Karavanní stezka a mudřec Mao

Do Teng-siang-jingu jsem se vrátil až na konci června. Toho času mě byl na pár dní navštívit vynikající čajovník Jan Brož, který již důstojných a obdivuhodných pár let provozuje čajový obchod Čcha-wang (Král všech čajů) a čajovnu Chan-šan (Ledová hora) v jünnanském Kchun-mingu. A jelikož ho zajímá všechno, co má nějakou spojitost s „vlčí vodou“, jak s trochou nadsázky Iové častují tento převážně chanský nápoj, rozhodl jsem se jej vzít právě na bývalou významnou karavanní stanici, jednu z historicky frekventovaných obchodních stezek protínající divoký a nebezpečný Liang-šan.

Ze Si-čchangu jsme vyrazili poměrně pozdě, zastávkou byl Mien-šan v okrese Si-te, kde se nacházela odbočka směrem k Jüe-si. Po příjezdu do Mien-šanu se mé obavy rozplynuly, na odbočce čekalo několik aut na pasažéry směřující na sever. Čekání nám zpříjemnil na mol opilý iský rolník, který zuřivě tancoval a zpíval tak, že se člověku chtělo ohluchnout, a neustále do nás lil ženšenovou kořalku, jejíž kořen pak freneticky cucal. Do karavanní stanice jsme tak dorazili v podvečer.

Kdysi zde strávil noc i dobrodruh Peter Goullart. V současné době se z původní stanice zachovalo jen chátrající kamenné opevnění s neobvyklými střílnami a dva dřevěné domy. V centru malé pevnůstky byl chrám, ke kterému jsme se vydali. U něj právě končil pohřeb jednoho z místních obyvatel, iské a chanské osazenstvo právě popíjelo pivo a pojídalo tchuo-tchuo-žou. Samozřejmě nás přizvali ke stolu... Po chvíli, kdy jsme se najedli do syta, místní trvali na tom, že nám ukáží svůj skromný chrám, který byl stejně jako většina zdejších domů evidentně velmi necitlivě rekonstruován. Nejdříve se zdálo, že jde o vcelku obyčejný chrámek zasvěcený třem náboženstvím či myšlenkovým proudům tradičně se vyskytujícím v Číně (san-ťiao) – konfucianismu, buddhismu a taoismu. Největší chlouba však byla v jedné z postranních hal a byl to opravdu výjev, při kterém mi spadla brada. V přítmí tam dřímala namalovaná replika Zakázaného města a před ním byla socha sedícího Mao Ce-tunga v mírně nadživotní velikosti s cigaretou a rozzářeným výrazem. Podobně jako ostatní mytologičtí i skuteční moudří mužové dávnověku a jiná božstva měl i Velký kormidelník přes sebe přehozenou rudou tkaninu na výraz úcty a ochrany.

„Toto jsme zde stvořili před sedmi lety. Máme našeho vůdce rádi,“ povídala stařenka, která mi posléze sdělila, že zdejší starší generace je většinou negramotná. Podobný výjev jsem uzřel v Číně poprvé a popravdě řečeno mě zanechal trochu v rozpacích. Přemýšlel jsem, v jaké božstvo se Mao změní za několik stovek let. Bůh socialismu? Bůh beztřídní společnosti? Bůh druhé republiky? Těžko soudit, sami se to asi již nedozvíme.

Posléze se nás ujal iský muž s poměrně často se vyskytujícím hrdinským jménem Hxiele Muga a provedl nás po okolí. Věděl toho o svém rodišti dost na to, aby nás na chvíli zabavil. Provedl nás kolem drolících se zdí a vyprávěl, že dříve byly ještě o dva metry vyšší, ale zdejší eroze je zatlačila do země. Dovedl nás i nad městečko, kde byl pěkný výhled na celé okolí. Poblíž byl důl, odkud se stáčela poměrně drahá minerální voda. Nakonec nám ukázal poslední dva původní dřevěné domy, které pamatují slavné časy putujících obchodníků a jejich karavan. „Tihle lidé mají uvnitř spousty peněz,“ říkal s trošku závistivým zábleskem v očích a doplnil, že provozují dole v Si-te a nahoře v Jüe-si výnosné podniky. Pomalu se začal vzdouvat vítr a zatahovat nebe. Místní byli tak hodní, že nás nechali přespat v ubytovně patřící k chrámu. Prý se využívá hlavně při Slavnostech pochodně, kdy sem přijíždí mnoho hostů. V současné době však byla úplně prázdná. Honza vyndal dvacetiletý peruánský rum a u konverzace a zuřící bouřce venku jsme svorně usnuli.

Druhý den jsme se po výtečném ranním čaji ze smaltované konvičky, kterou k mému neutuchajícímu údivu vytáhl Honza z batohu („kolik tam toho ještě má“?), už jen přehoupli přes pohoří Siao-siang-ling s úchvatnými výhledy do mně dobře známého Jüe-si, kde jsme procourali staré město, poseděli v prosté čajovně v jeho centru, objevili kachlíkovou mešitu a povečeřeli rybu s mou zdejší kamarádkou. Nakonec nezbylo, než se vydat do druhého „liangšanského Hongkongu“ jménem Pchu-siung, potemnělého města zločinu a drog se železniční zastávkou. Někde poblíž prý je i místo zvané „Malá Barma“, veškeré konotace by měly být jasné z kontextu... Cesta vlakem probíhala v poklidu, snad to bylo i dvěma pivy svědomitě vypitými před nástupem do jednoho z vozů.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(11629)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.