Ztracení příbuzní

Vždy mě fascinovalo, jak se krajina při tom svém ubíhání mění. Krajinou můžou být hory, řeky, klimatická pásma, ale i mentalita a srdce lidí. Když jsem tak zíral na tu proměnu z okna autobusu, přemýšlel jsem i nad tím, jakou roli hraje v tomto napůl plánovaném cestování náhoda. Náhoda řídí totiž úplně všechno, některé její vrtochy jsou však přinejmenším podezřelé. Jak je možné, že jsem náhodou potkal estonské dokumentaristy Arba, Tuuli a jejich dva malé syny zrovna v momentě, kdy byli poněkud ztraceni ve svých plánech a frustrovaní jazykovou bariérou. O existenci lingšanských Iů neměli ani tušení. A byli nadšeni představou, že by v květnu mohli za mnou přijet a spolu bychom mohli něco natočit... Stejně tak se náhodou řídí veškerá má liangšanská setkání... Nebýt těch lidí, které mi ta nevyzpytatelná veličina přihrála do cesty, nenašel bych tady vůbec nic. A stejnou náhodou se řídilo i mé další rozhodnutí ohledně Iského a Chuejského autonomního okresu Wej-šan, který leží v prefektuře Ta-li jižně od stejnojmenného turistického letoviska.

Jen několik minut před tím, než jsem Ta-li opustil, jsem si všiml, že klášter Tchie-ču miao neleží v okrese Wej-šan, ale v sousedním Mi-tu. V ten moment jsem byl trochu nakvašený, jelikož jsem měl menší neshodu s taliským opravářem bot. Mé pohorky spravil opravdu dokonale a jeho čtyřicetiletá praxe byla v jeho zručnosti znát, ale řekl si poměrně nehoráznou cenu za své služby, kterou se mi povedlu usmlouvat na polovinu. I tak to bylo moc. Uklidnil jsem se alespoň dojmem, že jsem přispěl místnímu mistru řemesla, který sám evidentně nebyl kdovíjak bohatý. V okrese Mi-tu jsem tedy navštívil zmiňovaný klášter. Železný sloup s vyrezlou dírou u jeho paty se údajně datuje do období nečínského režimu Nan-čao (byl údajně vztyčen v r. 872, tedy v době, kdy písně z Nan-čao už z dálky zpívaly labutě), který zdejší oblast ovládal v osmém až devátém století n. l. Cestou k tomuto zajímavému místu s nádhernou zahradou jsem na stromku u pole našel poměrně děsivý výjev - dvě panenky připomínající voodoo přivázané k sobě s namalovanými otevřenými ústy dokořán a očima, které přikrývala v případě jedné černá a v případě druhé bílá páska. Všude v okolí voněly cypřiše, na větev jednoho z takovýchto stromů usedl chocholatý pták Avuma. Tak mu alespoň říkají Iové, český, natož čínský či anglický název neznám... Když jsem u vnější zdi kláštera pak našel stopy krve a na zdi přilepené slepičí peří, bylo mi jasné, že zdejší kraj je poměrně divoký. "Co to je? Explodovalo kuře? Zastřelili chlapa v péřovce?" komentoval to Albrecht K. Smuten, známý zakladatel progresivně-metalovo-folkové kapely Tvorba a výtečný kreslíř nejen ve stylu Gigera. Krev i peří jsem v mírně odlišném provedení vídal i po Chladných horách, kde to však měli na svědomí Iové. "To my, Chanové," sdělila mi jedna z okolojdoucích žen.

Večer jsem dlouho nemohl najít restauraci, kde bych se najedl. Až po chvíli strádání hladem jsem přece jen jednu, která zrovna zavírala, objevil. Při placení a odchodu upoutal mou pozornost závěsný kancelář na zdi, na kterém byla fotografie od jakéhosi Je Chuej-tchanga. Byla na ní vyobrazena iská vesnice kdesi v okrese Wej-šan, jméno nebylo uvedeno. Přesně místo, které hledám k porovnání zdejšího dialektu ištiny s tím liangšanským. Po návratu do hotelu jsem po rychlé konzultaci čínského vyhledavače Paj-tu shledal, že jde o vesnici Čuo-mu-lang náležící do jurisdikce severowejšanského městysu Ta-cchang. Druhý den ráno jsem se tam tedy vydal. Doprava nebyla snadná, jelikož přímé spojení do okresu Wej-šan z Mi-tu neexistovalo - a to i přesto, že oba okresy spolu sousedí. Zvláštní, ne však neobvyklé. Musel jsem tedy zpět do Sia-kuanu (alias Ta-li), který však disponuje asi šesti různými autobusovými stanicemi - mimo jiné jihovýchodní a jihozápadní. Musel jsem se tedy opět přesunout na jinou stanici a tam chytit příslušný autobus.

Po příjezdu na místo jsem se ocitl v orientální atmosféře, která připomínala Blížký východ. Nad Ta-cchangem se tyčila velká chuejská mešita, ulicemi korzovaly dívky s šátkem na hlavě a obchoduchtiví čínští muslimové prodávali med, kabelky, pronajímali pokoje v hotelech. Někde tu pramení Chung-che – Rudá řeka. Muslimové jsou ti, kteří nás totiž brzy ovládnou a všechny zabijí, víte? I tady těm to výrazně koukalo z očí... Přísahal bych, že paní v restauraci naproti hotelu, která prodávala pouze chuejské nudle ťüen-fen, mě tímto srolovaným lahodným pokrmem chtěla uškrtit, popřípadě přinejmenším udávit. Tyto nudle k zabíjení bezvěrců už produkovala po šestou generaci a podle jejích slov se jejímu obchodu velice daří. Evidentně ano, v tomto okrese jsem nepotkal jediného bezvěrce s vysokým nosem, bílou pletí a kulatýma očima. Když tato ďábelská osoba zjistila, že mě nezabije, protože jsem patrně nesmrtelný, chtěla mě okamžitě obrátit na svou víru. Rozpoznal jsem to z toho, že se ptala, jestli tam u nás také máme Chueje. Když jsem odpověděl, že nikoliv, začala říkat, že Chuejové jsou dobří – vlastně nejlepší -, jelikož dodržují svá vlastní pravidla žití - mimo jiné striktní hygienu. Na zdi v jedné z postranních uliček visel nápis opatřený arabskou kaligrafií, který sděloval: "Čistota a víra jsou to samé." No chápete to? Fuj! Ještě že jsem měl s sebou magickou konvičku plnou protimohamedánského pohankového čaje, který na tuto zběř působí podobně jako česnek na úpíry. Iové, kteří tuze rádi pečou vepře, totiž do pohanky zcela určitě přidávají i extrakty z vepřových ocásků. Pravda, sice jsem nikdy žádného upíra neviděl, ale v nějaké knize a v televizi říkali, že existují někde na východě, a že pijí lidem krev z krční tepny. A když o tom psali a v kině tuhle dávali ten film od nějakýho Jarmusche, který se prý jako odehrává podle skutečných událostí, tak to přece musí být všechno pravda. Weišanští muslimové a upíři, to je prostě jedna a ta samá pakáž. Všem pijí krev a všechny okolo sebe chtějí změnit na sobě podobné. Rozhodl jsem se tedy od těchto podivných lidí s lajntuchem na hlavě držet dál a v hotelu, kde jsem bydlel a který provozovali Muslimové, jsem se v pokoji zamkl na dva západy. Ještě bych rád dodal, že tito Chu(e)jové jsou zde od časů Kublajchánových, sužují tedy tento poklidný okres již více než sedm stovek let. Z kostí svých obětí si už postavili nepřeberné množství chrámů. To nemohli zůstat v té své Buchaře? Vždyť sem vůbec nepatří! Toto přece není jejich území, ani jejich kultura! A co to bylo za vrtáka, ten Kublajchán, že těmto lidem vůbec věřil? Opravdu mi není jasné, jak to ti nebozí Iové s nimi mohli těch několik set let vydržet – a hlavně přežít, popřípadě nenechat se konvertovat! A nejen to... V době Tu Wen-siouova sultanátu se s nimi dokonce spojit proti armádě zhýralé dynastie Čching. Asi také mají své magické pohankovo-vepřové konvičky. Místní satirický časopis, který zdejší muslimské obyvatele v dosud každém ze svých vydání vyobrazil jako zplihlé údy, a který vychází třikrát denně už nejmíň pět tisíc let, zatím nebyl cílem teroristického útoku. Zdůrazňuji slovo „zatím“. Místní Chuejové totiž dennodenně hrozí, že se všichní v okrese odpálí ve stejný moment a místo zelených hor tu zbyde kráter do pekla, do kterého pak jejich souvěrci z okolních okresů budou ve jménu Jediného svrhávat další bezvěrce. Počet bezvěrců vržených hlavou směrem k věčnému utrpení bude omezen pouze na několik stovek denně, aby se díra do pekla neucpala a mohla sloužit co nejdéle.

Druhý den brzy ráno - už po desáté hodině - byl čas vyrazit na cestu. Dle informací na webu měla do Čuo-mu-langu vést prašná cesta. Již několik měsíců však toto nebyla pravda, jelikož úřady chtějí toto místo, kde většina žen stále chodí v krojích, otevřít turismu. Není tedy vyloučeno, že se Čuo-mu-lang zařadí po bok míst podobných kuejčouské miaoské usedlosti Pa-ša, kde místní mají dokonce nařízeno, že musí denně nosit kroj. Svahy čerstvě ohlodané od těžké techniky mi dávaly za pravdu. Vybetonovaný úsek končil až za vesnicí Sin-šeng, kde se iská usedlost prezentovaná jako "poslední kmen dynastie Nan-čao" rozkládala. Každé takovéto označení s sebou nese pachuť turistického průmyslu, který budí nedůvěru v podobná historická fakta. Byl slunný den a já jsem šplhal cca 20 kilometrů do kopců - z části po nové betonové silnici a z části po lesních pěšinách, kde jsem občas zakopl o nějakou tu hrobku či pastevce, který zrovna dohlížel na své kozy a ovce rozběhlé po na zimu až nezvykle zelených úbočích.

Asi po třech hodinách jsem dorazil na místo. Vesnice ležela na svazích a v údolíčku obklopené místními kopci, na nichž se bez přestání točil les vrtulí větrných elektráren. Spočinul jsem u jednoho domovního vchodu a snědl motivační čokoládovou tyčinku a několik mandarinek. „Co to tu děláš?“ vyrušil mě ze zírání „do blba“ chraplavý hlas pána domu. „Odpočívám,“ následovala prostá odpověď. „A proč neodpočíváš u mě na dvorku?“ pravil rozverně muž, přistavil štokrli a do termosky mi nasypal hrst zeleného čaje. Po chvíli se zjevila jeho žena s nůší zapřenou o čelo. Byl to klasický obrázek menšinových území jihozápadní Číny. Muž seděl na štokrli, pil s bělochem čaj a popotahoval již z třetí cigarety, zatímco žena se lopotila s kukuřicí pro prasata a ještě si našla čas, aby nám přinesla slunečnicová semínka. První, co jsem v ten moment udělal, bylo sepsání asi třiceti běžných výrazů v čínštině, které mají souvislost s dennodenním životem zdejších Iů - např. "díky", "voda", "duše", "já", "jedna", "pokrm" a podobně. Nechal jsem je muže přeložit do zdejší ištiny. "Sie-sie, to my říkáme sie-sie. Stejně jako ni-chao, to je u nás ni-chao," líčil muž jednotlivá slova a výrazy převzaté z čínštiny, dokládající zdejší míru sinizace. Výraz pro "pokrm" zněl stejně jako v Chladných horách, podobně pak osobní zájmena a sloveso „být“ ("nge" v LS ištině / "nga" zde). Ostatní znělo úplně jinak. Shledal jsem tedy, že zdejší jazyk vykazuje něco kolem třiceti procent podobnosti s tím liangšanským. Místní navíc nepřečtou iské písmo, muž dokonce tvrdil, že žádné nemají. Tvrdil také, že zde není bimo, ale toto tvrzení bylo později vyvráceno. Když jsem mu ukázal liangšanskou učebnici, nevěřícně na ní zíral. "Moji potomci jsou učitelé na zdejší základní škole," říkal muž. Naproti báchorkám, že zde nikdo nemluví čínsky, hovořil řečí, která se velmi blížila standardní čínštině s příměsí místní výslovnosti.



Jako první jsem složil kompliment za to, že jeho nově opravený dům má krásné masivní dřevěné sloupy s přenádherně vyřezávanými podstřešními krovy. "To je všechno z Ťien-čchuanu, od Pajů," tvrdil muž. Pajové, jak známo, jsou vynikajícími řezbáři. A v Ťien-čchuanu je truhlářem snad každý. Všechny domy po cestě vykazovaly tyto kvality. Zdejší okres má evidentně dobré územní i estetické plánování. Ve srovnání se značně postpunkovým, mnohdy až apokalypticky vyhlížejícím Sečuánem je toto velkým krokem vpřed. Důvody jsou ale ryze ekonomické. Zatímco zdejší vláda má plán i z tohoto kraje udělat turistickou atrakci – a tedy dbá na autentičnost a estetiku staveb i v této zdánlivě odlehlé oblasti. V Sečuánu, především pak v Liang-šanu, je na prvním místě přežití. „Celkové náklady na takový dům ze dřeva a cihel, včetně práce a dopravy, se pohybují kolem čtyř set tisíc jüanů. Takový dům ale vydrží po několik generací. Dělám to proto, aby mí potomci, kteří již nebudou mít patřičné schopnosti takový dům postavit, tak činit nemuseli,“ vykládal muž, který mě později dole ve vesnici pozval k sobě domů na večeři při čekání na bývalého starostu, jehož stavení bylo dosud jediným místem, kde šlo přečkat noc. Nové betonové domy v Liang-šanu se vejdou do sta tisíc jüanů. Z Liang-šanu v dohledné době nikdo turistickou destinaci neudělá – a o to všechno tady jde. „To, že domy jsou částečně ze dřeva má svůj prostý důvod. V kraji, jako je tento, v nich v zimě není chladno a v létě zase ne vedro,“ pokračoval muž, který stejně jako zbytek vesnice nosil příjmení Pi. „A to je hlavní výhoda oproti betonovým stavením. Ta investice se vyplatí. I když jeden takový sloup,“ ukázal na jednu z četných podpěr, „stojí dva tisíce jüanů.“ Domy v této vesnici měly prohnuté prejzové "čínské" střechy - na rozdíl od těch cedrových liangšanských. Tento architektonický směr jünnanských Iů byl prakticky totožný. Jižněji pak domy spíše připomínaly pevnosti. Večeře sestávala ze zeleniny, vepřového, tofu a pálivých nudlí, které byly zjevně převzaté od Chuejů – vše místní výtečné produkty. Ne jako ten neutírající ručník, který jsem před pár měsíci zakoupil v Si-čchangu. Na oplátku jsem jim věnoval své ovoce a několik liangšanských pohankových „cihel“.

Místní ženy kromě krojů nosí na hrudi i speciálně upravené igelitové pytle, jejichž účel mi ušel – patrně ale šlo o pracovní oděv. Po rozhovoru s prvním starším pánem jsem sešel dolů do vesnice. Kromě tří uhihňaných žen, které každá v odění jiné barvy zpracovávala kukuřičná zrna na práškovou mouku určenou ke krmení prasat, krav a ovcí, všichni působili poněkud plaše – obzvláště nervózní byly z mého fotoaparátu. Říkal jsem si, že to teprve bude pořádné peklo, až sem budou proudit davy fotografií-barevně-oděných-domorodců-chtivých výletníků. Jak dalekosáhlý zásah do místní komunity bude mít tato změna, na to se můžeme přiučit např. v již tolikrát omílaném Li-ťangu. Nová silnice zdejším lidem značně usnadnila život, nemusejí již vše nosit na svých čelech a zádech, popřípadě využívat služeb oslů. Zároveň jim ale v budoucnu přinese starosti.

Stavení ve vesnici jsou vskutku impozantní. Některá z nich jsou stará až tři stovky let. Jejich průčelí zdobí motivy, které mají souvislost především s chanskými zvyky - jeřábi nosící štěstí, monády a trigramy. Někde jsou uvnitř dvorce do prasklin v podpěrných sloupech zapíchána pera zdejších ptáků, což je zvyk (či čínskou socialistickou řečí mi-sin) nejen národnostních menšin. Při posezení u čaje jsem se od dalšího místního pána dozvěděl, že dříve muži nosili kalhoty s extrémně širokými nohavicemi. Stejně jako hipísáckým zvonáčům i těmto kalhotám patrně víceméně odzvonilo. Všichni muži jsou oděni v uniformní "chanský" styl, jak sami říkají. Ptal jsem se i na soužití Iů s Chueji dole v městysu. Přece jen, nebyl jsem zvyklý, že iské území připomíná svou atmosférou arabský svět. "Naprosto v pořádku, jen několik zvyků je jiných - například nejedí vepřové," odvětil muž. "To jim zakazuje jejich svatá kniha," řekl jsem. "Ne, tak to není. Toto má jasné historické důvody. Chuejové jsou totiž potomky vepřů," vytáhl muž jako eso z rukávu starou známou pověru, která je citovaná i v „odborné“ literatuře věnující se Chuejům, potomkům arabských obchodníků, jejichž geny se napojily na čínskou krev. K dobru přihodil i historku o jakési dívce, kvůli které toto všechno je tak, jak to je. Historce jsem ale moc nerozuměl, jelikož čínština tohoto muže nesla tvrdý jünnanský přízvuk. Mezitím neustále nad ohništěm, které bylo ze tří stran obklopeno prkny na spaní, a které nemohlo být více odlišné od liangšanského gaku, žíhal vodu za účelem zalití zeleného čaje, jehož jsem ten den musel vypít několik litrů.

Když jsem místním ukazoval svou učebnici nuosuštiny a přečetl z ní několik vět, všichni do jednoho říkali, že to musí být jazyk Li-suů. Tato pozoruhodná národnost má skutečně k Iům blízko – jak etnicky, tak lingvisticky. Pozoruhodný je také příběh jejich původního písma, které bylo později nahrazeno poněkud unikátní latinkou. Původní písmo mezi léty 1924 a 1930 vytvořil rolník jménem Ngua-ze-bo, který jej (prý) odvodil z čínštiny, nasiského piktografického písma Tung-pa a Ke-pa. O Li-suech snad ale v některé z příštích kapitol.

Byl příjemně chladný lednový podvečer a světlo se opíralo do okolních střech a sněhobílých či hrubých hliněných fasád. Oklikou přes vydlážděné, stísněné stupňovité uličky jsem došel ke zdejšímu buddhistickému chrámu, který byl toho času v opravě. Před ním bylo basketbalové hřiště s vyskládanými trámy z právě strženého domu. „V okolí jsou hlavní dvě náboženství – buddhismus a taoismus,“ říkal mi bývalý starosta – toho času v důchodu. Když jsou turisté, dělá průvodce. Ve zbytku času pase kozy. „Denně ujdu tak deset kilometrů,“ říká hrdě. „Cena za jednu 'hlavu' je různá, tamhleta malá by byla za několik stovek. Zato tenhle, ten by byl za deset tisíc. Měl jsem i tři krávy, ale prodal jsem je za třicet tisíc,“ doplnil. Ze zmiňovaných náboženství patrně pochází i místní legenda o draku, jenž má hnízdo na specifickém místě kdesi nad vesnicí. Je tam výduť do stromu, jeskyně a stéla v čínštině. Řeč se stočila k místní instituci bima. „Ve vesnici máme dva,“ popřel pán domu slova muže z vršku. „Například když při porcování vepřového masa nejsou jeho linie jeho tkání v pořádku, musí se zavolat bimo,“ vykládá muž. „Bimo pak obětuje nahoře u kláštera,“ pokračoval. Je tedy jasné, že zdejší instituce „intelektuála z hor“ je v těsném sepětí s místními dvěma hlavními náboženstvími. Dle pana Pi Pao-singa zdejší bimo nečte a snad ani nemá kanonické knihy. „Úřad“ se předává z generace na generaci, nicméně bimem zde údajně, na rozdíl od většiny těch liangšanských, není člověk celý život. Pokud kněz-šaman ucítí, že už to není to pravé bimovské, nechá se „vyměnit“. Konverzaci jsme zakončili tím, že zdejší Iové, kteří si říkají „Lalupa“, se považují za potomky Mengů z Meng-čaa, jednoho z kmenového útvaru „čao“, ze kterého se později vytvořil nečínský režim zvaný Nan-čao. Pochopitelně, tak jako každý kmen, se i tito „Iové“ považují za ty „pravé původní“ a dle jejich legend vzešli právě odtud – snad zpod posvátné taoistické hory Wej-pao šan, která leží několik desítek kilometrů jižněji. Je to skutečně zajímavé, tento „vnitřní nacionalismus“, který panuje i uvnitř jednotlivých podskupin Iů. Každý přece ví, že jejich kolébkou jsou hory Wu-meng šan v oblasti dnešní jünnanské městské prefektury Čao-tchung. Tam je i Zzyzzypuvu, místo, kam se duše zemřelých v ideálním případě pokojně navrátí. Zdejší oblast je etnologovo, lingvistovo a antropologovo peklo i ráj zároveň. To zašmodrchané klubko příbuzností a otázek původu jen těžko někdo rozmotá... Velké rozdíly panují i mezi Ii v samotné prefektuře Ta-li. Kousek severněji už leží vesnice, jejíž slovní zásoba je podobná s tou zdejší snad jen ze šedesáti procent.

Mezitím venku padla noc a nebe zaplavila jednotlivá souhvězdí, zatímco nás hřála galaxie řežavých uhlíků v kyblíku na zemi. Spolu s barevně oděnou babičkou, jejíž otravný hlas zněl do noci ještě za třetí hlídky, jsme se dívali na obří plasmové televizi na nějaký čínský seriál, kde lidem nezdravě bílé pleti po bradě neustále tekla nepřirozeně světle červená krev. Nad domem visel Orionův pás, a tak bylo třeba jít na kutě a v bádání pokračovat až druhý den. Před usnutím jsem si uvědomil, jak daleko jsem se to vlastně dostal. Divný běloch jezdí po čínském jihozápadě a místním vysvětluje lingvistické a kulturní rozdíly mezi jednotlivými kmeny a větvemi jejich vlastní národnosti. Většina zdejších v Chladných horách nikdy nebyla. A většina těch liangšanských nebyla a asi ani nebude zde. „Chtěla bych také navštívit ostatní Ie,“ psala mi na WeChatu P., liangšanská Ika z Itálie... Opět mě popadla světlá chvilka, ve které jsem uzřel v nebývalé čistotě, jak je můj život posledních několika let, především pak měsíců, neobyčejně a úžasně šílený...

Ráno mi pan Pi udělal výtečné nudle. Čuo-mu-lang se dral z ranního oparu, vzdálený tlumený štěkot psů, který mně provázel po celou noc, utichl. Otravný kohout, který se tísnil v klícce před mými dveřmi, zastal roli brzkého ranního budíku. „Nemohl jsem spát, jsem vzhůru od čtyř,“ říkal pan Pi. Při jídle jsme klábosili o všem možném. Pan Pi vykládal, jak se Velká kulturní revoluce dostala sem. Jak jeho otec byl v Kuo-min-tangu a on tudíž měl (snad naštěstí) zákaz vstupu do rudých gard. V liberálních osmdesátých letech však do strany přece jen vstoupil, byl dokonce dvakrát v Pekingu zastupovat zdejší lid... Čas se nachýlil a já jsem se musel rozloučit – pokud jsem tedy chtěl seběhnout do údolí co nejrychleji a odtud pokračovat dále do Wej-šanu. Ani na mé naléhání si pan Pi ode mě nevzal peníze. Slíbil jsem mu tedy, že o něm alespoň napíšu.

Za dvě a něco hodiny jsem už skutečně seděl v plechové krabici, kterou řídila muslimka s velkýma „perskýma“ očima. A řídila jako chlap, zkušeně rajblovala tuhou řadící pákou, neváhala ani komentovat zmatené dění na silnici. Vůz pohlcoval statické obličeje postávající u cesty za účelem jejich přepravy do zvolených destinací. Tam je zase vyvrhával zpět na cestu. Celý okres byl neuvěřitelně zelený. Barvou islámu svítilo snad všechno. Města, městysy a obce po celou dobu mých cest před mýma očima střídají své kulisy, cesta spolu s náhodou jsou režisérky celé této hry. Dřív jsem si hodně let myslel, že všechna tato místa jsou víceméně stejná... A ona na první pohled skutečně jsou. V poslední době však začínám pociťovat, jak jsou bytostně jiná. Jak je obklopuje úplně odlišná atmosféra a v jejich ulicích žijí unikátní lidé...

Okresní město Wej-šan je velkým ku-čenem. Prý i známým, ale moc cizinců sem z Ta-li nezavítá, byť je to poměrně blízko. Turistický průmysl narouboval na Wej-šan nálepku „hlavního města dynastie Nan-čao“. Hned první cedule hlásá, že sídlo bylo založeno za dynastie Ming. Tak nevím... Centrum je tradičně vyspravené ve stylu „napodobit staré“ (fang-ku), nicméně v okolních uličkách jsou mraky perfektně zachovalé tradiční architektury. Z auta jsem vystoupil v místě zvaném „Tchu-kuan cchun“, tedy „Ves místního úředníka“. „Ten dávno lehl popelem,“ dostal jsem odpověď od staršího pána, který v náruči nesl malou vnučku na otázku, zda zde není původní budova ja-menu. Domy místních, u nichž je to explicitně napsáno, lze zdarma navštívit a prohlédnout, což jsem ocenil jako velké plus. Na nančaoském náměstí, které bylo poseto zevlouny nad šálky čaje a obrovskými dýmajícími bambusovými bongy, jsem si do hlavy zarazil místní specialitu – nudle jou-fen.

Místo je mnohem méně komercializované než Ta-li či Li-ťiang. Narazil jsem na starou, téměř rozpadlou budovu s nádhernými dřevořezbami. Na schodech před ní seděla stará žena a cvakátkem si uštípávala nehty na nohou. Z ruiny nad její hlavou asi na vteřinu vykoukla opice, vpravo se mihla bílá kočka, která se posadila na jeden z trámů a znuděně civěla před sebe. „Vy... Vy doma chováte opici?“ zeptal jsem se paní. „Jakou opici, prosím tě? To se ti něco zdálo.“ otráveně mě utřela a dále se lao-wajem nebavila a vrátila se k ocvakávání nehtů na nohou. I v opravené čtvrti člověk najde hodináře, peřináře, kořalečníky, provazníky a čínskou medicínu. Mezi tím vším byl malý bar s názvem „L'amour innocent“, vedl jej čínský alternativní pár – dívka z Pekingu s vytetovanými hvězdami a lodí mimozemšťanů na dlani a chlápek ze Šanghaje, který měl dlouhé vlasy pečlivě stažené čelenkou. Svou osmahlou pletí připomínal zdejší národnostní menšiny. Oba mě pozvali na kafe. Novodobí čínští nomádi mají v plánu vydělat nějaké peníze a pak kočovat dál do Jihovýchodní Asie. Kolik asi takových mladých Číňanů je? „A jste poslušní k rodičům?“ zeptal jsem se. „Ano,“ následovala odpověď. „Na čínský nový rok se nevracíme. Ale zavoláme jim.“

Ten večer jsem se přesunul do nepříliš vzdáleného okresu Nan-ťien, kde jsem v malé restauraci naproti nádraží konečně pozřel západojünnanskou specialitu – nudle er-s'. Muž, milovník historie, se chlubil, že za posledních pět let do jeho obchodu zavítalo cizinců nejméně ze sedmi zemí, kteří tudy projížděli. Koktal a byl takový usmátý. Vykládal, že pokud má územně-správní jednotka podíl národnostních menšin více než čtyřicet procent, musí to být ze zákona samosprávná. Zdejší Iové prý už isky neumí, o čemž jsem se měl v následujících dvou dnech sám přesvědčit.

V tomto okrese má v sobě mnoho místních názvů zakomponováno zvíře z místního dvanáctičlenného zvěrokruhu. Za názvem následuje výraz „ťie“ (ulice), která se však podobně jako v sečuánštině i v jünnanských dialektech čte jako „gaai“. Vše prý začalo ve vesnici Fugaai (Chu-ťie - iniciála „h“ se vyslovuje jako „f“), kde má být nějaká stéla či co. Jen pro pořádek - totemovým symbolem Iů je tygr. Asijské kalendáře jsou z velké části lunisolární. Po příjezdu pod kopec, na kterém trůnila jedna z místních důležitých zastávak karavan na „Cestě koní a čaje“ (čcha-ma-ku-tao), se charakter ukazatelů měsíců a roků ukázal ve své plné kráse. Na obloze totiž v ten samý moment zářil měsíc i pálilo slunce. Bylo půl druhé odpoledne.

Když jsem vyšplhal k vesnici s dřevěnými domky, jejíž „hlavní třídou“ byla nově vyspravená dlaždicová cesta koní a čaje, zjistil jsem, že tu z pozice liangšanské logiky něco nehraje. V Liang-šanu se v horách většinou drží Iové, v údolích pak Chanové a ti z hor, kteří se rozhodli nehostinné prostředí opustit a přimknout se ke způsobu života většinové národnosti. V Chu-ťie nebyla ani jedna iská rodina. Anebo alespoň to tvrdili místní. Před obchodem se smíšeným zbožím jsem jednu Iku potkal, isky neuměla. V jedné uličce mezi domy byla studna s čirou vodou. Podobných zde bylo několik. Na vše dohlížel obrovský, několikasetletý strom. Centrem všeho byl ale chrámek bohů hor (šan-šen-miao), ve kterém zela stéla popsaná zdejší variantou iského písma. Byly na ní vyryty jména všech zvířat zvěrokruhu. Evidentně však nebyla původní. Odkud se vzor vzal a kde je původní stéla nikdo z místních nevěděl. Koluje zde legenda o černé tygří hlavě a chrámu, ale nic z toho se přede mnou nematerializovalo. Nikdo stélu ani nebyl schopen přečíst. Ale všichni zdejší Chanové poctivě u iské stély zapalovali vonné tyčinky a obětovali něco alkoholu. Zdejší prostředí bylo nádherné a čisté – mezi rýžovými poli rostly třešně. Pozdně odpolední slunce promítalo stíny stromů na hliněné fasády zdejších domů, které tak připomínaly minimalistické biografy. Když jsem seběhl zpět dolů do údolí, tam se to jen hemžilo Ii. Od Chanů byli k rozeznání jen tím, že měli o stupeň tmavší pleť. Isky neuměli ani mladí, ani staří. Obecně jsou mnohem usedlejší a méně divocí, než jejich vzdálení bratranci z Liang-šanu. Prostě dokonale sinizovaní. Nabídli mi čaj a večeři, já jsem však musel pospíchat dále. „Zkus to třicátého v An-tingu. Taky tomu místu říkáme Šu-ťie. Koná se tam velký trh,“ poradil mi plešatý podsaditý muž, která měl na prostředníčku neumělé vybledlé tetování znaku „ťün“ - „nanejvýš moudrý muž“. Rady nanejvýš moudrých mužů se sluší poslechnout. A tak když jsem se svérázně ubytoval v nedalekém městysu Wu-liang-šan, kde mě majitel hotelu do mého pokoje navigoval po otevřeném baráku přes mobil, dal jsem si na terase pivo a spřádal plány na příští dny.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(66582)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.