konec dne. „Tady to brzy srovnají se zemí, jen nevíme kdy,“ shodli se všichni. Zdejší domky totiž nejsou tak staré jako ty z protějšího břehu. Spousta bezejmenných míst, kde jistě mnoho lidí prohrálo své úspory v kartách či šachu, tak v brzké budoucnosti zmizí z povrchu zemského a nahradí je monotónní krychlovité betonové stavby. „Tohle je dobrá pavučina, co,“ řekl jeden mototaxikář, když jsem si se zájmem prohlížel spletenec elektrických, telefonních a prádelních drátů, který mocně čněl nad zdejší hlavní křižovatkou. „To jo, to je,“ zmohl jsem se pouze na jednoduchou odpověď. Ani pavučina složitých vztahů zdejších lidí však nezabrání tomu, že budou jednou nuceni toto místo opustit.

O pár dní později jsem navštívil dvě policejní stanice. Jednu městskou a jednu prefekturní. Vše proběhlo velmi rychle a hladce a hned pozítří se v mém pasu skvěl šedomodrý papírek s označením ťü-liou-čeng, tedy „povolení k pobytu“. Jedna poměrně děsivá a zajímavá událost se stala na městském oddělení. Po zadání čísla mého pasu z počítače vypadla celá historie mých úkonů v Číně za poslední léta. Na prefekturním úřadě se zase smělo platit jen kartou, a tak jsem byl odkázán na pomoc ctnostného dělníka, který za mě celý obnos čtyř set jüanů zaplatil s důvěrou, že bankovky, které mu předávám, nejsou falešné. „Pořádně ji promni tady v rohu. Tady, u Maových vlasů,“ nabádal mě jednou zaměsnanec hostelu v Čcheng-tu, když jsem třeštil zrak na falešnou stojüanové bankovku přilepenou na zadní straně monitoru jeho počítače. „Takhle na první pohled nevidím ani necítím žádný rozdíl,“ říkal jsem mu. „Tak se podívej proti žárovce, to už bude jasné.“ Bylo. Dělníka jsem na mizinu nepřivedl.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(86657)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.