Původně jsem to neměl v úmyslu, ale po událostech v Tibetu a hlavně následující značně zkreslující mediální masáži nejen v českých sdělovacích prostředcích už nemůžu jinak. Nebudu tady rozsáhle popisovat celou zašmodrchanou problematiku tématu "Čína vs. Tibet", chtěl bych jen vypíchnout pár bodů, které určitě stojí za zamyšlení. Předjímám, že následující myšlenky se týkají hlavně aktuálních událostí, které v Tibetu proběhly za poslední tři týdny, dlouhodobé historie vztahů těchto dvou národů se dotýkám jen marginálně.
Všichni víme, co se v půlce března v Tibetu stalo - největší povstání proti čínské nadvládě za posledních dvacet let. Rozhodně bylo perfektně načasované před blížící se pekingskou olympiádou. Bylo tedy jasné, že se toho sdělovací prostředky po celém světě chytnou a začnou chrlit informace jak na běžícím pásu. Bohužel často několikrát přejaté, zkreslené, bez osobní zkušenosti a v rovině spekulací, které byly často podávány jako hotová věc. Nutno podotknout, že ta "osobní zkušenost" byla velmi obtížně získatelná poté, co čínské bezpečnostní orgány uzavřeli hranice provincie.
Co mě ale zaráží je fakt, že když už se někomu "poštěstilo" být při tom a nedejbože následně po návratu sepsat objektivní výpověď, hned je ze všech stran označován za komouše a pitomce, který vlévá kanystry vody do plamene celosvětové solidarity s utlačovanými národy a boje za světový mír a lidská práva. Mluvím o článku muzeologa Zdeňka Jehličky, který byl poprvé zveřejněn na Britských listech (určitě situaci uškodil fakt, že jej následně převzal deník Právo) a následný rozhovor v Lidových novinách.
S tímto ostře kontrastují oslavné výkřiky nad činem bojovnice za lidská práva Kláry Vrbové, která se spolu se svým manželem pokusila v Aténách uhasit olympijskou pochodeň. Výsledkem byl několikahodinový pobyt ve vazbě, druhý den článek na serveru idnes.cz v hlavním zpravodajském proudu a další den nato přímo online rozhovor. Předně nechápu, proč tento čin proběhl v Aténách. Je snad Řecko v očích aktivistů na černé listině kolaborantů s čínským komunistickým režimem kvůli tomu, že vymyslelo olympijské hry? Nevím, každopádně tímto činem paní Vrbová pravděpodobně "vyhrála" zdarma letenku do Číny od organizace Studenti za svobodný Tibet (pod jejíž patronací tuto akci provedla), kde se může pokusit udusit olympijský oheň podruhé. I takhle se dá dělat mediální kariéra. Navíc paní Vrbová tvrdí, že se o Tibet zajímá už přes deset let, ale osobně v Tibetu nikdy nebyla, "protože tam pojede, až bude Tibet svobodný, jelikož se nechce dívat do tváří nešťastných mučených Tibeťanů". Teď tam prý nemá cenu vůbec jezdit, protože utracenými penězi přeci podporujete čínskou vládu. To je dle mého názoru velký nesmysl. Pokud pojedete do Tibetu, budete bydlet v hostelu, který vlastní Tibeťané, budete jíst v tibetských neturistických restauracích a nebudete jezdit státními autobusy, vydělají na tom právě a jen původní obyvatelé této oblasti.
Tibet nejspíše ona, tak jako nekonečný zástup lidí se stejným přístupem, bere jako ten "bájný ráj, kde se čas zastavil", kam si mohou lidé ze západu vyjet na výlet a setřepat ze sebe civilizaci. Dle aktivistů to vypadá, že Tibet nechce být civilizovaný a chce si uchovat svou magickou, vyspělým světem nedotknutou jedinečnost ve všech směrech. Chyba lávky! Tato harmonie ustala s příjezdem prvního cizince do Tibetu, který v ruce držel mobilní telefon či jinou "blýskavou hračku". Od té doby chtějí místní mobil taky... A internet, kde budou moci celý den pařit on-line střílečky (jak to mnoho mladých tibetských učňů dělá) a taky motorku Harley-Davidson. Také jsem byl v létě smutný, když jsem přijel do laoského Louang Phrabangu a viděl hlavní třídu plnou luxusních restaurací a francouzských turistů v dobře střižených oblecích. "Byl jsem tu před sedmi lety, nic tady nebylo, jen prašná cesta. To byla paráda," vyprávěl mi cestovatel, kterého jsem potkal. Bylo mi líto, že už to nemůžu zažít, ale zároveň ve mně hrklo a zastyděl jsem se... Lidé z těchto oblastí holt už nechtějí žít ve středověku, chtějí mít kamenný barák, televizi a auto. Pokud to nedostanou, jsou frustrovaní. Tady se právě odehrává ten velice nešťastný střet civilizací. Označovat za degradaci atmosféry místního prostředí to, že se na daném místě vybetonuje silnice a postaví nemocnice je prostě z našeho pohledu pokrytecké, ať se nám to líbí nebo ne. Pravou zakonzervovanou jedinečnost, tedy alespoň tu srovnatelnou s "ideálním" Tibetem (Severní Korea určitě také splňuje definici "zakonzervované jedinečnosti", i když asi na jiné úrovni, než bychom ji chtěli zažít), můžeme dnes vidět snad už jen v Bhútánu, zemi, kde před nedávnou dobou přešli od absolutistické monarchie ke konstituční a kde je nezávislé cestování zakázáno. Člověk musí zaplatit tvrdé peníze, aby se tam dostal s turistickou agenturou. Což se zase většině lidí nechce, protože "je to moc drahé".
Tibet je v současné době podle mého názoru naprosto ztracen. Málokdo si přeje návrat bývalé vlády, za které mnoho lidí trpělo, nikdo si nepřeje čínskou nadvládu a mladá generace pomalu ale jistě začíná zavrhovat Dalajlámu, "protože je moc velkej slaboch". Do toho se tam dere moderní civilizace, čínský průmysl a mraky turistů z celého světa. A ani sami Tibeťané nejsou jednotní jakožto národ. Doporučuji poslechnout si rozhovor na stránkách Českého rozhlasu Radiožurnál se sinoložkou Olgou Lomovou a tibetologem Danielem Berounským, který konkrétně tuto situaci velmi dobře vysvětluje. Každopádně na průsečíku těchto všech událostí se odehrává velká tragedie, kterou se asi nikdy nepodaří zastavit, ať bychom chtěli sebevíc. A nějaká olympiáda v Pekingu – to snad není ani ta pověstná kapka v moři problémů, které tibetský národ zrovna teď trápí.
Kontrast mezi pohledy pana Jehličky a paní Vrbové je modelová situace, která se dá aplikovat na více protichůdných názorů, které proběhly českými médii. Je ale s podivem, že ty názory, které se naprosto očividným zkreslujícím způsobem snaží vnést nejrůznější pochybnosti o čínském pořádání olympijských her jsou v palcových titulcích, zatímco ty ostatní, byť se společným tématem nicméně podložené objektivními fakty, jsou ztraceny někde mezi bujným poprsím Ester Ládové a reklamou na zájezd do Lhasy.
Dalším tématem je bojkot olympijských her. S tím se opravdu roztrhnul pytel. Je nanejvýš zajímavé, že se tyto hlasy masově objevují několik měsíců před zahájením této sportovní události. Celé čtyři roky bylo ticho po pěšině. Proč? Nevím... Anebo... Vím, ale kdybych natvrdo řekl, že západ má z Číny strach (asi oprávněný, hlavně z hlediska její rostoucí ekonomiky) a chce do jisté míry špinit čínský "kredit" před blížícími se hrami, hned bych byl zase komouš. Beru to tedy jako jednu z možností. Objevily se nejrůznější ještě odvážnější a absurdnější spekulace - jako např. že se čínští policisté převlékli za tibetské mnichy a zinscenovali povstání, aby jej pak mohli krvavě potlačit. Nad těmito zprávami se vždy jen pousměji, protože naprosto postrádají logiku. Neměli bychom brát olympiádu jako příležitost, kdy se dva rozdílné světy mohou přeci jen trochu sblížit a vzájemně si porozumět? Že by to mohlo trochu ulehčit situaci nejen pro politiky, ale také do jisté míry pro místní obyvatele? Asi ne... My to bereme tak, že svátek humanity je v rukou komunistické vlády (jíž jsme jej ale sami přidělili), a že tak to není správné. Nicméně je olympiáda ještě pořád oslavou lidskosti, nebo jen obrovské zkomercionalizované divadlo, jak o tom píše na Britských listech Lukáš Zádrapa? Spousta olympiád v minulosti bylo kontroverzních a spousta ještě bude. Měla by být olympiády pořádány pouze v zemích s demokratickým režimem, který je tolik vlastní naší západní civilizaci? A není to vlastně jedno, kde se olympiáda pořádá, když na ní stejně vydělají hlavně investoři ze západu?
Celý svět čile obchoduje s Čínou. Celý svět Čínu potřebuje, hlavně její levné a pracovité obyvatele, kterých neváhá využít i za cenu jejich žalostné životní situace v důsledku mizerných platových a pracovních podmínek. A na druhou stranu celý svět bojuje za lidská práva Tibetu. Vskutku zajímavá rovnice. Odpověď na otázku, zda by sami Číňané chtěli na režimu něco změnit vyznívá dost paradoxně a je přinejmenším sporná. Komunisté Čínu "vyrvali ze spárů západního vlivu a s Japonci kolaborujících nacionalistů" a stabilizovali ji, což je ten nejpodstatnější argument. Za cenu obrovských ztrát na životech přetrpěli děsivé ekonomické experimenty Mao Zedonga a po jeho smrti to byli opět komunisté, kdo Čínu pozvedl na úroveň mezinárodní velmoci. To, že nemají svobodný přístup k informacím oni sami většinou nevědí, tudíž to, že spousta Číňanů chce změnu režimu bych považoval za mýtus. Kdo se zajímá o čínskou historii ví, že dnešní forma vlády a možnosti lidí v Číně "svobodně" se rozhodnout jsou největší za celou dobu její existence. To, že my jsme si "vymysleli" demokracii v euroamerickém stylu a teď máme snahu ji šířit po světě a označovat ty, kteří k ní "nedospěli" za zaostalé primitivy opravdu nikam nevede. Čína po celou dobu své existence prostě funguje jinak a prakticky až doteď má vlastně celý západ "na háku", protože sama sebe hrdě a možná poněkud alibisticky považuje za střed podnebesí. Od poloviny 19. století, kdy Evropa Čínu potupila za opiových válek, se nejlidnatější země světa snaží legitimizovat svůj status světové velmoci a právě olympiáda a nedávný let do vesmíru jsou pro to vhodné nástroje. Pochopitelně to půjde ruku v ruce s masivní propagandou komunistické strany. Nicméně směrem k vlastním lidem, ne směrem k v vnějšímu světu - z tohohle ohledu Čínu olympiáda skutečně nevytrhne, jak dobře popisuje na svém blogu Rudolf Havlík.
Při olympiádě v Pekingu bude určitě moře protestů za svobodu Tibetu. Jsem si téměř jist, že vedení strany v Číně to nějakým způsobem využije k propagandě vlastního režimu a svým obyvatelům zdůvodní, že "oni protestující jsou ti špatní". Nabízí se otázka, zda by nebylo lepší přijet do Číny a mluvit s běžnými lidmi o běžných věcech a ne hned v druhé větě stočit řeč na politiku, jak to dělá 98% zahraničních turistů. Aby si místní obyvatelé zblblí propagandou uvědomili, že i my laowaiové (čínský hovorový výraz pro cizince) jsme úplně normální lidé, a že nejsme vyslanci západu, který chce ukrást Číně její velký sen. Pak se možná časem i sami běžní Číňané začnou o mnoho více pídit po tom, jakže je to s těmi svobodami...
Chtěl bych podotknout, že je spousta věcí, které na Číně rád nemám. Ať už je to bezskrupulózní prodej zbraní súdánské vládě výměnou za ropu či otevřená podpora barmského režimu. Nejsem ani rád, jaký volí postup vůči obyvatelům autonomních oblastí, mezi něž mj. spadají provincie Tibet a Xinjiang. Druhá zmiňovaná provincie je na tom ještě hůře co se týče zachovávání kulturních hodnot tamních obyvatel. Ale Tibet je zkrátka v kurzu, nějací "prašiví Ujgurové" v Xinjiangu jsou každému ukradení. Jsou to přeci muslimové, což je pro mnoho lidí globální nepřítel číslo jedna. Také si to pořádně odskákali po útoku na WTC, kdy je za tichého souhlasu Američanů začal čínský režim tvrdě perzekuovat – hlavně z kulturního hlediska. To je příčinou jejich odklonu od mírumilovného soužití a nastoupení cesty násilného separatismu v důsledku jejich oprávněné frustrace. O tenzi mezi etniky uvnitř Číny více na stránkách Literárních novin v příspěvku doc. Olgy Lomové.
Osobně se zajímám o čínskou etnografii a chování Číny k národnostním menšinám obecně vůbec není dobré. Namísto veřejně prezentovaného mírového soužití všech národů Číny jde spíš o politiku postupného počínšťování. Nicméně buhvíproč Tibeťané jsou z těchto 55ti menšin nejvíce v kurzu - a to dlouhodobě. Je to určitě dáno strategickou polohou oblasti a samozřejmě její minulostí. Otázka tibetské samostatnosti je z historického hlediska velmi sporná. Po několik set let byl Tibet více či méně pod vlivem Číny. V chaosu 1. poloviny 20. století byl na pár desítek let fakticky samostatným státem, v polovině 20. století si jej Čína "vzala zpět". Číňané se ohánějí historickým nárokem na toto území, Tibeťané argumentují násilnou okupací. Těžko řešitelný problém... Rád bych ale zmínil jeden důležitý faktor, který určitě hraje velikou roli. Na přelomu 19. a 20. století do Tibetu vtrhla britská expediční armáda, která chtěla v této z vojenského hlediska strategické oblasti získat vliv. Pak také za tím samým účelem vstoupili do hry Rusové. Nemálo Tibeťanů při těchto "vylomeninách" zemřelo. Teď je Velká Británie s exilovou tibetskou vládou největší kamarád. Představte si, že by byl Tibet samostatný. Čí by to byl potom spojenec? Jistě - USA, Británie a spol. Na vrcholku Everestu by se poté postavila raketová základna a hlavice by mířily přímo na Mao Zedongův portrét na vstupní bráně Zakázaného města, což čínští vládní činitelé dobře vědí a logicky se tomu chtějí vyvarovat. Tím jen chci říci, že situace má na prvním místě geopolitický charakter. Veřejně prezentovaná touha Číňanů okupovat a osidlovat co největší území je druhotná i přesto, že Tibet má obrovské nerostné bohatství v podobě uranu.
Čínští představitelé bohužel pro ně samotné dělají věci neohrabaně, zbytečně komplikovaně a absolutisticky. Lhasa nepotřebuje perfektně vydlážděné náměstí a svatý pramen svedený viaduktem z hor do betonové strouhy. Nepotřebuje blikající žárovičky na střechách svých chrámů. Tibet potřebuje s Čínou otevřeně mluvit a to je to, co bych vládním představitelům v současné situaci nejvíce vyčetl. Stačilo by pár dílčích ústupků, které by ani nemusely podbourat důvěryhodnost čínského režimu a všem by se pak lépe dýchalo. Čína a Tibet si k sobě musejí najít cestu hlavně sami.
Projevovat solidaritu je jistě záslužný čin, ale mělo by se to dělat s rozmyslem. Než se obleču do tibetské vlajky a poběžím si lehnout před čínskou ambasádu, měl bych si uvědomit, že situace není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá a měl bych přemýšlet, jestli to vůbec k něčemu bude a hlavně – čí zájem tím hájím. Ať otevřeně či nevědomky. Opravdu celý svět soucítí s nešťastným tibetským národem a přeje si jeho samostatnost, nebo jej a jeho stoupence někdo využívá jako záminku k plánovanému znervóznění velkého ekonomického konkurenta?
Na závěr se zeptám... Kam se poděla solidarita s Barmou? V září to byl mediální hit č. 1, teď po ní už ani ten občan Havel neštěkne (nebo se o tom alespoň nikdo nikde nezmiňuje). O Africe se raději ani nezmiňuji. V tom tkví to děsivé pokrytectví. V hodně oblastech světa se děje bezpráví, ale my svou solidaritu projevujeme "sezónně". A navíc tak, jak se to nám (a patrně i ředitelům zeměkoule) hodí...
Diskuse k příspěvku