S bimem k Černé vráně

Dal jsem si toho dne sraz s Hxabbuem na sičchangském „Champs-Élysées“, na promenádě v centru města. Odtud jsme došli k trhu se zeleninou a k Š'-ma-c' - křižovatce s nově vyrostlým „Velkým mostem vítězství“ a starou čtvrtí, kde posedávají bimové-věštci a nabízejí své služby. Hxabbu s nimi napřed vtipkoval, četl jejich texty a třásl jejich bubny, posléze však zvážněl a celý zakaboněný mi vykládal, že tohle přece ti praví bimové z hor nedělají. „To nejde, takhle nabízet své služby jako nějakej vekslák. Bimové přece nejsou věštci,“ říkal, když jsme v jednom z dřevěných krámků hltali chun-tun.

V týdnu postihlo okres Lej-po ničivé krupobití a bleskové záplavy, několik lidí voda odplavila do puklin pod zemí a několik dní byli nezvěstní... Posléze je úřady prohlásily za mrtvé. Hxabbu tedy hodlal nejprve vyrazit do své rodné vsi a udělat to samé, co jeho předek před nějakými třemi sty padesáti lety (pokud jsme tedy dobře počítali). Odpoledne jsme strávili s hudebníky a intelektuály na verandě jednoho hotelu poblíž jezera Čchiung-chaj, mezi nimi byl i Vaqi Yihe, který srdceryvně nazpíval hit „Neboj se“ (otextoval jej Mo-si C'-š'). Tam jsme podobně jako sklípkani upředli plán na několik nejbližších dní, kromě už několikáté návštěvy zmíněné vesnice jsme si vymysleli ještě mnohem větší výzvu... Nutno podotknout, že zde se udála zásadní komunikační chyba – Hxabbuovi jsem nezajistil spacák.

Druhý den jsem tedy vstal časně a nechal se dovézt na východní nádraží, odkud jel autobus do Mej-ku. Odjezd jsem naplánoval kolem poledne – tak, abychom nemuseli stát několik hodin u zavřené silnice. Na nádraží se rozmohl podivný nešvar. Od cestujících malomafiánským způsobem vybírali deset jüanů navíc – údajně pro řidiče za to, že cesta je tak moc špatná. Kdo nezaplatil, vystavoval se možnosti fyzického násilí. I když toto „nařízení“ zjevně postrádalo logiku, každý jej stádně respektoval - včetně mě samotného, jelikož jsem u svých spolucestujících nenašel potřebnou podporu pro živelné povstání. Rysy tohoto problému by se daly vztáhnout i na různé další mechanismy vyšší úrovně v celé Číně. Vyjeli jsme tedy, Hxabbua jsme nabrali po cestě poblíž jeho pronajatého bytu.

Cesta byla jako vždy úmorná. Lemovaly ji zaprášené a blátem ostříkané domy s totemovými symboly Iů, obyvatelé těchto sídel přilepených u cesty na první pohled korzovali sem a tam, popřípadě bezmyšlenkovitě seděli opřeni o oprýskané zdi svých obydlí. Starci seděli na zemi na dvorku zababušení do přehozů vala a počítali dny. Po několika útrpných hodinách plných dopravních zácp, vařených vajec a brambor posypaných chilli jsme dorazili do Niou-niou-pa. Cesta byla zablokovaná, a tak jsme s Hxabbuem vystoupili, přelezli stavbu nové silnice po prknu přehozeném přes příkop, mihli se depresivní křižovatkou a nastoupili do dodávky mířící do Chou-po-naj-tchuo. Po příjezdu bimo nakoupil ještě nějaké zásoby včetně čerstvé ryby z kádě a vydali jsme se pěšky k Pa-čchienu.

Do jeho rodné vesnice, podobně jako před více než měsícem, jsme dorazili za téměř úplné tmy. „Dobrý večer, matko,“ pozdravil jsem Hxabbuovu rodičku. Byl jsem u něj tak často, že mě nelehkým životním údělem zmáhaná, přesto téměř vždy pozitivně naladěná dáma již adoptovala za svého syna. Asi k tomu přispěla lahev Havany dovezené až z Čcheng-tu a lahev kořalky s rudou hvězdou – nejdražší lihovinou v Niou-niou-pa -, kterými jsem ji při svých minulých návštěvách zásoboval. Když k tomu navíc bylo dostatek tabáku a denních tiskovin, do kterých si jednotlivé „petardy“ balila, i plíživý večer chudých se mohl rázem proměnit v bohatstvím překypující dýchánek.

Životem protřelý Hxabbu připravil lahodnou večeři z nakoupených surovin, na kterou se seběhli ještě děti jeho příbuzných – sousedů. Celou dobu se mračil, dostal totiž od matky opět naloženo vzdechů, které vyjadřovaly její přání, aby se její jediný žijící mužský potomek konečně usadil a založil rodinu. „Našli mi nevěstu. Ale je děsivě šeredná,“ utrousil mezi tím, kdy velepečlivě odstraňoval kosti z měkkého a narůžovělého čerstvého rybího masa. „Dnes pojďme spát brzy, zítra nás čeká perný den,“ řekl, stihli jsme ještě vypít dvě piva, která jeho matka nestihla prodat od časů pohřbu jejího nejstaršího syna, a mohli jsme tak po krátkém rozhovoru o životě usnout ve vedlejším skromném stavení. „Zatracený život. Ve svém nitru jsem za celý život neprožil jediný klidný den,“ řekl bimo a na chvíli se odmlčel. „Nechci se ženit,“ dodal po chvíli, převalil se na pravý bok a usnul. Já jsem si ustlal na zemi ve spacáku.

Druhý den zrána se začalo s přípravou propriet pro menší rituál. Hxabbu vytáhl svůj mejkuský kroj, klobouk hlubbu, texty, brašnu a toulec. Kalhoty mu chyběly. Do levého ucha si zavěsil náušnici z mořského korálu s dlouhou třásní. Když přes sebe přehazoval měděný řetěz držící toulec, vytu se rozdvojil a z jeho dutého nitra se na zem rozsypaly všechny šípy lovy. „Ale starce m***t!“ ulétl bimovi rozladěný výštěk nad nastalou nepříjemnou situací. Poté, co mistr všechny šípy sesbíral, jsme mohli vyrazit na cestu.

Šli jsme jako tehdy na podzim. Námi vyšlapané cestičky už opět zarostly. Jelikož byla půlka května, veškerá vegetace byla v divokém rozpuku. Skrze sytě zelené listoví mě vedl cinkající zvoneček biju zavěšený na toulci. V první části cesty jsem měl možnost nahlédnout do údolí s pohřbenými dušemi klanu Jjike z ptačí perspektivy. Tam teď také spočívá Hxabbuův bratr. Po chvíli bloudění jsme došli do Anzilo – ke skalní rytině postavy s pyjem. Hxabbu cosi napsal ve staré ištině na papírek a po nezbytných přípravách jej zapálil a za proudícího čmoudu z hořící hromádky mechoví, papíru a vlhkých větviček odrecitoval kus textu. „Něco jsem mu tam poslal,“ pravil tajemně na můj dotaz, co že to bylo napsáno na tom papírku. Tímto tedy mělo být zamezeno podobné tragédii, jako se stala v Lej-po. Zdejší končiny jsou totiž evidentně náchylné na úrodu devastující krupobití. Celou dobu si nás zvědavě prohlížela partička místních hochů, které neodehnaly ani bimovy kletby. Když jsem tam tak viděl Hxabbua v tom celém postroji s kloboukem a textem a dal jsem si to dohromady s jeho běžným stylem oblékání ve městě, došlo mi, že hodně Iů se za své tradiční oblečení stydí. Stydí se dávat na odiv identitu drsných, sluncem osmahlých horalů, v údolí je tento projev totiž synonymem pro něco zaostalého, neurvalého, smradlavého – zkrátka něčeho, co je třeba navždy odvrhnout a již nikdy se k tomu nevracet. Takové zrcadlo těmto lidem nastavuje většinová společnost převážně obývající údolí... Ti, kteří svou iskost odvrhnou a zvolí život v údolí – i za cenu toho, že budou v první, druhé a patrně i v dalších generacích muset snášet posměšky od většinových Chanů - , jsou svými soukmenovci posměšně nazýváni „šuej-tchien I-cu“ - Iové od rýžových políček. Takový Hxabbu ale rozhodně není a nikdy nebude. On se za své bimovství nestydí a naopak znázorňuje sílu, která je alespoň částečně schopna překlopit misky vah mladých Iů směrem k hrdosti a sebevědomí v otázce jejich původu.

Po tomto nezbytném úkonu jsme oklikou sestoupili zpět do údolí. Hxabbu mi ukázal mohylu, která je údajně hrobem mladé dívky, jejíž duch často úpívá na přilehlé mýtince. Kolem na větvi zavěšené kozy se zlomenou páteří, která údajně zahynula po pádu ze skály a jejíž maso se tudíž nesmí jíst, alébrž odevzdat duchům, jsme došli k ohybu potoka, kde Hxabbu s pomocí dlouhé tyče odhrnul mlází a břečťan, aby odhalil poměrně nízko položenou, ale přesto velmi špatně přístupnou výduť ve skále. „Zde můj otec ukryl texty před těmi zloduchy z údolí,“ vysvětloval a měl na mysli tupé rudé gardy a jiné kádry za Velké proletářské kulturní revoluce. „Některé se dochovaly, ale nejméně dvě třetiny zničila vlhkost a plísně,“ pokračoval a balancoval na kameni uprostřed potoka. „Nezůstaly tam ještě nějaké?“ zeptal jsem se. „Ne... Hodně lidí si myslelo, že tam bude ukryto stříbro, ale hodně z nich při pokusu do výdutě vyšplhat skončilo v kotrmelcích v potoce... Včetně mě samotného,“ uzavřel Hxabbu prohlídku této historické pamětihodnosti. Jak vidno, obrana před zběsilostí a nerozumem může dát i zdánlivě bezvýznamným místům punc historické důležitosti.

Po návratu k Hxabbuovu stavení jsme se rozhodli, že ještě ten den se vypravíme do okresního sídla Mej-ku, abychom hned druhý den ráno mohli vyrazit do hor na opačné straně okresu. Při cestě jsme se na čtyři hodiny zasekli na útesu, kde se opravovala silnice. Nezbylo mi než se zpít jako Dán čtyřmi Sněhovými vločkami, z čehož měl toho času abstinující Hxabbu nesmírnou legraci. Ne, že bych to takto plánoval, ale patrně mě zmohla i únava. Po příjezdu do Mej-ku a ubytování v hotelu Ka-jo-la jsme vyrazili nakoupit zásoby. „Zatracený lao-waji, kvůli tobě umrznu,“ prskal Hxabbu, když jsme ani v obchodě s armádními potřebami nedostali spacák. Hxabbu tedy na hodinu zmizel a vrátil se s tygrovanou huňatou froté přikrývkou. Při cpaní zásob do batohu se tam nepodařilo vměstnat párky, a tak je Hxabbu oděný ve spodním prádle v nestřeženém okamžiku snědl.

Ráno se do pokoje vkradla mlha, která už od svítání visela na horách chránících okresní sídlo Mej-ku. Vstávat příliš brzy nebylo až tak potřeba, autobus totiž jel, kdy se mu zachtělo – tudíž pozdě. Po příchodu na nádraží mě bez upozornění chytil jeden řidič za chlupy na ruce, což mu přišlo extrémně humorné. „Když se ráno probudím, nesmí na mě půl hodiny nikdo mluvit. I manželka by dostala ránu,“ vykládal mi kdysi jeden primitiv. Bohužel, podobnou nemocí asi trpím i já sám... Pravda, manželku bych určitě neuhodil, neznámého chlapa držícího mě za tělesný porost a smějící se u toho, jako by právě ulovil nějakého primáta, ale rozhodně ano. Obzvláště, když se to dělo v těchto místech tak často. „Zadrž,“ řekl klidným hlasem Hxabbu a chytil mě za sevřenou pěst. Vynořil se odkudsi s igelitkou plnou čerstvých buchet. Napjatou atmosféru dokreslovaly vystavené fotky rozšmelcovaných lidských bytostí po dopravních nehodách v důsledku nedodržování předpisů. Jak samotné nehody, tak podobně vystavené fotografie jsou typické pro podobné zapadlé končiny. Po nenásilném urovnání sporu jsme nasedli do autobusu (řidič byl pochopitelně tím agresorem) a mohli se vydat na cestu. Spoj jel do okresu Lej-po – avšak po pro mě neznámé a záhadné prašné oklice zadem přes hory.

Mlha nepolevovala. Jeli jsme údolím nikoho, na svazích byly v úhledných řádcích vysázeny nové stromy a na jeho dně jen hromady kamení. „Hmmm,“ mručel bimo a zadumaně se díval po vrcholcích. Většina osazenstva vozu spala, někdo zvracel. Minuli jsme obec zvanou Njiyi texy a v serpentinách nad ní jsme dospěli k rozcestí. Řidič se otočil na nás dva a otevřel dveře.

Z dálky byl slyšet zvuk motoru vzdalujícího se vozidla, z druhé strany pak znělo tlumené cinkání zvonů uvázaných kolem krků koz, které se rozvláčně ploužily z jedné pastvy na druhou. Jejich doprovod se ptal zdravící frází „ne kat bbo“ - kam jdeš? Otočil jsem se po směru cesty vinoucí se vzhůru a mávnul tím směrem rukou. „Aha... Tak nespěchej,“ zněla zdvořilostní odpověď. Poté, co se stádo vzdálilo, dělal nám společnost jen a pouze rozverný vítr, který čechral zdejší květy, traviny a vřesy a spolu s tím přinášel předzvěst nevyhnutelného deště.

Přes několik zatočených serpentin jsme vstoupili do mlhy husté jako mléko. Ta se po několika desítkách minut zase přece jen na několik okamžiků rozevřela a dala pohlédnout na zajímavý úkaz, kdy valící se bílé chomáče držel v náručí jeden z kopců, na jehož vrcholu se jako krunýř tyčila ostrá rozeklaná skála. Druhý svah kopce tak zůstal od mlhy uchráněn. Vypadalo to, jakoby ten kopec mlhu doslova vařil ve svém nitru. „Tady jsem už kdysi byl,“ pravil poněkud neurčitě Hxabbu, zatímco jsme došli k pastvině plné pařezů. Na protějším svahu rostl spletitý prales, o trochu níže se proháněl kůň a řehtal. Bylo to místo naděje i zkázy zároveň. Pařezy byly trudnou vzpomínkou na vzácné dřeviny, které někdo nemilosrdně vykácel a jistě s astronomickým ziskem prodal. Bylo to vpravdě symbolické místo. Hxabbu z toho byl rozrušený a pořád nadával, mlžný závoj pohltil i to, co bylo až doposud docela zřetelné a my se tak vydali na cestu dále.

Prašná cesta ubíhala stále jedním směrem – pro nás oba kamsi do neznáma. Šlo v podstatě o takový
nezřetelný koridor, kde nebylo vidět na deset metrů žádným směrem. Mlha zhoustla – kondenzované kapky vody doslova visely ve vzduchu a tím, jak jsme tímto vlhkým závojem procházeli, ulpívala tekutina doslova všude. Po nějaké době se z mlhy vynořily dvě postavy. Jeden člověk s legrační čepičkou byl následován horalem, který si svůj tradiční přehoz vala vyrobil z igelitu v barvách trikolóry. V ruce třímal předpotopní mobilní telefon a místo divoké zvěře lovil signál. Další chodící symbol jakési ztracenosti v tom, kým má zdejší člověk v současnosti vlastně být.

Tuhle po levé a tam po pravé straně byly postaveny ploty do výšky hrudi, které měly patrně chránit zdejší mokřad plný bílých, modrých a červených kvítků před zvěří, která by se tam chtěla jít pást. Tu a tam se v mokřadu snažila zapustit kořeny kleč. Někde se jí to z nepříliš patrných důvodů podařilo, a tak mezi květnatým horským porostem trčely kostry dřevin, které v kombinaci s našedlým oparem působily jako zlověstné pařáty chňapající po krcích naivních kolemjdoucích.

V mokřadu v několika místech hlasitě zurčely křišťálově čisté proudy vody, které vyvěraly z mechovitého povrchu a po nějaké chvíli se do něj zase nořily. V jeden moment se z šedobílého závoje po pravé straně vynořily dvě mocné tůně, poletující vlhkost celému výjevu dodávala na atmosféře. „Ty dvě tůně... To jsou snad démonovy oči. Kolem nich je všude živá země, „oči“ jsou pod zemí propojeny. Říká se, že zde již beze stopy zmizelo mnoho živých tvorů, včetně lidí,“ měl k výjevu co říci Hxabbu, který se snažil být průvodcem, avšak v otázkách směru jsme se mnohdy neshodli.

Pokračovali jsme dále, kam nás cesta vedla. Chvíli jsme byli vážní, chvíli jsme se nezadržitelně smáli a dělali hlouposti. Až do chvíle, kdy se z mlhy začaly ozývat lidské hlasy a klepání kladívek o kameny. Postupně se z neurčité šedobílé směsi vynořily siluety lidí. Ploužilo se tam několik stínů, které byly vidět i přes to, že v tomto kraji tento den vládla spíše temnota. V travnaté zemi bylo poměrně náhodně odhaleno několik ložisek s rudým kamenem, jedna půlka osob freneticky hrabala holýma rukama v zemi, ze které tahala kameny, které pak netrpělivě rozbíjela kladivy. Za vyrostlými nehty se jim hromadila zemina, byly tedy černé a naznačovaly nelehký životní úděl. Druhá polovina skupiny stála před betonovou konstrukcí a smlouvala o ceně. Hned vedle byly zaparkovány dvě dodávky. Achátová drť zdobila traviny a zablácené kalužiny v okruhu několika desítek metrů. „Ne, sto. Za padesát ti to nedám,“ ozýval se nervózní štěkot, do kterého se zapojil i Hxabbu, který šel prozkoumat úlovek místních. Po chvíli se naše pozornost upnula k omšelému stavení. Dovnitř se dalo dostat pouze přes hory igelitu, plastových lahví a jiného odpadu. Zboží uvnitř doslova leželo ladem snad v každém koutu místnosti, uprostřed které bylo ohniště. Jediným komínem bylo vysklené okno. „Čtyři piva,“ zahlásil Hxabbu a začal lovit hotovost. Monotónnost cesty jsme si tak měli zbarvit alkoholem. Zaplatili jsme sedm jüanů za lahev (dvojnásobnou cenu než v údolí) a vyrazili dále. Zemina tvořící provizorní vozovku byla sytě červená a naznačovala tak přítomnost dávné vulkanické aktivity. V jednom místě byl na drátěném plotě připevněn obětovaný kohout. „To je výstraha, aby zde nikdo nekradl. Kdo by se opovážil, toho by stihla hrozivá kletba,“ poznamenal Hxabbu.

Ten den se již připozdívalo a mlha nepovolovala. Bylo tedy na čase začít hledat místo pro nocleh. Dul nepříjemný studený vítr, který všudypřítomnou vlhkostí mlátil o obličeje nás dvou. V tom jsme najednou ucítili oheň. Z šeřícího se prostoru před námi se vynořil obrys terénního auta a po chvíli jsme našli i zdroj vůně hořícího vlhkého dřeva. Byla to skupinka několika lidí, kteří tady měli piknik. Vypadalo to opravdu bizarně – ať už složením skupiny, tak počasím, které si k této volnočasové aktivitě vybrali. Jen co nás spatřili, pozvali nás k ohni a začali krmit a napájet alkoholem. Podával se hutný horký kuřecí vývar a cuketová polévka s chilli papričkami na studeno. Takové liangšanské gaspaccio. Zkušené chuťové pohárky Hxabbua rozpoznaly, že v plastových lahvích je přelitá ukrutně drahá, přesto poměrně nechutná kuejčouská pálenka Mao-tchaj – mok kypré chuti příslušící zkorumpovaným úředníkům. Ať už to bylo jakkoliv, toto byli ouřadové z malého městysu Lung-tchou-šan, který se krčil pod stejnojmennou horou. Navíc ten nejstarší a nejváženější z nich byl dle klanového příjmení Hxabbuův příbuzný. Chvíli jsme tedy hodovali z ocelových lavorů a popíjeli z plastových lahví, čímž jsme vyřešili strastnou myšlenku, co že to večer za deště budeme jíst (a pít). Naši noví patroni měli s sebou i loveckou pušku a pravidelně s ní odbíhali kamsi do mlhy v naději, že trefí nějakou kořist. Já jsem mezitím hledal vhodné místo pro stan.

Našli jsme jej společně s Hxabbuem až napotřetí. Původně jsem jej chtěl postavit na jiném místě, což Hxabbu doprovodil odfrknutím: „Pche... Zpropadený lao-waji, neznáš 'výši nebes ani tloušťku země',“ což mělo metaforicky znamenat, že má pochybnosti o mých schopnostech. Nakonec jsem dal na jeho radu, což se ukázalo být jako dobrá volba. V místě, které určil, rostla hustá kleč. V kleči byla díra tak akorát pro stan, kleč navíc sahala do jeho výšky a v místě byla v mírném svahu, který postupně přecházel ve svah prudký i rovná plošina. Bimové mají dobrou schopnost určování místa, a tak je záhodno jim v těchto ohledech věřit... Nebyl však čas na to starat se, zda není jeden z vchodů severozápadním směrem, kde podle Iů žije „kmen démonů“, a tudíž tím směrem nestavějí vchody do svých obydlí... Kumpáni se rozloučili a patrně odjeli do údolí požívat poměrně škaredých a podivných žen, které si s sebou přivedli. Zanechali za sebou celé kuře a lahev Mao-tchaj. Rozdělali jsme tedy ještě další oheň a chvíli se těšili z jejich štědrosti, než nás meluzína a urputný déšť, který posléze přešel v kroupy, zahnal do stanu. Dlouho jsme nemohli zabrat. Hxabbu dlouze hovořil o svém mládí a na první pohled šílených zážitcích, mezi nimiž vládl ten, kterak učiteli, který jej šikanoval, položil svůj vlastní výmět do ohniště gaku. V noci se ke všemu přidala i nesnesitelná zima a Hxabbu trpěl – dílem i mou vinou. Tygrovaná přikrývka nefungovala tak, jako můj spací pytel. Hxabbu tedy neustále bručel, popíjel záchovné Mao-tchaj a tulil se ke mně seč mohl. Noc tak proběhla v podivném transu – někde na míle vzdáleném jak od bdělosti, tak i od hlubokého spánku.

Ráno jsme se probudili (nebo tedy spíše prodrkotali) do naprosto odlišného příběhu. Déšť odešel a nastoupilo slunce. „Teď už se nebojím ničeho,“ zabručel Hxabbu. „Jen spánku,“ podotknul a zapálil si ranní cigaretu. Nejprve jsme tedy nechali schnout stan a já jsem vyběhl na nejbližší kopeček pořídit několik panoramatických snímků. Také jsem se chtěl pro orientaci rozhlédnout, avšak nic moc jsem z naší geografické polohy nevyvodil – natož kde je Černá vrána (isky Shuonuo ajju bbo či Njiyi shuonuo bbo). Goullart ve svém cestopise uvedl, že ji viděl až z údolí, které prochází okresy Kan-luo a Jüe-si. Vicomte d'Ollone ji zase viděl již z kopce nad městem Čao-ťüe. Je to vůbec možné? My jsme nic takového neviděli, patrně jsme zatím nebyli dost vysoko. Nezbylo nám než se tedy řídit vágními instrukcemi mandarinů z předchozího večera, tudíž jít pořád rovně. Když se člověk rozhlédl kolem, musel seznat, že jsme opravdu v zemi nikoho. Kolik jsme mohli ujít kilometrů? Třicet? Všude okolo byla jen pásma a hřebeny hor, které jako by se předháněly „kdo výš“. Pro člověka, který má rád hory, to byl vpravdě slastný pohled. Různé stupně zeleně se přelévaly jedna přes druhou a splývaly s hluboce modrou oblohou. Nadmořská výška daleko přesáhla tři tisíce metrů, vzduch byl po dešti ostrý jako břitva a plnil naše z údolí smogem prosáklé plíce, což mělo okamžitě pocítitelný blahodárný účinek. Při cestě do kopce se tajil dech.

Hxabbu nasadil svůj klobouk, tentokrát ne bimovský, ale ten běžný za pár jüanů z sičchangské promenády, a kolem krku si přehodil syntetickou „tygří kůži“. Vypadal jako kočovný cikán. Vyrazili jsme tedy opět dál – po zelené louce, kterou se klikatila kamenitá cesta. Asi po hodině jsme došli k vysílači a byl tedy čas rozhodnout se, kterým směrem se vydat. Hxabbua to pořád táhlo doprava, mě po konzultaci s kompasem zase doleva. Dalo mi chvíli práci přesvědčit zatvrzelého horala, nakonec však dal na můj názor. „Támhleto je určitě ta hora,“ řekl jsem přesvědčeně a ukázal na obra tyčícího se nad horizontem, což byla patrně „Sněžná hora klanu Ša-ma“. „To?! To ne... Tam nedojdeme ani za tři dny. To nemůže být ono,“ řekl Hxabbu se směsí obav a pohrdání nad mým orientačním smyslem. „Jdeme,“ řekl jsem mu suše, on ještě něco brblal, ale pomalu se vydal mým směrem.

Právě jsme bloudili někde na hranici okresů Mej-ku a Lej-po, někde tady byl obávaný masiv hor jménem Chuang-mao-keng, součást zdejší rozlehlé rezervace Ta-feng-ting, kterou už jsem jednou na podzim projel... Tedy, spíše jsem odtud s posvátnou bázní prchl. Kolem meteorologické antény jsme prošli k rozbořenému stavení, kde byla dle Hxabbua kdysi stacionována posádka Lidové osvobozenecké armády. Těžko říct, proč by zrovna tady měla posádka něco hlídat. Každopádně to byla, až na ten nedostatek kyslíku ve čtyřech tisících metrech, dobrá zašívárna. Šli jsme tedy stále vpřed a dorazili k mokřadu, kde se v auty vyjetých kolejích hromadila čirá voda. Rozhodli jsme se z ní uvařit oběd – instantní nudle, na kterých jsou Číňané tolik závislí. Má kamarádka mi říkala, že když byla malá, byli chudí. A instantní nudle pro ně byly něco jako bonbony – takové drobné potěšení... Rozverné obědvání přerušil vůz, jenž před našimi zraky zapadl do bahna. Nezbylo mi tedy než jej pomoci vyprostit. Řidič se podíval na vodou prosáklé mechoviště, otočil zrak zpět ke svému vozidlu, jímž byl prostý chlebník s oježděnými gumami a seznal, že tudy cesta nevede. Otočil se tedy a uháněl zpět. Za chvíli přijel džíp, z něhož vyskákalo několik osob ve vysokých botách a s dalekohledy. Začalo mi připadat, že na to, že je zde přírodní rezervace, je tu až moc velký provoz. Řidič sáhl do krabičky cigaret, byla prázdná. Obloukem ji tudíž s igelitem a se vším tím nerozkladným svinstvem odmrštil na zem. Byl to hlavní správce rezervace... Opět se ve mně začala vařit krev. „Klid,“ opět řekl rozvážný Hxabbu, když viděl můj rudnoucí obličej. Po chvíli otravné konverzace se auto otočilo a odjelo i s jeho nepříliš inteligentním osazenstvem. Sebral jsem prázdnou krabičku od cigaret a přidal ji k ostatnímu plastu, který jsem měl zavěšen v igelitové tašce zvenčí na batohu. Hxabbu udělal totéž s několika dalšími stopami přítomnosti lidské zabedněnosti, složili jsme naše nádobíčko a vydali se dále.

„Víš, na Maovi obdivuji jedinou věc. Ale opravdu,“ pravil Hxabbu do ticha pláně. „A to, že dokázal vymýt tolika lidem mozek v tak krátkém čase. Vymyl ho úplně do čista,“ pokračoval, zatímco jsme pod dohledem stád jaků museli udělat další rozhodnutí – ano, opět jsme šli doleva k tomu vzdálenému monstru... Po chvíli jsme potkali vrásčitého pastevce s hrubou kůží na dlaních, který správnost našeho směru potvrdil. Dorazili jsme do oblasti ploché pastviny ohraničené dvěma nepříliš vysokými, muldovitými pásy oválných kopců. Povrch byl pokryt desítkami tůní, jezer a jezírek se šťavnatě čistou vodou. Jestli dvě spojité tůně předešlého dne byly oči nějakého démona, toto byla myriáda očí nějakého bájného pavouka. Prosmýkli jsme se suchou nohou na druhý břeh a pokračovali v cestě.

Překonali jsme poslední horizont, který nás dělil od domnělého cíle. Na té tenké linii, která se vždy posunuje někam dopředu a vlastně nikdy nenechá člověka dosáhnout jejích hranic, jsem zjistil, že Hxabbu měl pravdu. „Vidíš, vidíš,“ říkal, když jsem zíral na sněžnou horu, od níž nás dělila ještě minimálně dvě rozsáhlá údolí se strmými srázy. Naštěstí jsme ale měli pravdu oba. Z tohoto místa šlo dohlédnout až do okresu Čao-ťüe – přibližně do míst, kde stával ja-men mocného svrchovaného místního vládce klanu Ša-ma. Šlo přibližně určit i místo, kde měl velký bimo Asy Lazzi svou knihovnu. A v současné době šlo také určit, kde je Černá vrána. Vše tak dospělo k ideálnímu výsledku, obě ega dosáhla ukojení sladkým pocitem vítězství. Ta obrovská hora před námi nás vlastně k Černé vráně nasměrovala.

Černou vránu jsem léta před tím, než jsem se sem skutečně vypravil, vídával ve svých snech. Ten její unikátní srázovitý tvar, který by mohl kdejakého nezkušeného tuláka oklamat. Tváří se jako vzdouvající planina, na jejímž vzepjatém vrcholu následuje rychlá a krutá smrt v podobě strmého, několika set metrů vysokého srázu. Černá vrána nemá jen jeden vrchol, má jich několik. Ani vlastně nejdou spočítat – asi podobně jako pokryv těla černého pernatce. Chapadlovitý až amébovitý tvar také připomínal prsty sevřené pěsti. Dychtil jsem vědět, jaké to je ležet na okraji toho srázu. Když jsem poté, kdy jsme výpravu s vypjetím všech sil s Hxabbuem dokončili a já jsem se jal psát tento text, měl jsem v hlavě ohromnou směs pocitů a vzpomínek, jimž v cestě na papír bránila jakási posvátná hrůza... Proto jsem to několik měsíců odkládal a pečlivě v hlavě třídil, co zaznamenat a co si pouze uchovat v paměti navždy. Pravdou ale zůstává, že Černá vrána mi v hlavě vytanula ještě před tím, než jsem se jejím směrem vydal a zůstala tam i poté, kdy jsem ji pokorně opustil.

V ten moment jsem byl ale stále pln pochybností. Tak dlouhá výprava... Je to skutečně Černá vrána? Nebo je to další z podobných hor, jichž bylo v okolí bezpočet? Před námi se otevřelo táhlé údolí bez pěšiny, museli jsme tak jít po ostrých a tvrdých travinách v nerovném terénu, což působilo únavně. Hxabbu měl krizi a pořád říkal, jak jen je možné, že vydržím tak dlouho jít. Poslal jsem ho tedy pár set metrů napřed a sám se kochal výhledem. Jeho malá postavička v kontrastu s rozlehlým prostorem ohraničeným vrcholy hor a neustále se převalujícími mračny působila vskutku titěrně. Byly to naprosto výjimečné chvíle, troufám se tvrdit, že to byl jeden z nejojedinělejších a nejneopakovatelnějších zážitků, kterého se mi pod touto blankytně modrou oblohou promítající na svém plátně množství stratocumulů a cumulonimbů všech tvarů dostalo.

Idylickou chvíli protnul řetěz lidí, kteří na svých hřbetech táhli těžké pytle. Nevím, co v nich bylo, ale když jsem k nim přiskočil a zeptal se na cestu, resp. zda ta sasanka před námi je skutečně Černá vrána, vypadali poněkud zaraženě a říkali, že nevědí. Nezbylo tedy, než se vydat na dno tohoto údolí. Tam jsme objevili skromná obydlí pastevců. Byly to dřevěné chatrče, místy i zemljanky – vůbec ne tradiční iská architektura, jež je k vidění ve shlucích stavení, kterým se dnes říká ves či obec. Iové nic takového dříve neměli. Neznali města. A když už nějaká v údolích vypučela, neměli je rádi a necítili se tam dobře. Maximálně tam šli vyměnit pár artiklů za jiné a spěšně se vraceli do nitra hor. Města jsou vynálezem Chanů, Iové vždy žili pouze v klanových shlucích stavení a polí. Místní jména reflektovala ráz krajiny, případně jiná místní specifika. „Odvlečte město do hor a dejte jej sežrat psům.“ Toť verš iského zpěváka Moxi Zishiho vycházející z dávných časů.

Obyvatelé byli velmi chudí. K stavením z prken byl tu a tam za provaz či řetěz uvázán pes. Místní byli velmi nejistí a bázliví. Nikdo nám nevyšel naproti, avšak ve škvírách mezi prkny byly cítit oči, které opatrně sledovaly každý náš pohyb. Na dně údolí byla spousta vody, která proudila v síti spletitého systému potůčků a bystřin. Všude byly různobarevné květy, rašeliniště, bylo k vidění i několik statných krav. Přísahám, že kdybych nevěděl kde jsem, myslel bych si, že to musí být nějaká lepší podoba Švýcarska. Zatímco jsem fotil zdejší krásu, Hxabbu umně přeskákal několik pramenů a dostal se na protější svah. Jeho tradiční pestrobarevný kroj jako by souzněl se zdejší krajinou, jako by sem odjakživa patřil. Svítil na stovky metrů daleko. Na protějším břehu můj souputník a soukmenovec rozbil provizorní dekový tábor, kde se vyvalil a čekal na lao-waje.

Bylo pozdní odpoledne a počasí hrozilo bouřkou, bylo tedy na místě přemýšlet o noclehu. Hxabbu zázračně ožil a chtěl pokračovat nahoru co jen to dá. V současné chvíli jsem naopak krizi prožíval já, ale i tak jsem souhlasil. Pod nástupem na svah jsme potkali pastevce, který konečně potvrdil, že se před námi tyčí Černá vrána. To nám dodalo trochu energie a mohli jsme pokračovat dál. Jedna ze spodních skal se tyčila jako hrůzostrašný výstražný prst, pod ní byla spousta sesutých kamenů a také další malé sídlo pastevců. Ohroženi padajícími kameny, ale pravděpodobně skryti před nevyzpytatelnými poryvy větru. Po chvíli už jsme začali stoupat vzhůru. Cesta pochopitelně nevedla přímo, ale visela na pravorukém svahu, pod nímž byl o kousek dále strmý sráz, jehož okraj poskytoval fascinující výhledy do údolí. Na kus cesty se k nám připojil další z horalů, nad našimi hlavami se to začalo hemžit lidmi a z dálky bylo vidět, že ve svahu leží spousta odpadků.

„Co to má být?“ zeptal jsem se udiveně Hxabbua. „Achát,“ řekl pochmurně. Skutečně, to nahoře nebyla cesta. Byla to vykutaná achátová žíla, která lemovala okolní kopce v délce několika desítek kilometrů. „Vždyť to tady celé rozbijí,“ podotkl jsem. „Hm,“ utrousil bimo a otočil se směrem doprava k prázdnotě. Ty odpadky, ty zvuky techniky a kladiv rozbíjejících kámen. Ti... Idioti! Nemělo smysl se rozčilovat, už dávno jsme všichni věděli, jak to se zdejším achátem je. Snažili jsme se tedy této achátonosné linie nevšímat, byla přece jen poměrně vzdálena. Z mysli ji ale vypudit nešlo.

Cesta vedla stále výše a zužovala se. Vlevo byly skály, my jsme šli po pěšině se spoustou spadaných větších či menších kamenů. Vpravo byla propast, poslušně jsme tedy kopírovali její volánkovitý okraj. V jednom momentě jsme museli ujít táhlou vlnku směrem do levého svahu, abychom mohli překonat stovky metrů širokou průrvu. Na kopci nad ní na druhé straně bylo sídlo lidí – už větší, než jsme měli možnost doposud dnes vidět. Až jsme se dostali na jeho úroveň, odbočili jsme opačným směrem, než se vinula cesta k němu vedoucí. Vrchol Lung-tchou-šanu spočíval v dramatickém oblačném chuchvalci a tu a tam poodhalil jeden ze svých výběžků. Po chvíli jsme našli takřka ideální místo pro stan – na malém rovném schůdku, poměrně blízko okraje, avšak stále v bezpečné vzdálenosti od něj. Po pravé i po levé straně se tyčil vrchol připomínající vyplázlý lidský jazyk. „To vpravo je žena, to vlevo je muž. Jsou to dva vrcholy,“ vysvětlil Hxabbu, když jsme stavěli stan a připravovali večeři. Po levé straně bylo ke srázu doslova přilepené obydlí smotané z větví, lišejníků a travin. „Je tam pramen, skočím pro vodu,“ řekl bimo a zmizel v houští. Po chvíli se vrátil, bohužel ne sám. Přilepila se na něj banda čumilů, které musel pohostit hltem pálenky. Po úbočí nad námi uhánělo do bezpečí několik desítek lidí. „Přijela policie,“ řekl Hxabbu. Profesionální pouliči očí byli patrně také kutači achátu a jejich přítomnost byla, popravdě, více než nepříjemná. „Nechtěli byste už jít?“ naznačil jsem jim asi po půl hodině zírání na každý můj úkon. Ani to nezabralo. „Prosím tě, pošli je k šípku,“ řekl jsem Hxabbuovi, kterému toto až tak nevadilo. „Neřeš to, odejdou,“ řekl a šel sundat vodu z vařiče.

Pomalu padla tma, vchod stanu byl namířen přesně na výhled do propasti. Byl to vpravdě luxusní hotel. Šev do nebe protkala první hvězda, z údolí pod námi občas problesklo světlo – asi ojedinělá stavení. Mohutný strom rostoucí z úbočí „ženy“ s hvězdou splynul v jednu siluetu. Seděl jsem tam, popíjel záchovnou pálenku a přemýšlel o tom, že Adéla by tady určitě chtěla skočit dolů a napsal jsem v čínštině tuto skromnou báseň, která měla za úkol vystihnout okamžik. Byla to zase Krásná dívka, která mi nedala spát... Jako již tolik nocí před tím.

一棵树 一只狼 两个哥们儿 四只眼睛 五栋房子 十家人 二十头牦牛 一百匹马 三百多只羊 一只喜欢飘的柯扬 几十只彩色的鸟 雪豹 五百多来挖玛瑙的怪人 万万个石头 三百种野菜 无数的星星 三首歌 一丝风 一些怀念 都挂在悬崖上面 都在一起失着眠

Jeden strom jeden vlk dva přátelé na život a na smrt čtyři oči pět stavení deset lidí dvacet jaků sto koní více než tři stovky koz jeden Kche Jang, který rád poletuje desítky barevných ptáků sněžný levhart více než pět set těch, kteří kutají achát bezpočet kamenů více než tři sta druhů bylin myriáda hvězd tři písně jeden vítr pár vzpomínek ti všichni zavěšeni na útesu ti všichni zde spolu trpí nespavostí

Procitli jsme brzy, už před sedmou. Sbalili jsme stan a vydali se směrem k vrcholu, který byl z našeho tábora toho rána jasně viditelný. Na cestách opět ležela achátová drť, občas jsme zakopli o díru, ze které se kdosi snažil drahý kámen vyhrabat. Cesta ještě nabyla na obtížnosti, v jeden moment jsme museli přejít drolivý svah posetý malými úlomky jemné břidlice, sebemenší chyba by znamenala pád do propasti. Chvíli jsme museli jít po vrstevnatém travnatém úbočí, na němž byly vyšlapány cestičky nikoliv od lidí, ale od zvěře. Několik set metrů nad námi jsme uzřeli jeskyni a rozhodli se, že k ní půjdeme na cestě zpět. Úbočím jsme se vyšvihli na planinu s vysychajícím jezírkem. Čekal nás poslední svah, po kterém se převahovaly kotouče a chuchvalce mlhy. Ani jsme se nezastavili a vidouce blízkost cíle, pokračovali jsme dál.

Poslední úsek nebyl nejlehčí, ač se to na první pohled mohlo zdát. Hxabbu nabral ztrátu, a tak když jsem na něj nahoře čekal, naskytl se mi mimořádný pohled. Pára s mlhou stoupající z hlubin pod převisem se přelévala přes ostrý kraj tohoto světa a doslova prýštila na planinu, kde zpomalovala a tvořila ve vzduchu různorodé levitující obrazce. Asi za čtyřicet minut už jsme byli blízko vrcholu. Bimo si našel vhodné místo pro malý rituál – obětování hoře (ťi-šan). Tu jsme se topili v mlze, která ovšem v pravidelných okamžicích rázem ustoupila a dala nám nahlédnout do hrůzostrašného chřtánu propasti, která se rozkládala jen několik metrů od místa, kde se Hxabbu posadil. Mlha v nepravidelných časových intervalech odhalovala různé části skalisek, vypadalo to jako stínohra za světla. Vyndal všechny své bimovské propriety. Po chvíli recitace zčásti zpaměti a zčásti z textů, uchopil Hxabbu plastovou lahev plnou úřednického chlastu a rozprášil ji do čtyř stran. Byla skoro stále ještě plná. Tak proto ji s sebou táhl... Ne proto, aby mohl po cestě upíjet, ale aby takto symbolicky uctil horu, kde dle legend podobné rituály vykonávali jeho předkové z rodu Jjike.

Okamžik, který mě vykolejil, nastal ve chvíli, kdy si bimo balil své rituální pomůcky do moderního batohu. Sáhl si na ucho a vyjekl – ztratil svou náušnici. Na chvíli se posadil na zem a ponořil se do hluboké kontemplace. Po chvíli vstal, odešel třicet metrů šikmo dolů ze svahu a z naprosto nezřetelného, ničím neohraničeného a ničím nezvýrazněného místa svou náušnici vytáhl. Na mou spadlou čelist reagoval jen bezelstným úsměvem.

V těchto momentech bylo obsaženo několik vrstev symboliky, které se snad v celku v ten moment nedaly uchopit a utřídit. Až teď v tom vidím náznaky úcty a pokory k předkům, snahy o kontinuitu kultury Nuosuů a pohrdání přízemností lahve potentátské kořalky a potentátství vůbec. Vše bylo navíc dokreslováno neuvěřitelnými přírodními kulisami, kterých jsme se oba snad celé dvě hodiny nemohli nabažit. Pobíhali jsme po rozeklaných vrcholcích Černé vrány, obdivovali scenérii, povídali si o roli tzv. „primitivního náboženství“ - bimoismu – v současné iské společnosti a tak dále a tak dále... S každým pohybem mraků dostala scenérie jiný, unikátní a již nikdy neopakovatelný ráz a vzhled. Nešlo odtamtud odejít. Oba jsme měli skutečně pocit, že toho dne, 19. května 2015, se dva podivíni – každý z absolutně jiného světa a s naprosto odlišnou každodenností a problémy, které ona přináší, dotkli věčnosti. Nejen že jsme se jí dotkli, my jsme ji mohli mnout mezi prsty, dokonce držet v dlaních a z plna hrdla ji hltat. Ač se snažím sebevíc, patrně nelze slovy popsat těch pár okamžiků tam nahoře. Kolik se muselo sejít neuvěřitelných náhod, aby se celé toto všechno mohlo přihodit... Toulec vytu se zvonkem biju se kýval ve větru na bimových zádech, spolu s větrem bylo slyšet lehounké cinkání a pak už nic.

Ani věčnost patrně není navěky. Alespoň ne pro lidské bytosti. Po nějaké době jsme se museli vydat na cestu zpět do světa nás - smrtelníků. Nevěděli jsme, zda budeme muset absolvovat celou cestu zpět po stejné trajektorii, která nás sem zavedla. Ale museli jsme se každopádně stavit v jeskyni, kterou jsme zahlédli. „Proboha, co to je?“ vzkřikl do mého dumání Hxabbu, když si rukou z obličeje sundal kus kůže. „No spálil ses... Co by bylo,“ řekl jsem mu pobaveně, když jsem viděl ty jeho oči, ve kterých strašila lepra. Bylo nutno podotknout, že i má barva kůže měla několik dní odstín vulkanické hlíny a na nose se mi poprvé v životě udělaly žluté mokvavé puchýře.

Dle další z mnoha legend se kdesi u paty této hory nalézala jeskyně jménem Pi-er, kam velký bimo Asy Lazzi, Hxabbuův předek, chodil praktikovat sebekultivaci. Jeskyně, kterou jsme našli my, patrně tou z té legendy nebyla – ačkoli to bylo místo vpravdě zavánělo těžkou mytologií a bylo značně mysteriózní. Kousek pod ní byla skála ve tvaru lidské hlavy hledící do svahu. Z jiných legend bylo známo, že Asy Lazzi uměl různé živé bytosti a rostliny proměnit v kámen. Že by to nakonec opravdu bylo ono místo? Nebo nějaké jiné, kudy Asy Lazzi procházel, popř. kde dlel? Jak je všeobecně známo, velký předek bimů prošel křížem krážem celý Liang-šan, někdo dokonce tvrdí, že došel až do Indie a zpět. Li Šao-ming, slovutný iolog, nějaký čas před svou smrtí přednesl na konferenci svůj poslední příspěvek, ve kterém předložil pádné důkazy, že Iové skutečně mohou pocházet z Indie a do Jihozápadní Číny začali migrovat před několika tisíci lety. V Indických státech přilehlých k Myanmaru, především v pestrém Nagalandu, se některé zvyky s těmi iskými shodují... Např. i tam muži rádi na hlavě nosí „roh hrdiny“. I Vicomte d'Ollone před více než sto lety poukazoval na příbuznost s indoevropskou rasou... Ať to bylo jakkoliv, navrhl jsem Hxabbuovi, aby si do jeskyně zašel odrecitovat pár textů. Když už tedy jdeme celou dobu ve šlépějích těch předků, že... Bimo se nejprve zdráhal. „Deklamovat texty v jeskyni... To budu vypadat jako nějaký (buddhistický) mnich,“ brblal. Nakonec ale souhlasil, texty rozvěsil kolem, aby mohly na vzduchu dýchat a odstranit trochu vlhkosti, kterou nasákly v batohu. Jeden z nich odrecitoval – vše za rytmů přírody, jejíž krajkové spodní prádlo pitoreskně objalo a posléze pohltilo „ženskou“ část Černé vrány. Jeho zpěvný, avšak velice konzistentní a křišťálově čistý hlas vibroval celou jeskyní a od jejích stěn se odrážel dále do kraje, kde splýval s větrem, šelesty travin a zpěvem ptáků.

Odpověď na otázku, kudy se dostaneme dolů, se zodpověděla sama. Věčnost je přece totiž generátorem odpovědí na neznámé otázky a její zbytky stále ulpívaly na bimově barevném kroji. Z jeskyně jsme pokračovali ve stejném směru, kterým jsme sem přišli. Když jsme se přiblížili k vesnici na ženském „jazyku“, potkali jsme starou šaramantní dámu v tradičním kroji a s perleťovými diskovými náušnicemi, která nám sdělila, že průrvou mezi skalisky lze sestoupit do údolí, kde se vine silnice z okresu Lej-po do Čao-ťüe. Nebyl to asi nejbezpečnější nápad, ale byla to zkratka, která by nám ušetřila minimálně dva dny cesty. Jelikož se počasí vracelo do obrazu z před dvou dní, hnala nás ještě touha nezmoknout. Na okraji průrvy jsme pojedli něco energetických želé a vydali se dolů. To, co vedlo do hlubin světa údolních lidí, cestu připomínalo jen místy. Byla to spíše soustava terasovitých balvanů posypána přírodním štěrkem a prachem. Koridorem se valily shluky mlhy směrem k horním planinám, a tak chvílemi bylo vidět na sto a chvílemi zase jen na pět metrů. V jeden moment jsem na sebe nemotorně strhl kamennou lavinu (respektive šlápnul jsem na uvolněný balvan, který se dal do pohybu přesně za mými zády), avšak se štěstím jsem se stačil zachránit úskokem mimo její trasu. Když jsem po chvíli zahalucinoval a uslyšel ozvěnu lidských hlasů a dokonce i koutkem oka zahlédl „karavanu“ stoupající zdola nahoru, bylo na čase si strčit hlavu pod studený vodopád a uvařit si nudle k pozdnímu obědu.

Za dvě hodiny jsme sešli na cestu, která vedla k silnici. Krajina tady dole byla opět naprosto unikátní. Masivní Černá vrána zespoda vypadala jako chuchvalec obrovských kuželovitých kamenů vzájemně zaklesnutých do sebe, jako obrovská nedobytná přírodní pevnost. Na louce pod ní se pásly krávy, které patřily nomádovi v blízké dřevěné budce. Ten nás z dálky počastoval nepříjemnými a dotěrnými otázkami a vůbec nebyl přátelský. Odpolední měkké světlo dotvářelo atmosféru jak vystřiženou někde z německých či francouzských alp, vrchol Lung-tchou-šanu už ale pokrývala černota sytě šedé barvy s měděným límcem. Po chvíli jsme se podivnou zamykatelnou brankou, snad časoprostorovou černou dírou uprostřed pustiny, dostali na pěšinu, která vedla skrze dvě vesnice plné udivených pohledů k vyasfaltované cestě. Připadali jsme si jako dvě Alenky v říši divů. „Vy jste šli na achát, co,“ létaly nám neustále okolo hlavy téměř řečnické otázky. Co jiného bychom tam nahoře také mohli dělat... Byli jsme už dost unavení, ale dobrá nálada nás neopouštěla a neustálé vtipkování dotvářelo atmosféru úspěchu. Černá vrána už byla v takové dálce, že šlo jen stěží uvěřit, že jsme tam toho dne ráno skutečně byli.

Na asfaltce jsme zamávali na auto do Liou-chungu, zdejšího místa zmaru a beznaděje. Ve městě panoval těžko uvěřitelný zmatek, všude doutnaly plastové odpadky a ve městě byla jen jedna chanská rodina, která provozovala „Chanskou restauraci“. Jediným světlým momentem byla přítomnost elektřiny, tudíž funkčních mrazáků a také chlazeného piva, které chutnalo v dané situaci jako to vůbec nejlepší v celém Podnebesí. Vítr ustal, počasí se na chvíli zastavilo, asi šlo o děsuplné oko hurikánu, kdy zdánlivě příjemná a bezpečná současnost velmi rychle přejde v děsivou apokalyptickou smršť. Ve šťastné chvilce, kterých jsme za těch několik dnů potkali nepočítaně, jsme narazili na dalšího bimova příbuzného z klanu Jjike (kterého samozřejmě předtím neznal), který nás za mírný příplatek slíbil dovézt až do okresního sídla Čao-ťüe. Po pěti minutách jízdy však přišel naprosto neuvěřitelný uragán, v jehož důsledku nešlo po před chvílí prašné, teď bahnité cestě jet autem dále. Museli jsme tak zastavit na širším místě cesty a čekat, až se živel uklidní. Byli jsme doslova uvězněni v autě nad svahem, ze kterého se kvůli prudkému dešti valily kameny a padaly všude okolo. Když se po dvaceti minutách toto monstrum na chvíli umlklo, mohli jsme pomalu pokračovat dále. Řidič byl nervózní a neustále bedlivě sledoval svah nad námi. Jedno místo bylo doslova smrtící – nad silnicí byl devadesátistupňový strmý útes a projetí pod ním bez úhony byla čistá loterie. U mostu přes řeku na silnici bylo vylité bahno ze sesuvu půdy a uprostřed silnice trčel balvan. Ten bylo potřeba nejprve odvalit, poté nechat projet kamion, aby v bahně učinil dvě brázdy a rychle za ním projet, než se opět zavřou jako Rudé moře v biblických časech... Ani na asfaltové cestě nebyla situace o nic lepší, vozovku pokrývaly spadané kameny různých velikostí. A tak jsme byli všichni přešťastni, když jsme o hodinu a půl později mohli stanout před hotelem. Pravda, nevypadali jsme úplně reprezentativně – s naší přehnaně rudou barvou kůže, špinaví od bláta a čpící vším možným. Osazenstvo hostince bylo ovšem očividně zvyklé na ledacos a nijak se ani nepozastavilo nad blátivými stopami, které jsme po cestě do pokoje za sebou v pozlaceném foyeru zanechali.

Nebyl to ještě úplný konec celého dobrodružství. Druhý den jsem nejprve bima donutil nesmyslně přebrodit zarudlým jílem zbarvenou řeku, abychom se dobře míněnou, v důsledku ovšem zcela zbytečnou zkratkou dostali k místu, kde měly být prastaré kamenné rakve na svahu hory Mu-cchuo-naj-ťie. Několikrát jsem z betonu vylitou stélu poukazující na jejich existenci viděl z autobusu po cestě do Pu-tchuo. Na místě nic na první pohled nebylo. Ani mé frenetické hledání čehosi, co by mohlo rakve připomínat, nevedlo k výraznějším objevům, než byly hromádky kamení v lese, které vzdáleně připomínaly hroby. Hxabbu ležel rozvalený na mé pláštěnce a střídavě kouřil a usínal. „Zatracený lao-waji,“ pravil moudře poté, kdy jsem se po několika desítkách minut vrátil z lesem zarostlého kopce. „Ty rakve mají být na ploše asi 60 mu, má jich být šestapadesát a mnoho z nich je k nerozeznání od lesem značně prorostlé krajiny. Fakt si myslíš, že je všechny najdeš?“ řekl bohorovně. Chvíli jsem na něj zíral, kdeže se v něm vzal vědecký fištrón, když jím sám tolik pohrdal... Až pak jsem se vzpamatoval a zmerčil v chytrém telefonu otevřenou Baidupedii. „Volal jsem i na úřad. Tam skoro ani nevědí, že tu něco takového je,“ dodal. „Tak jdeme,“ řekl jsem trochu nasupeně a mohli jsme pokračovat.

Přes krátkou zastávku u bývalého ja-menu mocného nzymou Liliho v obci Ta-pa, kde jsme zjistili, že bronzové dveře od původní stavby skrývá zdejší archiv nového ja-menu, tzv. obecního úřadu, jsme se vydali zpět směrem k Si-čchangu. Vyjednávání s úředníky jsme nechali na jindy. Nejprve jsme nasedli do dodávky k lumenovi, který jediné co uměl bylo točení volantem, ostatní funkce a spíše tak dopravní předpisy nechával ležet ladem. Jak ale udržet vozidlo ve správném pruhu, to jej asi nikdo nenaučil, natož aby k tomu měl potřebné dokumenty. „Tady umřít nechci,“ řekl Hxabbu ještě před obcí S'-kchaj, mlčky dal řidiči nějaké peníze a donutil mě vystoupit. Obratem jsme nasedli do linkového autobusu. Ačkoliv měl bimo smluvený na druhý tento den rituál, musel jej odložit. Jedním důvodem byla šílená dopravní situace, která spolkla několik hodin stáním v koloně, druhým důvodem byla návštěva slavných skalních kreseb Po-šen-wa-chej, které samotný bimo Jjike Hxabbu ještě na vlastní oči nikdy neviděl. Nutno vychloubačně podotknout, že na rozdíl ode mě... V jednu chvíli si zahrál na dopravního policistu, aby neukázněným, individuálního rozhodnutí a vzájemné spolupráce neschopným řidičům ukázal, jak rozmotat klubko kolony. Vrcholným pitomcem byl zvolen řidič, který nejenže řídil kamion asi prvních dvacet minut ve svém životě, ale navíc svévolně stavěl tam, kde se mu zlíbilo – nejlépe tak, aby ucpal oba pruhy – a kouřil, občas telefonoval. Po jeho divokém, téměř westernovém předjetí v obci Ťie-fang tak nehledě na věk, národnost či mateřský jazyk pasažérů se zpola zaplněný autobus naklonil na pravobok a právem počastoval řidiče obscénními posunky a nevybíravými výrazy. Naštěstí jedinou újmou, vzhledem ke kvalitě a šíři vozovky, byla poprskaná okna. Již dost vytahaným nervům řidiče se totiž mohlo přihodit něco mnohem vážnějšího.

Autobus se přece jen za chvíli rozpadl. Bylo to ale na rovince, jen na chvíli a kousek od našeho průběžného cíle. Do obce Wan-čchang jsme dorazili těsně před setměním. Nakoupili jsme nějaké zásoby a vydali se pár kilometrů za vesnici, kde měla být ta magická mýtina s pokreslenými balvany a náš domnělý atmosférou oplývající nocleh. Přece jen to ale bylo už několik let, kdy jsem tu byl naposledy a navíc místo halila tma. Chvíli jsme obestřeni temnotou bloudili přes vlhké, čerstvě zorané pole. Bylo asi devět večer. „Půjdu se zeptat do támhletoho stavení,“ sdělil jsem svému kumpánu, který se mi jen od srdce vysmál. „V tento čas na vesnici už skoro všichni spí,“ dodal, když trochu nasupeně seděl uprostřed silnice a čekal, až tuto pravdu objevím sám. Nemýlil se... Nezbylo tedy, než postavit stan na náhodném, nepříliš mokrém místě u cesty a přenocovat tam. Uprostřed noci nás vzbudilo auto, jehož řidiči měli typicky čínsky otravné otázky – cože to tam děláme, odkudže to jsme a tak podobně. Nakonec z nich vypadlo, že tudy jen projíždějí a jsou v kraji také za cizince. Byly to opravdu nezbytné informace, které bylo nutné tazatelům poskytnout k dovršení naší a především pak jejich cesty.

Celí rozlámaní jsme se ráno probudili do tří udivených pohledů, které patřily stejnému počtu mladistvých. S jejich pomocí jsme lokalizovali mýtinu (nebyla od tábořiště zas tak daleko) a pod mostem ponechali pytel s odpadky, které jsme hodlali opět vyzvednout na zpáteční cestě. To jsme ale netušili, že mladíci tušíce poklad z dálných exotických krajů se jimi řádně prohrabou, aby je rozčarovaně poházeli po celém širém okolí, odkud jsme je my museli zase sesbírat.

Když jsme dorazili k balvanům, bimovi se rozšířily zorničky jako kocourovi, který zavětří masitého potkana. „To... To... To! To je neuvěřitelné,“ pořád opakoval, zatímco lítal okolo všech vyobrazení na průčelí skal, které podrobně zkoumal. Mnohé výjevy mu byly povědomé. Byla tam patrně zachycena velká část nuosuské mytologie, stejně tak jako sláva kdysi věhlasného nečinského režimu Nan-čao, který zde – u paty čínské civilizace – vybujel za druhé poloviny vlády dynastie Tchang. Ano, přesně v té době, kdy Tchangové začali mít problémy sami se sebou a také s Tibeťany. Na skalách byly vyobrazeny unikátní výjevy čínského středověkého multikulturalismu. Postavy oděné do tchangských čapek a závojů třímající tu bimův rituální toulec vytu a tam zase vějíř qike. Hxabbu jej často porovnával se svými pomůckami a chvílemi zadumaně přejížděl prsty po svých rozpraskaných rtech, chvílemi zase nevěřícně s vyšpulenýma očima zíral na obrazce vetnuté do kamene. Kromě podivuhodných, jakoby zkřížených druhů zvířat tu byl na skále vytesán i orel, želva a kůň, kromě procesí lidí i výjevy z buddhistického světa – opět smíchané s pradávnými nuosuskými motivy. Bylo opravdu zajímavé pozorovat bima, jak je nadšený z dalšího objevu. „Tohle... S tímhle musíme něco udělat. Nafotit to... Natočit,“ pořád zmateně povídal, když pobíhal kolem a prsty přejížděl po stovky let starých rýhách do zdánlivě neúprosně tvrdého kamene.

Trvalo nám snad dvě hodiny, než jsme se nabažili tohoto unikátního a pro nuosuskou identitu důležitého kulturního dědictví. Pak ale opravdu již nastal čas jít zpět. Z obce Wan-čchang za nějakou dobu vyjíždělo auto, čekání si Hxabbu zkrátil jezením nudlí a nedovařených vajec v jediné, mouchami zcela zkolonizované vývařovně. Tak černé zdi a tolik lepkavých předmětů jsem na jednom místě asi v životě neviděl. Koupil jsem si tedy dvě piva a popíjel venku. Stařena stočená do klubíčka pod svým tmavě modrým přehozem pokuřovala dýmku a žhnoucíma očima si mě zpod značně vrásčitého obličeje prohlížela. Nezaměstnaní zevlouni činili zrovna tak. Až když jsem jim jejich pohledy vrátil, jeden po druhém se bázlivě stáhli za ty vyšší z nich, přičemž se chichotali jak malá děvčata. Zvláštní to pohled u dospělých lidí. Chvílemi jsem si připadal jak v pralese na Papui-Nové Guinei. Cesta dolů už proběhla hladce. Hxabbu vystoupil kousek před konečnou zastávkou se svou klasicky tajemnou průpovídkou, že „si musí něco zařídit“. V mžiku zmizel, jako by se po něm slehla rozpálená květnová zem. Měsíc již byl za svou polovinou, ale počasí bylo už od začátku března stejné – slunce hřálo na plné obrátky. Žíznivě jsem zamířil do obchodu pro nějaký chlazený nápoj, stařík ve dveřích, patrně příbuzný někoho, kdo obchod provozoval, mi pořád šahal na obličej a ukazoval palcem směrem vzhůru. Kdyby to byl římský císař, asi bych tedy setkání přežil i v případě, že bych v kolbišti zůstal poražen. Seděl jsem na soklu u silnice, ucucával pití a přemýšlel... Ano, takhle zničený a šťastný už jsem opravdu dlouho nebyl.