O Řecku se dá říct, že je to můj druhý domov. Vypravil jsem se tam už podesáté v životě - na stará osvědčená místa. Ovšem s jedním podstatným rozdílem - rodiče jsem "vyměnil" za toho času mou přítelkyni Janu. Ta navíc jela poprvé v životě k moři, tak jsem se postavil do role (často zmateného :-)) průvodce touto zemí bílých domků s modrými okenicemi, nechutného národního nápoje Ouzo a taveren s nenapodobitelnou atmosférou.
Po příletu do Soluně jsem poměrně rychle našli příslušné autobusové nádraží (je na opačné straně města, než je letiště) a zanedlouho jsme již seděli v linkovém autobusu do přístavu Volos, odkud nám příští ráno jela loď na Skiathos, jeden ze 4 "hlavních" ostrovů seskupení Sporady (od toho slovo „sporadický“ - vážně). Když už jsem se zmínil o starých osvědčených místech, tak je nutno podotknout, že jsem do této destinace zamířil před šesti lety s tátou. Ve Volosu jsem udělal strašlivou chybu. V euforii z toho, že jsem opět v Řecku, jsem dal 4 € spropitné v jedné zapadlé taverně. Její personál nám z vděčnosti přinesl karamelové "cosi", po kterém jsme oba měli zažívací potíže. Ale takové, jako bychom vypili snad 4 litry vody z posvátné řeky Gangy. Takže program na příští den byl jasný...Na řeckých ostrovech, ať už jsou to Kyklady nebo Sporady, je dobré smlouvat o cenách za ubytování. Místní obyvatelé, kteří většinou nabízejí nocleh v části svého domu, se samozřejmě snaží vyždímat z turistů co nejvíce peněz. Cena se při dobrém rétorickém výkonu dá mnohdy srazit až o 10 €. Tito "odchytávači" fungují přímo na molu, na které se vystupuje z trajektu, což je výhoda v tom, že se nemusíte vláčet po ostrově a hledat hotel.
Po dvouhodinové cestě trajektem na Skiathos jsme byli odchyceni starým, trošku anglicky gramotným člověkem, který nás odvedl až na samotný vrchol města (město je vystavěno do kopce), odkud byl z našeho „střešního pokoje“ perfektní výhled na celé okolí (25 €/noc). Po překonání problémů nastal čas k tomu, abychom si začali užívat pláží místo toaletní mísy :-). Po nemalých problémech s tím, že mi nebylo 21 a neměl jsem příslušné řidičské oprávnění, jsem půjčil silniční skútr. Na těchto ostrovech mají maximálně 1 policejní auto, takže po chvilce obíhání kanceláří a ukecávání bylo hotovo (na čtvrtý pokus - 17 €/den - vč. povinných přileb). Poté nám už zdánlivě nic nebránilo, abychom se vydali "on the road". Jenomže ouha. Ještě před pár lety bylo zvykem, že se stroje půjčovaly s plnou nádrží a vracely se tedy logicky také s plnou. Ne tak teď. Řekové zjistili, že když dají do nádrže malého panáka benzínu, který vystačí tak na dojetí k 50 metrů vzdálené benzínové pumpě, tak jim poté nájemce vrátí určitě více pohonné hmoty, než když si stroj půjčil, a oni ji mohou poté odčerpat do předem připravených kanistrů. Já jsem samozřejmě skočil na špek a obalamucen starými "řeckými silničními zákony" (nikdo mě samozřejmě neseznámil s tím, jak se teď věci mají) mi po 500 metrech směrem od pumpy došel benzín. Tak jsem nechal (zcela pochopitelně) podrážděnou Janu v taverně a potupně dotlačil stroj k pumpě. Další dny jsem si užívali bez větších problémů. S vypůjčenými vehikly se sice nesmí mimo asfaltové silnice, ale jelikož přes ostrov vede napříč pouze jedna a ostatní jsou kamenité a prašné, nezbylo nám nic jiného, než porušit tento "zákon", protože jsme nemínili strávit náš drahocenný čas na přelidněných plážích a chtěli si užít romantiky nedostupných míst.
Takže jsme hned po doplnění paliva odbočili na první prašnou cestu, která se naskytla a přes horu, jejíž výška přesahovala 500 metrů (jmenuje se "Mytikas" - stejně jako nejvyšší hora pohoří Olymp, na které sídlil promiskuitní Zeus, věčně nacamraný Dionýsos a spol.) jsme dokodrcali po "oslí stezce" na pláž "Kastro". Člověk si jen musí dávat pozor, aby už tak dost opotřebovaný dopravní prostředek (většina vozů na ostrovech je totiž odkoupena od půjčovny "HERTZ", která je vyřadia jeko nepojízdné) nezničil, protože jinak na něj nelze uplatnit pojistku a půjčovatel se na vás klidně vykašle a nechá vás umřít hladem a žízní v pustině – kilometry od civilizece a pitné vody. Příjemné je, že i na tak odlehlých pláží, jako je např. "Kastro" se najde malá tavernička, kde lze pořídít oběd za velmi příjemnou cenu. Pokud vám ho ovšem nesežere kůň, který z pastviny, která je hned vedle taverny, v pohodě dosáhne až do talíře.
Zrovna v jedné takové zátoce jsem provozoval svůj oblíbený sport - zabíjení pěticentimetrových ovádů ploutví (mojí plastovou, nikoliv rybí). Můj rekord je asi 15 mrtvol a musím říct, že štípnutí od takhle velké mrchy bolí jako čert. Večery jsme trávili většinou v poměrně rušném hlavním městě. Obecně platí - čím výše na kopci je položený bar či taverna, tím vyšší jsou ceny. Například v café "Final step" a v mlýně, který je předělán na hospodu, stojí koktejly (konkrétně Tequila Sunrise) dvakrát tolik, co dole. Oba zmíněné podniky jsou položeny nejvýše ze všech. Platí se za výhled, který je ovšem překrásný. Městu dominuje "hlavní třída", do níž je nacpána většina obchodů a barů pro turisty.
Následuje seznam pláží a zátok, které stojí za to, abyste zničili svůj vypůjčený stroj:
Diamanti (jih) - malá písečná plážička, ke které se dojede po prašné cestě a sešplhá po skále, s "dvojlehátky" a deštníky k pronajmutí. Vyplatí se ale koupit si deštník za 1 € a dvě rohože za 2 €, protože pronájem se pohybuje mezi 4 a 8 €. "Historické místo" pro Janu, která zde poprvé okusila šnorchlování, čemuž později naprosto propadla.
Koukounaire (jz) - klasická pláž, ale i tak docela přijemná pro seznámení s místním mořem.
Madraki (z) - zapadlá táhlá písečná pláž - opět se stínem k pronajmutí (shadow-4-rent). Narazili jsme tady na menšího rejnoka - ve Středomoří věc zřídka vídaná.
Megai Aselinos Bay (sz) - pláž s šedým pískem, vhodná pro pozorování západu slunce.
Mikri Aselinos Bay (sz) - malá plážička, na kterou se musí sešplhat dost drsným terénem. Je na ní malá taverna, kde mají pivo, colu a domácí "americké brambory" s oreganem.
Kastro (s) - již zmiňovaná pláž, která se rozkládá pod starobylým opuštěným městem, kterému dominuje "pevnůstka" (Kastro = hrad - trošku nadsazené pro stavbu, která se tam nachází). Často jsou tu však velké vlny, protože se nachází na severní (návětrné) straně ostrova. Na populární páž Lalaria, která je hned vedle, cesta nevede (resp. nedá se tam dojet, dojít možná ano) a jezdí tam pouze výletní bárka z hlavního města.
Xanema Bay (v) - dobrá pláž s barem. Pokud vám tedy nevadí to, že zhruba 25 metrů nad vaší hlavou občas přelétne letadlo :-). Letiště je totiž velice blízko...
Poté, co nás Skiathos začal nudit (resp. už jsme byli všude, kde jsme chtěli), jsme se přesunuli Flying Dolphinem (vodní vznášedlo – podstatně dražší, než obyčejný trajekt – sedí se tam jako v letadle) kolem Skopelosu na Alonissos, který je mnohem více turisticky opomíjený, než Skiathos a Skopelos. První, co jsme slyšeli po zakotvení v hlavním městě Patitiri, byla francouzština. Je to tím, že prakticky jediné cestovní kanceláře, které mají Alonissos v nabídce, sídlí v zemi galského kohouta. Pro Čechy je tento ostrov velkou neznámou. Hned po "vylodění" nás odchytla ženská, která si na mě dokonce pamatovala z mé minulé návštěvy z před šesti let a dala nám pokoj za 20 €/noc (před šesti lety to bylo ještě za 3000 drachem, což je asi 400 Kč) - ze staré známosti (= kamarádská cena ). Anglicky uměla perfektně, protože žila 30 let v severní Kanadě, jak nám sama řekla.
Ihned po "check-inu" jsme vyrazil shánět dopravní prostředek. Půjčovatel - chlápek v montérkách, celý umazaný od motorového oleje a se zmuchlanou kšiltovkou „TAM OIL“ na hlavě, byl postavičkou jak vystřiženou z amerického vidlákova (tj. Utah, Arkansas, Iowa atd. :-)). Ani nechtěl vidět můj řidičák, čímž mi spadl kámen ze srdce. Řekl si pouze o pas jako záruku toho, že si jeho napůl rozsypaný skútr (jezdící na diesel) neodvezu domů. Na mou otázku, jestli má pro nás také přilby, jen povzneseně mávnul rukou a řekl, že je nepotřebujeme, když budeme jezdit opatrně...
Hlavní město ostrova bylo naprosto nesrovnatelné s tím na Skiathosu. Lidově řečeno – chcípnul tady pes, což bylo jedině dobře, protože jsme byli ušetřeni sborových zpěvů řeckých, německých, anglických a jiných lidovek v podání sboru "nachcanej jak vrata od chlejva" (angl. "pissed on like a door of a barn"). Pěkný zážitek byl večerní výlet do "Alonissos Old Town" – opravdu doporučuji. Malé starobylé městečko na vrcholu kopce s křivolakými uličkami, výbornými tavernami a s 360ti stupňovým výhledem na ostrov. Navíc z každého domu a uličky na vás dýchá duch dob dávno minulých – prostě paráda. Nutno podotknout, že veškerá ostrovní "civilizace" je soustředěna v jižní části. Přes ostrov, od jihu k severu, vede jediná silnice, která končí v areálu výzkumného ústavu mořské biologie (Gerakas), jak samo sebe těch pár polorozpadlých domků s betonovým molem hrdě tituluje. Jedinou výjimkou je město Steni Vala, které je zhruba napůl cesty do Gerakas. Ale spíš, než město bych to nazval přístávkem pro plachetnice s pár tavernami. Na sever od ostrova se nachází přírodní rezervace, ve které žijí tuleni, delfíni a jiná populární mořská fauna, takže "research facility" slouží nejspíš k výzkumům v této oblasti.
Ještě jsem zapomněl zmínit, že pokud nevlastníte řidičské oprávnění či si z jiných různých podivných důvodů nechcete půjčovat vlastní dopravní prostředky, tak na obou ostrovech funguje pravidelná autobusová doprava (za pakatel – cesta přes celý ostrov vyjde tak na 1,5 €/osoba - na obou ostrovech je to stejné) a na Alonissosu navíc existuje tzv. "water taxi", což jsou malé džunky (jinak se tomu opravdu říkat nedá), které vás odvezou do vybraných zátok za poměrně nízký obnos – když k tomu připočtete ještě lodní výlet, tak 4 €/osoba není tak moc – a navíc je jízdenka zpáteční.
Na konec opět připojuji seznam pláží, které je záhodno navštívit:
Lakes (z) – malá plážička na konci prašnou cestou tvořených serpentin. Na jejím levém konci je větrný mlýn.
Milia / Chrisi Milia (v) – dvě nádherné písečné pláže. Přes den sice plné, ale ideální na večerní procházku.
Kokkinokastro (v) – highly recommended! Jedno z nejlepších potápění v mém životě – u skály (je to spíš ostrůvek – nevím, jak je to možné, ale žijí na něm divoké kozy, ač jsem tam nikde neviděl pramen sledké vody), která je vzdálena asi 150 metrů od pláže.
Ag. Dimitrios (sv) – oblázková pláž, vhodná spíše pro plavání, než pro potápění.
Jelikož jsme byli v Řecku charterem, a ten jak známo nemá pevný čas odletu, rozhodli jsme se, že radši opustíme Alonissos o den dříve (jediné, co jelo, byl opět Flying Dolphin) a ještě se radši informujeme o času odletu tím, že zavoláme na letiště. Ovšem číslo na leteckou společnost, které nám dali v Čedoku, od kterého jsme letenky pořídili, bylo neplatné a navíc za to, že mi něžný ženský hlas do telefonu řekl, že číslo neexistuje, mi podvodné nadnárodní korporace ovládající trh mobilních komunikací odečetly 200 Kč (!!!) kreditu. Totálně naštvaný a vytočený jsem za poslední peníze psal domů rodičům, ať se zeptají přímo v Čedoku, kdy nám letí to letadlo, aby se mi dostalo odpovědi, že ve zmíněné cestovní kanceláři nemají ani páru o tom, že jsme v Řecku a ani nevědí, kdo vůbec vlastně jsme. Vtipné. Never more Čedok!!! Vyšli jsme tedy do ulic Soluně hledat hotel. Po výstupu na hlavním náměstí jsem zjistil, že hotely jako "Palace Royal" a "Hilton" pro nás asi nebudou dost dobré, a že bude lepší, když se podíváme po něčem na předměstí... Měli jsme štěstí – našli jsme zapadlý hotel s patřičně tlustým a slizským hoteliérem. Ale nic proti němu. Evidentně nesnášel Němce – mladému páru před námi napařil za pokoj 50 €, zatímco nám, Čechům, to dal za 30 €. Holt dobré mezinárnodní vztahy jsou k nezaplacení. Druhý den, po prohlídce města (o nic nepřijdete, když to vynecháte), jsme se vypravili na letiště, kde na nás čekalo letadlo, které odlétalo o 9 hodin později, než bylo v plánu, tudíž místo v 15:30 jsme vzlétali v 00:30, ale byli jsme rádi, že to alespoň takhle dopadlo. Na radosti nám neubral ani hodně starý segedín k půlnoční večeři – letěli jsme zpět totiž s maďarskou odnoží Travel Servicu.
Diskuse k příspěvku
V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.