Dýmka z pralesa a ďáblův obličej

Že se Laos od mé první návštěvy dost změnil, to bylo vidět už z druhé strany řeky. Zatímco thajská strana oplývala skromnými domky, z té laoské zářil materiální luxus v podobě nevkusných vil a v noci odtud duněla úměrně vkusná hudba. Neumělé kvílení přiopilých účastníků karaoke Mekong naštěstí pohltil. Před deseti lety neměli ani pořádnou vlastní balenou vodu, teď jsou všude bankomaty, které berou mezinárodní karty. Některá místa, kde tyto stroje trčí, jsou téměř neuvěřitelná. „Vy máte ale plný pas,“ říkal mi čínsky druhý den laoský úředník, nad jeho hlavou visely v čínštině nápisy „Nehlučte“ a „Stůjte prosím způsobně ve frontě“. Už stačil i přijít na to, že jsem si nad hrncem odlepil jedno ze starých víz. Kápnul jsem proto božskou a celník po chvíli ošívání vízum vlepil na str. 4, hned před stránku č. 5, která je vyhrazena pro úřední záznamy.

Země má stále ráda americké dolary, ale některé organizace už se nebrání svým vlastním kipům, jako tomu často bylo v minulosti. Po čtyřech hodinách od hraničního přechodu Houay Xai už jsem stál v centru města Luang Namtha. Po cestě mi přišlo, že my, turisté, při řídkém provozu obsazujeme domácím pravidelné linky. Tam, kde před deseti lety byla nanejvýš štěrková vozovka, se skvěl asfalt a velké množství cedulí ve světových jazycích. Tehdy bylo podobných vývěsných štítů poskrovnu. Před deseti lety jsem tudy skutečně jen prosvištěl, tlačil mě čas a také strach z malárie v období dešťů. Hned na ulici lze poměrně jasně přečíst minulost, současnost i budoucnost země. Vývěsky jsou ve francouzštině (úřady, jako např. pošta), v angličtině (podniky orientované na turisty), v čínštině a vietnamštině. Pamatuji si, že před lety byly všude cedule upozorňující na japonskou rozvojovou pomoc. Teď je všude vidět čínský kapitál. Žeby další teritorium, kde Čína a Japonsko soupeří nejen v rámci měkké síly?

Rozhodl jsem se nesetrvávat a hned druhý den zrána vyrazit do Muang Sing, městečka v severozápadním cípu země. Po bezmála hodinové cestě po úzké asfaltové silnici přes severolaoský prales jsme dojeli na planinu, kde se toto město spolu s množstvím polí rozkládá. Před deseti lety to prý byla ospalá díra, odkud se dalo vyrazit na autentické treky do okolí. V dnešní době jde o regulérní čínskou kolonii, po zdejších cestách jezdí téměř výhradně čínské kamiony s jünnanskými, ale i sečuánskými značkami, které vozí zpět banány ze zdejších nedozírných plantáží. Když jsem procházel městem a míjel cedule restaurací a hotelů Číňanů převážně ze Sečuánu a Chu-nanu, došlo mi, že zdejší místo je patrně velmi věrným simulátorem čínské expanze na dnešní jihovýchod země v průběhu dynastií Tchang a Sung. Severní Laos, to je skutečně řídce osídlená džungle, ideální místo pro tlakem na půdu vyhnané ekonomické migranty z Říše středu. Co naplat, ubytoval jsem se v chunanském hotelu Ťiang-nan, který byl v nádherném původním dřevěném domě, a najedl se v restauraci z mého oblíbeného sečuánského města C'-kung. A poté se vydal na průzkum okolí.

Hned při příjezdu jsem si všiml busty jednoho z bývalých laoských zkorumpovaných komunistických pitomců, pardon, prezidentů, schované pod stříškou připomínající buddhistickou svatyni. Byli to ale právě komunisté, kteří hluboce věřícím Laosanům toto náboženství zakázali. Později jsem se od místních dozvěděl, jak tahle mafie hrající si na vládu funguje. V televizi, jejíž vysílání připomínalo pořady ze SSSR sedmdesátých let, akorát oděných do tropických kulis, se u mikrofonu neustále střídali panáci navlečení do uniforem podivného střihu a s tou pitomou placatou čepicí na hlavě. V brzké době se prý má vyměnit předseda a jisté části země proto začíná zmítat násilí produkované tradičními „narušiteli“ - Hmongy. Pravda, nevypadají s tou čepicí jako úplní trotlové, jako např. ruští strážnící, ale autoritě to rozhodně nepřidá. Komunisté strčili do koncentráku krále s celou jeho rodinou. Prý byl hamižný. No a tak jej odstranili a hamižní jsou nyní oni. Jde o extrémně levicovou, leninistickou diktaturu s prvky monarchie. To, že v Laosu je stále tolik silnic nepokrytých asfaltem, popř. pokrytých, ale za půl roku zase rozpadlých, je zhmotnění korupce. „Když máte na projekt dva miliony, oni si někdy vezmou třeba milion a dvě stě tisíc a strčí si je do kapsy. Na jeho realizaci pak nezbyde dost peněz, a tak celý plán usne,“ říkal mi jeden z mých zdrojů. Podobně jako v Číně, kde se korupce odráží na chabém stavu nových budov a chodnících již po pár měsících jejich používání, v Laosu, dalším socialistickém ráji, je situace snad ještě horší. Jediná věc, kde jsou oproti Číně napřed, je necenzurovaný a vcelku svižný internet.

Kousek od hotelu stálo zavřené etnografické muzeum. Sídlí v budově, která byla na počátku 20. století sídlem „malého prince“ (Jao Fa Noi) jménem Phanya Sekong, obdoby barmských saopha, thajských chao fa a čínských tchu-s'. Dům byl zdařile vyveden ze dřeva a architektonicky se značně odlišoval od okolních stavení. Na silnici panoval čilý provoz, který byl občas přerušen cinkáním zvonku u kola starších i mladších mnichů ve světle oranžových, případně vínových rouchách. Naproti muzea je starý francouzský dům vykazující prvky koloniální architektury a na druhé straně města je chátrající, též francouzská vojenská pevnost. Ten den byl v podstatě odpočinkový, odpoledne jsem se zhroutil do baldachýnu tvořeného proděravělou moskytiérou a usnul. Až večer mě probudil štiplavý závan chilli papriček hozených na wok, jenž vycházel odspoda.

Druhý den jsem dorazil do opuštěné turistické kanceláře a zapůjčil si čínskou motorku a mladého laoského průvodce mluvícího čínsky, který shodou okolností, jako já, studoval v Čcheng-tu. Na mapě před obecním úřadem jsem si všiml, že zde sídlí Loloové, laoští Iové. Už podle starého pejorativního etnonymu bylo jasné, že sem přišli dávno před založením ČLR, která podobná označení po svém založení neutralizovala. Nejprve jsme se vydali po prašné cestě severním směrem od města, ale na místě jsme zjistili, že rodiny se přestěhovaly jižním směrem. Obrátil jsem tedy stroj zapadlý do louže a za škytání nezajetého motoru a cvakání neposlušné spojky jsme se rozjeli zpět. Na místě jsme hned narazili na místního rolníka, který mluvil obstojně čínsky, lolosky (avšak neznal znaky) a laosky. Vykládal, jak sem přišli před třemi až pěti generacemi z Wen-šanu v jižní části jünnanské prefektury Chung-che. Nejprve dleli v severolaoském Phongsali. Nepřišli najednou, průkopníky byly prý tři rodiny, další následovali. Mají zde i bima, ten toho času ale dřel kdesi v polích či v lese. Údajně má také přehoz vala a klobouk, písmo ale ztratili po cestě. Vykonává prý ceremonie především při pohřbech. Zdejší ritus je podobný, jako u jejich příbuzných v Číně. Tělo spálí, kosti dají do krabice či lahve a tu pak zahrabou v lese. Na místo navrší mohylku s kameny, které trčí do čtyř světových stran. V domě měli plakát kchunmingského chrámu a oltářík, Čínu evidentně stále považují za svůj domov, ačkoliv tam nikdy nebyli. Většina rituálů a tabu okolo ohniště gaku je podobná jako v Liang-šanu. Zdejší sousedí ve vesnici s Akhajci a s Chany. Při pohledu na fotky z Chladných hor na mém notebooku to s nimi evidentně emocionálně zahýbalo, svítily jim oči a živě se zajímali o tamní situaci. Phongsali prý opustili z důvodu špatné obdělávatelnosti tamní půdy. Dřív bydleli v bambusových chýších, teď mají domy ze dřeva a se střechou z vlnitého plechu.

Ve zbytku času jsme navštívili ještě vesnice Jaoů, kteří neuměli ani laosky. Jen staré ženy, které tkaly tretky ve stínu stromu, mi je posunky nabízely. Ohledně Jaoů jsem slyšel zábavnou historku. Za Velké proletářské kulturní revoluce část z nich už nevydržela tupou propagandu Velkého kormidelníka a utekla před ní do severního Thajska. „Byla to strašná nuda,“ nechali se slyšet na adresu v současné době zbožšťovaného diktátora. Odkud ale přišli tito, to nebyli schopni říct a vlastně nevěděli vůbec nic. Hned vedle stála vesnice Akhajců, mezi dřevěnými domy na kůlech a s bambusovými střechami se jeden vymykal. Byl honosný, s otevíratelnou bránou na kolečkách, se žlutou omítkou a zlatými ornamenty. Jeho design naprosto věrně kopíroval strukturu tradičních dřevěných domů. Před ním však seděly stejně umounění obyvatelé a zpracovávali do košíku nějaké zemědělské plodiny. „Tihle mají peníze, pronajali svou půdu totiž Číňanům na banánové plantáže,“ poznamenal průvodce Sing Lasai.

Odpoledne jsem jej propustil a sám se vydal za písničkou. Začínala sezóna vypalování polí a svahů, po kraji se jako stěny a čtverce Rubikovy kostky pohybovaly plantáže rotačního zemědělství. Pole se jednou osadí a poté nechá tři roky ležet ladem, aby se půda revitalizovala. Jde tak z hlediska plochy o dost nepraktický a primitivní způsob zemědělství. To ale každý ví. „Víš, my Laosané se rádi veselíme. Spousta piva, pálenka laolao... Nějaký pokrok v technologiích? Pche!“ povídal mi později můj průvodce ve Vieng Phoukha. Neustále také zdůrazňoval, jak je lahev piva luxusním zbožím, které není možné si dopřávat každý den. Tedy až na zkorumpované politiky a jejich nohsledy. „V Laosu je svatba s dívkou už po dvou měsících, co spolu chodíte. Pokud ji během těch dvou měsíců nechceš, musíš se vyplatit – alespoň patnáct milionů kipů. Svatba je drahá, musí tam být alespoň jeden zařízlý buvol, pár prasat, stovky litrů alhoholu pro ty tři či čtyři stovky hostů,“ vykládal. „Pojď miláčku. Jestli ze mě chceš mít milionáře, odstěhujme se tedy do Laosu,“ zazněla mi právě tato věta v hlavě. Její ozvěnu od stěn lebky mezi oběma sluchovody jsem odbyl úšklebkem stočeným do úsměvu a frknutím z nosu.

Všude kolem Muang Singu, především u cest, sídlí různé kmeny Tajů. Ženy zabalené v saronzích pomalu korzují krajinou, vypadají však poněkud posmutněle. Při cestě kolem skály jsem ze silnice zahlédl puklinu s voodoo soškou podobnou, jako jsem viděl před rokem v taliském okrese Mi-tu. Podle pozdějších informací to byla záležitost Akhajců, ale já si myslím, že to klidně mohli mít na svědomí i Chanové.

Další den už jsem se vydal na doporučení biologa PK, kterého jsem potkal po cestě, zpět do Vieng Phoukha. „Byl jsem tu v Muang Singu před šestnácti lety. Tehdy to bylo malé městečko, 'a place to be',” říkal. „Fakt, že se tam, kde jsem byl před těmi lety pěšky, vydávám na motorce po zpevněné cestě, považuji téměř za performanci - konceptuální umění,“ vykládal se smíchem. Ve Vieng Phoukha jsem vyhledal průvodce Kham Serna a jedinou místní přeživší ekotrekovou kancelář nesoucí jméno jako místní národní park - Nam-ha. Ekoturistické kanceláře v Laosu vyrostly jako houby po dešti někdy před patnácti lety. Teď zase postupně krachují. Lidé z hor se stěhují do měst, nebo alespoň do níže položených oblastí, ztrácejí tak turisty vyhledávanou „autenticitu“. Čínský vliv zde na severu přináší peníze. Ty ostatně přinášejí i turisté, místní tak opouštějí tradiční způsoby obživy a rukodělné výrobky, ale i opium prodávají návštěvníkům ze zahraničí. Když jedna koule opia stojí zhruba desetinu toho, co tržba z rýžové plantáže za jeden cyklus sklizně (tj. za jeden rok), proč by se pachtili někde na poli plném hadů a komárů rodu Anopheles. Opium a obecně drogy byly vždy výsadou vesnického šamana, který je používal k léčebným rituálům. To my, bílí lidé, jsme z opia posléze vytvořili rekreační drogu dostupnou všem. A nyní, kdy chmurné doby závislosti z velké části pominuly, přijíždíme na sever Laosu s touhou „zkusit“ tuto již dávno poměrně exotickou drogu. Ničíme tak místní lidi už v několikátém cyklu za sebou. To ale není to úplně nejhorší. Některé dívky ve vesnicích, kterým podle všeho nebylo ani dvanáct, dělají na turisty sexuální posunky. Toto je špička ledovce toho, co vše se tu doopravdy děje. Nějaké vystrkování prsou za účelem prodeje tretek, to je jen začátek.

Vieng Phoukha je malé město, vlastně jedna ulice lemující cestu z Houay Xai do Luang Namtha. Průvodce byl nešťastný, že jde opět pouze o jednoho turistu, ale i tak slíbil, že mě vezme za Lahuy, které jsem potřeboval vyzpovídat. To, co jsem zažil, rozhodně intenzitou předčilo veškeré dosavadní zážitky. Při přestupu v Luang Namtha jsem se nenechal přesvědčit, abych zaplatil za lístek dvakrát tolik, než na něm stojí. Jelikož řidič neuměl jazyk, nakonec handrkování se mnou vzdal, sedl do auta a rozjel se požadovaným směrem. Na nádraží jsem zjistil, že za močení se platí právě tolik, jako stojí jedna lahev minerální vody. Zajímavé ekonomické poměry v zemi s jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Divím se, že už s nimi dávno nespolupracujeme.

Ve Vieng Phoukha, kde jedna orezlá cedule upozorňuje na fakt, že jde o důležitou zastávku na „Laoské čajové karavanní cestě“, jsem nutně potřeboval na internet. Vypůjčil jsem si tedy modem od jedné hodné prodavačky a poletoval mezi obchody a sháněl kupon na dobití. Když nestačil, musel jsem se vydat pro nový. Připadal jsem si opravdu jako vůl, přesně jako zápaďák, který bez internetu zmírá v bolestivých křečích kdesi v temném koutku své pronajaté chýše. Večer se pravidelné vesnické hlášení začalo mísit s ukrutým vytím z nedaleké usedlosti. Přece jen se blížilo MDŽ. Laos je socialistická země, a tak se všichni muži musí z úcty k ženám pořádně ztřískat. U rodiny v hotýlku jménem Thong Mexai jsem pojedl asi tu nejlepší smaženou lepkavou rýži v životě. Všichni tu byli tak milí. Přepadl mě pocit, že by mi vůbec nevadilo tady utratit veškeré své peníze. V noci mi společnost dělal opravdu obrovský pavouk. Z respektu k němu jsem si ani nedovolil jít na záchod, jeho výsostným teritoriem byla koupelna. Na to upozorňoval jiný, stejně veliký, avšak o poznání mrtvější pavouk v protilehlém rohu, kterého zrovna zpracovávali mravenci. Je jasné, že v koupelně může být pavouk jen jeden...

S Kham Sernem jsme vyrazili časně ráno, stylově od čínského dolu. Tenhle šestatřicetiletý chlápek, národnostní Khmu, sice pocházel z hor, ale rozhodně to nebyl nějaký prosťáček. V životě toho dělal mnoho, mimo jiné byznys s prasaty. „To ale musíš pořád krmit, nakonec jsem to celé prodal,“ povídal. Nejlíp je mu dle jeho vlastních slov v lese. Sám umí šest jazyků – Khmu, Lao, Lamet, Lahu, Akha a anglicky. Většinu řečí se naučil odposloucháváním od ostatních. V zahraničí byl jednou – v Thajsku v Chiang Rai. Neustále se mě ptal, zda jsou Indie, Myanmar nebo Kambodža bohaté země. Podivoval se nad dlouhou srstí jaků v Tibetu, o které jsem mu vyprávěl. Zjistil jsem také, že ten opěvovaný laoský ekoturismus je trafikou pro místní vlády a především vypasená prasata jiného druhu. Vládě jako „povolení“ musí odvést dvacet procent, fízlům jako výpalné (prý „ochrana“) pět amerických dolarů za cizince. Vyprávěl mi, jak své trasy před lety procházel s místními kádry. Ti místním říkali: „Teď k vám budou chodit turisté, přinášejí peníze. Buďte na ně hodní.“ A podobné řeči...

Prales, kterým jsme celé hodiny kráčeli, byl úchvatný, něco takového jsem zažil snad poprvé v životě. Tu a tam se do všemožných zvuků ozval z dáli tlumený výstřel – to místní lovci a ty jejich pušky na střelný prach. Cesta vedla neprostupnou džunglí, často mimo jakoukoliv cestu, také korytem potoka, kolem urostlých, několik set let starých banyanů a rozeklaných skal. Po asi třech hodinách se před námi rozestřela první plantáž. Až takto při pohledu shora jsem si uvědomil, jakým způsobem zdejší zemědělství prales požírá. „Vláda tento kus lesa chrání,“ říkal můj průvodce. Mně ale nebylo jasné, jak v praxi taková ochrana vypadá, když všechno – včetně plantáží – bylo vlastně na území národního parku. Plantáže místní nejprve vysekají, pak vypálí, do svahu udělají díry kůlem, do kterých zasadí rýži. Ta pak v období dešťů vzklíčí. Žádná zavlažovaná terasovitá pole na čínský způsob je nezajímají.

Oběd jsme pojedli v chýši, sestával se ze salátu, buvolího a vepřového, máty, spousty chilli papriček, lepkavé rýže a sladkého bochánku. Vše uvařila Kham Sernova manželka a nutno podotknout, že opravdu výtečně. Následovala krátká návštěva ve vesnici Khmuů, průvodcových soukmenovců. Byla urputně chudá, ale tamní společnost na první pohled zdravá. Alespoň tedy duchem, protože kromě lovce v khaki maskáčích nás uvítal dřevorubec se zakrvácenou a napuchlou půlkou obličeje. „Vzpříčil se jeden z bambusů, které jsem sekal, když pak povolil, nestačil jsem ucuknout,“ pravil suše a pokračoval v kadeřnické práci, kterou vykonával na svém sedícím kamarádovi. Khmuské domy na kůlech byly prosté, ale čisté, spořádané. Život lidí a zvířat byl důsledně oddělen výškou domu, v bambusově-prkenných domech bylo místo pro ohniště tvořeno udusanou hlínou pečlivě do čtverce ohraničenou kameny. Místní si nepřáli, abych fotografoval jejich lovecké zbraně.

Ve vesnici parkovaly i dvě motorky. V těchto krajích stále převládá barterová výměna. Když někdo chce ve městě pořídit motorku, musí přivést krávu. Ta stojí přibližně sedm milionů kipů, nejcennější zvíře – vodní buvol – pak o trochu více než dvojnásobek. Jedno evidentně před pár dny narozené tele se právě ošívalo v ohrádce, další z krav byla patrně těhotná. Místní buhvíproč požádali mě, abych to potvrdil. Bohužel, na tuto hodinu jsem při svých studiích na ČZU chyběl, a tak jsem se mohl moudře pouze tvářit.

Slunce pálilo jako ďas, ale naštěstí stín džungle byl milosrdný. Kham Sern vyprávěl, jak při jedné nedávné výpravě s turisty našli mrtvou, několik metrů dlouhou krajtu. „Zvíře bylo čerstvě po smrti. Patrně to byl výsledek souboje s jiným hadem, oni jsou totiž výrazně teritoriální. Hada jsem rozkrájel, vybrané lahůdkové části zabalil do palmového listu a vše pak nacpal do batohu. Po návratu jsem koupil piva, pozval kamarády a pěkně jsme si dali do nosu,“ vyprávěl tak podmanivě, že i mně se sbíhaly sliny. Na hadí maso, chutnající podobně jako kuřecí, si již drahnou dobu brousím zuby. „Velcí hadi nevadí. Když jsou ale krátcí a zelení, to je velký špatný,“ prozrdil průvodce.

Po cestě mi Kham Sern představoval různé plody lesa. Citronovou trávu, to si místní strčí klidně do kávy. Z kořene jménem „tjung hom“ (angl. název neznal) se vyrábějí parfémy. Průvodce kousek odsekl a dal mi jej očuchat. Vůně to byla vskutku líbezná, kdyby ji na sobě měla víla, jistě by mě přimněla se v zeleném království nadobro ztratit. K mání byl i přírodní repelent proti komárům zvaný „citronella“ (dá se koupit po chemickém zpracování v drogerii), jedlé houby chorošovitého tvaru a též kyselé, nesmírně osvěžující ovoce „sam nam“, kterému průvodce říkal anglicky „apple lemon“. V lese jsme dále narazili na primitivní, avšak účinné pasti z plůtku a klády. Drobní hlodavci a hadi neprojdou skrze plůtek, jediná cesta je v díře, nad níž ovšem zlověstně trčí těžká kláda. Zvíře průchodem spustí mechanismus, který mu pak přerazí vaz. Lovci a sběrači jednou denně pasti obejdou a posbírají kořist.

Koupel jsme toho dne absolvovali ve zdejším menším vodopádu, ve kterém jsme doplnili i pitnou vodu. Tůň byla dost hluboká a široká pro nás pro oba. Bylo nesmírně osvěžující po propoceném dni sundat oblečení a smýt ze sebe tu nepříjemnou lepkavost. K vodopádu vedl prudký sráz, na druhé straně začal logicky opět stoupat. Les banyanovitý a liánovitý se přeměnil v bambusový, který po chvíli zmizel ve chuchvalcích vykácených, mohutných stonků. Pomalu ale jistě jsme si klestili cestu nahoru plantáží, až jsme dorazili k bambusové chýši. „Zde dnes přenocujeme,“ oznámil mi Kham Sern a bez ohlášení vstoupil dovnitř – jako by to byl jeho vlastní dům.

Jedno ze dvou malých dětí okamžitě začalo plakat. „Maka maka maka,“ konejšil jej můj průvodce a hladil ho po hlavě. Druhé z dětí na mě upřelo pohled a dlouhé minuty jej z mého bílého, avšak značně spáleného obličeje nespustilo. Vtom se pohnula přikrývka a za hlubokého kašle se zpod ní vykutala jejich babička. Uvnitř malé chýše na zemi panoval neuvěřitelný chaos, všude byly slepice a dovnitř se začalo dobývat menší prase. „Tihle lidé se svým způsobem života příliš neliší od zvířat,“ poznamenal průvodce, zatímco pacifikoval vnitřek chýše a jal se připravovat večeři. Děti měly očividně velký hlad.

Stará paní na tom nebyla vůbec dobře. „Asi moc opia,“ usmál se trpce Kham Sern. Bral jsem to jako vtip a podal jsem jí ibuprofen. S radostí jej přijala, polkla, zapila kalnou vodou z očouzené skleničky a opět ulehla. Přepadl mě strach, že má žena malárii. Chýše však byla postavena chytře – na kopci přímo veprostřed větrného koridoru. Jak známo, komáři nesnášejí pohyblivý vzduch, tudíž tato chýše byla naprosto komárů prostá. Protihodnotou byla zima jak v psírně, která se rozhostila s odchodem slunce. Jediné, co v ní kromě lidí a zvířat žilo, byly štěnice. Tuto kletbu jsem ale poznal až druhý den večer, kdy jsem bezpečně dlel v bungalovu a mohl se uškrábat k smrti s relativním pocitem bezpečí.

Tito lidé byli Lahuové. Naprosto ignorují jakoukoliv civilizaci, živí se lovem, sběrem a nově též pěstováním zemědělských plodin, v případě této rodiny šlo o rýži. Je to až neuvěřitelné. V údolí jsem druhý den prošel vesnicí Lahuů, která byla na dohled vzdálena vesnici Akhajců. V té pak bylo dokonce několik lahuských domů, jelikož někteří se sem, navzdory různým tabu z minulosti, přiženili. Lahuové, Akhajci, čínští Iové... To jsou vše příbuzní, alespoň dle jazyka. Někteří z nich však ustrnuli na jednom bodě, jiní se rozvinuli směrem dále. Ale ani tito Lahuové, žijící v bezprostřední blízkosti Akhajců, neměli sebemenší zájem se od nich cokoliv naučit. Zatímco Khmuové i Akhajci používají na vytloukání rýže primitivní, avšak účinný mechanismus, který ovládají nohou, Lahuové ji stále vytloukají v hmoždíři rukou pomocí těžkého, kuželovitého kyje. To je navíc náročné na techniku a fyzickou kondici, kdy je potřeba neustále zachovávat pravý úhel mezi hmoždířem a kyjem. Zatímco Khmuové a Akhajci tak vesele vytloukají a zvládnou u toho ještě štrikovat, Lahuové se moří s touto činností ještě čtyřikrát déle. Mezitím musí neustále v desetivteřinových periodách vyhazovat z domu zvířata a nadávat u toho. Dům na kůlech jim ale přesto vůbec nic neříká. „Je to prostě jiná kultura,“ pravil Kham Sern.

Jako bych viděl popisy Iů ve dva až tři sta let starých čínských kronikách. Vzpomněl jsem si též na Kucongy – tzv. „neviditelné“ z jünnanského pohoří Aj-lao-šan. Ti až donedávna žili tím nejminimalističtějším způsobem života, v oblečení z kůry stromů a pavučin. Kontakt s vnějším světem zprostředkovávali způsobem, kdy k cestě položili tovar a stáhli se do lesa – tak, aby na své věci viděli. Kolemjdoucí si mohl tovar vzít, avšak na místě musel zanechat něco na oplátku, nejlépe kovovou věc - nádobí či nůž. Kucungové též odmítali civilizaci. Vláda se je snažila usadit do vesnic, oni ale pokaždé utekli zpět do lesa.

Babce viditelně otrnulo, a tak vstala a rozhodila zrní kuřatům. Tep měla stále zběsilý, ale čelo už tolik nesálalo. Jen co dokončila tuto povinnost, ulehla do známé polohy a vytáhla dýmku vyrobenou z kusu bambusu a očouzené, plastové lahvičky od aspirinu. Ženy u Lahuů opium nekouří, pokud nejsou staré. Právě druhou podmínku dotyčná dáma splňovala. Bylo mi jasné, že toto je jeden z důvodů, proč Lahuové odmítají civilizaci. Zatímco ostatní horské kmeny (snad kromě Hmongů) už kouření opia opustili, Lahuové v tom v Laosu vesele jedou téměř všichni. Své zásoby si pěstují někde v lese. Pokud dojdou, přichází na řadu barter s někým jiným, patrně méně závislým z vesnice, popřípadě z jiných vesnic. Jedno kuře vyjde na sedmdesát tisíc kipů. To je také cena za jednu kouli opia. Dalším zdrojem příjmů jsou prasata (malé za 120 tisíc) a plantáž rýže (400 tun/rok), která vynese po odečtení nákladů na své vlastní živobytí milion kipů za dané období. Když toto všechno rodina prožene dýmkou, nezbývá než směnný obchod. Zdejší ekonomika je neúprosná: někdo mění krávy za motorky a někdo jiný cokoliv za trochu opia. Babce bylo v ten moment, kdy upadla do rauše, všechno jedno. Ty tam byly stížnosti na bolest celého těla, všechno najednou byla legrace. Asi i to, že děti od snídaně nejedly. Když jsme se s nimi rozdělili o večeři, vděčně ji zhltaly.

Když paníbába dokouřila, bylo už okolo deváté večerní. Vtom se rozletěly dveře a vstoupil manželský pár, pětadvacetiletý muž jménem Tja Nju měl na hlavě předpotopní čelovku. Jeho manželka, Na Do, měla na zádech nůši plnou denního úlovku: říčních krabů, vodních hlemýžďů, sam nam a jakýchsi podivných zemních ořechů. Zde se prostě chodí do pralesa jako do práce. Děti, starší dcera Na Di a mladší syn Tja Mo, se na úlovek okamžitě vrhly, z ovoce se stal kopačák, ze šneků vítaná lahůdka, kterou hned začala dcera opracovávat mačetou. Její ostří se míhalo nebezpečně blízko dětských prstíčků, které svíraly ulitu, navíc v padajícím šeru. Žena začala připravovat večeři, zatímco muž ulehl do opiové polohy a vytáhl vlastní dýmku. Smíchal pečlivě utláskanou kouli s paracetamolem čínské výroby – prý, „aby toho bylo víc“. Vše bylo evidentně denní rutinou. I to, že ženská většinou dře a chlap se fláká. Vzpomněl jsem si na výjev z Chladných hor, kterak muž zabalen do přehozu vala spí opilý na kraji pole a žena, která na zádech nese dítě, orá. Ženám je evidentně jedno, že jejich muži hulí sémě z makovice, je jim též jedno, že mladší mužský potomek v budoucnu bude dělat to samé. Prostě denní chléb. „Kouřit jsem začal před třemi lety. Zkoušel jsem dvakrát přestat, ale vždy když jsem se vrátil dolů do vesnice, zase jsem začal. Tam kouří všichni,“ říkal Tja Nju ještě před tím, než upadl do rauše. Něco ve mně přecvaklo a já si uvědomil souvislost mezi opiem a čučením na obrazovku mobilního telefonu. Padla noc, do tmy se ozývalo vysrkávání šneků z ulit, opiové srkání přerušované chrchláním a nářky staré paní, že je jí opět špatně.

Ráno jsem se pochopitelně probudil jako vůbec úplně poslední. Na Do už drahnou dobu cosi kuchtila na ohni, Tja Nju začal ráno tak, jak končil večer – vcucával kouř ze smůlovitého chuchvalce skrze plastovou lahvičku do svých plic. Celý rozlámaný ze spaní v úzké části domu, která evidentně sloužila jako skladiště, jsem se vypotácel ven. Všiml jsem si geometrických symbolů venku na domu, byly všude. Slyšel jsem o nich v souvislosti s vesnicí Pa-kcha-naj v jünnanském Lachuském samosprávném okrese Lan-cchang. Ještě štěstí, že jsem stejný úkaz našel i tady, při své zarputilosti bych se jinak musel trmácet až do odlehlého místa tohoto odlehlého okresu, abych tam pak s velkou pravděpodobností vůbec nic nenašel. „Říkají mu taleou,“ vysvětlil mi název symbolu můj průvodce. Lahuové jsou animisté, tudíž věří na přírodní síly a různé duchy. Po sklizni zabijí kuře, ze kterého udělají polévku. Část odlijí do misky, odnesou ji do hor a prosí o štěstí, zdraví, dobrou úrodu a tak vůbec. Spěšně se z hor vrátí zpět, opatří svůj dům těmito symboly z bambusu, zavřou se dovnitř a toho dne již nesmějí vylézt. Doma pojídají kuře. Ven se může človět bázlivě vydat až druhý den ráno. Symbol je chrání před zlými, hladovými duchy.

Na Do mezitím dodělala snídani, kolem které se všichni shlukli. Bambusovou místností zavoněla citronová tráva, její trs visel na kuchyňské zdi. My jsme jedli svoje kuře, rodina pojídala plody džungle, především pak potoka. Byl čas opět jít do práce, pro nás tak nastala vhodná doba k rozloučení. Podal jsem Nja Tjuovi ruku a poděkoval za střechu nad hlavou i za vše ostatní. Byla mdlá a vlhká.

Ve zbytku dne jsme slezli zpět blíže civilizaci. Lahuská vesnice pod kopcem vypadala poněkud lépe než tento odřízlý domek. „Mají tam lepší pozici pro lov,“ vysvětloval průvodce jejich odloučenost. I tak ale i zde kouřili opium, jen ne před námi. Pokračovali jsme dále – až k cestě do již zmiňovaného sousedství Lahuů a Akhajců. U jednoho skalního odkryvu seděla starší žena s klučíkem, nutila jej pojídat kameny. „To kvůli minerálům,“ vysvětlil Kham Sern. „Bílá barva je top,“ dodal. Pochopitelně šlo o vápník. Místní vůbec nepijí mléko, musejí tak tedy dávky kalcia něčím nahradit. Tam jsme poobědvali v čisté kuchyni i výtečnou akhajskou zeleninu a chilli směs. V ošatce u ingrediencí též nechybělo bílé kamení, my jsme jej ale s díky odmítli. Akhajci byli stydliví, ale už dávno je minuly ty doby, kdy při narození dvojčat obě děti daleko od vesnice zahrabali do země a přikryli horkým popelem, protože věřili, že jsou to duchové. Zdejší Akhajci jsou již mnohem dále. I jejich domy ze dřeva a nástup cihel oproti lahuskému bambusu vše potvrzovalo.

V jedné ze zdejších vesnic může mít jeden muž dvě ženy. Vládnou tu holt jiné ekonomické a demografické poměry. Dozvěděl jsem se také, že lahuská barva pro ženy je modrá. Všechny zdejší ženy jí měly na sobě, ačkoliv již dávno nešlo o nějaké tradiční kroje, ale o „moderní“ oblečení – čínská trička masové výroby s nesmyslnými potisky. V jednom velkém lahuském domě bydlelo pět rodin, jejich teritorium bylo odděleno přepážkami. Materiální výdobytky už měli i tady – elektřinu, prastarou televizi i stroj na zpracování rýže. Mentálně však na tom byli patrně podobně, jako moji hostitelé z předchozí noci.

Za několik dní jsem opustil Laos přechodem, kterým jsem před téměř devíti lety do země poprvé přijel. Tam, kde dříve byla budka z několika prken, ve které mi pohraničník do pasu otiskl rozmazané vízum, byl teď majestátně vyhlížející přechod zdůrazňující čínsko-laoské přátelství. Před přechodem jsem zahlédl dvojici nešťastných zotročených slonů pro potřeby čínských turistů. U jejich nohou se povalovaly rozbité melouny. Pak už následovaly jen dotěrné pohledy, ukazování, plivance a všudypřítomný pach moči. Byl jsem zpět ve svém druhém domově.

„Proč sem ti lidé chodí?“ zeptala se maminky Na Di. Tja Mo by se jistě rád zeptal na totéž, jenže v té době stále ještě neuměl mluvit. „Proč chodí tak strašně daleko z těch jejich krásných měst sem, kde vůbec nic nemáme?“ „To já nevím,“ odpověděla maminka a pohladila obě děti po hlavě. „Možná to bude vědět tatínek, až se vrátí...“

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(49834)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2024. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.