10.10.2012, 14:08 | Zobrazovat výběr fotek Gansu  Cikáni  Etnografie  Čína  Lanzhou  Článek  

Wu Ťing-šan: „Čínští Cikáni“ na Hedvábné stezce

(aneb trošku antropologie/etnografie s čínskými rysy)

Na severozápadě ČLR žije společenstvo kočovných lidí, vydělávajících si na své živobytí věštěním. Jejich způsob života se v jistých aspektech podobá cikánskému životu, a proto je také lidé často označují za „čínské Cikány“.

Komunity takzvaných „čínských Cikánů“ jsou roztroušeny hlavně ve čtvrti města Lan-čou zvané Čching-paj-š‘, v Mo-š‘-kou v okrese Ku-lang, v Si-ta-tchanu v Tibetském samosprávném okrese Tchien-ču a dalších místech. Celou komunitu tvoří přibližně 550 rodin a více než 2500 obyvatel. Protože však žijí většinou pospolu s původním obyvatelstvem, jsou tím původní zvyky a tradice „čínských Cikánů“ značně ovlivněny. Pouze vesnice Süe-ťia-wan v okrese Jung-teng zůstává osadou „čínských Cikánů“, která je těmito vnějšími vlivy poměrně nedotčená, a tak si ji autor studie zvolil za klíčové místo pro svůj výzkum.

Říká se o nich, že mají vlastní jazyk a zvyky, neuzavírají sňatky s jinými národnostmi a každá rodina přináší obětiny svému vlastnímu božstvu. Pokud jde o jejich původ, mnozí se domnívají, že pocházejí z původních domorodých kmenů národnosti Miao, a tak obětují božstvu Čch‘-jou; někteří si myslí, že jsou potomky národa Sü-cu z Chu-siangu, a proto se u nich zachovala tradice věštění; a nakonec se najdou i tací, kteří věří, že jsou přistěhovalci z pohraničí dnešní provincie S‘-čchuan, a zdůvodňují tak podobnost svého jazyka, písma a zvyků s tamními lidmi. V posledních letech se na základě událostí z roku 1721, týkajících se migrace Cikánů do Číny přes Sibiř, objevily určité pochybnosti ohledně jejich pokrevních pout s Číňany...

Ve vesnici Süe-ťia-wan je celkem 109 domácností s 511 obyvateli, ke čtyřem nejčastěji se vyskytujícím příjmením patří Liou2, Liou3, Kao a Che. Lidem se stejnými zvyky říkají „jang-pchan“ a příchozí zvenčí jsou zváni „chuo-ťia“. Ve vesnici se mezi obyvateli náležejícími k „jang-pchan“ navíc ještě vyskytují méně častá příjmení jako např. Kuo, Chao a další, kromě toho je ve vesnici několik domácností „chuo-ťia“, kteří jsou však s místními „jang-pchan“ spřízněni sňatkem. A právě proto lze o vesnici Süe-ťia-wan tvrdit, že je vnějšími vlivy nejméně dotčenou osadou „čínských Cikánů“ v ČLR.

Poněvadž se obyvatelé vesnice Süe-ťia-wan tradičně živí věštěním, lidé jejich mužské příslušníky nazývají „Kua sien-šeng“ nebo „Suan-ming-te“, příslušnice ženského pohlaví pak „Suan-kua-pcho“ či „Kua-kua-pcho“. Ženy opouštějí osadu a věští jinde ve městech či vesnicích častěji než muži, proto si je ostatní lidé také častěji pamatují. Ženám narozeným ve vesnici Süe-ťia-wan říkají lidé „Jung-teng-pcho“, ženám z okresu Ku-lang pak „Ku-lang-pcho“. Kromě toho jsou i ženy, které umí vyvěštit jedinci dobré či špatné znamení z kostí, a proto je lidé z oblasti Che-si kvůli jejich schopnostem nazývají „Čchuaj-ku-pcho“. Nicméně nejrozšířenějším označením těchto osob je výraz „Man-c‘“ anebo „Man-pcho-c‘“ (jde-li o ženu). Těmto označením se ženy nijak nebrání, naopak si tak často říkají samy.

Povídá se, že obyvatelé vesnice Süe-ťia-wan, muži i ženy bez rozdílu, mají ve zvyku vydávat se z osady ven a věštit na jiných místech. Jsou totiž hluboce přesvědčeni, že je nutno se aspoň jednou za tři roky vydat na dalekou pouť, jinak je může stihnout trest „sežehnutí ohněm“. Proto se každoročně vydávají na potulku. Třeba jako malá Che Šeng-lien z rodiny, která nemá žádnou půdu k obdělávání, a tak musí spolu s rodiči a sourozenci celý rok pobývat mimo domov, až do svátku osvobození ČLR. Che Šeng-lien je devět let, její starší sestře již osmnáct, obě doprovázejí rodiče na kočovných výpravách. Aby si zachovali tvář, všichni naoko tvrdí, že se věnují věštění, ve skutečnosti však jde o pouhé žebrání.

Záhy po osvobození ČLR dostali lidé v Süe-ťia-wan domy a půdu, čímž nesporně získali životní jistoty, ale zhoršení či zlepšení jejich ekonomické situace nadále velmi úzce souviselo s jejich povoláním věštců. Jakmile se v jejich životě objevil nějaký problém, v hojném počtu opouštěli osadu, což se zřetelně projevilo v prvních letech po vítězné revoluci a v době tříleté přírodní pohromy.

Ještě dnes lze v některých vesnicích okresu Jung-teng při bujarých venkovských slavnostech, konaných vždy v době prvního lunárního měsíce, spatřit v průvodu několik postav převlečených za „Man-pcho-c‘“. Jejich kostým není vždy úplně stejný, ale pokaždé drží v rukou panenku. Pobíhají okolo, občas chytí některého z přihlížejících a řeknou mu: „Nech si ode mne věštit, jsi člověk se šťastným osudem, od nynějška budeš mít jen samé štěstí a bohatství. Pojď, rychle, podaruj mému děcku pár drobných.“ Pravým účelem je získat příspěvek pro slavnostní průvod, ale z určitého pohledu lze říci, že důvody, proč věští obyvatelé vesnice Süe-ťia-wan, zanechaly svou stopu i u lidí z okolních vesnic.

Díky politice „uvolnění restrikcí ve vesnické ekonomice“ doznal život lidí z vesnice Süe-ťia-wan v posledních letech zjevných zlepšení. Přesto mají lidé z vesnice Süe-ťia-wan k dispozici v průměru jen 1.32 mu obdělávatelné půdy, kterou navíc často ohrožuje povodeň. Také kvůli častému suchu a nízkým srážkám bývá půda neplodná a výnos obilnin je z každého mu půdy nízký. Nelze se tak spoléhat jen na příjem z obdělávání půdy a pastevectví, protože nemůže samozřejmě uspokojit jejich stále rostoucí životní potřeby. Proto si zvyšují svůj příjem tradičním věšteckým řemeslem, které je při ekonomické struktuře vesnice Süe-ťia-wan stále zásadní podpůrnou čínností.

Kdy asi započala ve vesnici Süe-ťia-wan tradice věštění? To nejsme schopni přesně určit, ani v textu „Geneaologie rodu Liu3“ zkompilovaném v třetím roce vlády éry „Kuan-sü“ (1877), kde je záznam o jejich předcích „sídlících po několik generací v Si-liou-čchü, Süe-ťia-wan.......živících se zemědělstvím“, není o zvyku věštění žádná zmínka. S touto vesnicí je spojeno i příjmení Che, původně pocházející z Jao-ťie-si-pching-šan, ale ani tady nemají ve zvyku věštit. Z toho bychom mohli vyvozovat, že důvodem věštění byl s největší pravděpodobností nedostatek orné půdy, kdy místní žijící v chudobě vídali čas od času jiné lidi věštit a snadno tak přicházet k penězům, proto je následovali, posléze jejich způsob živobytí napodobili, vzájemně se ovlivňovali, a věštění se tak stalo v Süe-ťia-wan vesnickou tradicí. I v posledních letech totiž, jen co se do vesnice Süe-ťia-wan provdaly dívky patřící k „chuo-ťia“ a jednoho dne spatřily ostatní, jak odcházejí z osady věštit a mají tak velký příjem, okamžitě se k věštkyním přidaly. Ze začátku chodily v doprovodu ostatních, ale časem se i z nich staly „věštkyně z povolání“.

Z toho, co jsem se dozvěděl od obyvatel Süe-ťia-wan, patří k hlavním způsobům, jak předpovědět celý váš osud, věštění z data narození, čtení z ruky či čtení z obličeje atd. Pokaždé se postaví na „své“ místo, hrají na bambusovou flétnu, tlučou na svůj san-cchaj-pan a lákají k sobě zákazníky. Někteří z nich s sebou nosí klec se speciálně vycvičeným ptákem, který slouží jako „pomocník“ k předpovídání osudu z data narození. Někteří také používají k věštění knihy jako „San-mang-tchung-chuej“, „Jen-chaj-c‘-pching“, „Wan-nien-li“ a další. Při věštění pak zapisují na „Chuang-piao-č‘“ takové věci jako jsou znaky „nebeských kmenů a pozemských větví“, „datum narození“, „dvanáctero zvířat zvěrokruhu“ a „Ču-šen-chuej-pi“. Pokud je však člověk při věštění pečlivě pozoruje, zjistí, že nejde o nic jiného, než prachobyčejné triky šarlatánů, které ve skutečnosti neodhalují žádná skrytá tajemství.

Takzvaní „moudří věštci“ jsou především dobří v pečlivém pozorování jedince, umí se většinou soustředit se na to, co jim o sobě vypoví, jsou nadmíru výřeční a poměrně přesně umí vytušit, co má člověk na duši, co jej právě trápí, odhadnout jeho věk a rozlišit psychologické charaktery lidí z různých společenských vrstev. Zároveň umí vyjádřit naprosté porozumění a projevit empatii k různým myšlenkovým a citovým pochodům svých zákazníků, a vřelými slovy je zcela uchlácholit i povzbudit. Kromě toho, často při věštění recitují jakési říkanky, které pak podrobně ozřejmí a využijí k tomu, aby se mohli jednoduše vkrást do mysli nepříliš vzdělaných lidí a přesvědčit je, že v moudrech, která sypou z rukávu, se ukrývá jakási hluboká a nezpochybnitelná pravda.

Například energické mladé lidi soustavně utvrzují v upřímnosti a poctivosti, v tom, že se na lidi s vyšším společenským postavením nemá hledět s přemrštěnou úctou a na lidi s nižším postavením naopak s despektem, aneb „měj rád chudého jako sebe samého“.

Ale i když se člověk k lidem chová dobře, nemusí se mu vždy dostat zasloužené odezvy. Takové prohlášení každého přiměje k souhlasnému pokyvování hlavou a přitakávání. Když skončí s tímto svým oťukáváním, často dodají: „Teď se ti nedaří a nikdo ti nerozumí, ale každý dobrý skutek je vždy po zásluze odměněn, od nynějška se všechno v dobré obrátí, aneb „zraješ jako jujuba, čím jsi starší, tím jsi menší nekňuba“. Když dopoví několik podobných vět, každý se přirozeně začne cítit šťastně a nebude přemýšlet, zda je na těchto řečech byť jen zlomek pravdy.

Jindy zas jde o mladého člověka, který plánuje svatbu a často úzkostlivě vyhlíží svého budoucího partnera v naději, že to bude ideální nápadník, přičemž muž i žena bez rozdílu tuto životně důležitou událost nadmíru psychicky prožívají, jednou jsou nahoře, podruhé dole. Věštci se na jejich psychický stav zaměří a při věštění k nim zaujmou vřelý a pozitivní postoj. Pokud je zákazníkem mladá žena a věštec ví, že její snoubenec je o několik let starší, řeknou jí: „V budoucnu tě bude velmi milovat a dobře se o tebe postará.“ Pokud je zákazníkem muž a jeho nastávající je o několik let starší, řeknou mu: „V budoucnu se ti postará o domácnost a ty si v životě nebudeš muset s ničím lámat hlavu.“ Nakonec vás ještě povzbudí: „Čapni šanci za pačesy, žádný strach a žádné běsy.“ Klidně začněte strojit svatbu, všechno bude v nejlepším pořádku! Ajajá, opravdu se k sobě hodíte jak dva holoubci, tak rychle ruku v ruce přes práh domu, letos svatba, napřesrok děti, začas vnuků jako smetí“. A pokud se jich ještě zeptáte, kolik těch dětí budete v budoucnu mít, chvíli vám budou číst z ruky a pak s úsměvem sdělí: „Hm, vy jste opravdu dítě štěstěny. Jen se podívejte - zrnko rýže vprostřed dlaně – od každého jedno mrně.“ A takto vám dopřejí zaradovat se z celého srdce.

Samozřejmě, že nemůžou mazat med kolem úst úplně všem. Pokud vidí, že se příchozí tváří ustaraně, řeknou mu: „.Štěstí se od tebe odvrátilo, je špatný čas a špatné místo. Jako když v hloubce vprostřed řeky leží zlatá cihla, ale ty nemáš loď, na které bys pro ni doplul. Dnem i nocí přemýšlíš, co je špatně, ale ničeho se nemůžeš dobrat.“ Ale k tomu vám hned dodají, že v budoucnu se všechno obrátí k lepšímu, že všechno zlé je pro něco dobré, a jak se říká: „mraky se rozplynou a sluneční paprsky opět prozáří oblohu.“ Ať uděláte cokoliv, všechno „půjde jako po másle“ a v budoucnu vám jistě někdo vlivný nabídne pomocnou ruku.

Celkem vzato, na věštění lidí z vesnice Süe-ťia-wan není nic záhadného, vždy jen velmi pozorně pozorují svůj protějšek, snaží se odhadnout jeho stav mysli a pak se zaměří na to, aby mu poskytli útěchu a povzbuzení, čímž zákazníkovo vědomí dojde rozličného stupně uspokojení. Proto je také většina věštců z povolání z vesnice Süe-ťia-wan často vyššího věku, kdy citlivě vnímají myšlení a překypují životními zkušenostmi.

Obyvatelé vesnice Süe-ťia-wan mají většinou tmavší obličej a červené líce, jejich charakter je prostý a poctivý, v mnohém se tak neliší od svých sousedů. Jedinečný je však jejich styl oblékání a česání.

Před revolucí si dospělé ženy z vesnice Süe-ťia-wan vyčesávaly své dlouhé vlasy na temeno, do vysokého drdolu, který pak skryly pod černým šátkem. Starší ženy si zase celou hlavu omotávaly delším kusem látky. V mládí též podstupovaly obvazování nohou, ale při pohledu shora bylo zjevné, že nejde o tradiční rozšířený způsob do „trojúhelníku“, nýbrž jejich chodidlo často připomínalo „úzký obdélník“. Obávám se, že to sloužilo nejen ke splnění tradičních dobových představ o „malých nožkách“ jakožto základním pravidlu ženské krásy, ale hodilo se to i ke každoročnímu kočovnému způsobu života, čímž vznikl nový unikátní styl. Obouvaly si botky se zvednutou špičkou, zvané „býčí rohy“, důvodem nejspíš bylo, aby při dlouhých cestách co nejvíce ochránily tuto část obuvi před opotřebením.

Muži z vesnice Süe-ťia-wan si oblékají „čchang-pchao“, ženy zase „ta-ao“, která vpředu zakrývá kolena, má vysoký vyšívaný zdobený límec a trochu připomíná oděv „čchi-čuang“, který za dynastie Čching nosily ženy mandžuské národnosti. Až do sedmdesátých let 20. století se oblečení obyvatel Süe-ťia-wan stále lišilo od oblečení obyvatel sousedních vesnic, dospělí, muži i ženy bez rozdílu, nadále nosili dlouhý kabát „ta-ťin“, který sahal až po kolena. Konce nohavic pánských kalhot byly široké a dámské kalhoty v rozkroku volné, navíc si ještě všichni omotávali nohy. Až v posledních dvou desetiletích tyto zvláštnosti v oblékání postupně vymizely.

Obyvatelé vesnice Süe-ťia-wan běžně mluví čínsky, ale k tomu mají navíc ještě svůj zvláštní „tajný jazyk“, kterému rozumějí jen oni sami. Například otec se řekne „ken-c‘“, matka „mo-c‘“, hlava „tching-kung“, oko „“čao-kung“, slepice „kou-čang“, prase „ťiang-ke“ a tak dále. Kromě toho je část jejich slovní zásoby dále tvořena výpůjčkami z různých dialektů čínštiny, např. had se řekne „pchi-tchiao-c‘“, strom „caj-c‘“ atd. I v dnešní době, jakmile jdou lidé ven za prací anebo do jejich rodiny přijde host, používají stále tento svůj „tajný jazyk“. Když jsme zde například s mou nastávající ženou prováděli výzkum a přišli jsme do domu jedné z místních rodin a hostitel o našem vztahu nevěděl, vždy se zeptal našeho průvodce: „To je jeho ‚jen-čch‘-c’‘?“, čímž měl na mysli „To je jeho snacha?“ Byl to způsob, jak se vyhnout nemístné přímé otázce, která by mohla uvést protějšek do rozpaků. Rovněž při našem výzkumu, který se týkal věštění, nechtěli mnozí přiznávat skutečnou situaci. Když jsme se ptali jedné starší paní, kolikrát za rok odchází její snacha věštit, zprvu řekla, že jen jednou, a teprve po chvíli nám prozradila, že dvakrát. Protože snacha právě vstoupila do místnosti, zeptali jsme se přímo jí a zaslechli jsme, jak stará paní nevzrušeně prohodila: „mej-tchang-kuan“, což znamená „dvakrát“. Její snacha se k nám otočila a okamžitě odpověděla: „dvakrát“. Poměrů neznalý člověk tak nemůže vůbec tušit, že mezi nimi právě úspěšně proběhla skrytá výměna informací.

„Tajný jazyk“ obyvatel Süe-ťia-wan, kterému se také říká „šao-ťü“, mění určitá pro porozumění klíčová slova uprostřed věty v čínštině do té míry, že vlastní výpověď je pro jedince odjinud jen těžko srozumitelná. Takto se místní mohou mezi sebou nerušeně dorozumívat a zároveň utajit obsah řeči před cizinci, čímž posilují svou schopnost být ve střehu. Tento speciální jazykový projev se běžně vyskytuje i v zahraničí, v různých profesích, v naší zemi mu lidé často říkají „chej-chua“, „jin-jü“, „čchie-kchou“, „chang-chua“, v angličtině se nazývá „slang“ atd. „Tajný jazyk“ lidí ze Süe-ťia-wan s nimi patří do stejné kategorie.

Obyvatelé vesnice Süe-ťia-wan mají rovněž svůj unikátní koncept morálních hodnot, hlavní z nich jsou popsány v následujících několika odstavcích:

Mají-li maso, snědí ho společně, drží pospolu, jeden druhému pomáhají. Když se v dřívějších dobách odcházelo za prací, chodilo společně čtyři až pět rodin. Jakmile se někde zastavili, dospělí se oddělili a lákali zákazníky, děti se postaraly o zavazadla. Jen co se vrátili s výdělkem, všechno si bez ohledu na množství spravedlivě rozdělili podle počtu lidí. Pokud někdo onemocněl, ostatní udělali všechno, co se dalo, aby mu pomohli k uzdravení, a pokud někdo zemřel, všichni jej pomáhali pochovat. I když je to stálo mnoho peněz a rodina zemřelého jim je nemohla vrátit, stejně pohřeb dokončili a pak teprve pokračovali v cestě.

Výčet jejich morálních zásad a hodnot je poměrně obsáhlý. Odráží se v něm hlavně úcta ke starší generaci. Například, při společném jídle sedí nejstarší z nich na nejvyšším místě kchangu a nejmladší stojí na zemi. Jedinci, kteří mají děti, mohou přisednout na okraj kchangu, ale nohama se musí dotýkat země. Teprve ve věku, kdy už mají vnoučata, mohou se zkříženýma nohama usednout na kchang. Pokud jde o bydlení, nejstarší generace žije v centrální místnosti a mladší pokolení obývá postranní křídla domu.

Než by něco ukradli, raději zemřou hlady. Na kočovných výpravách natolik dbají o svou pověst, že se nikdy nepřehrabují v cizích věcech. V Lan-čou a okolí se říká: „Věštící jižan radši zemře hlady, než aby ukradl majetek cizím lidem.“ I ve své vesnici žijí s pocitem bezpečí, když totiž odcházejí na návštěvu ke svým známým do jiné vesnice, jen zřídkakdy mají ve zvyku zamykat vlastní dům.

Mají rádi čistotu a potrpí si na přirozenou krásu. Nezáleží na tom, jde-li o jejich oblečení nebo dvůr, či snad o uspořádání a výzdobu jejich domácnosti, ze všeho má člověk pocit čistoty a pořádku. Každá rodina má ve zvyku vyšívat barevné peněženky a vyrábět vystřihovánky do oken. Jejich vzory často hýří barvami a překypují energií, oplývají zvířecími a rostlinnými motivy. Vedle toho i většina jmen jejich dětí obsahuje názvy rostlin, např. „tchao-chua“, „ťü-chua“, „s‘-jüe-chua“ atd. Z celého tohoto jedinečného životního prostředí, které se řídí podle striktních pravidel, lze vyčíst jejich snažení a lásku k opravdovému životu a přirozené kráse. Současná „ekonomická politika“ samozřejmě vytváří nezbytné podmínky pro jejich trvalé jistoty a šťastný život.

Pohřební a svatební zvyky obyvatel Süe-ťia-wan jsou většinou shodné s obyčeji obyvatel sousedních vesnic, snad jen jejich svátečních pokrmy a nápoje mají určité jedinečné rysy. Například, první den čínského nového roku se tu nejedí knedlíčky „ťiao-c‘“, ale nudle „čchang-mien“, všichni zůstávají doma, dokonce ani nechodí k sousedům s novoročním přáním, protože věří, že chodit na novoroční návštěvu přináší smůlu. Druhý den nového roku se jedí knedlíčky „mo-mo“ a teprve ten den se chodí blahopřát sousedům a na houpačky, což symbolizuje, že příští rok bude klidný a šťastný.

Na čtvrtý, pátý a šestý den nového roku připadá pořádání slavnosti „čchu-sing“. Každá rodina vystrojí svůj dobytek, vozy i trakaře, nůše si naplní knedlíčky „mo-mo“ a spolu se zvířaty vyrazí do hor. Poté krmí zvířata knedlíčky „mo-mo“ a věří, že i jim tak dopřávají oslavu nového roku. Patnáctého dne večer pořádají na otevřeném prostranství vatru, přes kterou pak skáčou a věří, že oheň spálí vše, co přináší neštěstí. Poté lopatami vyhazují do vzduchu popel a žhavé uhlíky a sledují, zda po dopadu ještě doutnají. Předpovídají a věští, zda bude úroda v následujícím roce dobrá či špatná. Na svátky jara se nesmějí přinášet oběti, mohlo by to rozhněvat „Lung-wanga“ a přivolat katastrofu v podobě obrovského krupobití. Druhý den druhého měsíce je třeba nakrmit malé děti hráškem „čchao-tou“, účelem je „jao-čchung-čchung“. Má se zabránit tomu, aby hmyz v příštím roce poškodil úrodu. Všichni se ovšem nejvíce těší na novoroční večer, kdy se celá rodina sejde a společně ukusuje maso od kosti. Čemu však slouží tento rituál, tím si nejsou jistí ani oni sami.

Obyvatelé Süe-ťia-wan nevědí, že by kdy vyznávali ve své rodině božstvo jako je např. „Čch‘-jou“. Staří lidé tvrdí, že přinášejí oběti pouze bůžkům bohatství „Fu-lu-šouovi“ a „Kuan-kungovi“. Někdy také obětují taoistickému bohu „Wu-liang-cu-š‘“, protože dokáže zkrotit a podmanit si démony a odehnat zlé duchy, a také jeho dvěma učňům „Čou-kungovi“ a „Tchao-chua niang-niang“, což jsou jeho duchové „I-šen“, jejichž pomocí lze nalézt ochranu a dojít požehnání, aby na cestách bylo vše dobré a dokázali se vyhnout pohromám a nemocem.

V hlavní místnosti domu teď v každé rodině visí na stěně obrázek bůžka bohatství „Fu-lu-šoua“, na stole či na skříňce se obětuje porcelánovým podobiznám Tathagáty či Bódhisattvy. Někteří tu rovněž obětují „Kuan-kungovi“ či tabulkám předků. Ale např. bůžky, jako je „Čou-kung“ či „Tchao-chua niang-niang“, zde běžně nenajdeme, pouze v jedné rodině s velkou vážností uctívali záhadnou sošku.

Tato černo-červená dřevěná soška má hranatý tvar, je vysoká 35 cm, široká 12 cm a má tloušťku 3 cm, je vyřezána do jujubového dřeva. Na přední straně je zpodobněna postava oblečená do dlouhého hábitu, na hrudi svírá vzácný meč, na hlavě má čepici čtvercovitého tvaru, obličej zakrývají dlouhé vousy a nad hlavou má „siang-jün“, které podobiznu stařešiny obklopují. Na základě mého bádání jde o Mistra Čanga, tj. Čang Tao-linga, zakladatele (první) taoistické sekty „Wu-tou-mi-tao“. Jeho učení přikazovalo lidem, aby litovali svých chyb a dávali se na „správnou cestu Tao“, a dále za pomoci zaříkadel „fu-šuej“ léčili choroby. Později byl prohlášen za „tchien-š‘“. Někteří věštci jej rovněž uznávají a uctívají jako svého nejvyššího mistra. Na zadní straně sošky je znázorněno osm trigramů, kolem je vyobrazeno slunce, měsíc a ohnivé plameny. Ve skutečnosti však tato sestava pa-kua obsahuje jen šest trigramů: čchien, kchun, čen, li, tuej a ken. Chybí dva, jmenovitě xün a kchan. Patrně kvůli tomu, že soška pochází z rukou nepříliš dobře obeznámeného lidového řemeslníka.

Vzhledem k tomu, že obyvatelé Süe-ťia-wan obětují „Wu-liang-cu-š‘“ a „Čang Tchien-š‘ovi“, by se dalo usuzovat, že v minulosti pravděpodobně vyznávali taoismus. Také jejich oblečení a pokrývka hlavy vykazují jistou podobnost s taoisty. Když jsme však v této vesnici prováděli výzkum ohledně náboženského vyznání místních obyvatel, v naprosté většině nedokázali vysvětlit, proč každá rodina obětuje bůžku dlouhověkosti, bódhisattvovi a podobným modlám. Podle nich jde spíš o pěknou dekoraci, než o nějakou zbožnost. Z toho lze s určitostí dovodit, že obyvatelé Süe-ťia-wan nemají nějakou jednoznačně vyhraněnou náboženskou víru.

Všichni neustále tvrdili, že svatby „čínských Cikánů“ se odehrávají jen mezi rodinami, nesoucími výše zmíněná čtyři „velká“ příjmení, že se nikdy nesezdávají s lidmi zvenčí. Teprve v poslední době, kdy místní začali čelit vážnému problému degenerace potomstva kvůli tomu, že se příbuzní brali mezi sebou, si muži začali hledat nevěsty i mimo své rodné vesnice, nicméně ženy se nadále neprovdávají do jiných rodin.

Avšak ani tato tvrzení se nezakládají na pravdě. Podle záznamu v „Liou3-š‘-ťia-pchu“, si příslušník druhé generace jménem Liou Jüan, narozený za dynastie Čching ve dvanáctém roce éry Tao-kuang (1832), vzal členku „chuo-ťia“ z rodu Paj, po něm si jistý Liou Š‘-tchaj, narozený za dynastie Čching v prvním roce éry Sien-feng (1851), vzal členku „chuo-ťia“ z rodu Pa. V dalších letech se v rodu Liou3 vyskytují příslušnice „chuo-ťia“ z rodů Čchien, Miao, Wang a Sun.

Na základě vyprávění některých starších obyvatel, vypuklo za dynastie Čching ve třináctém roce éry Tchung-č‘ (1874) povstání Chuejů a čchingský dvůr vyslal armádu, aby jej potlačila. Z Ta-tchungu, nacházejícího se v provincii Čching-chaj, uprchlo do vesnice Süe-ťia-wan několik chuejských dívek, které se provdaly za místní muže. Nejenže si muži vzali za manželky dívky zvenčí, ale postupně se dokonce provdalo 42 dívek za muže z rodin, jejichž zvyky byly naprosto odlišné od zvyků v Süe-ťia-wan. Proto se tvrzení o tom, že se obyvatelé Süe-ťia-wan nikdy nesezdávají s lidmi zvenčí, neopírá o žádné reálné základy. Důvodem tohoto nedorozumění je fakt, že vzhledem k jejich tehdejšímu společenskému postavení bylo pro „smíšená“ manželství poměrně málo důvodů.

Po vítězné revoluci nejenže došlo ke zlepšení jejich ekonomické situace, ale neustále se rozšiřuje i prostor pro jejich společenský život. To také způsobilo, že jsou mnohé manželské svazky ve větší míře uzavírány s lidmi zvenčí. Přesto je však poměr sňatků mezi bratranci a sestřenicemi ve vesnici Süe-ťia-wan stále vysoký, např. v rodině vesničana Liou Sina si již po čtyři generace berou mužští příslušníci za manželky ženy z ku-langské rodiny Kuo.

V současné době se kvůli těmto příbuzenským sňatkům začaly u obyvatel Süe-ťia-wan objevovat závažné dědičné choroby, mezi nimiž převažuje křivice a deformace kostí, kvůli čemuž část potomstva mladšího či středního věku již předčasně opustila tento svět.

Díky mnohaletému opakovanému výzkumu mezi obyvateli vesnice Süe-ťia-wan jsem lecčemu porozuměl. Ale ke které min-cu tedy patří? Odpověď na tuto otázku zůstává v rukou těch, kteří budou pokračovat v pečlivém výzkumu, aby se dopátrali jednoznačného závěru.

O autorovi:

Wu Ťing-šan se narodil v padesátých letech v Jen-Čao, v dětství se živil různými drobnými pracemi. Po základní škole byl poslán na venkov na převýchovu do oblastí „za Dlouhou zdí“, kde trávil většinu času ve společnosti krav a ovcí. V roce 1975 se stal členem geologické skupiny, v roce 1983 absolvoval obor historie na Lan-čouské univerzitě, kde posléze zůstal v roli učitele a výzkumného pracovníka. Vlna podnikání jej minula, svému povolání zůstal věrný. Při pátrání po vykopávkách a jiných stopách minulosti se často vydával do polí i do hor. S oblibou používal pseudonym „Wu-ťiang“, v současnosti jsou pod tímto jménem publikovány studie jako „Tchu-ťüe še-chuej sing-č‘ jen-ťiou“ a „Si-čchou-č‘-lu ťiao-tchung pej-ming“ a další monografie. Dodnes neúnavně pokračuje ve svém sebezdokonalování, vyčerpání mu přináší uspokojení a jeho energie je stejně neutuchající, jako tomu bylo v minulosti.

Zdroj: Ningxia xinwenwang (On-line zpravodajství provincie Ning-sia), http://www.nxnews.net (on-line obsah byl již bohužel vymazán)

Z čínštiny přeložil Jan Karlach

Diskuse k příspěvku

  1. Albrecht K. Smuten

    03.12.2012, 16:08

    Svatoslav má svátek. Modří vědí.

Odpověď

*

(18307)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.