Přistál jsem na letišti Don Mueang a hned zamířil za Marcem. Bylo to už sedm let, co jsme se naposled viděli v Langmusi v západním Sečuánu. Shodou okolností, toho léta za mnou dorazila do Prahy i jeho bývalá přítelkyně Charline, se kterou jsem se pak vydal i do Polska za Magdalenou, kamarádkou z koleje z Chengdu. Bylo to zvláštních devět dní v Thajsku, většinu času jsem strávil v přítmí Marcova příbytku a horečně dopisoval svou předlouhou diplomovou práci, která mezitím nabobtnala na více než 200 stran. Odevzdal jsem ji pak snad den před závěrečným termínem.
Jelikož i Marc pracoval, vídali jsme se jen ráno a večer. I to bylo dost na to, abychom se stihli potulovat po ztemnělém Bangkoku. Marc má vystudované mezinárodní vztahy v oblasti JV Asie v kombinaci s thajštinou, zároveň je povoláním kuchař. V oceánu stánků s pouličním jídlem se orientoval jako zkušený kapitán, věděl, kdo dělá nejlepší nudle, nejlepší rybu a kde se prodává nejvychlazenější limetková šťáva. U jídla i jinde byl čas na obšírné debaty o všem možném, které máme oba tak rádi. Třeba o tom, že téměř všichni bangkokští taxikáři pocházejí z jedné provincie, nebo že řidiči autobusů do Chiang Mai jsou většinu času na amfetaminech. Také jsme se bavili o chystaném vojenském převratu, který po mém odjezdu skutečně nastal a Marc potkal svou životní partnerku Heike. Všude byly barikády, protestující obsadili důležité křižovatky. Je to zvláštní, před těmi sedmi lety jsme spolu strávili snad jen tři dny, ale padli jsme si do oka takovým způsobem, že i přes těch sedm let jsme si každý půlrok vyměnili pár e-mailů.
Jednoho večera jsme zavítali na čínský trh. Byl plný krys a zel prázdnotou, kromě otravné havěti zde zbyly už jen podobizny thajského krále s fotoaparátem kolem krku a čínské cedule s vyobrazením různých taoistických a buddhistických božstev nad vchody do potemnělých domů. Měl jsem příležitost setkat se i s Asenem, kamarádem Ondry Vařila z pekingské koleje.
Devět dní šmahem uteklo a já jsem se vracel do Hongkongu, odkud jsem po týdnu odletěl zpět do Prahy složit státnice. Vylezl jsem z letadla v sandálech, pozdně lednovou Prahu pokrýval sníh...
Dnes je osmnáctého února roku 2016, jsem opět v Bangkoku, je tu i Marc. Vtipkovali jsme, že časové prodlevy mezi našimi setkáními se zkracují. Marc mezitím strávil půl roku na Antarktidě na základně McMurdo, kde vařil pro její osazenstvo. Příští rok jede vařit na opačný pól. Já jsem tu z důvodu „nuceného exilu“, jelikož každé dva měsíce musím opustit Čínu. Mířím na sever, za Lisuy, Lahuy a stydlivou národností Akha, kteří jsou patrně všichni příbuzní liangshanských Yiů. Bojím se, co tam najdu, slyšel jsem hrůzostrašné historky o turistických rezervacích. Následně asi budu muset vstoupit na palubu nákladní lodi a po Mekongu se dostat zpět do Číny. Pátého října roku 2011 zde zmasakrovali čínskou posádku jedné z lodí, převážela totiž téměř milion amfetaminových pilulek. Cesta v sevření Skylly a Charybdy, tj. Barmy a Laosu, přímo přes Zlatý trojúhelník. Připadám si na to už starý, ale asi nebudu mít jinou možnost.
„Mrzí mě, že tě pokaždé opouštím,“ řekl se smíchem. Před tím odešel do práce a já jsem večer zamířil na letiště, teď letěl se svojí partnerkou navštívit jejího otce do jedné ze severních provincií. Jsem zvědavý, kdy a kde se s Marcem potkáme příště.
Diskuse k příspěvku
V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.