Nejbuddhističtější místo v Podnebesí

Pod svícnem je nejvíc tma. Tak by se dal vyjádřit první červnový víkend, na který jsme si naplánovali skromný výlet do okolí Chengdu, konkrétně do okresů Dayi 大邑 a Qionglai 邛崃. Jak známo, Sichuan je centrem taoismu, buddhismu i konfuciánství a také jejich syntézy zvané sanjiao 三教, čili „tři náboženství“. A právě tyto dva okresy byly podle našich informací bohaté na chrámy, sochy atd. Nebylo se ani třeba kodrcat někam daleko. Paradoxně nejvíce času sežrala doprava z kampusu Sichuanské univerzity na předměstskou autobusovou zastávku Jinsha 金沙. Po hodině a půl zpruzených obličejů, mačkajících se, strkajících a podobně neslušných lidí a kontinuálního zasekávání se v zácpě jsme konečně s rozzářenými obličeji třímali příslušné lístky a mohlo se vyrazit. Po necelé hodině bylo třeba přesednout na jiný autobus. Z dálnice jsme sjeli mezi rýžová políčka a klasické sichuanské rolnické baráčky. Všudypřítomní „odpočivající“ lidé pili čaj a náruživě hráli majiang. Tedy nic nového pod skromným sichanským sluncem. Legrace tedy mohla pomalu začít.

První zastávkou měl být taoistický chrám Chuanwang gong 川王宫, ale kvůli jeho opravě byl zavřený. Pozoruhodnou stavbu jsme tak byli nuceni prozkoumat zvenčí. Jako už tolikrát, tento prvotní neúspěch vedl k řetězu dalších zajímavých událostí. Po chvíli chůze proti proudu řeky jsme narazili na první místo se sochami. Byly vyryté v pískovcovém masivu, který trůnil jen pár metrů nad vodním tokem. Člověk se tak musel pořádně vyklonit, aby něco vůbec viděl. Na kopečku nad tímto místem byl další, tentokrát buddhistický chrám, z něhož byl krásný výhled na ohyb řeky. Po další chvíli jsme dorazili k řetězovému mostu a po projítí bambusovým hájem na nás vybafla vesnice a kukuřičné pole. Mísily se ve mně různé pocity. Některé momenty mi připomínaly dětství na Sázavě, pak zase Laos a zbytek JV Asie. Nechali jsme se unést krajinou tak, že jsme prošvihli poslední autobus zpátky do civilizace...

Po chvíli zmatků jsme dorazili k odbočce s cedulí Yaoshi yan 药师岩 (s trochou recese přeloženo jako “Útes medicinmana”), u které stála jedna restaurace a kiosek. Co teď? Kde sakra přespíme? V křoví? „Běžte do chrámu, tak se dá přespat,“ řekl nám jeden postarší rolník a zmizel někde v houští. Po asi třech kilometrech chůze jsme začali umírat hlady. Ve vesnici dole jsme si tedy nechali zalít instantní nudle vodou a nasypali do nich pár sušenek. Z protějšího poměrně strmého kopce vyčuhovala nahatá skála. „Tam to přece nemůže být,“ blesklo mi hlavou. Ale bylo! Po přejítí malé přehrady se z houští opět vynořil rolník, který nám vnuknul tento bláznivý nápad a řekl nám, že nás odvede nahoru. Po chvilce jsme dorazili ke schodům, které mizely ve zdejším pralese. Po chvíli se začaly vlnit a prudce stoupat. Opačným směrem slézali rolníci s nůšemi plnými skořicové kůry (čín. guipi 桂皮). Po zdolání pár desítek výškových metrů z nás lilo jak z prokopnutého vědra, počasí ten den bylo totiž mnohem vlhčí, než obvykle (a to je na jaře v Sichuanu co říct!). Po zdolání vrcholu nám spadly čelisti. Chrám byl přilepený na skálu, místy do ní byl vyloženě vklíněný a vtesaný. První znaky vyryté do skály byly Fenghuang shan 飞凰山, čili „Hora letícího fénixe“. Za ní následovalo celé procesí soch – velkých, malých, miniaturních, opravených, původních... Vytesaných do skály jich byly stovky. Tam nahoře byl neuvěřitelný klid, byl slyšet jen hmyz, ptáky a semtam mírný větřík. V chrámu bylo pár místních – odpočívali, klábosili, poíjeli čaj či bafali levný tabák z dýmky. Na čínské poměry byli všichni velmi potichu, žádné hulákání, žadné debilní songy z chraplavých reproduktorů mobilních telefonů...

Po sedmé hodině padnul soumrak, starý „správce“ kláštera zapálil lucernu, kterou zavěsil na dlouhou tyč, která tvořila pravý úhel se skalní stěnou, byl čas večeře. Servírovalo se výtečné tofu připravené z místní vody, který zurčela z každé pukliny. Pak také nějaká zelenina a samozřejmě místní ostrá omáčka. Poté, co jsme se přežrali k prasknutí a krátce podebatovali, jsme se vydali zběžně prozkoumat útes. Ve „druhém patře“ jsme nalezli „taoistickou místnost“ a o kousek dál už Buddhu, Konfucia a Laozi, bok po boku trůnicích v jedné skalní výduti. Jedna ze soch měla brýle, na kterých se ještě houpala cenovka. Na podobný úkaz jsme narazili několikrát, pokaždé se nám dostalo úsměvného a velmi „čínsky logického“ vysvětlení, že „už jsou staří, a kdyby neměli brýle, neviděli by.“ Několik brýlí dokonce leželo i na místě, kam se přináší ovoce a jiné obětiny.

Protože na horu už padla tma, bylo potřeba vydiskutovat bydlení. Ve finále to nebyl vůbec žádný problém – až na to, že jsme se s Im museli rozdělit. „Tohle je klášter...“ mrkla na nás postarší paní, když nám začala připravovat postele a trošku ješitně se ušklíbla. Místnosti byly velmi jednoduché, povlečení se podle mého odhadu pralo tak jednou za měsíc. Ale v naší situaci jsme na tohle vůbec nebrali ohled. Jen jsem zběžně zkontroloval stav štěnic a když jsem žádné nenašel, spokojeně jsem ulehnul a ihned usnul...

Druhý den ráno přišel nečekaný budíček v 7 ráno, byl čas snídaně. Jak jsme se později dozvěděli, za vše toto byl „dobrovolný“ příspěvek, žádná pevná cena neexistovala. Poté, co jsme dojedli a přispěli „správci“ nějakou tou adekvátní částkou, byl čas prozkoumat dále celý útes. Byl to neuvěřitelný kus skály. Klášter byl průchozí a na jeho druhém konci byla kuchyně. Minuli jsme ohněm z „plotny“ lehce očouzené sochy a pokračovali dále. Cesta vedla tu na hraně propasti, tu skrz skálu a v jednom ohybu bylo potřeba proběhnout pod vodopádem. Asi za 2 kilometry jsme narazili na malý chrámek již několikrát zmíněné syntézy „sanjiao“ (tj. Buddha, Konfucius a Laozi), který provozovala úžasná stará paní, která nám neustále dolévala naší termosku s čajem. Pořád měla touhu debatovat, ale protože neměla ani jeden zub a standardní čínština její hrdlo ani zbla nepoznamenala, byla verbální komunikace obzvláště obtížná. To ale vůbec nevadilo, všichni jsme si skvěle rozuměli i beze slov.

Po chvíli odpočinku byl čas dokonat výpravu. Cesta se stočila strmě do kopce. Po minutí asi dvou oltáříků půdy jsme dorazili na konec útesu. Prvním výjevem byla „dračí studna“, do které kapala voda z bujného džungloví, které zakrývalo vrchol kopce jako obrovská zelená čepice. Toto byl druhý velký chrám se sochami, které ještě v mnohem větším počtu než v prvním chrámu zdobily drolící se pískovec. V obzvláště vykotlaných místech byl útes podepírán větvemi a větvičkami. Kdejaký statik by z tohohle určitě vyskočil z kůže, všechno zavřel a zakázal... Ale tady platí jiné pravidla a používají se metody minulostí řádně vyzkoušené. Já sám jsem na ty suché větve zíral z vytřeštěnýma očima, ale místní asi/snad vědí, co dělají... V chrámu byli čtyři lidé, kteří právě připravovali oslavu „svátku dračích lodí“ Duanwu jie 端午节 – malovali „zlaté cihly“, které pak budou rozdávat poutníkům, kteří se v tento výjimečný den na „útesu“ ukážou. Po krátkém odpočinku a zdvořilostní konverzaci bylo načase slézt zpátky do reality...

Celý tento útes jakoby ani nebyl v Číně, ba jakoby visel v nějakém jiném časoprostoru. Nemám žádné vyhraněné náboženství a ani neplánuji začít v nějaké věřit, ale musím přiznat, že toto celé místo na mě velmi silně zapůsobilo. Ani se mi nechtělo zpět do „světa rudého prachu“ - do hlučného a hektického Chengdu. Nejradši bych tam nahoře zůstal o nějaký den déle. Dýchal čerstvý vzduch, na nic nemyslel... Anebo právě přemýšlel nad nějakou tou těžce čitelnou knihou, haha.

Do Chengdu jsme se vrátili přes starobylé město Qionglai 邛崃, v jehož centru se nacházela studna Wenjun jing 文君井, ze které místní v minulosti vyráběli velmi proslulé (a pravděpodobně také velmi odporné) víno a spolu s básníkem Sima Xiangru 司马相如 skládali popisné básně fu. Nad šálkem čaje vedle studny jsme vzpomínali na to, co jsme v posledním dni prožili... A s lehce svraštěnými čely také na to, co bude po návratu do Chengdu všechno potřeba zařídit a udělat. V pondělí zase do školy...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(52906)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.