Už nás nebavily metropole, kde chleba stojí jako basa pivek a Prahu si pletou s Kamerunem. Jsou v Evropě nějaké méně... ehm... bohaté demokracie než ČR? Ano! Rumunská lidově demokratická republika, Maďarsko a Slovensko. Horny, Martina, Kára, Jiřmír, Šťastna a Levák jsme vyrazili objevovat krásu zemí, kde si českého pasu vážíte nějak víc než na západ od Rýna. Jen poznámka na okraj – občasné summary pod několika popisy našich dobrodružných dnů považujte za měřič nálady :-).
Ve 23:30 opouštíme peron Hlaváku. Cesta bude sakra dlouhá, Brno (tam bych vystupovat fakt nechtěl) míjíme až za několik hoďek. Druhý den odpo přestup v maďarském Szolnoku. Město vypadá nevábně, aspoň 5 minut od nádraží. (Až tu někdy budete chtít močit, s Károu doporučujeme před nádražím hned doleva a pořád dozadu k parčíku.)
Další cesta slibuje skutečný entrtajnment: Ynteligenti manželé Horňákovi koupili lístky jen na maďarsko-rumunské hranice s tím, že dál průvodčího podmažeme. Posléze se to ukazuje jako prozíravá volba (nižší náklady a větší zábava). V Maďarsku přistupuje třída rozkošných malých školaček. Jedou domů do Rumunska z výtvarného kurzu. S Jirkou si brzy nacházíme každý svou favoritku, ale kvůli jazykové bariéře a pozorné učitelce ze svatby nakonec nic není. To Hornymu se nemusí o nic snažit a už mu holčičky fixem malují na ruku zamilované obrázky. Levák zas zkouší balit jejich mladou učitelku. Hornyho Martina říká, že „byl při tom rozkošnej“. Hornyho chvíle přichází hned za rumunskými hranicemi. Rovné pláně Maďarska okamžitě střídají divoké rumunské kopce a též kontrola jízdenek. Začínat otázkou „Can we bribe you?“, nebo „Are you bribeable?“, což také zaznělo jako návrh, nebude to pravé ořechové. S nabídkou přichází Rumun sám. Na papírek píše: 100 Euro. Vyjednavač Horny: 10. Nakonec platíme 40 Eurošů dohromady. Pro průvodčího to je asi půlroční plat... Do města Cluj Napoca přijíždíme už v podvečer. Ve směnárně měníme za neuvěřitelný kurz 36000 lei / 1 Euro a hledáme knajpu. Rumunské pivo Ursus fakt ujde!
SUMMARY - počet použitých vulgarismů: 796
Na cílovou stanici vlaku, Dealu Stefanitei, ležicí na úpatí severorumunského pohoří Rodna dorážíme v 5 ráno, po 29 hodinách cesty. Je to rozkošné místo, ale jsme utahaní jako psi. Jen najít místo pro stany (kemping na divoko) a vzhůru do hajan. Ráno poprvé hustě stoupáme, cca do 1400 metrů. Nahoře nás vítají tři divoce štěkající ovčáci. V plném trysku běží z kopce přímo na nás. Budou tu do pár vteřin. Vzpomenu na sestru: „Dávejte bacha na divoký psi, v týhle oblasti je jich prej hodně.“ Zahazuju nedojedenou Kit Kat a společně s Károu a Jirkou letíme do hájku mladých boroviček. Už skáču na stromek, když zpoza obzoru vyjde bača a psy si zavolá. Horny, Martina a Levák jsou najednou hrdinové, zůstali na místě. Neuspěje Károvo tvrzení, že běžel jen pro kameny :-) Za pár minut už drbe psa za ušima. Večer Kára předvádí otužileckou šou: Do napajedla s vodou ledovou tak, že mám po pár vteřinách křeče v chodidle, se Karlach na dobrou minutu ponoří celý. „Víš, jak se teď cítím skvěle?“ holedbá se otužilec, když se suší do ručníku. „A co má bejt, vole? Já dám špeka a bude mi stejně,“ kontruje Horny. Zálesák Horny rozdělává oheň a při západu slunce užíváme klidu a přírody.
Po pomalém probuzení balíme stany, vyhýbáme se kamenům, které na nás ze svahu shazují pasoucí se krávy (těžko říct, jestli to dělaly úmyslně) a vyrážíme dál. Nejprve klesáme, míjíme pracující dřevorubce a přátelsky je zdravíme a vysvětlujeme, že jdeme na Pietrosul. Potokem tečou proudy oleje, který pouští bagr, se kterým dřevorubci "pracují". Ještěže máme ty kapky na čištění vody :-). Po pozvolnější části a pokládání prvních kabelů následuje drsný stoupák – jakoby náhodou během toho největšího odpoledního vedra. 25ti kilové krosny na zádech těžknou... Na hřebeni potkáváme další pastevce. Po krátkém obídku vyrážíme dál a k našemu překvapení potkáváme českou jeepovou kolonu, která nás nadšeně vítá, zásobuje pivákama a slivkou... Den končíme za mírného poprchání v sedle (asi ve 2000 metrech) pod nejvyšším vrcholem – Pietrosulem, kousek od pramene a prvního sněhového jazyka. Po Jirkově exhibici u potoka, v hlavní roli mýdlo a ručník, mastíme............ehm......Horňákovic Píno u nich ve stanu.
SUMMARY - počet použitých vulgarismů: 496
Vítá nás nádherné počasí, krásný výhled a močící Horny. Vyrážíme na Pietrosul, což je zacházka. Jelikož jsem uvědomělý člověk a ctím tzv. třetí horský krizový den, rozbíjím základní tábor a nabízím svým přátelům hlídání krosen. Všichni nadšeně přijímají až na drsného narcisistického horala Jiřmíra, který se vysápal na 2303 metrů vysoký vrchol s plnou polní na zádech. Na vrcholu je nádherný 360-ti stupňový výhled na celé okolí, u Ukrajinců konstantně prší. Taky spousta sněhu na koulování a stará meteorologická stanice. Tohle všechno tam prý bylo :-). Po krátkém občerstvení jdeme dál. Po cestě jsme obdrželi dárek z Ukrajiny, a tak využíváme naše pončo-pláštěnky za 59 kč z Kotvy. Už z výšky vidíme krásné místo na kempování. Specialista na tzv. „campsearch“, CSDr. Karosh jen zadumaně přikyvuje. Klasika – pramen je blízko, země je rovná a spousta dřeva okolo. Rozbíjíme tedy tábor, rozděláváme oheň a pod oblohou, která je poseta hvězdami, zcela vyčerpáni usínáme.
Radost z toho, že se nám vyhne zkurvené počasí, pro rumunské hory typické, nevydržela zas tak dlouho. Už od rána chčí jako z konve a kvůli mlze je vidět tak na 10 metrů. A ještě ta zzzima. Šťastnův a Jirkův stan dlouho statečně vzdoruje, nakonec ale Jirka stejně tráví poledne vytíráním louží. Dobře poslouží Šťastnovy zpocené ponožky. Mezitím se Horňák s Karoshem vydávájí na průzkum. Lezou na horu, odkud jsme včera slezli, aby zjistili, jestli se náhodou ta mlha nedrží jenom našeho údolí. Překvapivě zjišťují, že ne. Zatracování CSDr. Karoshe je tedy od této chvíle neopodstatněné :-). Při pochodu dolů se jako mávnutím kouzelného proutku mlha roztrhne a její končící hrůzovláda zavdává slunečním paprskům, aby pronikly skrz vlhký a studený šedý závoj. Ihned využívám vhodného momentu k usušení mého lehce navlhlého spacáku a briskně ho pokládám na zcela promočený trávník, ostatní na mě jenom nevěřícně zírají. Nakonec ho to sluníčko ani moc nepolechtalo. Jdeme na dřevo – já zůstávám hlídkovat nahoře jelikož jsem až příliš líný a tu a tam odnáším již nasbírané (menší) kusy dřeva směrem k táboru, zatímco Horny, Karosh a Jiřmír vláčejí prochcané klády a klestí skrz všechna vřesoviště a potoky po stráni. Na rozdělání ohně Hornyho kouzla nestačí, a tak musí nastoupit správný pionýr a policista Jiřmír a za pomocí PePa rozžehává jeden z archetypů, nesoucí název oheň. Trochu osušujeme mokré věci. Jelikož můj a Jiřmírův stan je pro spaní nepoužitelný, využíváme azylu, poskytnutého našimi přáteli. Já tvořím švédskou trojku s manžely Horňákovými, zatímco Jiřmír vzal zavděk místem mezi Karoshem a Levákem.V noci hrozí vichřice kombinovaná s neustálým deštěm, která se však po chvilce umoudří a dopřává nám klidný spánek. JUREK S+R rulez!
SUMMARY - počet použitých vulgarismů: 11 596
Opět se probouzíme do mlhy. Posléze zjištuji, že se mi podařilo zanechat přes noc venku jedinou věc, která nám v drsných vysokohorských podmínkách zajišťovala přežití – naší drahocennou mapu. Tento předmět, cennější než zlato a sůl dohromady, tak trpěl celou noc venku na větru a dešti, nicméně druhý den byl naštěstí použitelný. “Shit happens“, pravil by klasik. Náš výkonný výbor se usnáší, že hřebenovka v mlze a dešti není to pravé ořechové a že pobyt v horách zkrátíme. Aspoň zbyde víc času na Budapešť. Dupeme tedy po mlhou opředených vrcholcích, cestou potkáváme volně pobíhajícího bernardýna a 2 brňáky, o nichž bude řeč později. Taky je tady spousta bordelu – plechovky. Karosh jakožto správný ochránce přírody a bojovník za práva divokých koňů sbírá alespoň to, co se povaluje na cestě – bombičky do vařičů a impregnační sprej. Odpoledne scházíme z hor a nacházíme azyl – příjemný horský hotýlek z Horňákova bedekru. Náš pokoj stojí na noc přesně jeden milión. Kam se hrabou troškaři z Four Seasons :-). V restauraci si už poněkolikáté během našeho výletu připadáme jako na Sázavě na čundru. Plná hospoda Čechů, drhnoucích na kytary starý fláky. Až někdy vyrazíte do Rumunska do hor, připravte se, že kromě bačů, dřevorubců a ovcí potkáte už jenom Čechy. Nikdo nám to nevysvětlil, ale je to fakt. A navíc – decák alkoholu v přepočtu za 20 kč??? Hahaháááá! Echtovní kukuřičná kaše s bryndzou a sejrem (doufáme, že ne s tím, který má bača ve slipech), stejně jako ovčí čevabčiči padají do našich žaludků a vyvolávájí nádherný pocit nasycenosti. „Ty vole, vsaď se, že za chvíli přijde Frankie Dlouhán,“ řehtá se trampům Jiřmír, zatímco u našeho stolu mastíme karty – opět Horňákovo slavný Píno. Zvláště zaujala mladá kytaristka, která by bez kotlíkářského backgroundu byla vlastně celkem pichézní. Když ale zahlásí „Bez kytary vstup zakázán“, dochází mi, že si táborové ohně vyžádaly další oběť. Myslíte, že Češi dokáží stovky kilometrů od vlasti zapomenout na regionální mindráky? Kam vás vede slepá myšlenka! Přisedá si k nám jeden z české enklávy, celkem sympatickej týpek. Probíráme co bylo a co bude. „A vodkaď vlastně jste?“ ptá se chlápek. „Z Prahy, bohužel,“ volí nepochopitelně defenzivní taktiku Levák. „Hmmm... My jsme od Brna,“ odmlčí se týpek. A je po debatě. „Tak ahoj,“ odsedá si Brno. Ani nestihl říci, že by v Praze žít fakt nemoh :-). Na pokoj stoupáme v náladě. Ani se mi nechce počítat, kdo a kolikrát volá oblíbený fotbalový pokřik. Brnó, Brnó... Už usínáme, když zezdola zazní Frankie Dlouhán.
Do nového dne nás probouzí sluníčko a vidina 30 kilometrů, které nás dělí od prohlídky monastýrů a nejbližšího vlakového nádraží v městečku Sacel. Párujeme se do dvojic. Po zkušenostech s českým autostopem navrhuji během akce jít, ať to v nejhorším urazíme po svých. „Tak si jdi,“ odpovídá kolegiálně Martina. Měkkosrdcatí Rumuni nakonec dávají zapravdu peciválství dua Horny-Marti a já za své hrdinství opět trpím jako Jan Hus v Kostnici. Už za chvíli nám oba mávají z trambusu kamionu se dřevem. To samé za několik minut Karlach s Levákem. Zrezivělou střechou je vidět ven, když se Karosh zeptá řidiče na řadící páku, odpoví mu: "Co to je???":-) Zatáčky o 180 stupňů, nepříliš dobře fungující brzdy... To je jenom malá část jejich dobrodružství. Z 1800 metrů klesáme do 800. Dodávka Fiat se nakonec smiluje i nade mnou s Jirkou a i nás čeká nás divoká jízda. Ti, kdo naříkají nad stavem českých silnic, by měli jet na poznávací zájezd na východ. Totálně rozšvihaná vozovka, na které jsou 20centimetrů hluboké díry tím nejmírnějším. Zhruba půlku jízdy do města Borsa trávíme v protisměru, kde je situace občas lepší. Stejně nám asi dvakrát málem ulítlo kolo. Už se těším, až se naši rumunští bratři za 2 roky zapojí do EU. I se svými průměrnými 4,5 tisícovými platy. Netušil jsem, že heslo Unie: JEDNOTA V ROZMANITOSTI bude jednou tak výstižné :-). Všichni se scházíme před monastýrem, který je vzdálen 2,5 rumunských (= 5,8 evropských) kilometrů od „civilizace“. Karosh a Levák dorážejí jako poslední. Kamioňák je vyklopil uprostřed Borsy, kde to připomíná blízký východ. Nalevo od ulice kravín, napravo obchod se značkovou elektronikou Sony. Po asi 5-ti kilometrech chůze stopli místní Maxi-Taxi – za 15000 lei (= 13 korun) na 15 kilometrů :-). Posledních 100 metrů je dovezl jeden z "českých jeepů", které jsme potkali na hřebeni. Po monastýrech nám zbývá ještě nepříjemných 9 kiláků na vlak. Teď stopujeme první my s Jirkou. Přece jen je nějaká spravedlnost. A Rumunsko je na stopování opravdu výborné. „Hi guys!“ šlápne na brzdu hned první auto, týpek v Dacii. „Where are U going?“ zaráží nás fluent English zpoza srolovaného okýnka. Ne, v Dacii angličtí turisti nejezdí, ujišťuju se v duchu. Nakonec z něj vypadne, že makal 2 roky v Londýně jako nějakej manuální arbajtr. „A jak se vám tu líbí? No jo, přírodu máme hezkou, ale zase jsme na rozdíl od vás pěkně chudý... Teda ještě chudší než vy,“ sází rozesmátej týpek od volantu a cesta uteče cobydup. „Teď už by mě nasral jedině Horňák, kdyby ho stopem hodili až na nádraží,“ říká Jirka, když jdeme posledních pár set metrů od silnice ke stanici. Za dvě vteřiny slyšíme za zády klakson. Napulírované Audi A6 letí prašnou cestou k nádraží. Vzadu Horňák s Martinou. Toto auto s palestinským osazenstvem se vykašlalo na dvojici Karosh – Levák a vzali až poslušné manžele Horňákovy. Zarostlí jako Reinhold Messner ve svých nejlepších letech, Karosh a Levák byli odsouzeni k výšlapu na kopec (jak jinak, než v úděsném vedru) a aby jejich utrpení bylo dovršeno, mávájí jim 2 rumunské kočičky z auta. Auto ale bohužel jede na opačnou stranu. Zachránil je až jednooký mafián v autě s tmavenými skly, který je dovezl na to samé místo, kam mě a Jiřmíra. Nutno ale podotknout, že rumunsko-ukrajinská hranice má svou poetiku! Ve vlaku přichází další velká chvíle lvů salónů Karlach-Levák. Hučení do mladé sympatické Rumunky jim zabere celou dlouhou cestu do Cluj Napoca. Dál už nepopisuji, protože by to Kára stejně zcenzuroval. Nebo aspoň připsal: Ten Šťastna hrozně kecá :-) (ten Šťastna hrozně kecá – pozn. Karosh).
Do Cluje přijíždíme už za tmy. Rada No.1: V Rumunsku dávejte bacha na svou fyzickou integritu a majetkové hodnoty především na nádražích. Skupinky potulujících se čmoudů sledujících vás jako Agassiho míček při mečbolu nejsou dvakrát příjemné. Ale ve skupině 6ti lidí nemáte problém. Výhodou města Cluj Napoca je non-stop směnárna, asi 10 minut chůze od nádraží.
SUMMARY - počet použitých vulgarismů: 429 (399 z toho Karosh s Levákem)
Vítá nás Budapešť. Poté, co jsem málem sednul na lep eurochtivému tlustému taxikáři, který nám nabízel ubytování nejprve za 25 euro, poté za 12... I s odvozem :-). Radši využíváme rady mojí ségry a ubytování bereme v Youth Hostel YELLOW SUB. Skvělá poloha: Asi 150 metrů od vlakového nádraží Nguyati (před halou doleva a furt za nosem) a cena 3500 forintů na hlavu za bed´n´breakfast je docela férová. „A jak mám asi vědět, kdo to zpívá, vole?!“ odráží Horny testovací otázku, kdo proslavil spojení Žlutá ponorka. Nakonec se dozvídáme, že na nás nezbylo místo přímo v hostelu, ale že jsme to my, tak dostaneme apartmán – za stejnou cenu. Vůbec se nezlobíme :-).
Na nádraží Nguyati je taky jedna hustá vychytávka: free internet v podobě informačního stánku přímo v hale. Enjoy! Ale pozor - je často blokován pornochtivými Maďary a cizinci... Město je docela hodně moc nádherný, ale to je asi mnohým ze čtenářů zbytečné popisovat. Snad jen zmíním – řetězový most, hrad, kostel Sv. Šťěpána (=Ištvána), náměstí hrdinů (lépe vidět v noci), Andrássyho třída a pod ní vedoucí historické metro, ostrov Obudai, kde se koná jeden z největších hudebních festivalů na světě – Sziget. Jen se připravte na to, že toto město je zhruba o 20 procent dražší než Praha. Živíme se tedy gyrosem od Turků či tím, co najdeme na ulici ;-).
Už se těšíme na vlak, který jede ve 14 hod. Ve 13:50 hlavní organizátor Martina zjišťuje, že odjíždí z jiného nádraží. Takže ještě pár hodin navíc v této Paříži východu. Karosh se přežírá langošem, který vyhrál 5. den v sázce, když správně tipnul hodinu, kdy přestane pršet. Nakonec se s námi – hladovějícími a čumícími – rozdělí. Poté s ním vyrážím obhlédnout stadion Ference Puskáse, legendárního maďarského čutálisty. Po průchodu takovým Karlínem na třetí zjišťujeme, že je to taková poloruina – zcela nehodná nesoucí jméno jednoho z největších virtuozů světové kopané všech dob. Zklamaně se vracíme na nádro. Další cíl: Bratislava (kdybyste to nemohli najít v mapě, je to jedna vesnice na východ od Vídně; jinak hlavní město hornomaďarské subprovincie, jak s oblibou říká Jirka). Přijíždíme až v noci. Manželé Horňákovi se odpojují a jedou dom, a tak ubytko hledáme už jen s Jirkou, Károu a Levákem.
Zjišťujeme, že v celé Bratislavě nenajdete po desáté večer jedinou otevřenou směnárnu. Ubytování nacházíme v kolejích Technické univerzity – jmenuje se to Orange Hostel a je to místo, které ovládají Poláci. Už u vstupu nám bylo divné, proč na nás ti Slováci mluví anglicky. 400 Sk na hlavu za ten hnus... Naše peněženky krvácejí, zlaté Rumunsko... Alespoň osazenstvo na pokoji je fpoho. Dán Jasper + perverzní, potetovaný, tlustý, obscénní a značně zcestovalý Brazilec Tommy.
SUMMARY - počet použitých vulgarismů: 1982 (1701 z toho Šťastna)
Prohlídka Bratislavy. Pro mě fakt zklamání. To pěkné centrum (cca 20 ulic) projdete za hoďku a na Hrad si snad radši ušetřete cestu. Omlácená budova, uvnitř nic a před hradem romantický výhled: obří panelákové sídliště Petržalka za Dunajem a romantický Slovnaft. A jako třešnička na dortu: Trojice slovanských lip zasazených na oslavu přijetí ústavního zákona 143/1968 Sb., který rozdělil jednotné Československo na federaci. Je vidět, že idea jednotného národa byla našim bratrům vždycky blízká. Odpoledne odjíždím na sólo prohlídku Vídně. V hostelu (doporučuju Robert Hamerlinggasse 24, pokud budou plní, ochotně poradí, kam můžete jinam) potkávám Kanaďana, studenta medicíny z Montrealu. Vyrážíme na noční spanilou prohlídku centra. Okázalá nádhera poklidné dunajské metropole se zkazí až na konci: krátké extempore uprostřed bulváru Mariahilferstrasse, způsobené močopudným rakouským pivem. Nakonec všechno dobře dopadlo. Rada: Ve Vídni nevynechejte císařský zámek Schönbrunn, je to jen chvíli od centra a stojí to za to.
Šťastna & Karosh
Diskuse k příspěvku
V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.