Modré tečchangské nebe a nevěsta za milion

Když jsem při příjezdu do Si-čchangu nastoupil do autobusu číslo šest, při jednom z řidičových zběsilých manévrů se mi naskytl pohled na zdejší monstrum. Stálo jako na podnose tvořeném širokým bulvárem a zlověstně dýmilo. V přilehlé obci Ťing-ťiou, kterou sičchangská aglomerace stále více pohlcuje, vyrostla v roce 2011 obrovská továrna na zpracování kovů. Někdy na jaře má známá A., která zpívá v jednom ze sičchangských barů tradiční liangšanské písně a vyrábí nádherné nuosuské šperky, zveřejnila na svém mikroblogu fotografie několika nešťastníků, povětšinou starých lidí, kterak třímají rudý transparent, jenž je svým formátem a vzezřením typický spíše pro zveřejňování hesel vládní propagandy. Kontrarevoluční slogan hlásal něco ve smyslu „Nechť ocelárna okamžitě vypadne z Ťing-ťiou“. „Tisíce let staré klima tahle továrna během několika posledních roků nadobro změnila. Teď je tu strašné vedro,“ říká mi student třetího ročníku oboru ochrany prostředí ve vlaku do Čcheng-tu. Místní územní plánovači postavili továrnu přesně ve středu větrného koridoru údolí řeky An-ning, což znamená, že veškeré zplodiny jsou rozfoukávány nad město a pokud je továrna v provozu, nebe není modré, nýbrž šedo-ocelové. To zpětně vysvětlilo fakt, proč plochy mého bytu, kde nikdo dva roky nebydlel, vykazovaly prvky měsíční krajiny. „My to děláme jinak, než vy laowajové,“ osvětlil mi o několik dní později v podroušeném stavu jeden místní nižší úředník. „Vy pro továrny vyhradíte zóny, my je ale sázíme bez ladu a skladu tam, kde je místo. V Sečuánu v současné době z už tak znečištěných velkých měst přesuneme továrnu do těch menších [a ty jsou pak následně znečištěny také].“ Před dvěma měsíci, když za mnou přijela Šuang do Prahy, nabídla vysvětlení, jak je toto možné. „Korupce... Praxe je taková, že ti, kteří na žebříčku moci vystoupají do horních pater, jdou na několik let zastávat úřad mimo svou domovskou provincii. Je jim tedy v zásadě jedno, co udělají s prostředím, které spadá pod jejich správu. Je to hra. Za pět let si buď na úplatcích vydělají tolik peněz, že se potom sbalí a odjedou žít i s celou rodinou do zahraničí, třeba do USA. Jejich děti potom studují na Harvardu, oni jsou zajištěni do konce života. Druhá možnost je, že budou usvědčeni z korupce, což je přinejhorším může stát hlavu. V jižní Číně bylo v posledních měsících mnoho osob, kteří vedli okresy a prefektury. Jsou lhostejní k tomu, že zničí místní prostředí a otráví lidi.“ Díky této továrně nastal v Si-čchangu paradox. V „Měsíčním městě“ (Jüe-liang č' čcheng) se kromě dnů, kdy ta obrovská železná mechanická sopka nedští síru (tj. neděle a svátky), na obloze měsíce člověk nedopátrá. „Pracuji v ústavu pro měření mikročástic ve vzduchu. Naše výsledky ale pouze předáváme dál, nemáme jakoukoliv šanci cokoliv ovlivnit,“ sdělil mi jeden kamarád. A víte co je vůbec nejhorší? Ta továrna je údajně supermoderní, tudíž má elektronické vybavení na ionizaci výparů, tudíž veškeré zpracování může probíhat za cenu minimálních škod na životním prostředí. Modré nebe od Si-čchangu dělí jen jedno zmáčknutí tlačítka. Ale tohle vybavení prý potřebuje na svůj provoz poměrně velké množství elektřiny. V rámci „eknonomického rozvoje“ (čín. ťing-ťi fa-čan), magickou formulí, kterou by se v současné Číně dala omluvit snad i úkladná vražda, se toto zařízení nepoužívá. Zisky ze zpracování oceli jsou tak vyšší. Jednoduchá ekonomická rovnice, na kterou ani nemusíte být Adamem Smithem. K čemu ovšem bude zdejším národům (a národnostem) bohatství, když nebudou moci dýchat?

Všechno ale nesměřuje jen k zadušení obyvatel údolí, které bylo v historii jediným jakž takž bezpečným obchodním koridorem k jezeru Tien - symbolu (i „přezdívce“) provincie Jün-nan. V poslední době zavřeli továrnu ve městě Te-čchang, která nesplňovala záhadné čínské emisní limity. Došlo i k zastavení provozu některých menších továren v Si-čchangu. Dobrou zprávou je především odstavení fabriky přímo naproti mého kampusu. „Nevím, co tam vyráběli, ale strašně to smrdělo,“ říká mi moje filipínská spolužačka, jedna z mála cizinek na škole a zároveň jedna z mnoha zahraničních vyslankyň Ježíše Krista v tomto městě.

Právě Te-čchang byl cílem mého prvního výletu. Už večer v den příjezdu jsem se setkal s P., lehce počínštěnou Ikou. Nuosu ddoma, neboli mluvený jazyk, umí, bburma, tj. písmo, už nikoliv. Od jednoho mladého bima z věhlasného rodu Jjike jsem se dozvěděl, že drtivá většina lidí, kteří ovládají nové iské písmo, pochází z rodů, kde se právě tato funkce kněze-šamana-intelektuála předává z generace na generaci – a to P. není. V současné době studuje v italském Miláně marketing a v sbírce má už bakalářský diplom z univerzity v malajském KL. Narodila se sice v jádrové oblasti Liang-šanu – okrese Mej-ku, avšak její rod pochází z Jüe-si. Jeden člověk mi sdělil, že lidem z této oblasti ležící na sever od Si-čchangu se prý říká „liangšanští Židé“. Prý kdo v Chladných horách něco znamená, je z Jüe-si (včetně např. v kruzích iských studií známé profesorky Bamo Qubbumo). P. a její rodina do tohoto profilu poměrně spolehlivě zapadají. Ne nadarmo má na šíji vytetovanou Davidovu hvězdu. Lidé z Jüe-si rozumí byznysu. I má učitelka je původem z tohoto kraje na sever od Si-čchangu.

Zatímco na konci června jsme lámali piva v Crossu a u Haštalského dědka, kde došlo i na okusování vepřového kolena jakožto reciprocity za nuosuskou pohostinnost, kterou jsem zažil v minulosti, na konci srpna jsme prováděli tutéž aktivitu v sičchangské pobočce dovozců cizokrajných piv jménem „Hello Beer“. P., stejně jako všichni ostatní Nuosuové, je skvělou hostitelkou a udělala pro svého hosta první poslední. Nejprve mě seznámila s téměř celou svou rodinou a na víkend mi navrhla, že bychom mohli jet do Te-čchangu za jejím nejlepším kamarádem ze střední školy, pekingské „fu-čung“, tj. přidružené střední školy ke známé Centrální univerzitě pro národnostní menšiny (Čung-jang min-cu ta-süe). Jelikož jsem neměl námitek, mohli jsme vyrazit.

Jsem žena ponechaná na ocet,“ vypráví mi chraplavým, vysmátým hlasem čtyřicetiletá průvodčí ve sto sedmičce křižující trasu linky sedmnáct, která už skutečně jede na nádraží. Z jejího temperamentu je patrné, že to s ní asi měl bývalý manžel těžké. Nevypadala totiž, že by ho chtěla bezvýhradně poslouchat. „V noci že do severního kampusu chtěj' taxkáři páďo, jo? Tak příště mi zavolej, přijedu pro tebe na svym elektrickym kole,“ pokračuje. Cesta autobusem z kampusu do centra by teoreticky měla být otrava. Nicméně podobné konverzace, které se spustí téměř pokaždé, když do autobusu nastoupím, nechávají poměrně dlouhou cestu docela slušně plynout. Člověk se dozví mnoho věcí o současném dění ve městě i mimo něj. Jen je potřeba si dávat pozor na endemické liangšanské kapsáře, kteří se tu prý vyskytují v hojném počtu. Jediným zádrhelem tohoto způsobu dopravy tak zůstává její nevyzpytatelnost, pročež chodím na srazy v drtivé většině případů pozdě o deset a více minut... V současné době jsem do svých plánů zakomponoval ještě jednu vychytávku – v autobuse se učím, zatímco do sluchátek mi duní podivné skladby, které jsem nasál v lednu tohoto roku u Marca v Bangkoku.

Voda řeky An-ning je kalná, výše položené zelené svahy halí vlhká mlha, mrholí. Krajina i v této části Liang-šanu je strhující. Náhle se na obou březích vodního toku vynoří ohromné, masivní vrtule vyrábějící elektřinu. Je to trochu paradox. Zdejší kraj je známý v celé provincii produkcí BIO potravin (lü-se š'-pchin), nakolik jsou však „zelené“, to si netroufám tvrdit. Snahy o zavedení zelené energie tu však evidentně jsou – navíc v této oblasti to skutečně má smysl (na rozdíl od mnoha míst v severních Čechách), jelikož především v zimě se údolím prohání táhlý, skučící vítr. Na druhé straně ovšem však stojí poměrně necitlivé ničení životního prostředí podobnými projekty, jako je ťingťiouská fabrika. Šokující zjištění pak přišlo, když jsem zjistil, že největší zdejší farma produkující granátová jablka leží přesně mezi fabrikou na cihly a cukrovarem.

Po příjezdu do Te-čchangu nás přivítal sympatický Paj ve svém nadupaném Buicku a odvezl nás složit unavené kosti do jeho dvouposchoďového příbytku. Tečchangské nebe bylo modré úměrně nadmořské výšce. Překvapilo mě, že tohle malé město sedí na velmi pěkném místě a samotné je vyprojektováno velmi rozumně.

Po setkání s Pajovou manželkou (původem z opačné strany Liang-šanu, na břehu řeky Ťin-ša ležícího Ťin-jangu) a jeho malým synkem byl čas vyrazit na venkov. Krásné počasí a vůně deštěm zvlhlého kamene z hor, kterou přinášel osvěžující vítr, k tomu přímo vybízela. Po cestě jsem trochu nahlédnul do místních zvyklostí. I ve městech mezi Nuosuy stále fungují smluvená manželství. Paj viděl svou nastávající před svatbou jen jednou či dvakrát. Aby si ji mohl vzít, musel jejímu rodu vysázet na dřevo v přepočtu zhruba jeden milion Kč (cena obstojných manželek prý začíná zhruba na tří set padesáti tisících Kč – to znamená, že jeho žena je skutečně výjimečná). K tomu se muselo připočítat auto a byt, další položky, z nichž každá jedna z nich byla identická s cenou manželky. Je tedy jasné, že Pajův rod se pořádně prohnul. Ale evidentně to stálo za to. Ti dva jsou spolu s jejich potomkem na první pohled velmi šťastní, což v obdobných případech rozhodně nebývá pravidlem. „Občas... Možná většinou se prostě nezadaří,“ řekla mezi konverzací Pajova manželka. V dalších navazujících rozhovorech jsem se dozvěděl, že situace až tak „vážná“ není, především ne ve městech. Na domluvené manželství se dá říci „ne“. No ale udělejte to, když na vás tlačí celý rozvětvený rod... Stále také více méně platí pravidlo, že členové původních dvou „kast“ (Paj-I a Chej-I, tj. bílých a černých Iů) se nesezdávají mezi sebou. Zvláště pak „černí“ berou sňatek s „bílými“ jako ztrátu tváře. Podle mé učitelky však už ale nic nebrání „černým“, aby se sezdávali s Chany. Staré tradice tedy stále rezonují tímto místem, avšak pod tlakem moderní doby dochází k jejich „aktualizacím“. Mí noví přátelé jsou každopádně oba z rodů náležících k „bílým“, takže žádné meziklanové třenice v tomto směru nehrozily a nehrozí.

Po příjezdu do menšího, stoupajícího údolí, okolo kterého se tyčily žluto-zelené členité špičky kopců, bylo dle nuosuské tradice zabito kuře. Pajova babička na mě zírala jako na vousatou Matku Terezu, po chvíli si zvykla a už se mému zjevu jen bez přestání smála svými bezzubými ústy. Rozdělili jsme se na dva kontingenty. Jeden zamířil do kuchyně a jal se připravovat slepici a polévku s bramborami, hutnou dávkou chilli a proslulým čaoťüeským nakládaným zelím, druhá část (ve které jsem byl já) si na záda nabodla nůši a jala se ji naplnit kukuřičnými klasy ze zdejšího širého pole. Oboje se podařilo, a tak byl vedle vstupních vrat rozdělán oheň, kde se prostým přiložením obsahu nůše mezi řežavé uhlíky vytvořila očouzená pražená kukuřice. Nebohé zvíře bylo spolu s výtečnou polévkou následně pozřeno v prvním patře poměrně rozlehlého lou-fangu. Hody se odehrávaly dle nuosuské tradice na zemi v sedě, kleče či (v mém případě) v neidentifikovatelné, rozvalené poloze (turecký sed neumím). Neuctivé to prý nebylo, při jídle by se nikdo neměl stresovat. Vše se odehrávalo v nejhezčí místnosti v domě, kde na váženém místě podobném oltáři trůnila obří plazmová televize. Jakožto host jsem dostal žaludek, pařát, obě klavikuly a hlavu. Také jsem byl pobízen, abych snědl tučnou kůži. Paj asi věděl, proč tak činí.

Mezi tyto všechny aktivity se vtěsnala ještě letmá procházka po okolí. P. neustále bědovala nad stavem nuosuských tradic. U srdce jí zřetelně bolelo pokaždé, když její pohled padnul na „nový plán“ zdejších vesnic, který z původní architektury typické pro nuosuské domy zachoval jen pramálo. Zdi nových, netypickou bílou barvou oslepujících stěn, zdobily poměrně neuměle načrtnuté výjevy ze života Nuosuů (tanec, zápasy býků, tradiční červeno-černo-žluté nádobí). Nic z toho ale nemohlo zkazit nádherný den, který probleskoval do každé části tohoto kraje. „Tam nahoře,“ řekl Paj a ukázal směrem k nejvyššímu viditelnému vrcholu, „je širá planina porostlá travinami, které sahají člověku až po krk. Jako malí jsme si tam chodili hrát.“ Dnes to ale bohužel nestihneme. Když jsme přicházeli domu, Pajův synek, který měl na hlavě stylový „nzu“, tedy trs vlasů na přední části hlavy (á la brazilský fotbalový útočník Ronaldo na MS ve fotbale 2002), rozbil misku. Když to uviděla jeho matka, ihned k němu přiskočila, vzala na dvě části rozpůlenou nádobu do ruky a donutila syna, aby do ní plivl. „Když malý něco rozbije, může to naštvat duchy a ti pak způsobí, že by mohl onemocnět,“ vysvětlila rituál, který duchy zase uklidní a zažene je zpět na jejich stranu dimenze.

K již popsaným hodům se připojil i Pajův kamarád ze sousedství, absolvent magisterského programu technického zaměření na věhlasné univerzitě Čching-chua, t.č. pracující v Pekingu. Velmi rozuměl historii svých lidí, v družném rozhovoru jsem s ním strávil nejméně dvě hodiny. Skutečně mě překvapil hloubkou svých znalostí, především pak incidentu v místě zvaném Mi-tchie, který se odehrál v první polovině osmnáctého století a evidentně pro liangšanské Ie znamená v podstatě přelomovou událost moderních dějin. O tuto událost jsem se otřel i ve své diplomové práci, i tento mladík jménem Er-pu byl překvapen, že o Mi-tchie vím. „Pro nás, Nuosuy, je to podobný symbol, jako pro Chany nankingský masakr,“ vysvětlil mi. Mi-tchie v současné době leží na druhém břehu řeky Ťin-ša, tedy již v provincii Jün-nan. Celá záležitost, která vyvrcholila v roce 1728 obrovským masakrem, při kterém zemřely desítky tisíc místních obyvatel, se odehrála následovně. Jeden z místních dohlížitelů (tchu-mu) jménem Lu Jung-siao byl starším bratrem náčelníka (čang-kuan-s') Lu Jung-čunga z Mo-pcho – místa, které leží na druhé straně, tj. již v Sečuánu v liangšanském okrese Lej-po. Když Lu Jung-čung zemřel, tak jeho manželka, prohnaná paní Lu, si rafinovaně vybrala za svého zetě právě Lu Jung-siaa, aby úřad po jejím zesnulém lejpoském manželovi zdědil a zároveň si podržel svou pozici v Mi-tchie. Chtěla tak patrně šířit svůj vliv, což se pochopitelně nelíbilo císařským pověřencům. Rod paní Lu byl spřízněn přes sňatek jak s místními vládci (tchu-s') z Lej-po, tak i s mocným liangšanským rodem Ša-ma, jenž měl zase pod svým vlivem jiný důležitý rod A-tu. Zdejší sítě vazeb jsou i dnes v těchto nehostinných horách značně zamotané. Hrozila tedy usurpace moci ze strany těchto několika lidí. Místní rebelové by totiž mohli díky těmto svazkům hledat spojence na obou březích divokého toku Ťin-ša. Mandžuský princ Ortaj, který se v té době snažil situaci na celém čínském jihozápadě krotit po svém, poslal do oblasti armádu. Ta však byla překvapivě naprosto rozdrcena. Mohlo jít o odpověď na Ortajovu politiku výměny místních liangšanských elit za císařské úředníky (proces se jmenoval gaj-tchu kuej-liou). Tento neúspěch Ortaje rozzuřil, že posílil svá vojska a na přelomu páteho a šestého měsíce roku 1728 stoupence Lu Jung-siaa chladnokrevně zmasakroval. Tato událost měla také výrazný demografický dopad na celý Liang-šan, jelikož další (deseti)tisíce lidí přebrodily řeku Ťin-ša a ukryli se před Ortajovým berserkem do hloubi neprostupných Chladných hor. Šlo o jünnanské i guejčouské Yie, takže původně poměrně zakonzervovanou liangšanskou společnost rozředila injekce nového genofondu, jehož nositelé do hor prchli za extrémních podmínek. Jak vidno, tato událost je i po téměř třech stovkách let stále vzpomínána.

Naše povídání bylo přerušeno nutností vrátit se do města. Paj naplánoval večeři pro P., mě a jeho několik kolegů a přátel. Jelikož Iové jsou snad ještě větší držáci tváře (mien-c') než jejich chanští bratři, muselo jít, navzdory mým do podvědomí hostitele mířících protestů, o jedno z nejluxusnějších míst v Te-čchangu. Ve smluvený čas se do místnosti začali trousit lidé, na stole začaly přistávat vybrané lahůdky, po kterých se určitě nehubne, spolu s koňskou dávkou piva. „Já nemůžu pít, protože jsem po operaci, ale moji kamarádi si s tebou rádi pivko dají,“ řekl Paj, spiklenecky na mě mrknul a připil si se mnou horkou vodou. K pivu patří deckové panáky, které se při přípitku eksují. Poté, co jsme si sofistikovanými metodami z oblasti kombinatoriky individuálně připili každý s každým, trošku ostýchavá nálada se značně uvolnila. Někdo dostal šílený nápad, ať pivo vyměníme za pálenku, rozhodnutí pak bylo především na mě. Bez vteřiny přemýšlení jsem se z tohoto nápadu vyvléknul sofistikovanou milosrdnou lží. Moc dobře si totiž pamatuji, jak podobná poslední eskapáda dopadla v kuejčouských horách po boku Natálie M. Nicméně i zde byl prostor pro školácké chyby. „Vaše pivo bude asi trochu silnější, žejo,“ otázal se zdvořilostně jeden z účastníků banketu. „Je to tak, tohle vaše moc neopíjí,“ vyklouzlo mi z pusy naprosto automaticky. Už vteřinu poté, co jsem to vyslovil, jsem si chtěl vlepit facku. Celý tento svůj úlet jsem si racionalizoval jakožto sociální experiment. Hypotéza se materializovala v živoucí, zhoubnou energií sršící teorii vzápětí. K deckovým panákům přibyla poctivá „trojka“ - české malé pivo. A aby nedošlo k nederozumnění, tak opakuji to, co jsem již zmínil – veškeré přípitky se eksují. Abych pravdu řekl, nejsem s to se dopočítat, kolik jsem toho vypil. Ani to nechci vědět. Spíše než obsah alkoholu mi však činil značný problém mohutný příliv tekutin. „Jedeme bomby,“ neustále vybízeli k přípitku moji noví přátelé (pochopitelně jde o idiomatický překlad - kus za kus). Obzvláště zaoblený muž, který jakoby se narodil v pivnici „U pupkounů“, si nejspíš dal za úkol mě zdevastovat. Ovšem díky slepičím pařátům, klavikulám a hřebínkům v mém žaludku, kterým dělalo společnost asi kilo kukuřičného zrna, půl kila brambor a pestré portfolio různých mas, ryb a ústřic, které se stále mlčky zabíralo většinu prostoru na obřím otočném stole přede mnou, jsem jeho útok se ctí odrazil a byl to právě on, kdo sám sebe poslal do horoucích pekel. Nutno podotknout, že ani P., která byla taktéž váženým hostem, se v této dovednostní soutěži nenechala zahanbit a potvrdila pověst drsných dívek a žen z Chladných hor.

Poté, co jsme vyjedli a vypili tuto budovu, chtěl jít Paj spát. Ne tak jeho rozjaření přátelé, kteří trvali na tom, že musíme zakotvit v jenom z mnoha zdejších pouličních přístavů s označením šao-kchao – tj. nesmírně oblíbené barbecue. Šokoval mě však ten fakt, že většina značně podroušených lidí nasedla za volant svých vozů a byť želvím krokem, tak přece se sunula k domluvené destinaci. Tam jsme na gril naložili další dvě kila masa a objednali další tři basy piva. Byla to asi poslední šance, jak mě zlomit. Jenže já jsem si už v tento moment byl skálopevně jist, že příznivý stav uhájím až do závěrečného hvizdu. Místní šéfová totiž neměla třídeckové skleničky. Zakulacený pivní pán mi tak povídal o svém dětství – že má jen základní vzdělání, vyrůstal v horách a celé dětství prochodil v jednou páru „ťie-fang-sie“, khaki teniskách, které dříve nosili příslušníci PLA – Lidové osvobozenecké armády. „Až příště přijedeš, vezmu tě za tou zábavou, kterou máme my chlapi tak rádi,“ načež se rozesmál, což mu patrně rozbouřilo žaludek. S omluvou se zvedl a šel se vyzvracet za nejbližší keřík. Nevím, co by dělal kolega Rudolf H., já jsem ale jeho nabídku v duchu s díky odmítl. Večer se pomalu chýlil ke konci. Po příchodu k Pajovi domů jsme ještě shlédli jeho svatební video, jehož vyvrcholením byla jízda okázalé limuzíny přes zrádné liangšanské horské cesty, ze Si-čchangu do Ťin-jangu.

Druhý den ráno jsem si za své „hrdinství“ vysloužil pozvání na čaj. S nadsázkou řečeno, svou přes léto vytrénovanou tolerancí k alkoholu jsem si v tomto místě získal značný respekt. Není to nic, čím by bylo třeba se chlubit, je to prostě jen holý fakt. Útulnou čajovnu, ve které dominovaly neskutečně drahé pchuerové koláče, má rozpálená a ztýraná játra jen přivítala. Sinizovaný Nuosu, který mě na čaj pozval, má sen. Chce pomocí čaje šířit na Západě čínskou kulturu. Po hodině degustování čajeuž měl jasno, že jsem to právě já, kdo bude kanálem jeho vášně pro čaj, který bude směřovat do Prahy. Je to zvláštní... O Číně se na západě ví málo. Číňané ale o nás vědí ještě méně. Konkrétně tento milý chlapec si naivně představoval, že Praha je čajové pole neorané. Opak je však pravdou. Není jiné evropské velkoměsto, kde by bylo tolik čajoven na počet obyvatel.

Po vydařeném víkendu byl čas na cestu zpět. Pajovi, manželce a všem ostatním jsem byl vděčný za jejich pohostinnost, kterou cítím povinnost oplatit, i když asi ne v tak opulentním měřítku. Po dvou půllitrech pohankového čaje v krásném počasí na břehu jezera Čchiung-chaj jsem se vrátil do kampusu. Na obloze svítil obří měsíc, svátek středu podzimu (Čung-čchiou-ťie) byl v plném proudu. Kampusem se ozývaly přerývané výkřiky vlasteneckých hesel studentů navlečených do maskáčových uniforem a pochodujících sem a tam. Šlo o každoroční povinné vojenské cvičení nováčků, které bude trvat ještě dva týdny. Některé z nich pozorovali jejich rodiče či prarodiče a dmuli se pýchou. Najednou mě přepadl pocit, že tito lidé by své děti s hrdostí poslali do války, kdyby nastala. I když bylo dusno, polil mě studený pot. Takový byl tedy návrat do Měsíčního města za zde už nějakou dobu neobvyklého jevu – svitu měsíce.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(90394)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.