Stezkami místních vládců

Jsou všude. Trčí na mě z každého tmavého kouta. Díky Štěpánu P. je vidím v iském písmu. S Ch. jsem vylezl do skal a našel je na kamenech. Linou se z Lán. A teď ležím v levném hotelu, kde koupelna je cítit shnilým papundeklem a jedna obrovská na mě shlíží ze stropu... Je to masivní plíseň, ale vypadá to jak tušová malba od Kao Sing-ťiena. Kdy se jich jen... „Nepotřebuješ na noc mej-mej,“ zeptala se hotelmamá s životem omláceným obličejem, ale vlídnýma, až možná smutnýma očima. Bylo jedenáct hodin večer, když se rozletěly dveře – až se bambulovité madlo dveří obtisklo do boční stěny. „A to je v ceně hotelu za těch třicet kchuajů?“ zeptal jsem se jí otázkou, z jejíhož vyznění koukal řečnický sarkasmus. Pochopitelně, že nebyla. „Tak to ne, díky!“ Oddávat se orgiím s prostitutkami v okrese Kan-luo je podobno serfování na krokodýli přetékající divoké řece Sepik v srdci Papuy Nové-Guiney.

Už když jsem tu noc do správního sídla okresu Kan-luo přijel, něco mi zde nesedělo. Celé město tvořila jedna táhlá ulice, která kopírovala údolí strážené příkrými svahy. Do noci svítily jen kýčovité názvy hotelů a vývěsky restaurací s mastným, olejnatým šao-kchao. Hemžilo se to na nich věčnými humanitami s harmonií, fénixy v rozkmihu a dalšími vznešenými názvy, které ostře kontrastovaly s realitou. Druhý den ráno už ale celé místo vypadalo přívětivěji – ožilo cvrkotem místních, na trhu v „zadní“ části města se to začalo hemžit bimy, sunii a monyiemi, všechny tyto události drželo v běhu ostré slunce.

Do okresů Kan-luo a Jüe-si jsem se vypravil ze dvou hlavních důvodů. Chtěl jsem se podívat na úsek obchodní stezky zvané Ling-kuan ku-tao, jedné z mnoha „Jižních hedvábných stezek“ a součást většího systému zvaného Čcha-ma ku-tao - „Cesty čaje a koní“. A chtěl jsem se také podívat na místa, kde stály úřady (ja-meny) význačných liangšanský tchu-s’ů – místních vládců. Tedy... Alespoň v období jejich vlády, kdy již hornatým krajem zněl hlasitý zpěv labutí.

Za tímto cílem jsem po chvíli tápání vyrazil zelenou dodávkou vstříc městysu Tchien-pa. Velikým štěstím bylo, že řidič věděl, co hledám. Mezi spolucestujícími následně vzplála debata na téma, zda ja-meny ještě stojí, popřípadě kolik tchu-s’ů v tomto údolí vládlo a kdy. „Jojo, vím, že jeden je v tom místě co říkáš – Ťi-ta-ku,“ říkal řidič, který zkušeně vedl své vozidlo po nově vyspravené silnici. Po chvíli se otočil na část pasažérstva a zeptal se: „Nevadí vám, když si trochu zajedeme?“ Načež stočil dodávku do úzké a příkré silničky, která následně vedla k mostu.

Za chvíli jsme již letěli křivolakými uličkami kolem na bílo natřených domů, vše seshora uzavíralo blankytně modré nebe. Vypadalo to trochu jako v Řecku počátku devadesátých let, i ten vzduch byl cítit podobně svěže. Řidič zastavil u dvou postarších mužů, kteří stáli opření o koňský povoz. „Potřebuju, abyste tohohle člověka vzali tam nahoru – tam k tomu baráku. Bojím se totiž, že to nenajde. Kolik chcete?“ Suma byla domluvena na deset kchuajů. Řidič bankovku i přes mé protesty vytáhl ze své vlastní peněženky a podal ji vozkovi. Ten si účtoval dvakrát tolik, co š’-fu. „Nech toho, jsi tu host. Zandej si ty peníze zpátky do peněženky a vystup si už,“ řekl řidič rázně, popřál mi hodně štěstí a zmizel i se zbytkem cestujících za kopcem...

Podkovy koně škobrtaly o hrubý povrch vyhřátého asfaltu a dřevěný vozík rozmanitě vrzal. Vozka byl veselá kopa, všem po cestě ukazoval, koho to vlastně veze. Vtom mi zazvonil telefon. Poprvé toho dne. Už když jsem se na trhu v Kan-luo družil s místními šamankami, bylo mi jasné, že dávat jim na sebe telefonní číslo není moc dobrý nápad. Stačilo přece, že naši společnou fotku bude mít v mobilu podstatná část hroznu přihlížejících. A-ša se ale nedala odbýt a koketním hlasem a zemitou sečuánštinou se mě ptala, kdeže to jsem a kdy se vrátím. Mezitím vůz zastavil u pramene, aby se unavené zvíře napilo. „Už jsi někdy jel v koňském povoze?“ zeptal se mě muž s turbanem na hlavě. „Jasně... V Číně, v Řecku a taky v Rumunsku,“ odpověděl jsem. „A tam u vás... Tam máte taky povozy?“ Trochu jsem nad touto otázkou znejistěl, jelikož první, co se mi vybavilo, bylo Polsko a silnice do Wroclawi. „Jasněže ano.“ Vozka spokojeně pokýval hlavou... A to už jsme přijížděli na místo. „Běž za támhletím chlápkem, on tě tam dovede,“ odeslal mě správným směrem, rozloučil se a odjel. Ještě předtím jsem stačil koni pročísnout hřívu a poděkovat i jemu. Za chvíli jsem už stál před nově vyhlížející budovou. Na pamětní desce stálo, že jde o úřad místního vládce Nuan-taj-mi, který nahradil stejnojmennou zaniklou chiliarchii. Chátrající zbytky původního dřevěného ja-menu se mi tentokrát nepodařilo najít, i když byl podle všeho velmi blízko. Území spravované chiliarchií, jejíž místní vládce nesl iské jméno A-ž' a jehož úřad zanikl v důsledku nenalezení dědice, přešlo pod správu mocného rodu Ling, který již drahnou dobu držel úřad v Čchiung-pu. Budovu, na kterou jsem hleděl, postavili za První republiky.

Chiliarchie Nuan-taj-mi byla v devatenáctém století jedním z důležitých uzlů v síti mocného pacifikačního úřadu 2. úrovně v Čchiung-pu. Do čínských dějin pak vstoupil velitel místní brigády Ling Čcheng-en, který v roce 1863 pomohl polapit nejmladšího z vůdců tchajpchingských armád, legendami opředeného a prostým lidem údajně zbožňovaného skvělého stratéga Š' Ta-kchaje. Tím pomohl centrálnímu dvoru potlačit jedno z nejhorších a nejničivějších povstání v čínských dějinách, které si vyžádalo životy desítek milionů lidí. Š' Ta-kchaj skončil velmi špatně, zemřel patrně tou nejhorší smrtí vůbec. Vykonali na něm popravu „tisíci řezy“ (ling-čch'). Celá tato událost dokládá, že okrajové oblasti Liang-šanu, tedy tam, kde předci Nuosuů častěji přicházeli do kontaktu s Chany, byla nesrovnatelně více napojena na centrální dvůr, než oblast jádrová. Ling Čcheng-en pak dostal vysoká státní vyznamenání od mandžuského císařského dvora: Přízvisko „věčně odvážný“ (cheng-jung) a „hrdina“ (pa-tchu-lu) v pekingském Pavilonu purpurové záře (C'-kuang-ke) - rituálním místě specificky spojeném s kultem vojenských velitelů.

Když jsem dorazil hlouběji do vesnice, otevřelo se mi prostranství, které bylo z jedné strany přehrazeno vysokou budovou. K mému překvapení šlo o velmi dobře zachovanou budovu úřadu, o které ale většina místních z okresního města neměla ani potuchy... Dvě kamenné stély nesly zprávu, že jde o památku provinciálního významu. Nad vchodem a nad okny byly nápisy v ištině, po stranách byly patrně čínské znaky, které ovšem nepřežily Velkou proletářskou kulturní revoluci a v rámci snášení nesprávných autorit z piedestálů byly odstraněny kladivem či rovnou bajonetem. Místo nich tak do futra, které bylo tvořeno masivními pískovcovými kvádry, zely mělké, avšak dostatečně patrné otvory. Při letmém pohledu dovnitř se mi nenaskytl žádný zvláštní výjev, potemnělé místnosti připomínaly skladiště. Hlavní dveře byly zamčené na petlici.

„Klíče má starosta, ale ten tu teď není,“ řekl mi muž s vlídným pohledem, z jehož pusy výrazně zaváněl chlast. „Možná přijede později. Odpočiň si.“ Polední slunce zběsile žhnulo a tak jsem vzal za vděk stínem v kuchyni jednoho z místních. Po náměstí mezitím pobíhaly děti, které svou tradiční zvědavostí naprosto vymazaly i poslední zbytky mého osobního prostoru.

„Co takhle oběd?“ zeptal se pán domu, jehož více než osmdesátiletá matka si mě neustále snažila prohlédnout svýma téměř slepýma očima. Muž kolem čtyřicítky se sám staral o hliněno-dřevěnou domácnost, své dvě děti a matku, jeho žena brigádničila v Čcheng-tu... On sám nemohl, byl chronicky nemocný, prý chabrus na žaludek. A tak se zde v kanluoských kopcích zrodil pro Čínu netradiční, severoevropský model domácnosti. Na zemi přede mnou za chvíli přistály čtyři velké mísy. V jedné byla tradičně výtečná napařovaná dýně, v druhé zelná polévka s tím správným ocasem připomínajícím chuť rzi, třetí zaplňovala přehnaná porce rýže a v poslední bylo výtečné kachní maso. Když jsem pojedl a s díky pomohl pánovi domu nádobí sklidit tak, jak se sluší a patří, zapředli jsme hovor na různá témata. Dobrý muž vyprávěl, jak mu jeho matka vykládala o velikosti ja-menu a starých časech. Celý úřad byl prý dříve ze dřeva. Za novou, z období První republiky pocházející stavbou, byl ještě zbytek původní budovy... Celý původní objekt jednoho dne prý téměř celý shořel. „Potomci tohoto tchu-s'ho žijí v Si-čchangu. Vracejí se sem jen velmi zřídka. Když už sem ale zavítají, my koupíme lahve alkoholu a symbolicky jím ja-men vysvětíme,“ vykládal dál. Spousta dalších témat se týkala mé země a mého života v Si-čchangu. „Vydrž do zítra, budeme slavit náš nový rok,“ řekl muž. V centrálním Liang-šanu se iský nový rok totiž slaví až v druhé půlce listopadu, v tomto případě „zítra“ znamenalo 26. října. Muž říkal, že lidé z Tchien-pa se řídí podle tradičního data, které jim kdysi stanovil právě místní vládce Nuan-taj-mi, nikoliv podle bimových věšteb či nařízení okresu. Oslavy jsou prý poklidné a sestávají především z pojídání koláčů z lepivé rýže (cch'-pa). Později jsem se dozvěděl, že je vše jinak. Manžel mé učitelky totiž pochází z Ťi-ta-ku. Nejde o nový rok, ale spíše transformaci chanského svátku zvaného la-pa-ťie v iský... To není ve zdejším kraji nic neobvyklého. „Celé je to smíchané. Například chanské tuan-wu-ťie je zdejším svátkem pochodně (chuo-pa-ťie)... Nový rok se slaví až v pozdním prosinci,“ vysvětlovala paní M. Kan-luo je hodně sinizovaným krajem. Kan-luu se říká qumuddi („bílá země“), zatímco kanluané ostatním okresům říkají nuomuddi („černá země“). „Zde nevládl nzymo, ale tchu-s',” pokračovala paní M., byť termíny tchu-s' (místní vládce) a nzymo (svrchovaný místní vládce) se běžně překrývají, jelikož v drtivé většině případů jde o jednu a tutéž osobu. Asi tím ale chtěla vyjádřit míru počínštění oblasti – místní užívají chanský název této instituce. Se zdejšími Ii obyvatelé ostatních částí Liang-šanu nechtějí uzavírat manželství... „Jsou jako Chanové, tudíž nepříliš spolehliví co se týče praktikování iského tradičního životního stylu,“ osvětlila mi dále učitelka. Jen pro pořádek – v okresech Jen-jüan, Te-čchang a ostatních „níže“ položených se nový rok slaví až sedmého prosince. Jde o čistě praktické opatření. V těchto končinách je v listopadu většinou ještě příliš teplo – maso z poražených zvířat by se tak rychleji kazilo... V Kan-luu tedy ještě později. Ať to je jakkoliv, na další den už jsem měl jiné plány, a tak jsem pozvání s díky musel odmítnout. Ty pravé oslavy, které zahrnují krvavou vepřovou lázeň, totiž přijdou až za necelý měsíc...

Jelikož jsem se v tomto místě nabloumal už dost, rozhodl jsem se pokračovat dál. Hodina se nachýlila směrem ke čtvrté odpolední. Rozloučil jsem se se všemi dobrými lidmi tohoto kraje a vydal se pěšky směrem k městysu Tchien-pa. Za ním v obci Šeng-li měl být další úřad méně významného místního vládce podřízeného právě tomu z Nuan-taj-mi, (šlo o chiliarchii Nuan-taj tchien-pa), nicméně já jsem se rozhodl pokračovat na počátek Jižní hedvábné stezky – do starobylého městysu Chaj-tchang. Místní tvrdili, že z původního úřadu v obci Šeng-li nic nezbylo... Na tyto řeči se nelze spoléhat... Nicméně alespoň mi tato situace zavdala důvod k budoucí návštěvě.

Po příjezdu do Chaj-tchangu následovalo mírné zklamání. Ale zase ne takové, které bych už tolikrát předtím nezažil. Ku-čen totiž prošel necitlivou rekonstrukcí ve stylu pseudostarého stylu „fu-ku“, mnoho z původních dřevěných domků bylo nahrazeno betonovými lou-fangy, počátek úsek Jižní hedvábné stezky připomínala jen kamenná brána a asi kilometr vzdálený obloukovitý mostek. Ubytoval jsem se v jediném hostinci a rozhodl se s plánováním vyčkat do rána.

To byla chyba. Už za rozbřesku mě pohltila nerozhodnost. Nakonec jsem špatně odhadl vzdálenost čchingského chrámu zvaného „Velký bódhisattva“ (Ta-pchu-sa) a byl jsem nucen se v půlce cesty otočit a jít zpět, což se samozřejmě neobešlo bez barvitého a hutného klení... Byl jsem rád, že jsem akorát stihl autobus do obce Liao-pching… A to byla druhá chyba. Dle mapy cesta vypadala vcelku obstojně... Jenže spoléhejte se v Liang-šanu na mapy a tam vyznačené cesty... Po chvíli autobus k mému šoku z krásné nové silnice vedoucí mezi pohankovými poli odbočil na cosi, pro což název „silnice“ byl více než přehnaný eufemismus... Pětadvacetikilometrová vzdálenost se tak protáhla na téměř dvě celé hodiny. Když jsem kolem čtvrté odpolední vystoupil řádně vytřesen v Liao-pchingu, místa na kraji horských pastvin, zjistil jsem, že je to klasická past. Do sousedního okresu Jüe-si neexistoval žádný spoj. A i kdyby exitoval, už dávno by nejel. Odpoledne v těchto končinách slouží především k nevyužívání možností a podstaty dopravních prostředků. Navíc v tomto všemi zapomenutém místě nebyl jediný hostinec a pohledy místních přecházely od škodolibé zvědavosti k vystrašené ustyděnosti. „Na hranici okresu Jüe-si? To je deset kilometrů,“ řekla mi žena na rozcestí, která si právě ve džberu myla hlavu a pramínky vody jí crčely po bavlněném oblečení. „Půjdu pěšky,“ řekl jsem svou tradiční liangšanskou odpověď a za nechápavých pohledů jsem vyrazil. Cesta vedla z hor směrem do údolí, jen v několika nepříjemně překvapivých případech stoupala. Tam se ale dala pokrátit přes vyšlapanou kozí stezku. Ssynuo věrný svému jménu vyrazil rychlým krokem a s dobrou náladou za krkem přeskakoval potoky a hvízdal směrem k usedlostem pod cestou v údolí. V jeden moment dorazil k obrovskému stromu, jehož ztrouchnivělé větve pokrývaly přesličkovité kapradiny. „To je slavný strom. Při pochodu do Jen-anu na něm prý přenocoval samotný Ču Te,“ sdělil mi o dva dny později E. Velký rudoch asi po cestě natolik perlil svými bonmoty, že z toho ten strom uschnul. V hlavě mi vytanulo staré známé přilnavé přísloví – kam šlápne Chan, tam více než pět tisíc let tráva neroste.

Cesta vedla skrz několik menších sídel, až se stočila na asfaltovou silnici spojující okresy Kan-luo a Jüe-si. To už ale táhlo na šestou odpolední a aut na ní moc nebylo. Když jsem protnul linii dělící oba zmíněné okresy, na což mě upozornila opuštěná cedule, začalo padat šero. Nejbližší obec v okrese Jüe-si nesla poetické jméno Mej-chua („Květ slivoně“), avšak má situace zase tak poetická nebyla, jelikož všude mě vítaly akorát zavřené dveře, zpoza nichž problikával oheň a zněly tlumené rozhovory odpočívajících rodin. Už jsem se pomalu začínal smiřovat s tím, že si z pláštěnky udělám celtu a přespím někde v příkopě, když tu náhle se zpoza obchodu se smíšeným zbožím vynořil stařík. Zeptal jsem se ho, zda se tu dá někde přespat. Neodpověděl, avšak během vteřiny mlčky mávnul na projíždějící auto, které zastavilo, a do něhož mě posadil. „V městysu Sin-min... Tam se dá přespat,“ řekl a zamával na rozloučenou. Nevím, jestli tohle je pověstné Karlachovo štěstí, které se Ssynuoa v podobných momentech drží už léta, nebo prostě věci v tomhle vesmíru takhle fungují normálně... Za několik desítek minut jsem stál v potemnělé ulici před zapadlým hostincem... Večer jsem si ještě stačil dálkovým ovladačem z nohavic oškrábat přilnavé stonky místní rozsemenění chtivé flóry, pročež mě do několika minut skolil spánek. Ještě předtím však přišla na čaj uniforma a prohlédla si můj pas.

Ráno mě probudil ruch ulice. Ve městě se konal jarmark (ťi-š'), všude se prodávalo všechno. Od falešných pletených copů, přes dýmky, oblečení až po mandarinky a pračky. Prodral jsem se skrz hutný chumel pomalu se pohybujících těl, která vypolstrovala veškeré ulice tohoto městysu, až k parkovišti. V jedné dodávce jsem si za pár šupů objednal odvoz do vesnice Ta-čaj. Někde v tomto místě měly být zbytky zmíněného ja-menu pacifikačního úřadup 2. úrovně Čchiung-pu. Rod Ling, který úřad místního vládce zastával, v jednu dobu ovládal i další úřady ležící v povodí řeky An-ning. O klanu Čhiung-pu, podle kterého je úřad pojmenován, jsou záznamy již v kronikách dynastie Tchang (618-906 n.l.). Území klanu Čchiung-pu bylo pod nadvládou většího klanu Wu-teng. Dozvíme se, že místní se dělili na „Temné“ a „Světlé“ barbary. Ženy těch Temných nosily oblečení hedvábu černé barvy, jenž bylo tak dlouhé, že se dotýkalo země. Ty Světlé pak analogicky oblékaly bílý hedváb, jehož délka nepřesahovala úroveň kolen. Záznamy dále hovoří o tributu, který místní poskytovali svým nadřízeným a také císařskému dvoru. Tím byli kromě darů místních polí zdejší vyhlášení koně. Za dynastie Ming bylo území náležící pod Čchiung-pu, podobně jako celý Liang-šan, poměrně divokou na nezkrotnou oblastí, o čemž svědčí zápisy z „Oficiální kroniky dynastie Ming“:

洪武十五年，置越巂軍民指揮使司……洪武中，嶺真伯以招討使來歸。因改為邛部軍民州，命指揮僉事李質，領調戍軍土守之。二十六年，置越巂衛。永樂元年，改邛部為長官司，隸越巂衛。萬曆中，土官嶺柏死，孽子應昇負印去，柏妻沙氏爭之不得。土目阿堆等擁沙氏，焚利濟廬舍，擁兵臨城。總兵劉顯率兵往撫之，沙氏悔禍，殺阿堆等自贖，顯遂以印歸之。後沙氏淫於族人阿察，印復為昇所奪。察死，其子嶺鳳起嗾他番刺殺應昇。鎮守官因平蠻之師，誘鳳起執之，收其印，而誅從鳳起為亂者百餘人。印無所歸，緘於庫。部眾無統。

„V patnáctém roce éry Chung-wu (1382) byl založen úřad guvernéra nadaného civilní i vojenskou pravomocí (…). V průběhu éry Chung-wu se Ling Čen-po jakožto pacifikační inspektor podvolil [císařské autoritě]. Jelikož byla župě rozšířena působnost na vojenské i civilní pravomoci, byl pobočník velitele Li Č' pověřen, aby se postaral o hraniční armádu a ujal se jí jako místní strážce. V šestadvacátém roce (1393) byla [v oblasti] založena stráž Jüe-si. V prvním roce éry Jung-le (1403) byla oblast Čchiung-pu přeměněna na náčelnictví, které podléhalo správě stráže Jüe-si. V průběhu éry Wan-li, místní úředník Ling Po zemřel a syn jeho konkubíny Jing-šeng uzmul pečeť a uprchnul [s ní]. Poova manželka, paní Ša, o ní svedla boj, avšak nezískala ji. Místní dohlížitel A Tuej podpořil paní Ša, vypálil místní usedlost [ve které se nacházela] záložní sýpka a s vojskem obléhal město [Jüe-si]. Vojenský guvernér Liou Sien vedl své vojsko, aby jej umravnil. Paní Ša zalitovala [, že ji] postihne neštěstí a aby se vykoupila, nechala zabít A Tueje spolu s ostatními. Sien jí posléze pečeť navrátil. Později se paní Ša oddávala nepřístojnostem s příbuzným z rodu [Ling] jménem A Čcha a Jing-šeng opět uzmul pečeť. Poté, co A Čcha zemřel, jeho syn Ling Feng-čchi poslal svého člověka a ten Jing-šenga zavraždil. Velitelé místní stráže kvůli armádě potlačující barbary nalákali Feng-čchiho a zmocnili se ho, odebrali mu pečeť a nechali popravit přibližně stovku lidí, kteří následovali Feng-čchiho při vyvolání těchto nepokojů. Pečeť se neměla komu vrátit a byla uložena ve skladišti. Příslušníci klanu tak zůstali bez vládce.“

Dokument zvaný „Sebrané zápisy o barbarských místních vládcích“ pak upřesňuje průběh zdejších „nepřístojností”, do kterých byli zapleteni snad všichni, kteří v této oblasti žili:

邛部長官司嶺伯死，其妾沙氏與舍目阿察通竊柏印。與察，察子嶺鳳起據有其印，遂自立於廣洪瓦布寨。邛部亂，至是越巂衛黑骨夷猓阿弓，凹溪咱等與桐槽王大咱聚黨為寇殺，把總余與國及千戶丁應時等燒軍舍，與建昌土酋伍咀咱安守。安四兒為蔚，授巡撫徒元太遣將。李應祥，邊之垣，朱文達，分道進剿。先建昌，而後邛越大敗，賊眾於河上伍咀咱等就擒，遂并桐槽黑骨及諸邛部皆次第懾服，惟黑骨夷阿弓強梁，公行相嶺間乃設伏孤山，待阿弓。阿弓至大戰擒斬之。共斬首二千，級降羌三千，虜獲男婦三千，牛畜無算。

„Poté, co vládce náčelnictví Čchiung-pu jménem Ling Po zemřel, jeho konkubína, paní Ša, spolu s místním správcem A Čchaem společně uzmuli Poovu pečeť. Tak jako Čcha, pečetě se zmocnil i jeho syn jménem Ling Feng-čchi, který se s ní opevnil v horské vesnici jménem Kuang-chung-wa-pu. [Celé území] Čchiung-pu zachvátil chaos. V této době barbarské ‚černé kosti‘ z oblasti stráže Jüe-si jménem A Kung, Ao Si-can spolu s ostatními a Ta-canem z Tchung-cchaa vytvořili spojenectví za účelem plenění a zabíjení. Místní správce Jü Jü-luo spolu s místním chiliarchou Ting
Jing-š'em vypálili kasárna [dvorské] armády. Spolu s místním náčelníkem [z oblasti] Ťien-čchangu [jménem] Wu-ťü-can se opevnili v daném místě. An S’-er měl obavy, požádal okrskového inspektora Tchu Jüen-tchaje, aby na místo vyslal vojsko. Li Jing-sing, Pien Č'-jüan a Ču Wen-ta oddělenými cestami vytáhli do boje. Nejprve oblast Ťien-čchang a potom i Čchiung-pu a Jüe-si [, které byly v té době v držení banditů, ] jedna po druhé utrpěly velkou porážku. Skupiny zločinců byly spolu s Wu-ťü-canem pochytány v Che-šangu. Následně se spolu s ‚černými kostmi‘ z Tchung-cchaa a se všemi [zločinci] z Čchiung-pu jeden po druhém ze strachu vzdali. Pouze [člen] 'černých kostí' jménem A Kung pokračoval v brutalitách. [Vojevůdce] tak dorazil do oblasti Siang-lingu, kde u hory Ku-šan naplánoval léčku a čekal na A Kunga. Když A Kung dorazil, rozpoutala se obrovská bitva, během které byl následně A Kung zajat a sťat. Dohromady bylo sťato dva tisíce lidí, vzdalo se tři tisíce barbarů [Čchiangů] a mužů a žen bylo zajato [rovněž] tři tisíce. Zabaveného dobytka bylo nepočítaně.“

V dalších záznamech se popisuje neustálé propojování jednotlivých úřadů meziklanovými svazky – sňatky, adopcí a dalšími metodami. V jednu dobu byli lidé z jurisdikce úřadu v Čchiung-pu namočeni i do nepokojů v okrese Lej-po, který leží na opačné - východní straně Liang-šanu. To dokládá provázanost celé oblasti. Kromě již zmíněného opěvování Ling Čcheng-ena jakožto hrdiny, který zajal jednoho z vůdců Tchajpchingského povstání, pokračují i etnografické popisy, které nám např. říkají, že místní lidé pěstují pohanku, po generace žijí v domech z bambusu, že místní Tibeťané umějí čínsky a jsou přátelští, zatímco Iové neumějí nic a nosí nože... Když jsem vystoupil na hlavní křižovatce vesnice Ta-čaj, nikdo nic o ja-menu nevěděl. Naštěstí mě ale hned opět „zatkla“ policie. Napřed si vyfotili můj pas a potom každý sám sebe s „velkým nosem“ – na památku. Policista, který řídil – mladý sympatický I -, věděl, kde se ja-men nachází - přímo u cesty, po které jsme původně do Ta-čaj přijeli. Jelikož asi neměli muži zákona co dělat, naložili mě do modré diskotéky a odvezli k budově bývalého úřadu. V tomto případě tvrzení mého kamaráda E., jehož jsem poznal o den později, že policajty v Liang-šanu dělají jen vyvrhelové, tak úplně neplatilo. Možná šlo o výjimku potvrzující pravidlo.

Z auta jsme vystoupili v místě, kde byla ztísněná vesnická zástavba přerušena volným prostranstvím. V tomto místě stával úřad. Otevíral se tak pohled na okolní pole, místo původní budovy bylo též osázeno užitkovými plodinami. „Nikdo si tu netroufnul postavit dům, tato výsada navždy patří tchu-s'mu,“ řekl starší muž se světle hnědou bambusovou hůlkou, jíž podporoval svůj chatrný krok. Z budovy už zbyly pouze kamenné zdi, na jejichž horním okraji rostl plevel a kapradí. Věděl jsem ale, že někde se tu válejí kameny s rytinami, které sloužily jako podpěra sloupům označujícím úřad. Brodil jsem se tedy zeleným mořem a uniformovaný muž se mnou. „To, co hledáš, tu už není,“ řekl muž s holí v momentě, kdy jsem se ověnčený bodláčím vynořil z pole na opačné straně. „Támhle... U tamtěch domovních dveří zbyl jen ten malý,“ hovořil o patce sloupu. A vskutku... „Jsou to nepřímí potomci rodu Ling, proto jsou ty kameny právě zde.“ Mezitím se srotilo vesničanstvo a jako vždycky, rozhořela se debata na téma zdejší historie. „Je tu jeden více než devadesátiletý muž, který vše pamatuje. Ale už nemluví,“ řekl mi jeden z nich. Informace, která vzešla z tohoto think-tanku, mě však nakonec měla dovést k vytouženému cíli. „Ten kámen tu byl. Ale před dvěma lety opravovali silnici a použili ho na její výstavbu. Ale pořád jde vidět... Někde támhle pod tím mlázím,“ interpretoval nakonec výstupní informaci muž s holí. V určeném místě jsem seskočil ze silnice zpět do pole a odhrabával uschlé stonky kukuřice a jiný plevel. Neopomněl jsem si při tom napíchat trny za nehty a popálit se od kopřiv. A nakonec opravdu... Zel zasazený do kamenného valu zpevňujícího silnici. „Vždyť to patří do muzea,“ řekl jsem do pléna. „Ale co, vždyť je to jenom kámen,“ zněla odpověď. Klasická odpověď... Můj sen o příběhu tohoto kamene tak byl skutečně přebarven na červeno, možná snad i na rudo.

Podobných „jenomkamenů“ bylo nejen v Sin-minu náhodně vyskládáno bezpočet. Tito němí pamětníci zdejší historie se tak většinou povalovali u dveří domů, popřípadě byli pohlceni rostoucím stromem – tak jako v případě místa zvaného Šu-chan-pej, za kterým jsem se plahočil přes hodinu do obce Pan-čchiao. V případě této stély však okres rozhodl přijmout podobná opatření, jako u té v mejkuském Pa-čchienu. Postavil okolo ní domek... K vesnici vedla cesta přes mostek, na jehož jednom sloupku byly pod rozlitou černou barvou znatelné tři znaky: Mao, Ce a Tung. Další dva povinně následující – wan a suej („na věčné časy“) - už pohltila zemina a beton.

Odpoledne jsem dorazil do okresního města Jüe-si. Podobně jako ostatní, dlouhou historií oplývající liangšanská okresní města, i Jüe-si mělo svou starou čtvrť s mu-fangy - dřevěnými domky. Rozpadající se čtvrť pamatující A Tueje a jiné slavné dacany, kteří ji chtěli vypálit. V tom jim pak měla zabránit zeď, která tuto původní starou zástavbu obepínala. Jak ukazuje výše citovaný úryvek, stráž Jüe-si byla založena v roce 1393... Kráčel jsem ulicemi, kde padající a nakloněné dřevěné domky v rychlém sledu nahrazují okály. Hledal jsem památky po této zdi. Na mapě z roku 2006 byla tato zeď dokonce vyznačena, patrně však šlo pouze o schéma... Anebo byla zastavěna novými budovami a někdo ji má ve sklepě či na dvorku. Naštěstí jsem na křižovatce narazil na v Číně v poslední době nepopulárního čcheng-kuana s vlasy střiženými na ježka. Čcheng-kuani, neboli městští strážníci, do jejichž řad většinou vstupují jedinci s inteligencí a vzezření letenských neonacistů, si v poslední době nezískali příliš mnoho příznivců. Především kvůli bezdůvodnému šikanování občanů, které v mnoha případech vedlo i k jejich smrti. „Pojď, zavedu tě k tomu, co zbylo,“ řekl tento a vedl mě zpět po směru, kterým jsem přišel. Na rohu odbočil do uličky, kterou jsem přehlédl. Asi dvacet metrů od ústí byla stéla označující „Kulturní památku – jüesiskou zeď“. K té se muselo projít temným průchodem. Strážník mi potřásl rukou, já mu poděkoval a každý jsme vyrazili po svém. Na úsek zdi byly navršeny základy vzhůru se tyčícího paneláku. Stéla vyprávěla, že rok po založení stráže Jüe-si zde byla vybudována hliněná zeď (1394), která byla o devět let později (1403) přestavěna na tuto kamennou. A Tuejův útok, který dle informací v kronice přišel později, se tak musel roztříštit o tuto zeď.

Zbytek času jsem obdivoval nádherně vyřezávané trouchnivějící krovy zdejších mu-fangů. V jeden moment se ke mně přidalo asi deset základní školou povinných dětí, která Ssynuoa protáhla místy, jež by sám nenašel. Po návštěvě knihkupectví Sin-chua, v jednom z jehož zaprášených koutů stál regál s literaturou v liangšanské ištině, byl čas se pohnout směrem kupředu – do městysu Čung-suo, který byl křižovatkou mezi cestou do Čao-ťüe a pravděpodobně o mnoho kratší, avšak také složitější zkratkou zpět do Si-čchangu. Tato cesta vedla pod horou známou jako Siao-siang-ling, pod níž byl mj. sťat bandita A Kuej. Horou, jejíž vrcholky pokrývá věčně orosená kleč a tamní jezero je modré jako lhaské nebe. V ohybu před Čung-suo jsou dva paralelní mosty. Podobně jako v Davli - jeden je pro auta, druhý pro pěší. Ten druhý jmenovaný pamatuje zmiňované zlaté časy čilého obchodu na Jižních hedvábných stezkách, je důležitým bodem na mapě trasy Ling-kuan. Na skále, která je před mostem, jsou vyryty dva znaky dávající dohromady toto jméno. Nově jsou zvýrazněny rudou barvou. Vedle nich je mapa stezky a vysvětlivky. Dříve tam byl patrně původní, starobylý plánek, který ale z pískovce odvál čas. Nyní je do skály vložen betonový plát, na němž je kromě mapy vysvětleno, že Čung-chua min-cu byl odjakživa národ mysli otevřené, což dokládají čilé styky se zahraničím.

Po noci přečkané v Čung-suo, kdy jsem porci smažené rýže po dni plném intenzivních zážitů málem snědl i s talířem a lžičkou, byl čas se vydat pěšky ke zmíněné odbočce. Na ní postávala partička flinků a floutků, kteří za odvoz do Si-čchangu chtěli čtyři sta jüanů a mávali ohmataným papírem s rudým kulatým razítkem - magickým klíčem ke všem dveřím v Číně – na důkaz toho, že jejich byznys je čistý a průhledný jako voda potoka napájející zdejší starobylou nádrž Šuej-pchu-sa. Z jednoho z nich, paradoxně toho nejvíce floutkovitě vyhlížejícího, však šla jakási jiná energie. Podal mi ruku, na jejímž hřbetu se skvělo vytetované jméno kapely Nirvana, na pozdrav jako první. Byl to E., student magisterského programu „Jazyk a literatura“ na Jihozápadní univerzitě pro národnostní menšiny v Čcheng-tu. Po chvíli se zvedl, vzal za popruh svojí brašnu, podíval se na mě a řekl: „Pojď, něco ti ukážu.“ Chlápci vytušili, že jim odchází kšeft. „Jen mu něco ukážu,“ houknul jejich směrem, což v překladu znamenalo „už se sem nevrátíme“, ale to mi došlo až později...

Po rozpálené prašné asfaltce jsme kráčeli směrem k obci Nan-čching, shodou okolností krajinou vzpomínek z dětství mé kamarádky P., toho času studující v Itálii. Kousek cesty nám zkrátil E. kamarád, který nás svezl k prvnímu místu. E. věděl o své rodné hroudě vše, jeho láska k legendám vyživovala jeho vypravovací talent. „Támhle je hora, někde tam jsou tři jezírka,“ ukázal směrem ke kopcům, které jako houby trčely z naprosto rovné planiny zkrocené poli. P. kdysi mluvila o něčem podobném, prý trvá hodně dlouho než se tam dojde. Ve vyprávění E. se to hemžilo mýtickými bytostmi, každé stéblo trávy či každý strom snad měl své vlastní jméno. Nejčastěji zmiňované jméno pochopitelně patřilo velkému bimovi Asy Lazzimu. Potvrdilo se staré známé pravidlo, že nejvíce potkáte na cestách, u nichž neznáte trasu.

Došli jsme k první vesnici, přešli pole a zamířili ke skalám nalevo od silnice. E. vytáhl macatou šťavnatou ředkev z kypré půdy, od opasku si odepnul nůž, několika rychlými švihy ji očistil od slupky a podal mi ji. „Tady je všechno všech, neboj se. Pole navíc patří mému příbuznému,“ řekl. Příbuznému... V Liang-šanu. Jak překvapivé! Na skále byly nástěnné malby a spousta tibetského textu, což jen dokazovalo, že okres Jüe-si je místem styku iské a tibetské kultury. „Moje rodina si myslí, že jsem blázen,“ říkal E., když jsme v sedě odpočívali u jeskyně. „Tři roky jsem byl učitelem v Mej-chua. Pak jsem dal výpověď a rozhodl se studovat dál. Nikdo to tady nechápe. Všichni si myslí, že jsem zešílel.“ „Nikdy mi nešla matematika, odmalička jsem rád poslouchal příběhy... A tak jsem se vrátil ke studiu literatury. Víš... Už třikrát jsem se měl ženit, ale pokaždé jsem to odvolal.“ Když jsem se zeptal, proč má tolik jizev na čele, řekl: „Nesnáším policajty. Tady je policistou kdejaký bastard. Když jsem byl mladší, neudržel jsem se a občas jim naplival do obličeje. No... A tohle je od pendreku,“ dodal, ačkoliv nemusel, vše bylo jasné.

Zvedli jsme se a pokračovali dále, tentokrát do zástavby na pravé straně. Tempo, jakým jsme prolézali tento pozoruhodný kraj však ostře kontrastovalo s mou potřebou dostat se večer do Si-čchangu. „Neboj se, zařídím to. Na to ti dávám své slovo,“ řekl právě v momentě, kdy jsme přišli k vysoké hliněné strážní věži. Těch tu bylo několik a cedule na nich dávaly najevo, že jde o památku okresního významu. E. vyprávěl i o zdejších - rudou terminologií řečeno - „kulacích“ minulosti, často padalo jméno Liao Čchun-poa. Často také zmiňoval jméno zdejšího generála Teng Siou-tchinga. „Těsně po osvobození támhle na tom místě lidé ubili sedm 'černých kostí'. Normálně vzali do ruky kameny a roztřískali jim lebky,“ vykládal pochmurně. Vzpomněl jsem si na slova mé učitelky, kterak byl otec pozdějšího jüesiského hejtmana přibit hřeby na telegrafní sloup, dav mu zlámal údy a upálil jej zaživa. Vše za dohledu jeho manželky a potomků. Byly to jistě veselé časy, ta padesátá a šedesátá léta liangšanská...

Přes návštěvu u staré bezzubé babičky v jejím skromném příbytku vedle jedné ze strážních věží opatřené střílnami, kam bůžek bohatství za celý její dlouhý život nedorazil, (ač toto zbožné přání měla vyvěšena na hlavním trámu světnice), a krátký rozhovor s košíkářem, jsme dorazili k další nástěnné malbě. Motivem byla jedna z podob Probuzeného, vedle něhož byla uhlíkem přikreslena postava v tradičním iském oděvu – patrně dílo pozdějšího pokoutného umělce. Slunce žhnulo a na vedlejším políčku se lopotily ženy s motykami. V pomalu plynoucím odpoledni jsme dorazili do E. rodné vesnice. Po nezbytných uvítacích rituálech, jako byla jedna lahev piva se starostou a druhá a třetí se všemi ostatními, jsme dorazili do domu E. sestry, jelikož jeho matka si zabouchla klíče v domě. Tam jsem odložil své zavazadlo a vydali jsme se na krátkou procházku do hor nad vesnicí. „My pohřbíváme žehem, to určitě víš. Popel pak sypeme ke stromům, které jsou tam vlastně naším náhrobkem,“ sdělil mi. „To bych asi v Liang-šanu neměl močit ke stromům, co,“ odpověděl jsem otázkou, na niž nebylo třeba reagovat. Od té doby močím už jen a pouze v místech s výhledem do kraje.

Cestou zpět, kdy jsem předtím stačil udělat jednu brázdu v poli pluhem zapřaženým za koně E. strýce, jsme se zastavili „na návštěvě“ u místního usurpátora. Z jeho honosného sídla, které původně leželo na nejnižším místě ve vesnici, ale teď de facto lemovalo její horní okraj, zbyly už jen kamenné základy. Po tomto všem následovalo nevyhnutelné – návštěva u stařešiny vesnice a pití pálenky z misky, jejíž svíravou chuť neutralizovaly pečené brambory vyndané z ohně holou rukou. Následovaly dvě večeře, které E. v podstatě sám připravil v útulném domě svých rodičů. Na stěně sýpky mě překvapily rysy složité matematiky. „Neříkal jsi, že ti to nejde?“ zeptal jsem se. „Jo tohle... No... To jsem musel vypočítat výnosy z pole,“ odpověděl E. Vzpomněl jsem si na předmět „Metody operačního výzkumu“ a udělalo se mi mdlo. To se stalo ještě mdlejším v momentě, když jsem si uvědomil, že jsem tuto prohru sama se sebou samotným stále ještě nevytěsnil z paměti. Ve světnici na vše svědomitě dohlížel sám Velký stabilizátor.

Večeře probíhala standardně. Nejdříve spousta brambor, strouhaná ředkev, rajčata a výtečná omáčka z drcených chilli papriček. V čase, kdy si šel E. koupit cigarety, se jeho matka, která si mě stejně jako všechny ostatní liangšanské matky velmi oblíbila, začala svěřovat s tím, jak je její sedmadvacetiletý syn neposlušný (tchiao-pchi). „Místo toho, aby vydělával peníze a sloužil vlasti a rodičům, tak si stále dále studuje.“ To, že si sám vydělává ze svého byznysu, jímž je dle jeho slov prosperující karaoke bar v Čcheng-tu, zůstalo jaksi opomenuto. Vše vyvrcholilo drobnou hádkou mezi E. a jeho otcem, způsobenou patrně požitím většího množství alkoholu a obrovské porce masa ze dvou zabitých kuřat. „Však uvidíš... Za pět deset let. Uvidíš! Uvidíš, že jsem měl pravdu,“ říkal E. nazlobeně s ukazovákem napřímeným k otcově obličeji. Ten mlčel a díval se skrz svého syna do prázdna.

Přes všechno to veselí a záplavu výtečné zelné polévky s tofu mi však stále jaksi nedocházelo, jak se dostanu večer do Si-čchangu. Před devátou večerní E. zavelel k odchodu. Na cestu nám svítily pouze hvězdy, měsíc se zase někde toulal... A toho světla bylo málo. V téměř naprosté tmě jsme šli po silnici vedoucí do Si-čchangu. „Vrátil jsem se, abych mohl být přítomen na kamarádově svatbě,“ říkal E. „Až budeš v Čcheng-tu, ozvi se. Nebo až já dorazím do Si-čchangu, zavolám ti,“ loučil se, nicméně mě stále nebylo jasné, jak mě chce teleportovat zpět do prefekturního sídla. Mé myšlenky byly přeťaty dvěma ostrými kužely světla. E. si stoupl doprostřed silnice, z ramen sejmul svou výrazně červenou bundu a mával jí rozvážně nad hlavou. Auto zastavilo. Aha, takže E. známí... „Jedete do Si-čchagu?“ otázal se řidiče. Ten přikývl. „Vemte s sebou tady mého kamaráda. Prosím,“ řekl. Řidič souhlasil. E. nasedl na korbu, ve vedlejší vesnici seskočil a zmizel do tmy.

Až na skutečně příšerné cestě jsem zjistil, že E. a řidič se viděli poprvé v životě. „Myslel jsem, že je opilý. Tak jsem raději zastavil,“ říkal se smíchem řidič. Opilí byli každopádně další dva cestující v autě, především však muž, který každou chvíli zvracel. Po dvou hodinách, pod pečlivým dohledem Siao-siang-lingu, jsme minuli starou koňskou stanici Teng-siang-jing, která na obchodní cestě Ling-kuan plnila roli bezpečné oázy v neutěšené poušti mezilidských vztahů Chladných hor. Po krátké zajížďce v okrese Si-te, kde jsme odložili ozvracenou půlku výpravy, již nic nebránilo nájezdu na dálnici a rychlému příjezdu do Si-čchangu. Řidič měl navíc cestu okolo severního kampusu, a tak jsem se v půl třetí ráno mohl s plnou polní na zádech ladně přehoupnout přes zamčenou vstupní bránu mého obytného komplexu, jelikož vrátný si ležel na uších – pokud ve svém doupěti vůbec byl... E. tak dodržel impozantním způsobem svůj slib a další změť nečekaných dobrodružství mohla být smotána do tohoto virtuálního svitku.