Mocný svrchovaný vládce Shama

„A to je nějak daleko, jo?“ zeptal se Hxabbu, když jsem mu říkal o svém úmyslu najít zbytky ja-menu kdysi mocného místního vládce jménem Ša-ma. Z geografického hlediska jde o jedno z nejodlehlejších míst okresu Čao-ťüe. „Něco už mám,“ vyvlíkl se Jjike z dalšího dobrodružství... A že bylo o co stát!

Když jsem odpoledne dorazil do obce s podivným názvem Ž'-cha, vyvstal přede mnou divoký východ. Vypadalo to, jako by šerifa včera přibili za žíly na vrata prasečího chléva a nechali ho tam vykrvácet. Neřesti tu nevídaně rejdily – a to jsem, předpokládám, viděl jen zlomek. Těžko dále písmem vyobrazit toto místo... Je položeno na sezónně vysychající planince s mělkým jezírkem, špinavé domy lemují prašnou cestu, životem orvaní obyvatelé mají prázdné pohledy a bezmyšlenkovitě v plastových lavorech přepírají krvavý achát. To místo, alespoň pocitově, bylo toho dne velmi blízko mé pohanské představě pekla. Ve dvě hodiny odpoledne už v podobných krajích nikdo nepracuje. Záblesk přízně štěstěny se proměnil ve všednost v momentě, kdy jsem zahlédl linkový autobus do obce Č'-er-mo - mého cíle. „Tenhle autobus si objednala jedna rodina, veze hosty na svatbu, už se sem ale nevejdeš,“ zněla odpověď, které jsem sice nevěřil, ale musel jsem ji přijmout jako fakt. Ostatní dodávky byly nacpané k prasknutí těly a věcmi. Blížila se třetí hodina, slunce žhnulo jako rozpálený kov, obloha byla blankytně modrá a všude se tu válely plasty a igelity. „Hm,“ utrousil jsem sarkasticky sám pro sebe, v obchodě koupil několik porcí medových sušenek, plastikové jakože-šunky, energetického nápoje, vody a ještě tucet dalších podivných sušenek, odmítl motorku za několik stovek jüanů, který by mě provezla padesáti kilometry prašné cesty, a vyrazil. Kdo jde dopředu, ten přece nemůže prohrát.

Po několika kilometrech poměrně nudné cesty, po které občas v opačném směru projel náklaďák, který mě celého pokryl prachem, se naskytla možnost odbočit doprava směrem vzhůru. To bylo asi po hodině a půl cesty, pomalu přicházel podvečer. Nová cesta byla užší, dle betonové „stély“ mapující její vznik tři kilometry dlouhá a evidentně mířila do útrob hor. Nahoře jsem se prosmýkl vesnicí a intuitivně vyrazil k vrcholu hory, kterou mohla být 3114 metrů vysoká Ž'-ťie-wo-čchie. Podle mých odhadů stačilo přelézt hřeben a cesta do Č'-er-mo by tak nemusela zabrat padesát, ale jen třeba dvacet kilometrů.

Hory jsou klidné, zároveň prostě žijí. Jsou tu roztroušení lidé, pastevci a jejich stáda a tu a tam nějaká otravná divá zvěř. Je tu také opadané listí, zurčící voda, sluneční paprsky a vůně čerstvě zorané půdy. A nemůže chybět achát. Tuny rudého i mléčného achátu. Válí se všude. Je to chlouba zdejších hor, jejich bohatství, jejich zkáza a jed trávící mezilidské vztahy. Nesmírné přírodní bohatství Chladných hor vždycky budilo hrůzu jejich obyvatel. Bylo totiž magnetem pro ziskuchtivá individua zvenčí. Nejinak je tomu v případě sytě červeného kamene. To, čeho se předci Nuosuů nejvíce obávali, tak tomu paradoxně sami postupně podléhají.

Pokud jsem po cestě potkal nějaké lidi, obvykle jsme zapředli následující zdvořilostní rozhovor:

„Zzyrmuoggehni, sheti va va?“
„Va va. Abbe! Ne kat bbo?“
„Nga Zhylyrmo bbo!“
„Ama... Abbe! Iessa iessa bbo!“
„Kashasha, iessa gonyi!“

„Vše dobré přeji, jak se máte (dosl. jak jste na tom se zdravím)?“
„Dobře dobře. Propánajána. Kam jdeš?
„Jdu do Č'-er-ma.“
„U jóviše, panenko skákavá! Tak šťastnou cestu (dosl. jdi pomaleji/nespěchej).“
„Díky. Mějte se (dosl. seďte v klidu).“

Hory jsou tajemné a krásné, zároveň nevýslovně kruté. Když jsem se přes malebnou scenérii, pole, klečový les a trnité království dohrabal na vrchol domnělé Ž'-ťie-wo-čchie, otevřel se mi nádherný výhled na okres Mej-ku a na „Černou vránu“ - planinovitou a útesovitou horu vysokou 3724 metrů, které Číňané říkají Lung-tchou-šan, tedy „Dračí hlava“. Kolonizace místních názvů tedy přesahuje i do významové roviny. Nejenže místní názvy po přechodu do čínštiny ztrácejí na významu a je zkomolena jejich fonetická složka, některé z nich, jako např. tato hora, se jmenují kýčovitě – přesně tak, aby odpovídaly požadavkům většinového vkusu. Černá vrána poutala pozornost i dobrodruhů z posledních sta a více let. Tehdy byla viditelná i z nesmírných dálav. Jen Mo'm Apu ví, proč tomu tak dnes již není. Tam někde je také Jjijuo buly, kam jsem zavítal na podzim a kde stávala věž ukrývající texty velkého bima Asy Lazziho. Stál jsem tam a kochal se, zatímco světlo vláčnělo a počasí začalo štípat na odkryté kůži... Bylo na čase se utábořit. Celou tu dobu jsem šel poslepu, následoval jsem jednu z mnoha do šíře rozbíhajících se cest a pěšin. Cestou mě doprovázel čerstvý vzduch chutnající jako vychlazená perlivá minerálka, ostré světlo a příjemná samota.

Z vrcholu jsem seběhl do prvního z mnoha údolí, které jsem na této cestě měl ještě potkat. Našel jsem podle svého mínění dokonalé místo pro stan – malou rovnou mýtinku, ze všech stran krytou před větrem travnatými oblými svahy. Na neznámých místech rád stavím stan těsně před setměním... Dává mi to pocit bezpečí v tom smyslu, že to snižuje šanci, aby mé tábořiště někdo zahlédl. Nebe zčernalo, měsíc se někam zašil a tak nezbylo, než se skrýt také.

Nevím, kde to přesně jsem, ale jedno je jisté. Jsem v děloze temnoty. V srdci Nimu. Hlas avumy už dávno utichl, před deseti minutami byl z vrcholu hory naprosto jasně slyšet vítr. Z vedlejšího údolí je občas možno zaslechnout velmi vzdálený psí štěkot a z velké dálky sem tam přilétne tlumený zvuk petardy. To jsou určitě ti z toho přecpaného autobusu a tří dalších dodávek... Určitě jsou tam, kam mířím já. A teď tam pořádají veselku, zatímco já jsem tu sám. Všechno však nakonec utichlo a jediné, co je možné občas zaslechnout, je tlukot mého srdce a popotáhnutí v důsledku mého stále ucpanějšího nosu. Teď! Teď jsem opět zaslechl toho psa. Jako by se blížil... Ale nejspíš je řetězem přivázaný ke stromu či k boudě a ty jeho skřeky se odrážejí od skalních stěn a putují prostorem jako vystřelený pingpongový míček. A tohle... Není to náhodou zvuk lidských kroků? Ne, to nemůže být pravda... Určitě je to kráva, kůň nebo ovce... Ale spíš jsem se pohnul já sám. Je takové ticho, že mě vyděsí i šustot vlastních nohou ve spacáku. A možná... Možná mám jen bujnou představivost. Nevím přesně, kde to jsem, ale jsem si jist, že to není pustina... Že tady někde žijí lidé. I když poslední obydlí jsme minul před několika hodinami. Teď. Teď je nad mou hlavou nejméně sto lidí! Zaslechl jsem zvuk motoru. Po obloze, který překypuje jasnými hvězdami, putuje letadlo. Náhle jsem si vzpomněl na historky z první poloviny 20. století o letadlech, která se zřítila do stále neznámého území Chladných hor. Přeživší piloti byli prý odvlečeni do otroctví. Jeden z nich měl prý modré oči a místní si mysleli, že je to zvláštní pes. Po několika dnech, kdy jej „chovali“, jej údajně snědli. Blbost... Chanské povídačky! Vzpomněl jsem si na Vicomta d'Ollona, který přežil cestu Liang-šanem a každý večer usínal s revolverem pod hlavou místo polštáře a s jedním okem otevřeným. Vzpomněl jsem si na misionáře Broomhalla, který tudy pár let před příchodem komunistů prošel až do jünnanského Čao-tchungu. Úplně jsem cítil ten jeho strach, ale i to odhodlání, kdy údajně vyšší moc pro něj vybrala Liang-šan jakožto nový domov. Lidé procházejí, umírají, ale hory a hvězdy jsou tu pořád... První z těchto hvězd, Polárka, zářila jako dioda... Ty ostatní, které ji potom doprovodily, proměnily oblohu v třistašedesátistupňové jeviště. V mé hlavě, možná je to však srdce, slyším jejich chvění. Bzučí a mihotají tam jako čmeláci, kterým svítí zadek podobně jako jindy naprosto tichým světluškám. Ale tenhle zvuk doopravdy neexistuje. Každý člověk jej může zaslechnout. Ale u každého člověka je tenhle zvuk trochu odlišný. Jelikož každý člověk je jedinečný, vysílá jiné vibrace, a vnitřní struktura lebky každého z nás má naprosto svébytné rysy. Bimové mají na svých hlavách tisíce let starou anténu, takže oni jsou schopni slyšet tento zvuk mnohem zřetelněji.

Nevím kde to jsem... Před pár dny zemřel Hxabbuův starší bratr a jeho duše byla odeslána do Zzyzzypuvu... Ahe Pugu mi říkal, že Zzyzzypuvu je někde tam směrem do Čao-ťüe, do Ťin-jangu... Jo, to je ten okres, kde se zřítil ten letoun... Aspoň Afa to říkal, je o tom údajně film, který se jmenuje „Nebeský roh“. Nevím kde jsem, ale bojím se, zda jsem tady nepřiškrtil tepnu, kterou proudí duše na věčnost. Protože můj stan je pro všechny ty odcházející příliš malý a mnoho duší se do něj nevejde. Jediný zvuk, který teď slyším, je ticho. Já a to ticho jsme stejní, jsme jedno. Vzpomněl jsem si na „ni“ - na Krásnou dívku. Uvědomil jsem si, že ona je v pozadí toho zvuku chvění hvězd. Pořád tam je. Kdyby nebylo jí, nebylo by ani Liang-šanu. A opravdu - to ticho je mé a zároveň tím tichem jsem já. Tichem i tím zvukem, který jej dříve nebo později protne.

Ráno jsem se probudil... Spíše jsem však procitl z nějaké vlčí mlhy, kterou byla má mysl zastřena po celou noc a oddělovala mě jak od plného vědomí, tak i od zdravého spánku. S pachutí v puse jsem posnídal několik medových sušenek, prokřehlými prsty sbalil stan a vydal se na cestu po jednom ze svahů do směrem dolů ubíhajícího údolí. Potkal jsem stádo koní, jak se líně prochází po zdejších pláních oddělených přirozenou erozí, která vytvářela na úbočích stupňovité terasy. Po chvíli se přede mnou otevřel prostor, na jehož konci jsem viděl pásmo hor vypínající se do poměrně velké výšky, určitě přes tři tisíce metrů. Bylo jasné, že tam někde před ním leží Č'-er-mo, na to jsem nepotřeboval ani mapu, ani kompas. Přesto mě ale trochu užírala nejistota. Po desítkách minut sestupu jsem pochopil, jak je dobré ve zdánlivě pustých horách někoho potkat... V ten moment jsem měl pocit, že jsem pronikl k samotné podstatě vřelosti, která doprovází každé podobné setkání zde v Liang-šanu. Bylo tomu tak i dříve, kdy tady nebyli vůbec zvyklí na „vetřelce“ zvenčí? Kdy zuřily meziklanové války a každý zdánlivě plonkový lidský život okamžitě našel uplatnění někde u svrchovaného vládce na poli? „Stále rovně, ale drž se spíše tohoto svahu,“ poradila mi dvojice pastýřů, kteří mou přítomností přece jen byli trochu vyvedeni z míry. „Tamtudy,“ křikl na mě z dálky ještě jeden z nich, když seznal, že se od jím doporučeného směru poněkud odchyluji a máchal rukou daným směrem.

Cesty v horách často nemají logiku. Na rozcestí mě předtucha navedla směrem doprava nahoru, nicméně správná cesta vedla doleva dolů. Už po pěti minutách bylo jasno, proč jsem se spletl. Podemnou se krčila obec Čchie-mo, která dle mapy byla od mého cílového Č'-er-ma nedaleko. Problém byl v tom, že mezi dvěma obcemi zela na první pohled bezedná propast. Obě obce nebyly, jak mi nepřesná čínská mapa našeptávala, v řadě za sebou, ale naproti sobě a oddělovalo je opravdu hluboké údolí. Kdybych byl v údolí Zuřivé řeky, mezi oběma srázy by bylo jistě napnuto ocelové lano, po kterém by místní svištěli na improvizovaných jezdcích s mizivým jištěním. Nic takového jsem ale v Liang-šanu nepotkal, a tak mi nezbylo než se vydat na přibližně třináctikilometrovou cestu, která postupně vedla na dno údolí, v jeho ústí dovolila poutníkům přejít na druhou stranu a po svahu opět stoupat nahoru do Č'-er-ma. Nebylo to ale tak jednoduché. Kolem domu, který měl nad vchodovými dveřmi pověšeny zkroucené beraní rohy, jež snad jako by označovaly vchod do pekla, jsem se vydal doporučenou zkratkou po okraji útesu. To se neukázalo jako úplně nejlepší řešení a měl jsem co dělat, abych se přes ves a pole chráněná před domácí a jinou zvěří sofistikovaně pěstěným bodláčím a trnitými stonky a šlahouny dostal zpět na cestu ubíhající dále do neznáma.

Už zde jsem se začal ptát na mocného nzymoa s klanovým příjmením Ša-ma. Všichni vesničané svorně kývali hlavami na znamení toho, že vědí, o co jde, a shodně ukazovali na protější svah a neustále vyslovovali A-ťü-mou-cuo - místní název, kde měl dříve stávat ja-menu svrchovaného místního vládce – tyrana. Bylo opět krásně, slunce ostře pálilo do mojí stále trochu malátné kůže i do obličejů těch, pro které bylo toto všechno, co jsem zde za poslední den zažil, denním chlebem. Kraj byl opravdu chudý, což bylo vidět na každém kroku. Plán nového venkova se však už i sem nesměle prodíral, i přes to, že sem nevedla žádná vyasfaltovaná cesta. Inu, Čao-ťüe par excellence.

Prošel jsem okolo obchodu se zamřížovaným výdejním oknem, běžným jevem zdejších končin, pod vesnicí Wa-i-ťüe. Za ohybem jsem postupně potkal dělníky pracující na stavbě odvodňovacího příkopu u cesty, bagristy upravující povrch pozemní komunikace, opilé vesničany slavící svatbu (těžko říct, zda to byli ti samí lidé jako předešlého dne) a další výjevy, které mi den podstrčil pod nos. Když jsem procházel okolo zdejšího rybníku, na jehož hladinu, dokonale pokrytou pestře zelenými řasami, dopadal výrazný stín rozeklaného stromu, minul mě rolník s nezvykle hustým knírem a vizáží Mexičana a uctivě pozdravil. Došel jsem k hliněnému obydlí, jehož průčelí zdobil nápis vyvedený z hašeného vápna: „Ve vědomostech je síla, ve vědomostech tkví bohatství“. Na každé křídlo domu připadla jedna věta. Když jsem se zeptal na bývalý ja-men, v jehož místech má být údajně v současné době pole, na kterém leží několik kamenů s dekorem z původní stavby, bylo mi řečeno, že místo jsem již přešel. V ten moment prošla okolo asi osmiletá holčička s mladší sestrou a hlavně s otevřeným napěněným pivem. Jedna paní v tradičním oděvu cosi houkla směrem k stavení na vyvýšené plošince, ze kterého se v mžiku vyrojilo asi deset mužů a chlapců, kteří mě obestoupili. Někteří nebyli opilí.

Nebyl to úplně příjemný pocit, ale jakmile jsem jim vysvětlil, o co mi jde, napětí v jejich tváři povolilo a jejich oči přestaly nervózně těkat sem a tam. Nabídli se, že mě na místo dovedou. A opravdu – po chvíli jsme přišli k poli, v jehož hrázi byl jeden z kamenů s rytinami. V čerstvě zkypřené půdě se jich povalovalo ještě několik. „Nikdo se jich neodváží ani dotknout, natož je přemístit,“ vysvětlil mi jeden z průvodců. Opět šlo o velmi dobře situované místo – zezadu případné nebezpečí odstínily poměrně prudké a vysoké svahy a z druhé strany byl velmi jasný rozhled do celé krajiny.

O rodu Ša-ma a jeho území se píše již v Oficiální historii dynastie Jüan. Je to až s podivem, jak nezvykle přesný popis je tomuto území věnován. Nutno podotknout, že klan Ša-ma byl do oblasti nynější obce Č'-er-mo vyhnán až někdy ke konci Mingů, přesto nám kronika poskytne alespoň přibližné vodítko včetně dobových místních názvů:

越嶲之東境,也所居烏蠻,自别為沙麻部,以酋長所立處為中州。至元十年内附。十四年仍為中州,二十二年降為縣,隸建昌路。

„Na východní hranici Jüe-si, to je také území, kde sídlí Wu-mani. Sami sebe vydělují jako klanové území Ša-ma a ta oblast, kterou [jejich] náčelník založil, se jmenuje župa Čung-čou. V desátém roce éry Č'-jüan (1273) se [klan] podrobil autoritě dvora. Ve čtrnáctém roce (1277) šlo stále o župu Čung-čou. Ve dvaadvacátém roce (1285) byla degradována na okres, který spadal pod správu okrsku Ťien-čchang.“

Od těchto zápisů až po období 18. století zeje v kronikách bezedná propast. Tu doplňují pouze informace sestavené na základě lidové slovesnosti Nuosuů, které jsou navázány na existující genealogické zápisy členů klanu Ša-ma. Ten v době své největší slávy tedy ovládal území dnešních okresů Mej-ku, Ťin-jang a Čao-ťüe, svůj ja-men měl údajně v místě zvaném Ša-ma-ma-tchuo, odkud jej za Mingů vyhnaly místní rodiny (Alu a Hma) do La-ma-a-ťüe. Potkal jej tedy podobný osud jako v prvním bloku zmiňovanou rodinu svrchovaných vládců Lili. Na konci Mingů pak byli Šamaové nuceni se dále přesunout do ťinjangské oblasti Mie-ku, konkrétně do míst uváděných různě jako A-che či Wa-kang.

Dle některých písemných zdrojů bylo na konci Mingů klanu Ša-ma zapovězeno dědit. Dědicem se tedy stal do rodiny přijatý zeť, syn kuejčouského místního vládce An Kanga ze Šuej-si jménem A-č'-li A-ž' (jeho čínské jméno znělo An Chuo-ťie) a své klanové jméno si později změnil na Ša-ma. V případě klanu Ša-ma však šlo o spojenectví s velmi vzdáleným příbuzným, což dokazuje skutečně komplexní vazby mezi Liang-šanem a de facto celým čínským jihozápadem. Později se mocný klan Ša-ma propletl i s klanem A-tu. Pro pochopení je třeba citovat i část historie této linie:

阿都正長官司:都安氏位加,由其先結固於順治六年投誠,授職。康熙四十九年,土司慕枝,為招撫案內,授阿都宣撫司,頒給印信號紙。雍正六年,奉女栽汰改土歸流,印信號紙呈繳。雍正六年涼山野夷不法,土司聚姑擒獻兇首,復授阿都正長官司,頒給印信號紙。

„Vrchní náčelnictví A-tu: Paní An [provdaná do rodu Tu] jménem Wej-ťia – jejím předkem byl Ťie-ku, který v šestém roce vlády císaře Šun-č'ho (1649) vyjádřil podřízenost [císařské autoritě] a obdržel úřad. Ve čtyřicátém devátém roce vlády Kchang-siho (1710), místní vládce Mu-č' díky tomu, že [figuroval v] případě zkrocení a umravnění [barbarů], obdržel [úřad] pacifikačního komisaře 2. úrovně A-tu, byla mu vydána pečeť a jmenovací dokumenty. V šestém roce vlády Jung-čenga (1728) bylo jeho dceři jménem Caj-tchaj císařským ediktem nařízeno zrušení místního úřadu a pečeť s dokumenty byly navráceny [dvoru]. V šestém roce vlády Jung-čenga (1728) [však] liangšanští divocí barbaři porušili zákon. Místní vládce Ťü-ku zajal a předal [spravedlnosti] jejich hlavního vůdce, [a tak mu] byl znovu udělen titul vrchního náčelníka A-tu, byla mu vydána pečeť i jmenovací dokumenty.“

A dále:

現在土目聚姑,原係沙罵土司安偉威嫡姪。因阿都乏嗣,土婦禄氏招贅聚姑。管理地方既非阿都親生正派。

„Nynější místní dohlížitel Ťü-ku, byl původně synovcem v přímé linii An Wej-wejem místního vládce Ša-ma. Jelikož [klanu] A-tu scházel dědic, místní paní Lu přijala Ťü-kua za svého zetě. [Ten, kdo] spravuje tuto oblast tak není legitimním následníkem linie A-tu.“

Úryvek zmiňuje Ťü-kua, který byl pokrevně spjat s klanem Ša-ma, ale zároveň byl přijat do jiného mocného klanu A-tu z okresu Pu-tchuo, jejichž ja-men jsem navštívil po oslavách iského nového roku. A-tuové se v první polovině Čchingů tak dostali do područí klanu Ša-ma. A takto to bylo s An Wej-wejem dále:

沙罵宣撫司安韋威,于康熙四十九年歸誠,授職。頒給宣撫司印信一顆,號紙一張。管轄土百户四員,住牧之地曰沙罵。

„Pacifikační komisař 2. úrovně Ša-ma [jménem] An Wej-wej se ve čtyřicátém devátém roce vlády Kchang-siho (1710) podvolil [dvoru] a vyjádřil podřízenost [císařské autoritě], načež obdržel úřad. Byla mu udělena pečeť pacifikačního komisaře 2. úrovně v počtu jednoho kusu a jeden list jmenovacího dokumentu. Ša-maové v té době měli pod svou správou 19873 domácností. Spravoval čtyři kentarchy, místo, kde žil a pásl, se jmenuje Ša-ma.“

Co bylo s klanem Ša-ma (skrze historii A-tuů) dále, o tom se okrajově zmiňuje Kronika okresu Si-čchang z republikánského období:

傳至民國,都龍光因事叛變。龍光歿,子定臣繼。民國廿六年,為四十七軍所誅。

„Titul byl předáván až do období republiky, [kdy] Tu Long-kuang kvůli určité záležitosti povstal. Když Longguang opustil tento svět, jeho syn Dingchen [úřad] zdědil. V šestadvacátém roce republiky (1937) byl popraven 47. armádou.“

Velmi strohý záznam neposkytuje informace, proč Tu Lung-kuang povstal, ani za co byl jeho potomek Tu Ting-čchen popraven Národní revoluční armádou. O událostech, které následovaly dvanáct let před založením ČLR, se již žádná další kronika nezmiňuje. Materiál zabývající se historií liangšanských místních vládců sestavený na základě výsledků terénního výzkumu tvrdí, že po tomto prohřešku bylo klanu A-tu odepřeno dědění úřadu, a tak se jej ujal člen klanu Ša-ma jménem An Šu-te. To dokazuje těsné sepětí obou klanů, kterým v současném Liang-šanu neřekne jinak, než A-tu nzymo, resp. Ša-ma nzymo. Zanedlouho poté byl An Šu-te zabit a vystřídán An Süe-čchengem, který v úřadu vydržel až do založení ČLR. An Süe-čcheng tak držel i vrchní a zástupné náčelnictví A-tu a současně spravoval svůj „domácí“ pacifikační úřad 2. úrovně Ša-ma. Opět šlo o případ, kdy jedna osoba současně spravovala několik úřadů místních vládců, šlo tak opravdu patrně o praxi, která centrální autoritě vyhovovala. I když v případě republikánské vlády by se jistě dalo spekulovat o její již zmíněné pasivitě vůči místním vládcům, kteří přežili pád dynastie Čching a stále se určitým způsobem drželi u moci. An Süe-čcheng měl tři jména – kromě počínštělého ještě vlastní wumanské (Lu-ťü A-cha), které bylo dohledáno v rodové genealogii, a druhé wumanské, které přijal se vstupem do rodu Tu (A-kuo Ťü-cha). Otázkou zůstává, jak asi jeho úřadování v neklidné době poznamenané druhou světovou a následně občanskou válkou mohlo vypadat. Po založení ČLR byly všichni zbylí tchu-s'ové odstaveni a režim místních vládců jakožto nástroj pro správu čínských periferií byl definitivně opuštěn.

„Ten poslední nzymo se jmenoval Gado Nyonyo,“ doplnil kroniku jeden z místních mladíků, překvapivě se orientující v problematice zdejších svrchovaných místních vládců. „A není to vlastně jediný místní vládce... Támhle na tom hřebeni,“ ukázal na protější svah, odkud jsem před několika hodinami slezl, „tam měl někde ja-men jistý Muke Shani,“ řekl a zadíval se do mého poněkud zmateného obličeje. Samozřejmě ne o všech místních tyranech jsou záznamy v kronikách. „Chceš se tam zajít podívat?“ zeptal se. Jelikož jsem ale měl už všeho dost a v těch místech už údajně nebyla po ja-menu druhého jmenovaného ani stopy, zdvořile jsem odmítl tento nabízený doprovod. Odmítl jsem i pozvání na důsledné opití a najezení se, především z toho důvodu, že mi už tak nebylo moc dobře a již na první pohled zdejší úroveň hygienických poměrů by měla na můj už tak zchátralý organismus naprosto zničující dopad. Vydal jsem se tedy dál do obce Č'-er-mo s nadějí, že bych tam mohl najít odvoz zpět. „Na dvorku místních úřadu jsou ještě nějaké věci z ja-menu,“ zavolal za mnou ještě jeden z mužů a zmizel spolu s ostatními na dvorku jednoho ze zdejších stavení.

Když jsem po několika desítkách minut dorazil do Č'-er-ma, uvítal mě dav opilců na motorkách a s oslíkem. Tato změť lidí, strojů a zvířat se shlukla v úzkém místě okolo dvou místních obchodů. Prošel jsem středem tohoto shromáždění - skrze nevěřícné pohledy. Na dvorku úřadu byly do země skutečně zabetonovány podpěrné patky sloupů úřadu. Nemilým zjištěním bylo, že ten den – když právě odbylo poledne – už nic nikam standardně nejede. A není tu nikdo, kdo by mě mohl odvézt. Jeden z ouřadů, který měl vystudovánu Sičchangskou univerzitu, mi laskavě půjčil svůj telefon, abych mohl zavolat několika lidem, mj. i do školy, že druhý den patrně nestihnu přijít na hodinu. Prostředí, ve kterém jsem ale posledních několik dní přebýval, mě však naučilo mnohem víc.

„Jestli nespěcháš, můžeš zůstat tady u nás. Pokud ale potřebuješ jít, doporučuji ti, aby ses dal směrem ke Kan-tuo-luo-ku. Je to odtud asi osmnáct kilometrů. V ohybu údolí nepůjdeš zpět směrem do Čchie-mo, ale odbočíš doleva. Za touto obcí je hlavní silniční tah z Ťin-jangu do Čao-ťüe,“ poradil mi muž v tmavých brýlích a já se s díky vydal na cestu. U obchodu s oslem jsem si koupil dva nepoživatelné pomeranče a nějakou sladkou vodu.

Po chvíli jsem v protisměru potkal nákladní auto. Prý nejprve jedou do Č'-er-mo, tam si dají oběd a pak se uvidí. „Když pojedeme zpět, nabereme tě,“ říkali. Vyrazil jsem tedy na cestu – bez tlaku a nějakých obav. Vše potřebné jsem měl s sebou, krajina je mým domovem a veškerá voda se dá přece převařit. Sešel jsem do ústí údolí a dal se proti proudu řeky. Kolem vodopádu, kde jsem si smočil vlasy a přes chatrný mostek jsem došel do prvního sídla na nové cestě, po pravé straně byla škola, že které se ozývala monotónní sborová recitace probírané látky malých studentů v ištině. Vzpomněl jsem si, jak mi má učitelka říkala, že ač jí záleží na osudu iské kultury, přesto dá svou malou dcerku do chanské školy. O několik měsíců později jsem četl článek, že od roku 2016 bude v každé škole i tady v hloubi hor přítomen jeden chanský učitel – prý aby pomohl se zatím mizernou úrovní čínštiny, která v těchto „školách pro (menšinové) národnosti“ (min-cu süe-siao) přirozeně sama od sebe nedosáhne zlepšení. Tyto školy tak byly donedávna pastmi, odkud žádná světlá budoucnost nezářila. Místo řešení tohoto problému ale patrně dojde k pozvolnému, byť konečnému řešení iské otázky.

Asi po deseti kilometrech jsem za sebou zaslechl zvuk motoru. „Páni, ty jsi teda došel daleko,“ řeklo tříčlenné osazenstvo auta, zatímco jeden z dobrodinců vyskočil a otevřel zadní dveře. Namačkal jsem se k balíkům na zadním sedadle a mohli jsme vyrazit. „Jezdíme po celé prefektuře, i my jsme tady poprvé,“ říkali chansko-iští vládní kočovníci. Když jsme dorazili do Kan-tuo-luo-ku, byl čas vyložit náklad. Byly to školní potřeby – učebnice, sešity, tabule, propagandistické materiály. Když jsem zboží pomáhal vykládat, ostatní na zjev ze zahraničí udiveně zírali. Vypadalo to, jako bych materiály zajistil já. Všechny jsem ale později vyvedl z omylu, osvětlil jsem jim, že jsem pouhý pocestný.

Po chvíli poskakování po nezpevněné cestě jsme najeli na zmiňovanou cestu do Čao-ťüe, která byla samozřejmě v opravě. Měli jsme štěstí, že jsme proklouzli po kusu silnice, který zatím nebyl pokryt viskózním asfaltem a po asi dvou hodinách už jsme byli v okresním městě Čao-ťüe. Pánové mě vysadili na náměstí s pomníkem věnovaným Dlouhému pochodu Mao Ce-tungovy osvobozenecké armády. Pánům jsem zdvořile poděkoval a vyrazil na nádraží, kde právě odjížděl poslední autobus zpět do Si-čchangu.

Opět ta samá apokalyptická cesta plná prachu, kamení a pocitů úzkosti. Asi třicet minut po výjezdu z Čao-ťüe jsem zahlédl vpravdě symbolický výjev. Na kraji silnice ležel bimo, byl pravděpodobně opilý a usnul tam. Hlavu měl podepřenou o jeden z kamenů, které byly nahrnuty k okraji silnice. Parta asi dvaceti dětí, patrně ne starších než osm let, se právě vracela ze školy domů. Bima, kterému visel klobouk „na půl žerdi“ - téměř na zátylku -, děti bezostyšně a netečně překročily a šly dál. Meziřádčí této situace, kterou jsem zahlédl snad ani ne na vteřinu, říkalo jediné. Kultura liangšanských Iů zase usíná. Bujará osmdesátá léta jsou minulostí, teď už nic nepůjde samo, jako voda padající z vrcholků hor do údolí. Úplný odchod vede přes malátnost, usnutí, koma a stav klinické smrti. A až dostaví tuhle cestu, bude se lidem paradoxně žít lépe... Ale iské kultuře už pak mnohem hůř. Ubyde další z lavírovacích technik, které ji do současnosti držely při životě – špatná dostupnost vnějšího světa a špatný přístup těch zvenčí sem. Je to přirozené? Asi ano. Je to správně? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Bolí to? Rozhodně ano. A hodně. Nejzvláštnější ovšem je, že nejvíce to bolí člověka z úplně jiného světa, z naprosto opačného konce téhle planety.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(84506)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.