Istanbul

Nevím proč, ale Istanbul mi nepřišel tak neuvěřitelný, jak jej mnozí popisují. Velké město, polosekulární mešity a spousta kebabu a falafelu. Ať žijí stereotypy! A k tomu ještě litry ayranu, zástupové různých baklav a şalgam – nápoj z červené mrkve a tuřínu. Pozor, poměrně návykové! A též slané... Čert vem všechny ty přecpané Hagii Sofie, palác Topkapı či Modrou mešitu. Stejně je nejlepší se toulat starým městem, nasát něco slzného plynu na Taksimu a k tomu přikusovat ten kebab. To by ale sestra vaší přítelkyně nesměla mít kamaráda, který tvrdí, že nikdo nezná takové výhledy, jako on. A proto vás bude tahat do americké restaurace, popřípadě na pobřeží s třikrát tak drahou, avšak složením a množstvím naprosto identickou snídaní, jako v restauraci hned vedle. A to vše jen proto, že si myslí, že je tam nejlepší výhled. No, budiž mu omluvou, že je to Kurd, tudíž jeho srdce leží spíše na východě země.

Abych ale jen neláteřil... Istanbul skutečně oplývá nádhernými zákoutími. Člověk by i zašel do nějaké čajovny na nargile, kdyby zrovna nebyl ramadán. Napůl sekulární Turci byli v tomto ohledu až překvapivě tradiční. Graffiti přes prkna staré budovy, ohromný betonový most propojující Asii a Evropu a sveřepé výrazy trhovců na všech těch bazaarech, kde vám bez skrupulí prodají skelet iPhonu s tím, že je to opravdový iPhone. A považte, někteří Britové či Němci jim i na tohle skočí. Ne tak držgrešle Čech, který by si iPhone přece nikdy nekoupil. Jablka jsou nejlepší čerstvá, zelená, trochu kyselá a z vlastní zahrádky.