Zzyzzypuvu: konec i počátek

Bylo sice hrozné vedro, přesto jsem se navlékl do plstěného mejkuského kroje a přes ramena si hodil bílý přehoz vala, vyrobený z ovčí vlny a zakoupený v Čao-ťüe. Můj táta mě vyfotil u koně, před Husem a na Novotného lávce – s Pražským hradem a Karlovým mostem v pozadí. Jen tak, pro legraci a pro mé iské přátele. Celého představení si všimlo i několik čínských turistů, kteří okamžitě přispěchali se svými chytrými telefony a začali si mě také fotit. Zároveň se ptali, zda to, co mám na sobě, je to náš tradiční český kroj.

Z překrásného jara a poměrně dobrodružného léta v Chladných horách se najednou stal podzim. V Čechách jsem se otočil jen na necelé dva týdny, ihned poté jsem přes Moskvu s přecpaným Burger Kingem (americkým sankcím navzdory) přeletěl do provincie Če-ťiang k balící lince. V jejím šramotu jsem strávil takřka celý ten čas barevných strání a dotěrných ranních mrazíků. S Chladnými horami mě kromě vzpomínek, představ a denního snění v té době vzdáleně pojila snad jen Dlouhá řeka protékající opodál. Venku se vše topilo v šedi. Kromě práce jsem naslouchal příběhům obyčejných dělníků, kteří tráví život mezi různými továrnami. Potraviny, tkaniny, pneumatiky, klimatizace – v podstatě cokoliv. Pocítil jsem sílu korporace, jejíž vedení má slušný plat a všemožné výhody, zatímco ti dole nemají ani jedno z toho. Tomuto se tedy říká socialismus s čínskými rysy, který je tím nejhrubším autokratickým kapitalismem na světě. Jen se o tom nesmí mluvit, protože je to velké tajemství zahalené kusem rudého hadru. Vědět to Mao, obrací se v hrobě. Kolikrát jsem si říkal, že tenhle systém už prostě nemůže dlouho vydržet, ale on tu pořád stále je a lidé jsou mu stále z nějakého neznámého důvodu oddaní. Občas jsem si při volnějších směnách opakoval ištinu, což budilo všestrannou pozornost. Když došla řeč přímo na Ie, nikdo přesně nevěděl, kde leží Liang-šan. Všichni akorát měli jasno v tom, že Iové jsou špinaví a líní narkomani, kteří mají všichni tmavou pleť a AIDS. A také prý hodně kradou.

Sužoval mě parazit. Asi se mu stýskalo po jihozápadní Číně. Poznal jsem to z jeho řádění, které se někdy v polovině září stalo naprosto neúnosným a velice mi komplikovalo život. Vyšetření a diagnostika by zabrala asi tři týdny a několik odběrů, proto jsem si stanovil diagnózu sám. Podle všeho šlo o v jihozápadní Číně častou giardiózu. Potíže, které způsobovala, především nesnesitelné bolesti všude po krajině břišní, špatné trávení a průjem, byly už tak časté, že ten bičíkovec ode mne dostal své vlastní jméno – Cyril. Metoděje však naštěstí na společnou pouť nepozval. Zakoupil jsem tedy v lékárně za tři jüany chemikálii zvanou Tinidazol, kterou jsem po tři dny polykal. Ačkoliv jsem si v té době připadal jako na drogách, byl jsem schopen pracovat lépe než bez nich. Za čtyři dny byl klid, začal jsem věřit, že to celé nějak ustojím a svět byl zase o něco veselejší.

V půlce října jsem se dokonce dostal na několik dní do Si-čchangu. V té době již Luo-ťi-šan pokryla sněhová peřina a vypadalo to tam jako v bájné Narnii. „Udělal jsem padesát tisíc (jüanů) na představeních, které jsem spolurežíroval,“ vykládal Hxabbu s žhnoucí cigaretou mezi prsty. „Jenomže potom maminka dostala zápal plic. To má z těch žvár, která kouří,“ připomněl neuvěřitelné, do kusu novin umotané rakety toho nejsprostšího tabáku. „No... A padesát tisíc bylo zase fuč.“ Nedá se svítit, toky peněz proudí jinými koryty než u nás. „No ale tu Havanu, kterou jsi jí poslal... To měla strašnou radost. Volala mi a říkala: 'Co to je za dryják? Jednou jsem si lokla a měla jsem pocit, že vyletím z kůže!' Moje máma prostě ráda pije alkohol.”

Duane zase míchal ty svoje koktejly a neustále dobíjel energii všem okolo svým výrazným smíchem. Také bez přestání vařil. Kche-kche mě vzala do malé zapadlé „Uličky rodu Čang“ - do jednoho mušího pajzlíku na výtečné grilování. Ulička byla úzká, že se tam sotva dalo zaparkovat a uvnitř polorozpadlé chaloupky byly tři stoly s lavicemi. Venku pak gril s masivním odvětráváním a špejle s masem a zeleninou přistávaly na stole ve velkých počtech.

Na skok z Milána tu byla i Buhamo. Vzala mě na výtečnou rybu do restaurace na zaprášené odbočce do okresu FPchu-ke. Několik dní před tím, než jsme se sešli, se mi o ní zdál sen. Stáli jsme pod hliněným útesem, byla mlha. Z útesu pršely drobné kameny do louží pod ním. Když jsme se prosmýkli po úzké cestě k alespoň trošku schůdnému, mazlavému úbočí, vydrápali jsme se po něm nahoru. Tam se z mlhy vynořila stavba – něco mezi kapličkou a svatyní. Uvnitř byl hrobeček neznámé dívky a nějaká podivná stéla. Podívali jsme se po sobě. Už v reálu jsme seděli na břehu jezera, drobné vlnky brnkaly o břehy porostlé rákosem a podzimní slunce hřálo jako o život. Zjistil jsem, že Buhamo, ač ověnčená tituly z Kuala Lumpur a nově i z Itálie, má velice skeptický názor na vědce zabývající se kulturou jejího vlastního etnika. Podle ní žijí ve svém světě a jejich práce v podstatě nemají žádný praktický dopad. O několik měsíců později jsem byl v Čcheng-tu v podniku zvaném „Knihomol“ na diskusi ohledně dokumentárního filmu „A-pchej“. Shodou všech možných náhod znal režisér filmu Ninu Kopp, která jej do Mej-ku roku 2002, kde byl celý snímek natočen, odkázala. V dokumentu byly pojítky mezi jednotlivými biografickými narativy hlavního hrdiny různé sehrané „etnické tanečky“, kterým přihlíželi jak okresní zastupitelé, tak vědci. „Naštěstí jsem tam tehdy nebyl,“ utrousil mezi řečí iský antropolog s čínským příjmením Čang. Hlavní hrdina, A-pchej, byl prostým muzikantem z hor. Nejprve pracoval pro oddělení mejkuské kultury za gáži asi čtyři sta jüanů měsíčně. V té době byl Hxabbuovým kolegou. Ovšem jednou se dostal do Pekingu, „města, které je teď lepší než New York.“ Ač byl ženatý, tak od té doby mu nezbylo, než „poletovat po venku“, jak to sám definoval. Peking je pro Čínu jevištěm velkým jako sám svět a pohltil i A-pcheje. Dnes již prý není v dobrém slova smyslu tak „prostý“, jak byl tehdy. A pokud je v kraji nějaká slavnost s představením, velmi pravděpodobně se tam vyskytuje i A-pchej.

Dle Buhamo hlavní problém leží v hlavách a psychice Nuosuů. A to již po staletí sporadických kontaktů s většinovou kulturou. „Podívej se – Iové v Si-čchangu prodávají surový achát. Dřepí či sedí u toho na zemi. Za dobrý kus utrží často jen několik desítek jüanů. Místní Chanové ty nejlepší kameny vykoupí, vybrousí a výsledný produkt prodávají za stovky, ba i tisíce. Když se projdeš po centru Si-čchangu, zjistíš, že je tam spousta restaurací prodávající ťinjangskou specialitu – kukuřičnou rýži. To jídlo vymysleli Iové. Ale v těchto restauracích jsou iské dívky servírkami a šéfové jsou Chanové,“ použila několik příměrů. Došla řeč i na ekologii. „Čínský stát nelze vinit z nedostatků. V současné době by si protiřečil, kdyby často a explicitně vyzýval k ochraně životního prostředí. Vždyť dlouholeté motto zní 'ekonomický rozvoj je absolutní pravdou'. Ať už to znamená cokoliv.“ Tento názor se dá pochopit snad jen v současném čínském kontextu nahlíženém optikou vládnoucí strany a její snahy o posílení svého postavení. Pro pozorovatele zvenčí je to však stále těžko stravitelné, neuvařené klubko prázdných slov.

Sobota šestnáctého října byla zvláštním dnem. Seděli jsme všichni spolu v kavárně. Duane, Hxabbu i Ta-tchou jamovali dlouho do noci. Když jsem otevřel sociální síť na WeChatu, zjistil jsem, že tento večer je plný muziky i ve všech koutech Číny. Bylo to naposledy, kdy jsme se tady všichni takhle sešli. Kavárna později zkrachovala, stala se z ní další restaurace s horkým kotlíkem. V týdnu jsem se byl dvakrát podívat za učitelkou na hodinu. Od ní i od bývalých spolužáků se mi dostalo vřelého přivítání, mé dobře utajené, dočasné a krátkodobé vklouznutí zpět do studijního procesu bylo prý vítaným zpestřením pro všechny. Když jsem navrhl, abychom šli na je-cchai, nepálivý horký kotlík z mědi plný masa s dvanácti druhy čerstvých bylin, učitelce se rozzářily oči. Radost jí udělala i Becherovka, kterou jsem jí přivezl jako malou nerovnou kompenzaci za mé všetečné dotazy. S ní i Hxabbuem jsme hodiny dešifrovali liangšanské místní názvy, na kterých už po desetiletí leží tlustý sediment čínského jazyka. Byla to neuvěřitelně těžká, téměř hodinářská práce a zdaleka se nám nepovedlo rozlousknout vše, co jsem za ten rok v krajině, z mapy a z úst místních posbíral. To jen dokazuje, jak zrádné je oddálení se od vlastní podstaty, často pak již není cesty zpět. Smysluplná slovní spojení se velmi jednoduše mohou změnit v hromádku nicneříkajících, fonetických trosek. Popřípadě může dojít k úplnému převrácení významu, kterým prostupuje ideologická nit vetkaná do ornamentů, jejichž povaha a tvar rozhodně neladí s těmi, které v sobě nesou duše z Chladných hor. Znepokojovala mě i další věc. Přistihl jsem se, že sám začínám přemýšlet a některé své črty psát v prázdných výrazech („tvrdě pracující lid“, „Nová Čína“ apod.), kterými současná moderní standardní čínština oplývá snad ve všech možných formách psaného textu.

Koncem roku jsem musel dvakrát do exilu. Jednou to spravil výjezd do Hongkongu, kde jsem jednal o své budoucnosti. A podruhé to byl malajský Penang, který se na několik dní stal mým tropickým útočištěm pro zapisování vzpomínek rozběhlých do všech možných stran a směrů. Jak jsem tak ležel v kóji hotelu hrůzy zvaném Wan Hai, doháněla mě při dlouhých večerech bez klimatizace a s komáry minulost i budoucnost. Přítomnost se někam zatoulala, tudíž jako bych v ní ani nebyl. Myšlenkami i perem jsem byl až po okraj v Chladných horách a také v tom, co bude po nich. Četl jsem i knihu o velkém bimovi Asy Lazzim, kterou zkompiloval jeden z jeho následovníků, v té době se ovšem živící jako lesník. Vědci z věhlasných čínských univerzit by jej jistě nazvali písmákem, jenomže jeho práce byla prošpikována bibliografickými odkazy a z textu bylo jasně poznat, že tento člověk si veškeré poznatky odchodil v terénu. Z textu pak vyvstalo zajímavé místo, pohoří Tchang-lang, které by mělo být místem prvního rozdělení předchůdců všech dnešních Iů při putování po čínském jihozápadě. Pochopitelně jsem ihned zvichřil a v duchu si okamžitě naplánoval trasu, která tím místem bude procházet. V knize se mimo jiné objevovala i vskutku divoká teorie, že bronz (resp. měď jakožto jeho přísada) použitý k odlití soch ve stovky kilometrů vzdáleném San-sing-tuej, záhadné a dávno zaniklé bronzové kultuře na sever od Čcheng-tu, pochází právě z této oblasti.

Podobné informace je třeba brát s rezervou. V divokých osmdesátých letech se doslova z ničeho nic v Číně zrodily různé vědní obory. Bylo jich jako hub v československých lesích po výbuchu Černobylu. Za téměř každé slovo se najednou dalo připojit „-logie“. Tak se zrodila např. budoucnologie zabývající se technikami určování budoucnosti, ale i iologie (dle mého by však „lolologie“, jejíž název odvodil můj kamarád Lukáš Policar, zněla lépe). V té době bylo sepsáno mnoho studií ohledně Iů, v hodně z nich měl v dobrém slova smyslu na svědomí Liou Jao-chan, vůbec první iský profesor. Když jsem procházel jejich všemožné texty a především předmluvy, často jsem nevěřil vlastním očím. Vše vypadalo, jako by Iové byli na počátku úplně všeho, co se v čínské historii událo. Toto uvažování však mělo daleko větší, pro nezkušeného badatele-dobrodruha poněkud nečekaný přesah. Vševědec Mao Ce-tung kdysi řekl, že „Veškeré menšinové národnosti přispěly k historickému vývoji Číny; Chanové jsou početní, ovšem i oni jsou v širším historickém měřítku výsledkem smíchání krevních pout mnoha různých národností.“ V osmdesátých letech se dostal do středu pozornosti především iský lunisolární kalendář, který má deset měsíců a každý měsíc šestatřicet dní. Vědci podle něj dešifrovali mnoho časových nesrovnalostí, mj. např. v Knize písní a došli k závěru, že skrze studium odkazu národnostních menšin lze dospět i k novým poznatkům ohledně starověké Číny. Všechno zašlo tak daleko, že se začalo v iologických kruzích běžně uvádět, že mýtický císař Fu-si (2953-2838 př. Kr.) spolu s Jen-tim byli předci Iů (popřípadě přímo Iové) a historie Iů je delší než deset tisíc let. Toto uvažování mělo jediný cíl. Číňané od opiových válek trpí mnoha komplexy a jedním z nich je evidentně ten, že ve výčtu čtyř největších světových starobylých civilizací (Egypt, Indie, Babylon, Čína) zaujímají až poslední místo. Pokud by iská kultura skutečně byla stará deset tisíc let, pak by se Čína posunula do čela, protože všech šestapadesát národnostní přece „ubytovává“ pod jednu střechu koncepce nadřazené etnické identity Čung-chua min-cu, kde všichni žijící na čínském území jsou si navzájem bratry a sestrami. V návaznosti na poměrně všeobecnou, tudíž lehce ověřitelnou i uvěřitelnou teorii Velkého kormidelníka se tedy ptám – jak je možné, že veškeré významné postavy čínské historie (Laocius, Konfucius, Mencius ad.) jsou uváděny jako Chanové, když tehdy prokazatelně žádní Chanové neexistovali? A kdy se těch deset tisíc let najednou smrsklo na tři tisíce, které byly posléze opět „nafouknuty“ na tisíců pět? Odpověď leží v historickém, antropologickém a národně-budovatelského inženýringu čínských intelektuálů – vše samozřejmě pod taktovkou a skvostným vedením Strany. Jde o myšlenkové pochody snad ještě překotnější, než univerzální pravdou obrněný ekonomický rozvoj.

Polkl jsem tedy poslední chuchvalec čerstvého, značně smrdutého a tudíž navýsost výtečného durianu a vydal se zpět do Chladné Číny. Po definitivním návratu z továrny jsme jednoho raně prosincového dne seděli s Divokým zelím u žhnoucího kotle plného chilli a čekali na Hxabbua. Jako vždy, vynořil se odnikud a přisedl si k nám. Měl na sobě tradiční kroj, v ruce držel v novinách zabalené trsy travin, dorazil téměř přímo z letiště. V tašce měl veškeré svoje nástroje. Do Čcheng-tu byl povolán některým z vlivných mužů, který jej poprosil, aby vykonal „děkovný rituál“ v záležitosti prvorozeného syna. Měl být paralelní k tomu, který Hxabbu vykonal přesně před rokem. „Zatracené letadlo, zase jsem málem dostal infarkt,“ povzdechl si a chopil se hůlek. Po večeři jsme se vydali do kavárny Machu Picchu, kde se ten večer konal poněkud pomalý koncert íránského kytaristy Aryana, jehož v závěrečném jamu doplnil i jeho izraelský kolega. Byl to opět trochu zvláštní večer plný vzpomínek a plánování. „Musím jít,“ řekl kamarád po dopití piva. „Uvidíme se v Si-čchangu,“ zamával na rozloučenou, nasedl do taxíku a odjel.

Na přelomu roku už jsem tak opět ležel ve vlaku do Si-čchangu, z části i kvůli tomu, že jsem trpěl touhou pojíst něco slunečních paprsků, jelikož v Čcheng-tu v tomto směru panoval hladomor. Hlavním důvodem ovšem byla potřeba nejprve se posilnit Duanovými nápoji a pokrmy, utužit přátelské vazby a teprve pak se vypravit pro sebe objevit Zzyzzypuvu. Dále na cestě zpět do Čcheng-tu poněkud symbolicky leželo i místo zvané Mi-tchie, kde před téměř třemi sty lety naopak nastal počátek definitivního konce starých zvyklostí.

Už ve vlaku mi v hlavě vytanula věta z Jarmuschova Mrtvého muže: „Jestli míříte do Machine, tak to jedete do pekla!“ Tu pronesl umouněný chlapec pří pohledu na vycíděného úředníka z Clevelandu, když seděl mezi kdejakou cháskou při cestě vlakem na samotný konec tehdejšího amerického světa. Poslední den starého roku 2015 se v tomto „pekle“ ale nadmíru vydařil. Pít jsme začali v pravé poledne. Během dne jsme stihli i procházku kolem jezera, posezení ve Staré čajovně u dvou piv, doplnění zásob alkoholu, hot pot a rapovou párty v Roots, kde dostal Hxabbu lahví po hlavě, za což útočník nakonec draze zaplatil. Dle svých vlastních slov si Hxabbua s někým spletl. „To jdeš ale s křížkem po funuse, bratříčku,“ komentoval to suše bimo, když sprcha jeho pěstí dopadala na útočníkův obličej. Hxabbu z toho byl ještě několik dní vykolejený, posedával uprostřed pokoje u topného tělesa a opakoval si ty své horské mantry. Byl nezvykle tichý, až jednoho večera z něj opět začaly pršet veselé historky – např. ta, kterak na šestkrát přistávali s malým dopravním letadlem nad planoucím Si-čchangem, když kvůli kouři nebyla dost dobře vidět ranvej. Qubi Hxabbu – přední postava jedné z prvních iských hudebních skupin „Vyrobeno Ii“ a v současné době malíř -, který byl v letadle také, se prý snažil tvářit ležérně, avšak moc mu to nešlo. Důvod návratu z Pekingu, kde tehdy všichni přebývali, bylo úmrtí otce jednoho z členů hudební skupiny „Skalní orli“. Na pohřbu u Nuosuů se musí okázale brečet, ovšem Jjike Hxabbu dle svých vlastních slov nebyl k zastavení – potřeboval ze sebe totiž vyplavit nahromaděný stres. Na palubě byl prý tak rozhozený, že si ani nezvládl nasadit kyslíkovou masku.

Dny v Si-čchangu jsou snad téměř vždy slunečné. Zjistil jsem, že město pokračuje v rekonstrukci staré čtvrti. Přibyla jedna slavobrána se sloupy z drahého lakovaného dřeva a stovky červených lampionů. Z jedné uličky zněl saxofon, to jazzový samouk v kožené čepici a bundě, avšak v papučích, pečlivě opakoval svůj repertoár. Z druhého směru mu sekundovalo kvičení mordovaného prasete, jelikož iský nový rok ještě úplně neskončil. V Si-čchangu stačí vyjít na ulici a příběhy se samy zhmotní v písmena, slabiky, slova a posléze v celé věty. Vše pak začne proudit skrze vaši hruď a hlavu. Ve městech, která již překročila takzvaný stín své minulosti, prostředí tuto schopnost nenávratně ztrácí. V ten moment jedna Ika projíždějící na motorce výskla do telefonu. Došlo mi, že tyto typické zvuky ištiny a rytmika jejích vět, která je často vynáší do závratných výšin, se naprosto nehodí do měst. Z nějakého důvodu zde může tento jazyk znít směšně. Najednou mi došla ta nevyslovitelná podstata toho, proč Iové nikdy nechtěli žít ve městech, ale upřednostňovali zůstat obklopeni přírodou. V horách iský hlas ožívá a má naprosto podmaňující, v extrémních případech až devastující sílu. „Hej, ty jsi Kambodžan, že ano,“ přervala mé myšlenky žena dřepící na obrubníku a prodávající zelené lupení.

Duane mi vyprávěl, že jednou si lehl na basketbalové hřiště před budovou, kde bydlí, a pozoroval hvězdy. Jeho tiché rozjímání překvapivě upoutalo pozornost osazenstva hráčského doupěte, které sídlí v přízemí budovy. Nikdy tam není zhasnuto a okolo stolu vždy sedí alespoň čtyři lidé. Jen hazardní hry pod jejich rukama mění svou formu i obsah, peníze po jejich boku se buď závratně vrší, popřípadě k tomu určené místo zeje prázdnotou. Výrazy v jejich tvářích však zůstávají neměnné. Ten večer jsme pozorování hvězd zopakovali. Leželi jsme tam a zírali vzhůru. Zavzpomínal jsem na jeden téměř jarní den roku 2009. Tehdy se v pražském DOXu konala výstava s názvem „Manop, poslední první“ Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina. Tehdy tam byl i Leroy Chiao, první astronaut asijského původu. Celá výstava byla o papuánském kmeni, jehož členové věří, že hvězdy jsou oči zesnulých předků, kteří pozorují život svých potomků na Zemi. V letech 2012 a 2013 oba umělci prostředkovali na přání Papuánců z kmene Yali Mek jejich setkání s astronauty NASA, mj. i s Chiaem. Došlo tak na protnutí dvou extrémně opačných světů. Pro obě strany musely být zkušenosti či myšlení těch druhých tou nejčistší mytologií. Uvědomil jsem si, že my v zahraničí hvězdy na obloze bereme jako samozřejmost, v Číně kvůli smogu a světelnému znečištění jsou však něčím výjimečným. Jsou znakem odlehlosti, tajemna a neposkvrněnosti míst, odkud je lze pozorovat. Sičchangští mají tuto nevídanou výsadu k dispozici téměř denně. Podobné je to i se souhvězdími. Ani ta nejsou věčná, postupem času zaniknou. Zrovna tak často bereme jako samozřejmý náš náhled na svět a velmi často složitě přijímáme nějaký odlišný, přitom i veškeré naše světy jednoho dne vyhasnou. Mysl každé živé bytosti je také dočasná, jednoho dne její biologická schránka zetlí a duše se vrtne kdoví kam. My ale máme pocit, že hvězdy, souhvězdí, náš svět a naše vědomí je něco věčného, stálého a neměnného. Je to až děsivé a paradoxně tento strnulý přístup vede k degradaci a sebezničení. Leželi jsme na té studené zemi a mně se hlavou honila spousta nesourodých myšlenek bez začátku a konce. To bylo dobré znamení toho, že druhý den budu dobře připraven se s čistou myslí vydat na cestu do Zzyzzypuvu. Nejdříve ale bylo potřeba dopít džina s okurkou.

Přes okresy Pchu-ke a Ning-nan jsem měl po příšerných cestách namířeno do jünnanského okresu Čchiao-ťia, který je součástí městské prefektury Čao-tchung. Přes četné stavební práce a uzavírky náš autobus, kterému v půli cesty upadly přední dveře, dosupěl do Ning-nanu. Okres je známý pěstováním moruší a larev bource. Další liangšanský okres, další svébytné klimatické podmínky a další odlišný produkt, který navazuje na snahy pěstovat cokoliv jiného než makovice. Obojí sem přinesli Číňané. Ning-nan je též modelovým územím pro zalesňování Chladných hor. Když jsme projížděli hustým stromovím, jehož kmeny vrhaly na asfaltovou silnici své dlouhé stíny, vzpomněl jsem si na Mauricius.

Na náměstí okresního města, které je vetknuté mezi kopce do malé planiny, stojí socha Konfucia. Opět jsem se myšlenkami vrátil do Knihomola, kde se jeden účastník diskuse zeptal na vliv konfuciánství na Ie. Argumentoval tím, že okres Jüe-si je domovem Wen-čchanga, božstva zasvěceného literatuře. Je to božstvo taoistické, avšak v legendách o něm se táhne značně zřetelná stopa konfuciánské doktríny. Iové, kromě těch, kteří se dobrovolně odevzdali do rukou civilizačních projektů císařské říše, by nikdy nepřijali konfuciánství. Už jen z toho důvodu, že měli svůj vlastní etický kodex, který je jedním z nejdůležitějších prvků jejich identity. Jüe-si i Nan-ning jsou z hlediska území Iů periferiemi, tudíž je zde logicky cítit chanský vliv. Uvažování, že Iové mají sami od sebe vštípeno konfuciánství, je pouhou nehistorickou mytologií. Přítomnost Konfucia či Wen-čchanga je tak znakem sinizace daného území, odkazem na (ne)dávnou kolonizaci oblasti.

Pří průjezdu Ning-nanem se začalo něco dít. Měl jsem vnitřní pocit, jako by se začala zavírat jedna obsáhlá kapitola mého života. Bylo to stresující, tísnivé. Ale také vzrušující zároveň. Před mostem přes řeku Ťin-ša trčela betonová stéla s příznačným nápisem „Opouštíte Liang-šan, mír s Vámi!“ Po cestě jsem si opět ověřil, že zatímco v dávných dobách byli Iové mistry ve vrhání kamenů, teď jsou všichni dobří ve vrhání odpadků všude okolo sebe. Opět se mnou cloumal vztek. V pozdním odpoledni jsme dorazili do okresního města Čchiao-ťia.

Celý okres je neuvěřitelně hornatý. Zdá se to býti logické, celá prefektura Čao-tchung je vlastně přechodem mezi mlžnou, homolovitou provincií Kuej-čou a ocasem himalájského masivu, který tvoří Chladné hory. Už z počátku bylo jasné, že legenda o rozdělení cest předků Iů do všech možných stran je patrně z určité části pravdivá, jednotlivá údolí totiž přibližně vedou ve starých textech popisovanými směry. Čchiao-ťia se pyšní „Medicinskou horou“ - příkrými svahy a skalními stěnami porostlými desítkami druhů léčivých bylin. Okres má i vlastní „Chladnou horu“ (velkou i malou) a také „Dračí hlavu“. Severněji v prefektuře je pak i vlastní městys Pchu-er – dvojče čaj plodící prefektury v jižním Jün-nanu. Měl jsem pocit, jako by Liang-šan pohltil něco odtud, případně naopak. Možná však místní pouze trpí nedostatkem vynalézavosti v oblasti místních jmen.

Údajné Zzyzzypuvu se má rozprostírat po ose čchiaoťiaských městysů Ma-šu, Lao-tien a Pao-ku-nao, vše protíná horský hřbet Tchang-lang-šan táhnoucí se severovýchodně-jihozápadním směrem. Po příjezdu jsem užasl. Místo bylo pusté, do obrovské výšky se tyčil hřeben hor poznamenaný erozí. Ostrou čepel hřebenu jako by rozmělňovaly menší vodopády, jen místo průzračné tekutiny tam byl jenom písek a prach. Povrch stěn připomínal vrásčitý obličej pamětníka starých časů. Vrcholy byly holé, u pat hor a kopců tu a tam zářila vesnice tvořená domy s bílými zdmi obklopená sporadickou zelení s občasným shlukem chanských hrobů. Půda byla v mnoha místech červená až rudá a také měďovitě zelená - naznačovala přítomnost kovu. Jelikož byla v dětství mým koníčkem spíše paleontologie, nejsem schopen podobné jevy přesněji identifikovat. Vše se shora zařezávalo do modré oblohy a dole bylo ovinuto nicotnou silnicí. V nejhlubších místech příkrých údolí proudil potok. Stál jsem tam s otevřenou pusou, do které mi vítr bez přestání foukal prach, takže jsem se co chvíli rozkašlal – kruté mrazy v Čcheng-tu si vybraly svou daň. Vše bylo nehybné. Zdejší vítr zdánlivě krajinu oživoval, přesto zároveň klamal. Nebýt jeho, nikde by nebyl ani náznak pohybu. Od poloviny neschůdných kopců a skalních stěn výše byly zřetelné malé jeskyně. Byly jich desítky a táhly se jako opasek podél celého hřebene. Ano, skutečně, toto může být to místo! Směrem od hřebene do všech světových stran je velké množství navazujících údolí. Některá ústí do Liang-šanu, další zase směrem do provincie Kuej-čou i jižně směrem ke Kchun-mingu. Pořídil jsem několik fotografií. Když jsem se zpětně podíval na datum, zarazil jsem se. Bylo šestého ledna roku dva tisíce šestnáct. Šest předků, jeden národ, dva konce. Vše do sebe zapadlo. Žádní Iové zde již nežijí, alespoň jsem tedy žádné nepotkal. Jak symbolické! Místní názvy v sobě často měly jméno An – klid. Pro živého člověka bylo toto místo nehostinné, pro odpočinek duší však naprosto ideální.

Zde se nehodilo prodlévat déle, nebyly pro to ani podmínky. V pozdním létě roku 2014 postihlo prefekturu silné zemětřesení o síle 6.5 stupňů Richterovy škály s centrem v okrese Lu-tien. Zemřely zde stovky lidí, následky jsou pochopitelně viditelné dodnes na každém kroku. Začala mě svírat úzkost, která mě nepustila až do konce této cesty. Po noci strávené na předměstí Čao-tchungu jsem vyrazil směrem do Mi-tchie, místa temné a málo známé historie Iů. Je to paradox, místo jednoho z největších kumulovaných masakrů Iů v dějinách leží poblíž Zzyzzypuvu. Mi-tchie se poněkud pokrytecky nachází v okrese s krásným jménem Jung-šan - „Věčná dobrotivost“. Z těch místních názvů a příjmení osob reflektujících nezměrnou touhu po míru by se jednomu v kontrastu s realitou zamotala hlava. U místa zvaného Ta-kuan („Velký průsmyk“), ležícím na severu městské prefektury, jsou neuvěřitelné hory poseté krasovými útvary z „jeskyní naruby“ a obrovskými táhlými vodopády. Podobné geologické jevy lze pozorovat v Liang-šanu při cestě z okresů Lej-po do Čao-ťüe. Ani podobné výjevy často nenechají člověku v plicích přebytek kyslíku.

Na cestě leželo ještě jedno zajímavé místo, zve se Kuej-si. Zdánlivě nepodstatné a na první pohled naprosto nevýrazné malé město leží na jünnanském břehu řeky Ťin-ša, na hranici dvou provincií a několika okresů. V minulosti šlo o strategickou zastávku na jedné z obchodních tras. Vedle místní hygienické stanice je dokonce stále ještě patrný úsek vydlážděné cesty, na jednotlivých kamenech jsou patrné i stopy koňských podkov. Většinu cesty ale zalila voda přehrady Si-luo-tu. Kuej-si bylo rovněž území ovládané místním vládcem, jeho úřad nesl jméno A-sing. Když jsem dorazil na místo, tak podobně jako v lejpoském Chuang-langu, místní starou architekturu už pohltila monotónní betonová zástavba.

Hned u muldy na začátku mostu jsou vztyčeny dvě moderní stély. Jedna z nich upomíná na období zhruba jeden měsíc po založení ČLR v roce 1949, kdy sem pronikla Lidová armáda sjednat pořádek. Druhá upozorňuje na kombinaci (čtvrtého) dne a (šestého) měsíce, která je až příliš bolestivá pro moderní čínské dějiny. Jen rok se liší, zde je uveden letopočet 1950 a text upomíná na řádění pěti stovek banditů z okolních okresů, kteří napadli ze všech stran zdejší „pracovní tým“, přičemž musela zasáhnout až Lidová osvobozenecká armáda, která dvanáct banditů zabila a dva zadržela. Obě zprávy mají pravděpodobně posílit vlastenecké cítění. Obávaný Liang-šan je hned za zády - obávané Chladné hory, kam byl „moderní pořádek“ zaveden až v polovině 50. let.

Po chvíli bloumání přelidněnými ulicemi jsem se zastavil u jednoho stánku. K noze stolu byla přivázána klícka a v ní obrovská krysa. „Je lahodná. Za pět jüanů je tvoje,“ řekla mi trhovkyně. S rozpačitými díky jsem odmítl a upřel pozornost k hloučku starců, který posedával na schodišti k obchodu s mobilními telefony. To oni mi sdělili, že hrobka místního vládce, který nosil na čínském jihozápadě již mnohokrát zmiňované, poměrně provařené příjmení An, je nahoře na kopci mezi novou zástavbou. A skutečně, po zaplacení motorkovného se spropitným jsem stanul na plácku mezi paneláky, kde se rádoby honosně, avšak trochu smutně tyčily dvě velké hrobky. Důkazem toho, že i po odstavení proradných feudálů od moci je stále ještě někdo chová v úctě, byly oschlé květiny položené okolo, jeden trs vězel zastrčen ve škvíře mezi pískovcovými deskami přímo na průčelí jedné z hrobek. Vzpomněl jsem si na osmdesátá léta na pražském Proseku, kde jsem neustále visel na klepadlech na koberce, které stálo na podobném prostranství. O kousek dál směrem napravo stál třináct metrů vysoký sloupek vztyčený v šestnáctém roku a desátém měsíci čchingské éry Ťia-čching (1811). Původně měly být dva, ale zbyl jen jeden, dle starých textů dodávající místu majestátnost. Hned za sloupkem se z dětského hřiště ozývalo radostné třeštění.

檜溪阿興安永長,阿興土人。清康熙三十四年(1695年),化諭苗蠻投降,授土千戶,給印信,駐防檜溪。雍正六年(1728年),米貼祿氏吞都德昌叛,永長奉檄堵截,擒獲德昌等。八年(1730年),德昌土舍木谷四哥等從烏蒙叛,俠怨殺永長,其子天柱襲。傳子慶朝。慶朝傳子清,嘉慶七年(1802年) 補蔭恩騎尉世職。清死,子象恆襲。象恆死,乏嗣,堂侄瑞圖襲。瑞圖死,子少陽同治九年(1870年)襲。

An Jung-čchang z kuejsiského A-singu byl jedním z místních. Ve čtyřiatřicátém roce vlády Kchang-siho (1695) vykonal rozkaz podrobit miaoské barbary, obdržel titul kentarchy spolu s pečetí a nastoupil do služby v garnisoně Kuej-si. V šestém roce vlády Jung-čenga (1728) se vzbouřila paní Lu a tečchangský místní vládce z Tchun-tu. Jung-čchang nabídl [dvoru], že se postaví jejich armádám, ukořistí zpět Te-čchang apod. V osmém roce (1730) tečchangský místní dohlížitel Mu-ku-s'-ke s dalšími z Wu-mengu povstal a v bezbřehém hněvu Jung-čchanga zabil. Úřad tak zdědil [Jung-čchengův] syn Tchien-ču. Od něho putoval úřad k synu Čching-čchaovi, od toho zase k jeho synovi Čchingovi. V sedmém roce éry Ťia-čching (1802) byl za vlídnost dekorován dědičnou vojenskou hodností. Po Čchingově smrti vše zdědil Siang-cheng. Po jeho smrti scházel dědic, úřad tak připadl synu jeho bratrance Žuej-tchuovi. Po jeho smrti v devátém roce éry Tchung-č' (1870) úřad převzal jeho syn Šao-jang.

Tak pravily kroniky. Bylo jasné, že i zdejší rod An byl zapleten do velkého masakru, který provázel zmatek a násilnosti zdejšího okolí v době vlády císaře Jung-čenga. Ironicky se tak stalo téměř v srdci Zzyzzypuvu, místa poklidného odpočinku zesnulých nuosuských duší. Mnozí Iové považují tuto událost za symbolický ekvivalent nankingského masakru z roku 1937, jde však asi spíše o jakousi národnostně-hrdostní zkratku. Ať to bylo všechno jakkoliv, mé poslední kroky nemohly směřovat jinam, než do Mi-tchie v okresu Jung-šan.

Řítili jsme se jako smyslů zbavení ve vlhkém, zapařeném tunelu. Řidič spěchal a naprosto zbytečně nás vystavoval riziku. V tunelech ležela mlha. Jen o decimetr jsme minuli bosého otrhaného člověka s dlouhými vlasy a vousy, s igelitovým pytlem od rýže přehozeným přes rameno. Všude panovalo nepříjemně vlezlé chladno. Ten člověk připomínal ducha, byl to ten neviditelný, neexistující, typický typ žebráka z čínských měst. Do okresu, kde se ve velkém pěstuje nafialovělý batát zvaný „taro“, jsme se vřítili, jako by se za námi hnal celý kontingent rozběsněných armád barbarů. Okresní město bylo na kopci. Tam jsem po chvíli střečkování lokalizoval patřičný autobus, který téměř okamžitě vyrazil do obce Chuang-chua, Mi-tchie leželo po cestě. Okolo autobusu postávající dívky a chlapci na mě neustále volali: „Náš cizokrajný bratře!“ a chichotali se u toho.

Hned za městem se prašná a kamenitá silnice zakousla do vrásy a do poslední chvíle ji neopustila. Co chvíli se mi naskýtaly úžasné výhledy do údolí řeky Ťin-ša, kterou teď zklidnila přehrada, a zároveň mé oči plné děsu bázlivě shlížely do propasti pod námi. Cítil jsem, jako by si mě chtěl Liang-šan v Zzyzzypuvu za každou cenu ponechat. Přemýšlel jsem, jak v příbězích, které napsalo mé okolí během mých cest, popsat svou vlastní smrt. Tu, kterou jsem v mnoha obměnách a ve své představivosti po cestě až sem již několikrát zahlédl... Blížil se konec mých cest tímto krajem, který mi kdysi – před mnoha lety - tak učaroval. Připadal jsem si, že jako když čtu cestopis dobrodruha Brooka a zároveň jsem jím já sám. Čím dál tím silněji se mě zmocňoval pocit, že zažiji vlastní smrt – zde v Zzyzzypuvu, těžko geograficky dohledatelném, avšak v kolektivní mysli Nuosuů a patrně i všech Iů stále velmi živém místě. Na protější terasovité skále jsem zahlédl okresní město Lej-po, kousek dole u přehrady zase obec Čchien-wan-kuan, kde původně sídlil jeden ze čtyř největších tchu-s'ů celých Chladných hor. Měl jsem pocit, jako by odtud byly vidět celé Chladné hory. Celý ten pohled šimral mé podvědomí a vytvářel v něm myšlenky a představy, které lze jen obtížně převést do textu.

Poslední klaustrofobický tunel... A cesta dala nahlédnout na poněkud mírnější svah, který se dotýkal až samotného dna údolí s přehradou. To bylo Mi-tchie, dříve Ortajovo okresní sídlo, dnes jen jedna z mnoha odlehlých vesnic v ještě zapadlejším kraji. V šestém roce vlády Jung-čenga (1727), prvního dne druhého měsíce, vyrazil na vojenskou výpravu vice-generál Kuo Šou-jü se svou armádou čítající tři sta hlav, aby zkrotil zdejší vzpurné obyvatelstvo. Pátého dorazil na místo. Paní Lu se na oko podřídila jeho autoritě, avšak ve skrytu plánovala vzpouru. Dvanáctého dne o půlnoci se spřáhla se sečuánským klanem Ša-ma (pojily je příbuzenské vazby), chuanglangským místním vládcem a také tím z tečchangského Tchun-tu, Iem Mu-mao-lien-wu-ťim a dalšími asi tisíci lidmi a společně povstali. Celá Šou-jüova armáda byla rozprášena, z celé třísethlavé armády přežil jen jeden jediný ubožák nesoucí příjmení Kan. Rozzuřený Ortaj už napodruhé nechtěl podcenit situaci, povolal tak do služby tři výtečné generály: Čang Jao-cua, Cha Jüan-šenga a Pu Wan-niena. Proti armádám těchto třech mužů už místní vzbouřenci neměli šanci... Když se krvavý prach usadil, Ortaj nejprve v Mi-tchie založil okresní sídlo se školou a ostatními náležitostmi a okres pojmenoval Jung-šan – Věčná dobrotivost. Posléze ovšem vyšlo najevo, že poloha Mi-tchie není příliš strategická, špatně se brání a lehko dobývá, a tak okresní město bylo přesunuto mnohem dál - do místa zvaného Lien-feng (Lotosový vršek). Mi-tchie pak zastávalo funkci garnisony a jeho důležitost upadala, až se na zdejší události postupně zapomnělo.

Vystoupil jsem u hotelu Pching-fu. Byl nově postavený, čistý, jeho provozovatelé pochopitelně překvapení mou přítomností a o to milejší. Nudle, které mi připravila paní domácí, přišly mému ztrápenému žaludku skutečně vhod. Večer celé místo opět obklopila neprostupná mlha. Zachumlal jsem se pod deku, když v tom mi přišla zpráva od táty: „Tuhle jsem vařil nudle čínských kuliů a vzpomněl jsem si, jak jsi je měl rád a jak Tě bavila představa, že se kuliové v Šanghaji dozvěděli o tom, že je vařím, a hned naskákali do svých džunek a vyrazili směr Prosek. Tím jsem Tě zřejmě nasměroval k sinologii :D.“ Asi nemohla přijít v lepší čas. Nudle čínských kuliů byly spolu s téměř bezmezným obdivem mé mámy k čínské kultuře, především pak čínské medicíně, patrně tím pověstným efektem motýlích křídel, jehož přičiněním jsem právě jektal zimou v jednom z vůbec nejodlehlejších míst jihozápadní Číny.

Ráno jsem se vydal hledat zdejší pamětihodnosti. Na seznamu zapadlém kdesi v hlubinách internetu jsem před časem našel jako první zajímavost zdejší kamennou bránu cudnosti. Místní mě nasměrovali symbolicky k místu, které již drahnou dobu neexistuje. Na jejím místě jsem však potkal mladého muže příjmením Jang, který mě pomocí učebnicové čínské zdvořilosti uctivě poprosil, zda bych s ním a jeho rodinou nepoobědval. Ačkoliv mě tlačil čas, musel jsem souhlasit. Výtečné jídlo a společnost zdejších, kteří vlastnili maličkou palírnu alkoholu dole u silnice, byla hřejivá. „Okolo nového roku zabijeme prase,“ říkal strýc. „Je to naše tradice.“ Z tohoto výroku vzešly dva zajímavé podněty k zamyšlení. Určitá schizofrenie, který nový rok že to měl pán vlastně na mysli (bylo totiž sedmého ledna) a pak patrné ovlivnění iskou kulturou, ačkoliv, pro mě překvapivě, Ie aby na této straně řeky pohledal.

Mladý muž, který mě do domu přizval, byl prvním z vesnice, který dokončil vysokou školu a v současné době pracoval v kuejčouském Li-po, místě, kde jsem se před lety také mihl. Jeho přítelkyně byla z Fu-ťienu a jeho mladá sestra studovala letecké inženýrství v Kchun-mingu. Z dvorku jejich domu byl v dohledu zajímavý úkaz – otvor ve skále bdící nad vesnicí, který vypadal jako čistý průstřel. „K tomuto se váže legenda,“ rozpovídal se mladý Jang. „Můj děd mi říkal, že to je prý z dob, kdy Ču-ke Liang v bitvě s lidmi Po... Víš, s těmi, co mají v jižním Sečuánu ty zavěšené rakve na skále... No, tak on v bitvách používal nějaké střelné zařízení podobné dnešnímu kanónu. No a to je důsledek... Střela donedávna ležela tady vedle studny,“ ukázal nad dům. „Jenže před pár lety přijelo pár zlodějů v autě a chtělo ten kámen, nebo co to je, ukrást. Místní jim ale dali na frak, zapálili auto a hnali je skoro až pod hladinu tam dolů. Ten kámen pak skryli pod zem, takže dnes již není vidět,“ ukončil krátké vyprávění, které plynule přešlo od fantazie do reality. „Já tomu ale nevěřím, nicméně ta věc je i tak sama o sobě zajímavá. Je to totiž patrně vesmírný kámen – meteorit,“ došel k překvapivému závěru. Před lety jsem v konfuciánském chrámu v sečuánském městě Čchiung-laj podobný kámen viděl vystaven, mohl jsem tedy dovodit, jak tato „střela“ asi vypadala.

Při cestě dolů k autobusu mi rodina ještě ukázala zdejší pětisetletý strom, který se tísnil sevřený mezi nově postavenými budovami, a také kamenný sloupek přibližně z poloviny Čchingů. „Před lety se zbortil, ale můj otec s ostatními jej opravili do původní podoby. Přece jen, je to památka,“ říkal Jang. Po zastávce v palírně a převzetí daru v podobě jedné lahve pálenky byl čas se rozloučit, rodina měla práce dost, navíc i návštěva mladého páru zde doma byla časově velmi omezená. Poděkoval jsem za všechno, nasedl do autobusu, který zanedlouho přijel, a vydal se směrem zpět k okresnímu městu.

Jak jsem se kodrcal zpět, došlo mi, že jsem v podstatě u cíle. Ty dva roky tady a ty roky příprav... Všechno to bylo najednou pryč. Měl bych cítit pocit zadostiučinění, ale spíš jsem cítil smutek, prázdno a také tlak z toho, jak to všechno, co jsem tady za tu dobu zažil, zpracovat a předložit těm několika z vás, kteří tyhle mé texty pravidelně čtete. Všechna ta místa, ti lidé... Ty údivy, které jsem za těch mnoho měsíců po cestě posbíral, když jsem jejich nositelům vyprávěl, proč jsem vlastně do tak odlehlých a zdánlivě nepřitažlivých míst přijel. To všechno jako by byla čerstvá usazenina současnosti, která přikrývala celou zdejší dlouhou a mnohdy bolestivou minulost. Historii, která byla turbulentními událostmi několikrát přemapována a přepsána. Velmi bytostně jsem cítil fakt, že pod tím nánosem chudoby, šedi, neohrabaného průmyslu, nemilosrdného ekonomického pokroku, smetí, strhaných tváří, drog, chorob, naděje, nervozity, beznaděje a desítek dalších druhů emocí a na první pohled zřetelných jevů se skrývá vpravdě něco tajemného, co zapadlo někam do nepříliš ohmataných stránek čínských kronik. Čínský jihozápad je „čínský“ teprve několik stovek, v některých extrémních případech desítek let. Když však čteme publikace zvané „Historie Číny“, ať už jsou vydány kdekoliv, můžeme nabýt dojmu, že čínský byl vždycky. Zároveň to ale určitě nebyl kdovíjaký ráj. Bylo to zcela určitě velmi brutální místo. Avšak taková místa plodí zajímavé příběhy, které si stojí za to vyslechnout a pak je v co nejucelenější podobě předat dál. Příběhy, u kterých se tají dech a mrazí v zádech – byť třeba sedíte s jejich vypravěči okolo ohniště s třemi kameny ve vyhřáté světnici. A ať už chceme nebo ne, vypjaté situace, chaos – to vše je stimulem pro to, abychom jako individuality, ale i jako větší skupiny mohly jít směrem kupředu. Čas od času je nevyhnutelný – ať už se odehrává okolo anebo uvnitř nás.

Seděl jsem na jungšanském nádraží v autobuse do I-pinu. Autobus se rozjel. Dole u silnice se ve stmívající se krajině mihla žena národnosti Miao v tradičním kroji, s nůší překračovala svodidla. A pak už zbyl jen vytrvalý déšť.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(99999)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.