Achátová horečka

Denis Mair, překladatel díla iského básníka a čínského politického prominenta jménem Jjidi Majie, několikrát srovnával Nuosuy se severoamerickými indiány. Vskutku, podobností není málo – ať už jde o způsob života, jistou nevázanost a nepolapitelnost, svébytnou kulturu a složitý jazyk. Bohužel, společné mají i věci, které je, jejich prostředí a jejich kulturu mohou plíživě a navždy zničit. Stejně jako dnes již bývalá území severoamerických indiánů, i Liang-šan oplývá nerostným bohatstvím. Mezi všemi kameny a kovy nejjasněji září achát.

„Jsem z Kuan-tungu a naše společnost tady má dva doly,“ říká mi usměvavý a obtloustlý mladík v dodávce směrem k Ta-čchiao – křižovatky celého Centrálního Liang-šanu. V okolních horách jsou tu desítky, možná i stovky malých dolů. Chlapce či chlápka bych téměř neodlišil od ostatních... „Už sem jezdím asi tři roky. A jezdí sem nejen lidé z jiných provincií... Věhlas mejkuského achátu už překročil hranice ČLR,“ pokračuje, načež se kvapně loučí a uprostřed pusté krajiny vystupuje z dodávky. Vskutku. Liang-šan je současným centrem achátu v Číně. Hraje tak podobnou roli jako Myanmar ohledně zeleného a Sin-ťiang ohledně bílého nefritu.

Ano, Číňané byli od pradávna fascinováni jadeitem (či nefritem). Iové ale zbožňují zlato, stříbro, mořský korál... A – ano, nejvíce právě achát. „Když jsem byl malý, chodili jsme s tatínkem pěšky z naší vesnice dolů do města. Po cestě jsem si vždycky všimnul 'ohnivého kamene', jak trčí ze skály,“ říká mi mladý student s dioptrickými brýlemi v jednom z barů u mé základny – Sičchangské akademie. „Můj otec říkal, že jsou to bezcenné křemeny. Ale on to byl achát. Později Chanové ty kameny kupovali od místních za směšné ceny a obratem je prodávali za velké peníze. Někteří tak nechutně zbohatli,“ líčí a v obličeji má vážný výraz. Ano, je to tak... Achát, to je první mezi rovnými v řadě zhoubných chorob tohoto krásného kraje. Když jsem před lety skákal autobusem po cestě z Lej-po do Mej-ku, všimnul jsem si očouzených děr do skal na strmých svazích zdejších hor, u kterých se pachtili lidé. Strhaní lidé s prázdnými výrazy. Tehdy jsem si myslel, že jde o nelegální uhelné doly. Teď už ale vím, že to pravděpodobně byly i achátové doly, popřípadě zde docházelo k těžbě některých vzácných kovů.

Už kroniky z 18. a 19. století vypovídají o střetech těžařů s místními divokými „Temnými barbary“ (Wu-man), jak se potomci dnešních Iů nelichotivě označovali. Tyto doly byly rozmístěny na okrajích Liang-šanu, do jeho nitra si nikdo v té době netroufl... Alespoň si tedy nelajsnul v tomto kraji setrvávat déle, než bylo bezpodmínečně nutné. Pokud už někdo do Velkého Liang-šanu vstoupil, pak se jen mihnul po jedné z okrajových obchodních stezek... A navíc k tomu musel mít pádný důvod, protože skutečně šlo o risk ohrožující dotyčného život. Od padesátých let 20. století je však toto místo otevřené všem. Achát je vidět všude. Na ulicích okresních měst, kde jej v surové, nevybroušené formě prodává téměř každý – ať už je to běžný občan, šamanka monyi či bimo. V Si-čchangu je obrovský achátový trh, který denně přetéká zákazníky, kteří lační po matně rudo-červeném kameni.

„Region Pchan-Si je obecně bohatý i na jiné vzácné kovy. Například na titan či vanadium – jde o jedno z nejbohatších míst na světě právě z hlediska těžebního potenciálu těchto kovů,“ říká mi učitelka. „Navíc přibývá vodních elektráren na Yarlongu, která je jednou ze dvou nejdůležitějších řek pro naši národnost,“ dodává. Kontext už není potřeba podrobně popisovat. „Plán o velkém rozvoji západní části Číny... To jsou pořád jenom kecy. Stejně pořád bohatnou jen přístavní města na východě, která de facto ze západní části vysávají přírodní zdroje.“ Podobnou větu jsem slyšel z úst mnoha místních lidí po celém Sečuánu. Hlavou mi ještě proplula slova Ch., když jsme se onehdá vyškrábali k první skalní rytině v Pa-čchienu. „Támhle – to je zlatý důl.“

Na nejspodnějším místě celého achátového řetězce pochopitelně trčí místní. Ti, kteří mají to obrovské štěstí, že mají alespoň střední školu... Tak těch je opravdu jen zlomek. Moje kamarádka P., která studuje v Itálii, je pak jedna z obrovských výjimek... Všichni, kteří studují na VŠ, jsou v drtivé většině případů (dle mých a R. zkušeností) prvními a jedinými z rodiny. Nesmírně si této šance váží... A mají proč. Ti ostatní totiž nemají moc na výběr. Mohou se buď plahočit na poli, odjet na brigádu na druhý konec země, anebo zkusit štěstí v achátovém či jiném dole – často nelegálním. Život se tak stává pastí, kde si musíte vybrat mezi špatnou, hroznou a příšernou volbou...

Kamarádce A., u které jsme přenocovali v Chou-ku-mo, je dvaadvacet let a má toho za sebou už hodně. „Byla jsem v Ťiang-su, taky v Tung-kuanu,“ vyjmenovává známé lokality, kde se koncentruje levná pracovní síla. „A co jsi tam přesně dělala?“ zeptal jsem se. „No... Brigádničila,“ řekla a stočila řeč na jiné téma. O pár týdnů později jsem se od ní na Wej-sinu dozvěděl, že je v Sin-ťiangu. „Ale za pár desítek dní budu zase doma,“ odpověděla na můj dotaz, co jí vedlo na druhý konec země. Sestra A. mi vyprávěla daleko hrůzostrašnější příběh, který se udál nebezpečně blízko jejich životů. „Sestra mého manžela byla unesena. Prostě jednou večer, když se po tmě vracela domů, u ní zastavilo auto. Z něj vylezl muž, kterému v té tmě nebylo vidět do tváře. Přiložil jí na krk nůž a zeptal se: 'Tak jdeš, nebo ne?'. Když se za tři roky vrátila, nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Všichni jsme mysleli, že je dávno mrtvá. Nebyla. Unesli ji jako otrokyni do Austrálie. Tam ty tři roky pracovala jen za nocleh a jídlo. Nakonec se jí podařilo utéct zpět do Šanghaje, kde si vypůjčila nějaké peníze a vrátila se domů.“ Když mi tohle vyprávěla, zatímco její obličej ozařovala jen žhnoucí špička cigarety, ze které neustále mocně potahovala, nevěřil jsem vlastním uším a zíral na ni skrze tmu s otevřenou pusou.

„My jsme kdysi vyrazili za prací do provincie Che-pej. Ale tam nás vypekli a ani nám nedali peníze zpět na cestu domů. Dřel jsem tam jak kůň a k ničemu to nebylo. Od té doby mám podlomené zdraví, mám problémy se žaludkem. Vůbec nemůžu jíst pálivé jídlo, jen rýžovou kaši... A tak se starám o domácnost, zatímco manželka brigádničí venku,“ popisuje mi muž s vlídnou tváří, který mě nasytil u budovy ja-menu místního vládce Nuan-taj-mi v okrese Kan-luo. „Tehdy nám jedna paní, která tam měla malý obchod, dala třicet jüanů. To nás zachránilo. Kdybych mohl, někdy bych se tam rád vypravil a poděkoval jí. Třeba bych ji aspoň pozval na dobrý oběd, nebo tak něco,“ říkal, zatímco se mu na klíně neposedně vrtěla jeho dcera, která právě procházela obdobím vzdoru.

Není tedy divu, že mistní zkouší další cesty, jak se vymanit z tohoto začarovaného kruhu. Cestou za mým malým snem jsem potkával další snící jedince. Se zarputilými výrazy tahali vybavení určené k prorážení a stavbě pozemní komunikace vysoko do kopců. Odtud pak zněly rytmické údery kladivem, popřípadě, pokud se tam dala dovést elektřina, i vysokokadenční a tupé výstřely sbíječek. Po strmých stěnách skal se valily proudy vody, kterou místní používali na promývání nakutané suti, spolu s nebezpečně ostrými kameny, které dopadaly na silnici.

Cestou k Asy Lazziho knihovně jsem narazil na jeden z dolů. Těžko říct, jestli byl legální, neptal jsem se, abych už tak dost frustrované a přiopilé místní zbytečně nedráždil. U paty kopce byly stany s postelemi, proviantem a dokonce i kulečníkovým stolem. Shodou náhod mi zrovna v momentě, kdy jsem toto místo míjel, došly tekutiny. Zašel jsem si do jednoho ze stanů koupit limonádu. Samozřejmě s důlní a vysokohorskou přirážkou. Stan byl plný dětí, jejich matek a dalších chlapců a dívek. „Je mi šestnáct, už ve třinácti jsem pracovala v Šan-tungu,“ říká sympatická holka, která krájí brambory. „No přece brigádničila,“ odpovídá stejně mlhavě jako všechny ostatní dívky na dotaz, co v Šan-tungu dělala. „Tenhle prsten, to je šmejd. Stál jen asi šest nebo sedm set jüanů,“ říká jeden z chlapců, který dívce pomáhá s vařením, zatímco mi svůj malý poklad podává, abych si jej důkladně prohlédl. Mezitím okolo pobíhají děti a zvědavě si Ssynuoa prohlížejí. Jejich oči září. Září opravdu neobvykle hodně... Co se ale s nimi stane, až dojdou do věku, kdy stanou na rozcestí mezi šancí a beznadějí? Slyšel jsem také o opuštěných šachtách nelegálních dolů, do kterých si podobné děti chodily hrát. Tedy alespoň do chvíle, než se šachta propadla a nic netušící duše ve svých útrobách uvěznila na věčnost...

Co by asi udělal Asy Lazzi, kdyby byl na tomto světě. Pokud je ze Zzyzzypuvu vidět sem k nám, musí se utápět v beznaději. „Tahle země... To je ta nejprohnilejší země na tomhle posraným světě,“ vyběhnul za mnou viditelně vyšinutý chlápek z vesnického stavení v okrese Jüe-si. „Ty... Ty jseš reportér, ne? Američan? Že ty jsi Američan... Napiš o tom... Dělej, napiš o tom. Napiš o tom, že ti nahoře mají rádi jen ty, kteří mají prachy. Všem ostatním pak šlapou po ksichtě,“ dodal, než jej jeho věrní přátelé odtáhli stranou. Šlo o dost radikální názor. Ale vskutku, mnoho neviditelných lidí - těch lidí, o kterých si v novinách nepřečtete a ani v televizi je nezahlédnete – žijí život na okraji propasti. A aby toho nebylo málo, nebe nad jejich hlavou se také povážlivě naklání. Nejhorší na tom je, že s tím nikdo nic neudělá... Kromě jich samotných. A to může trvat ještě hodně, hodně... Hodně dlouho. Krvavý achát je sice pěkný, na mém krku či na zápěstí jej však neuvidíte...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(92150)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.