„Vy jedete do Rongjiangu? Waaaaau,“ říká mi pekař, když si v jeho krámku kupuji slaďoučký koláč. Už více jak měsíc jsem totiž nepoznal chuť těsta. Ono na cestě z Congjiangu 从江 do Rongjiangu 榕江 v provincii Guizhou není nic zvláštního, tak proč tolik údivu? Milý pekař a jeho společník jsou dva velmi pozitivní a usměvaví chlápci. Ovšem kvůli tomu, že jsou to zřejmě homosexuálové, zjevně nemají v Číně lehký život, a tak jsou šťastní za každou prokázanou vlídnost, včetně uctivého jednání, například poděkování a tak podobně. Přemýšlím nad tím pár minut cestou k nádraží, kde jsem odložil Natálii a její zablokovaná záda, ale okamžitě máme jiné starosti. „Jak že ujel, vždyť má jet až za pět minut!“ tropím scénu po zjištění, že k překvapení všech (tj. nás dvou) a navzdory všem asijským zvykům autobus odjel o několik minut dříve, než stojí na lístku. Následuje něco, co se může stát jenom v Číně. Po několika telefonátech jsme naloženi do policejního jeepu, kterým doženeme autobus a spěšně nastoupíme. To vše asi jen kvůli tomu, že jsme cizinci.
Po pár hodinách stereotypní „pogovačky“ po roztančené silnici se stane něco nečekaného. Ale je to příjemné překvapení. Autobus se najednou nemůže hnout, protože je pohlcen mořem lidí. „Do prdele, další zácpa,“ ufrknu si pod vousy, promasíruju si zkamenělý kříž a otevřu okno. Do Rongjiangu je to už jen 20 kilometrů, tak proč teď? Autobus se pomalu šourá vesnicí Tingdong 停洞 a lidí neustále přibývá. Najednou zjistíme proč. Asi 40 metrů pod svahem, po kterém vede silnice, vidím obří rozbahněnou arénu a uvnitř dva do sebe zaklesnuté vodní bůvoly. „Vystupujeme! teď hned!“ řeknu tak trochu v tranzu Natálii. Chudince nezbývá, než sebrat batoh a pomalu se vydrat z autobusu. Lístek, propadlé peníze a choroby vzal čert, tohle si nesmím nechat ujít.
„Vpodstatě máme rádi zápasy jakýchkoliv zvířat – bůvolů, krav, psů, kohoutů,“ vyjmenovává jednotlivé formy kratochvíle mezi tím, co kolem nás proběhne další „bůvolí tým“, který se jde připravovat na další kolo soutěže. V tu chvíli si vzpomenu na vylepené papíry ve vesnici Mengzhai 孟寨, které upozorňovaly na kohoutí zápasy. Cena pro vítěze? Na místní poměry slušných 2000 yuanů. Hazard je tady zakázaný, ale co už... Pravidla jsou přece od toho, aby se porušovala. A tady v jižní Číně plné „barbarů“ to platí dvojnásob.
Jeho protivník to vyhodnotil jako dobrý nápad a rozběhl se na druhou stranu. Zanedlouho oba mizí v ulicích Tingdongu, odchytit je může být práce na pár desítek minut. „To je jako u nás v Pamploně, tam taky býky pouštíme do ulic. Každý rok to ale nepřežije pár pitomců, kteří zbytečně riskují. Je to tradice,“ pokračuji v konverzaci. „To je nějaká pitomá tradice, ne?“ usmívají se ostatní a klepou si na čelo. Mezitím poskytuji rozhovor jiangxijskému reportérovi.
Jakmile pískne, oba týmy se chopí provazů, rychle je omotají za pravou zadní nohu obou zvířat a za mocného povzbuzování publika je odtrhnou od sebe. Poté je vyhlášen vítěz. Ale i poražený se dočká uznání a „týmoví kolegové“, přestože prohráli, nepropadají nějakému smutku. Zvíře naloží na traktor, dají mu nažrat a vracejí se zpět do hlediště arény, aby si vychutnali sváteční den až do samotného konce. Kolem vítěze se naopak srotí místní náctiletí a za skákání a výskotu jej plácají po hřbetě a odvádějí stranou, kde se může připravit na dalšího soupeře.
Dole v aréně se zdržují výhradně muži. Ženy oděné do tradičních oděvů a s kilogramy stříbra kolem krku, v uších a ve vlasech, sedí v uctivé vzdálenosti od hlavního dění, především v travnaté stráni nad silnicí. Spolu s dětmi mají kolem sebe rozprostřenou deku a spoustu jídla, evidentně si užívají volný den.
Velké finále je na světě, dav je pořádně ve varu. Do arény vstupuje šampion z minula proti vítězovi dnešního „play-off“. Je to asi trochu nefér, protože vítěz z dneška má za sebou několik těžkých soubojů. Ale co, taková už jsou zdejší pravidla. Ta se údajně v každém okrese lehce odlišují. Šampion potvrdil formu, soupeře vyřídil během dvou minut a obhájil „titul“. Následně je triumfálně proveden několikrát okolo arény, všude kolem práskají petardy a všichni (včetně mě – po velmi krátkém přemlouvání) ječí, skáčou a tančí kolem vítěze. Po hodině se všichni odeberou níže k řece, kde už hoří ohně a v hrncích bublá voda, bude se chlastat (nikoliv pouze pít) a hodovat.
Takovýchto akcí jsou v pravidelných intervalech po celé provincii stovky, jak se dozvídám od místních. Tato ale právě skončila. Po několikohodinovém hodování, při kterém se podává hlavně maso, lepivá rýže, pivo a pálenka, se všichni rozprchnou do svých vesnic a vesniček. Okolními kopci zurčí potoky lidí, cinkání stříbra a zpěv je slyšet ještě dlouhé hodiny po posledním zápase. Já pomalu vstřebávám zážitky a mířím na trh, který se koná u příležitosti tohoto výjimečného dne. „Je to asi osud, který mi do cesty přihrává tyto neskutečné zážitky,“ říkám si a jdu smlouvat o ceně za motorkářský kulich. Začalo totiž sněžit a já nemám co na hlavu...
Diskuse k příspěvku