Je 7:00 ráno a já už nějakou tu dobu stojím na Florenci. Čekám na bus do Berlína – má zpoždění... Nervózní Japonec vedle mě se každou chvíli ptá, jestli je to správná linka do Hamburku, stále ho ujišťuji, že ano. Nakonec mi dělá společnost až do Berlína. Mluví dobře anglicky, ale ten přízvuk – připadám si jako idiot, když se ho ptám po každé druhé větě na to, co říkal...
Ve 13:00 vystupuji na ZOBu v Berlíně, loučím se a jdu hledat vchod do U-BAHNu (metra). Po chvíli ho nacházím, kupuji jednodenní jízdenku a nasedám do vagónu. Berlínské metro je fenomén. Všichni třímají plánek tras a pečlivě ho studují, ti kteří ho nemají se ptají těch, kteří ho mají, jak se dostanou tam a tam. Nejdříve jsem si myslel, že jsou to všechno turisti. Poté vyšlo najevo, že jsou to Berlíňané... Metro je velice rozmanité. Vlaky se liší, pokaždé přijede jiný. Navíc toto metro dost často jezdí po povrchu... A ještě jedna velká vychytávka – o víkendu funguje non-stop, takže pokud se někde na okraji Berlína nedejbože najebete pivama či jiným alkoholem, odpadá složité hledání nočních autobusů. Pomalu ale jistě dorážím do cílové stanice a jdu hledat hostel. Bylo to snadné. HELTER SKELTER mě vítá. Jdu na recepci a ptám se na volné místo. Milá slečna mi říká, že má poslední – v apartmánu pro 9 lidí. To je přesně to, co potřebuji. Jelikož jsem tady sám, uvítám početnou společnost. Stojí to 16 euráčů, snídaně „všechno co sním“ za 3 babky a internet skoro zadarmo. Před odjezdem jsem viděl na netu fotky z Tacheles – proslulé hipísácké čtvrti, ale zaboha jsem to nemohl najít na mapě. Jdu do pokoje, otevřu okno a ejhle... Celou tu parádu mám přímo před nosem.
Odkládám tedy své věci do prozatím prázdného pokoje a vyrážím na obhlídku města. Napřed pochopitelně Tacheles, poté jako správný obyvatel bývalého východního bloku razím kolem Národní galerie, dómu a poněkud zarostlých vykopávek z druhé světové války na Marx-Engels forum. Socha sedícího Marxe má dozlatova vyšmatané ruce a boty, do kovových „monolitů“ stojících opodál jsou vyryty fotky z dob východního Berlína. Potkávám česky hovořícího Rusa, který hovoří naší řečí opět po 15ti letech. „Praha je charašó! Hrad, choolky, fšeechno! Ja muset tam zpět se podívat“. Rozverně konverzujeme a přejdeme na komunismus. „Kamunizma, kamunizma,“ pokývává trochu trpce hlavou. Pozvolna se loučíme a já se vydávám na obhlídku Berlin Areny, kam půjdu zítra na festival. Procházím industriální zónou, kterých je tu plno. Místní specialitou jsou neznačené slepé ulice, takže našlapávám pár kilometrů navíc... Tu zase míjím tureckou čtvrť s kavárnami a obchody a pozvolna přicházím k Areně. Součástí velkého komplexu je i molo s bazénem, který je ukotven přímo v řece Spree – zajímavý nápad. Začíná trochu poprchávat. Nasedám na metro a jedu směr Tiergarten. Vystupuju přímo u „kostela s ustřelenou střechou“, jednou z mnoha připomínek bombardování. Dále maršuju po 17. Juni Strasse k Tempodromu, Platz der Republik a Reischstagu, poté na Parisier Platz a odtud domů, jelikož mám prošlapané boty a moje nohy trpí. Na recepci se dozvídám, že moji spolubydlící jsou Španělé. Vstupuju do pokoje a z oblaků dýmu na mě kouká 16 poněkud vyvalených očí. Vypouštím z úst poněkud nesmělé „Ola“ a jdu do pokoje. Po chvíli za mnou přicupitají 3 dívky a ptají se, zda si nedám večeři. Je to docela zajímavé, protože pouze 3 lidé z jejich výpravy umí trošku anglicky. Ale docela si rozumíme. Po večeři následuje „drinking session“, pak hrajeme kulečník a do postele jdu někdy kolem třetí, mí španělští přátelé o hodinu a půl později.
„Wake up, wake up,“ třese se mnou paradoxně Španělka, která neumí ani slovo anglicky. Je deset ráno. Po chvilce probouzení se vydávám metrem přes celý Berlín na Altstadt Spandau. Je to místo plné tržišť, kde turkoněmečtí stánkaři vyřvávají ceny svých komodit. Hezký kostel a vojenská pevnost – Zitadelle. Jelikož začíná docela hustěji pršet, vracím se do hostelu, kde si dávám ještě dvouhodinového šlofíka před festivalem. Trochu jsem zaspal, ale to nevadí, protože po příjezdu do Areny zjišťuji, že start celé akce je o hodinu posunut. Vyzvedávám si lístky z okýnka pro hosty. Coco na mě nezapomněla. Mám ještě jeden lístek, tak ho dávám nějaké lehce postarší indické dámě. Vcházím do areálu, obhlížím písečnou pláž, která obsahuje spoustu lehátek, ministage pro DJje a již zmiňovaný bazén. Po chvilce okukování se dávám do řeči se sympatickou studentkou sociologie, která je tam rovněž sama. Trávíme tedy spolu celou akci. Po skončení využívám již zmíněné vychytávky v podobě stále fungujícího U-BAHNu... Mám ale děsivý hlad, a tak využívám tureckého přistěhovalce a kupuji jeho olbřímí dönner kebab za pouhé 3 euráče. Já nevím, co ti lidé proti těm imigrantům pořád mají. Přicházím domů, mí španělští přátelé jsou už dávno v říši snů. Akorát děsivě chrápou.
Probouzí mě veselé ševelení Španělů. Trošku mě bolí hlava. Loučím se s přáteli, provádím check-out a naposledy využívám internet, kde čtu o těch svinstvech v Egyptě a Londýně. Opouštím budovu, na hodínkách mi právě svítí zlatá bula sicilská, mám ještě 4 hodiny. Jdu tedy pěšky přes celé město na nádraží. Celé město docela šlape, ačkoliv je neděle. Supermoderní budovy střídají kostely a muzea. Je docela vedro. Na nádraží přicházím o něco dříve, abych zjistil, že mám 2 možnosti, jak jet domů. Na informacích vědí kulový, a tak to řeším po svém. V autobuse si povídám s trojicí Mexičanů. Jeden z nich, Rodrigo, je týpek, kterému je přes 30, jezdí po Evropě a živí se jako tatér. Zbylí dva jsou páreček, který jede na romantické 2 dny do Prahy. Cesta rychle utíká. V Praze všechny nasměruji k jejich ho(s)telům, té dvojici mladších dávám nějaké koruny na lístek a loučím se. Mám strašný hlad a doma mě čeká teplá večeře...
Berlín je zajímavé město. Odevšad je cítit nedávnou historii, všude se něco staví a buduje, ale město má opravdu dobrou atmosféru. Doporučuji navštívit. Jen nebuďte překvapeni, že angličtině tady pšenka příliš nekvete. Ale možná jsem prostě měl jenom smůlu...
Diskuse k příspěvku
V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.