Život v Číně není pro zápaďáka jednoduchý. A není to jen jazyková bariéra, se kterou se jich většina potýká. Naopak – někdy bych byl rád, kdybych neuměl čínsky ani slovo. Je poměrně strašné rozumět tomu všemu, co si o vás lidi okolo šeptají. A nejstrašnější na tom je, že si všichni šeptají to samé. Kdo se s vámi odváží zapříst hovor, ptá se většinou na to samé a v tom samém pořadí. Nemám rád být středem pozornosti. Být slavný, asi bych se taky uchlastal... Dříve nebo později v Číně příjde na zápaďáka kulturní šok. Je zábavné pročítat si blogy kolegů studentů z různých koutů světa, jak trpí tím samým syndromem, co vy. Prvotní nadšení vystřídají rozpaky, ponorková nemoc, nuda, iracionální nenávist ke všemu čínskému. A tato nálada je zatraceně nakažlivá. Přenesete ji dokonce i na ostatní spolužáky z Dálného východu, kteří si podobných věcí předtím nevšímali či je prostě a jednoduše ignorovali.
V první vlně jsme to prožil na podzim 2009. A teď to prožívám zase, i když v mnohem mírnější formě. Směju se sám sobě. Vzpomínám na kamaráda, důsledného odmítače extrémní pravice, který si po pár měsících v Číně založil sešítek s názvem „Deník neonacisty“. Člověk začne nadávat... A začne si hledat záminky. Začne porovnávat. „Číňani nemají mozek...“ Nebo: „Proč musejí kolem sebe dělat takový bordel“ (ať už materiální, zvukový, emocionální atd.). Jak řekl můj otec: „Čína je zemí nezvládnutých emocí.“ Platí to stoprocentně. Vždyť kolikrát vidíte na ulici chlapa, jak bezostyšně jednu pleskne svojí manželce či přítelkyni. Kolikrát po sobě začnou Číňané házet lahve, židle, nebo se honit kolem stolu či bloku se sekáčkem na maso. Podobné výjevy uvidíte tolikrát, že vám po čase příjdou naprosto normální a přestanete si jich všímat. Jiný kraj, jiný... Mrav? Zbyl vůbec nějaký v Číně? Existoval vůbec nějaký někdy? Jiný kraj, jiný hlen!
A když se do vás tyto nezvládnuté emoce začnou vkrádat, tak s trochou sebereflexe a nadhledu zjistíte, že se vpodstatě neovládáte. A s tím je potřeba něco dělat. Naštěstí Čína disponuje nepřeberným přírodním bohatstvím. Tedy až do doby, než přijde investor a místo plné šarmu změní na Disneyland.
My jsme si vybrali místo, které jistě již za rok bude k nepoznání... Pláně plné drahocenných květin se přemění s přílivem turistů na poušť. Sichuanští muži jsou prý velcí romantici a podpantofláci. Když potkáte na ulici v Chengdu pár, buďte si jisti, že kabelku (jakékoliv velikosti, tvaru, barev) ponese chlap. Jinak by dominantní, emancipovaná, žhavým temperamentem proslulá a především upištěná a celkově nesnesitelná sichuanská dívka o svého borce ani pohledem nezavadila. Pláně plné unikátních endemických druhů květin tak padnou za oběť romantikům, kteří je ve velkých trsech jistě budou nosit svým drahým polovičkám. Na podobné „česače“ jsem narazil už v národním parku Jiuzhaigou 九寨沟...
Ale nedpředbíhejme. Půjčený stan od Jane značky Quehua za 199 yuanů (mimochodem s českojazyčným návodem – chraň nás satan) – check. Pohorky téže značky pro Im – check! Ešus, karimatky, sušené jačí maso, instantní nudle, rehydratačni želé alias „slurm“, vysokokalorické sušenky, odporně sladké tyčinky Snickers, ostatní potraviny a flaška pálenky Erguotou 二锅头 – check Check CHECK! Spacáky a lano (pro případ) od Joela a ručně kreslená mapka od Dustina – k nezaplacení! Můžeme vyrazit! Kam? Na Jiudingshan 九顶山 - „Horu devíti vrcholů“, která se důsledně skrývá pod oblaky, které halí hluboké údolí za Wenchuanem 汶川 v sichuanské Qiangsko-tibetské autonomní prefektuře Aba 阿坝羌族藏族自治州.
Po pár hodinách přijíždíme na „úpatí“. Předpověď slibuje slunečno a toto platí, jen duje poměrně ostrý vítr. Nejdříve je potřeba se dostat do „základního tábora“ - do výšky cca 3100 m.n.m. Od úpatí, které je ve výšce cca 1600 m.n.m. se táhne nudná asfaltová cesta až do vesnice Anxiang qizu 安乡七组, další smutný příklad „vesnic s minzu tématikou“. Poté se cesta mění na taktéž nudnou – prašnou – kterou lemují bagry a dělníci – realizátoři dalšího z desetitisíců čínských turistických projektů. Nasmlouváme tedy dodávku, která nás odveze, kam jen to jde. Pak už musíme po svých. Nejdříve se drápeme staveništěm, dělníci nás zásobují pitnou vodou a pozdravy. Po chvíli už se začíná strašně rychle smrákat, navíc se blíží průtrž. Ze stále užší cesty odbočíme přímo do pralesa, kde narychlo rozbijeme tábor na tom nejrovnějším místě, o které zakopneme. Po chvíli se strhne děsivá průtrž, ale stan za pakatel odvádí překvapivě dobrou službu. Vařit se nám nechce, sníme tedy pár sušenek a sušených jaků, dáme hlt erguotou a hotovíme se spát. Nejde to ale lehce, protože kolem stanu se neustále srocují všemožná zvířata – krávy, koně, jaci, možná i nějaké to divoké prase. A přísahal bych, že jsem zaslechl zvuk podobný tomu z děsivého filmu „Záhada Blairwitch“. Nedá mi to a co chvíli rozsvítím baterku. V tom okamžiku se ze všech světových stran line zvuk úprku – dusot, řehtání a funění. Vylezu tedy před stan a posvítím kolem. Napočítám asi 30 párů očí. Brrr!
Druhý den časně ráno nás vzbudí východ slunce. Předpověď se plní do puntíku, v 9 už je azurová obloha pokryta jen několika ušmudlanými mráčky. Jdeme tedy dál až do doby, kdy cesta končí útesem. Ale vpravo do kopce pokračuje strmá pěšinka. „Mysleli jsme, že to vylezeme za 45 minut, ale strávili jsme tam 2 hodiny,“ zní mi v uších Dustinova slova. „Je to Kanaďan z winnipegské prérie, na hory není zvyklej,“ bleskne mi hlavou, podám jednu snickersku trochu ustarané Im a jde se na věc...
A ono opravdu. Dvě hodiny v tahu a my jsme těsně za půlkou, přitom celou dobu čumíme na hřeben, kde se cesta přehupuje do malé, kopulovité kotliny. Výprava před námi neměla tak těžké batohy. Přijeli sem nepřipravení a měli velké štěstí, že narazili na nomády, kteří je nechali přespat se svém provizorním stanu na úbočí hory. Ve vzpomínce na Dustinou sežehlou tvář na sebe plácám opalovací krém co jen to jde, jsme totiž připraveni na všechno.
Im má problémy, ale nikdy si nestěžuje. Poprvé kempuje, ale není to vůbec znát. Párkrát vylezu padesát metrů nad ní, položím svůj batoh do stráně a seběhnu pro ten její. V jeden moment nesu 2 batohy najednou. Popravě řečeno, zažil jsem leccos, ale něco tak šíleného jako tohle... Na to si nevzpomínám. Celkový čas – 3 hodiny a něco. Tfuj!
Nadmořská výška se začíná blížít čtyřem tisícům, dýchá se těžce. Po další hodině a něco utrpení přicházíme k boudě plné jaků. Stráně jsou oseté těmito dlouhosrstými přežvýkavci, jakoby tu rostli ze země. Po cestě narazíme na omšelého poutníka, který zde sbírá chráněné chongcao 虫草 – v létě brouk, který se zavrtá do země a na jaře se na jeho hlavě usadí parazitní fungus. Napůl živočich, napůl rostlina – tak by se to dalo velice laicky shrnout, nejsem totiž Joseph Rock. Tento kytkobrouk je velice ceněn v tradiční čínské medicíně a jeden pěkný „stonek“ lze prodat až za 40 yuanů (!). V některých tibetských částech je právě tento bizarní hybrid velkým zdrojem příjmu jednotlivců i celých rodin.
Zdroj po převaření pitné vody je ještě o něco výše, jedná se o „Jezero černého draka“ - Heilong hu 黑龙胡. Když dorazíme k hřebení, za kterým jezero leží, už doslova padáme na hubu. Navíc se zase začíná zatahovat a po pětí minutách začne lehce pršet. Hory začne halit mlha. Zmatečně stavíme stan na otevřené planině. Není to nejrovnější povrch, ale „větrný koridor“, tedy místo, kudy duje vítr, se nachází asi 30 metrů po pravé straně, tudíž z tohoto hlediska žádné obavy mít nemusíme. Z posledních sil dojdu pro vodu do lahví. Z jezera pijí jaci a občas si v něm i zaplavou – proto je potřeba vodu důsledně, nejlépe několik dlouhých minut převařit. Večeříme nudle. Počasí se mění z minuty na minutu, a tak večer běhám po plání a neustále fotím až apokalyptický západ slunce.
V noci ale pořádně přituhlo. Ve dvě ráno vzdáváme boj se zimou, která se probila i přes 6 vrstev, karimatku a spacák a vaříme čaj, do toho hltáme pálenku. Nakonec se musíme najíst masa, abychom vůbec byli schopni usnout. Do sna se mi opět vkrádají zvuky zvenčí. Zhruba v šest ráno nás s leknutím probudí dusot kopyt. Vylétnu ze stanu a asi ze 2 metrů na mě čumí hřebec. Je asi překvapen tak, jako já, a tak se okamžitě dá na úprk. Za stanem je koňů asi ještě deset, kteří svého nadsamce následují, proběhnou tak v těsné blízkosti u nás. Snídani měníme v piknik na plání. Nikde ani osoby, jen hory, tráva, kytky a líně migrující jaci. Nad hlavou sem tam přelétne dravec.
Z původního plánu – nalézt zde ukryté vodopády – nakonec sešlo. Je třetí krizový den, a tak skládáme stan a spolu s batohy ho ukrýváme do roští (ani nevíme před kým, ale co kdyby náhodou). Bereme malý batůžek, do něj dáváme vařič, ešus, polívku v sáčku a nějaké další potraviny a jde se pomalým tempem na protější hřeben. Počasí je úžasné, dohledová vzdálenost je obrovská. Konzultujeme mapu a hádáme se, co že to je vlastně před námi za hory. Na vrcholu v závětří vaříme polívku, 360ti stupňový výhled do okolí je jen dva metry od nás. Zbytek dne blbneme na pláni, večer se vracíme na břeh jezera, kde hodláme strávit poslední noc.
Místo to není moc šťastné, je ba přímo zrádné. Tváří se jako závětří, přitom v devět hodin večer, když už je naprostá tma, začne foukat mírný větřík, který se v průběhu noci mění na poměrně silný nárazový. Žasnu, kolik toho ten levný čínský stan snese. Uprostřed noci opět „pozdní večeře“, zbytek pálenky a čaj...
Druhý den ráno se probouzíme do mlhy. Plán sejít horu druhou stranou padá, vrátíme se po svých stopách, tj. cestou, kterou známe. Z mlhy se občas vynoří kůň nebo jak. Po pár hodinách míjíme naše první kempovací stanoviště, prší a vlhkost visí ve vzduchu. Nakonec celou horu až k úpatí s výjimkou dvou krátkých úseků, na kterých jsme stopli kamion a džíp, sejdeme pěšky. Večer už se válíme na postelích ve Wenchuanu a jíme kilo třešní, které jsme po cestě koupili. Místní kraj jich produkuje tuny a přímo u zdroje jsou daleko levnější, než v Chengdu.
Emocionální baterky dobity, nálada v normálu, tep a tlak normální, svět je růžový – check!
Diskuse k příspěvku