01.02.2016, 12:45 | Zobrazovat výběr fotek Penang  Langkawi  Malajsie  

V malajsijském vyhnanství

Vůbec se nechtělo, ale musel jsem. Zní to neuvěřitelně, ale Karlach byl přinucen cestovat. Tento rok jsem získal vícevstupé čínské obchodní vízum, a tak musím tuto zemi opustit každé dva měsíce. Opravdu jsem tak nucen k zážitkům. Moje první cesta do Hongkongu v říjnu roku 2015 měla smysl, jelikož se mi v tamních končinách pro následující roky otevřely dveře. Ale můj výlet do Malajsie byl skutečně z donucení. Situaci komplikuje ještě fakt, že můj pas je zcela zaplněn a vstupem do Laosu, který mě mimochodem čeká z naprosto stejných důvodů jako vstup do Malajsie, tak opíše svůj desetiletý kruh. Pro své krátkodobé útěky tak musím volit státy s malými razítky. Tím počítáním dní si pak připadám býti sám sobě svou vlastní přítelkyní, která za žádnou cenu nechce otěhotnět.

V půl šesté ráno jsem rozlepil oči. To bylo tím, jak sebou letadlo praštilo o ranvej v Kuala Lumpur. V tom místě, kde byla ještě před pár desítkami let bažina, teď dlí tohle monstrum. Nikdy jsem v Malajsii nebyl a popravdě řečeno, dle referencí mých přátel prý nejde o nic světoborného. Nutno přiznat, že to nebyla tak úplně pravda... Autobus z letiště právě vjel na periferii KL, siluety tropických dřevin a v popředí se pasoucích vodních buvolů byly doplněny pozadím, které tvořily rašící skelety nových mrakodrapů, toho času ještě obklíčené jeřáby. Na KL Sentral nikdo nikde nebyl, nikdo nic nevěděl a všichni byli ospalí. Odjel jsem tedy na jiný autobusový terminál a vydal se na cestu k ostrovu Penang. Celý ten den byl takový roztřesený a neposkládaný.

Po příjezdu jsem se prošel kolem dálnice, abych se seznámil s počasím. V Sečuánu panovala zima jako v psírně, slunce jsem v součtu s Ťia-singem neviděl dobré dva měsíce. V Číně s tou smogovou pokličkou aby jej člověk pohledal... Postupně jsem se propracoval do staré části města, kde jsem uzřel snad typický jihovýchodoasijský výjev: nad sluncem zalitým nádvoříčkem, kde si hrála bujaře výskající rodinka, lezl po obnažených elektrických, telefonních a buhví ještě jakých kabelech obrovský potkan. V jeden moment se mu sešklhla zadní končetina a vypadalo to, že ke svému cíli nedoleze. Nakonec vše ale dobře dopadlo a já jsem se mohl vydat do Honzou Brožem doporučeného hotelu hrůzy.

Stará část George Townu je pro sinologa neuvěřitelným místem. Zatímco na pobřeží malajsijského státu, nesoucího stejné jméno jako přilehlý ostrov, mezi zdejšími Číňany funguje jako dorozumívací řeč čchaočouský dialekt (teochew), na ostrově je na cedulích viditelná změť hokkinenštiny a kantonštiny, přičemž obé v sobě nese ještě slangové výrazy pocházející ze zastřešující malajštiny. Myriáda přepisů na cedulích označujících společnosti, spolky, cechy a restuaurace hraje všemi možnými verzemi. S podivem, avšak naštěstí, téměř všichni místní Číňané umějí i standardní čínštinu, která je tzv. lingua franca nejen napříč celou zdejší čínskou komunitou, ale i po všech jejích stranách a okrajích. V srdci těch shluků domů, které jako kdyby vypadly někde z provincie Kuang-tung či Fu-ťien, je najednou napasována čtvrť s názvem „Malá Indie“, kde je možno samozřejmě zaslechnout hindštinu, ale i tamilštinu a další jihoasijské jazyky. Z přilehlé bělostné mešity začal hulákat muezzín, což byl pro mě signál k večeři.

V kulturně-kulinární soutěži jednoznačně vyhrála indická strava nad tou čínskou. Ta druhá jmenovaná nebyla špatná, oleje jsem však byl přejezen ze Sečuánu. Ulici dominovaly především penangské smažené placaté rýžové nudle s bambusovými výhonky a vším možným zvané Char Koay Teow, vařené placaté nudle v kuřecím vývaru Koay Teow Th'ng a Lobak (či Lorbak) – mleté maso v tofuové kůžičce a vlastně cokoliv, co jde hodit do oleje a pořádně ofritovat. Asi nejlepší a nejautentičtější penangskou volbou je pak Assam Laksa, jejíž nejechtovnější a zároveň nejchutnější verzi servírovali ve správně oslizlém a v jakoukoliv denní dobu zoufale přecpaném Joo Hooi Café. To byla známka kvality i punku. Naproti tomu indické jídlo nabízelo záplavu variací snad z celé země. Opravdovým klenotem byla „Gem restaurant“ a jedno z jejích výhodných poledních menu (je jedno které) v ceně od 10 MYR dále. Čerstvý limetkovo-okurkový džus stál stejně jako celý polední chod, ale byl tak zatraceně dobrý, že bych vypil snad ještě dva. Ne nadarmo se Penangu (ještě spolu s Malakou) přezdívá „malajský ráj pokrmů“.

Hotel Wan Hai byl nejlevnější ve městě, noc v něm vyšla na 25 MYR. Je to také ta nejatmosféričtější díra v širém okolí. V podobných hostincích jsem bydlel už i v Barmě, ale tento je přece jen v něčem specifický. Jeho majitel prý dříve choval spoustu koček. Ty pak všechny udal do restaurace. V lobby posedávají zkrachovalé existence držící se lahve whiskey, popřípadě posledních zbytků příčetnosti. Wi-fi jde pouze na recepci, kde se na ni lze připojit z olezlého sofa, na kterém po desáté hodině večerní za záře červených neonů posedávají zdejší podivné existence včetně sexuálních profesionálek a transvestitů. Tyto se pak po čase začnou patrně mísit s výše zmíněnými existencemi. Hotel stojí v zadní části příznačně nazvané ulice „Love Lane“, bývalé vykřičené čtvrti, která se tak i dodnes nestydí za své zašlé časy někdejší slávy. Skutečně koloniální atmosféra par excellence – a není to jen tím architektonickým stylem. V knize návštěv je dostatečný počet českých jmen, připadal jsem si tedy ve své buňce se zdmi, na kterých byla napsána či vydrápána telefonní čísla a lascivní větičky těch odzdola, a chrčícím elektrickým větrákem jako doma. Zdi mého pokoje naštěstí nesahaly až ke stropu, a tak jsem měl tu vzácnou možnost poslouchat každý pohyb postaršího malajského páru odvedle. Většinu času zabíraly ušlé větry v kombinaci se zvuky čínských mlátiček. Občas vše doplnilo mlaskání (buhví čeho) a podivné chrochtání. No považte, může snad býti lepší místo pro psaní? Později jsem se dozvěděl, že celému tomuto cirkusu nedávno velel ještě pravověrnější „mafoš“, ten ale v době mého příjezdu již odešel za Marxem.

Celé staré město vykazovalo známé symptomy úpadku v důsledku globálního turismu, ovšem původních zákoutí se dochovalo více než dost. Z potemnělé uličky vyšel mnich, vzadu jsem v příšeří zahlédl svatyňku. Vše hlídala bíločerná kočka s hnědýma očima. Banány visící v hustých trsech ze stropu jednoho obchodu byly ten večer zelené, ráno už sytě žluté. Fakt, přísahám, bylo to tak! Ve městě je velké množství chrámů uctívajících různá hybridní náboženství a také klanových chrámů předků a cechovních domů. V cechu řezníků to v odpoledních parnech znělo stropními větráky a chřestěním maťiangových kostek. Nikdo nemluvil, oči v plném soustředění soustavně upřeny do středu stolu. V podobných domech sídlili i právníci, v jedné takové místnosti byl obrovský, nádherně vyřezávaný spiritář, všude se povalovaly tabulky předků.

Zarazilo mě množství reggae barů. Každý penangský Číňan si snad otevřel reggae bar s jistotou výdělku. Reggae je totiž boží a každý správný běloch ho má rád. Jeden z takovýchto podniků byl hned vedle chrámu, kde se toho dne konal vzácný obřad. Mniška troubí na mořskou mušli a procesí na moment zastavuje dopravu. Do toho duní z přilehlé hospody skvělý, avšak v podobných končinách velice zprofanovaný reggae riff z hudebního talentu Boba Marleyho. Ačkoliv je zde alkohol poměrně drahý, místní baťůžkáři jej do sebe neváhají lít po kádích, třeba i hned vedle mešity. My těm zababušencům ukážeme, že naše kultura je přece to šukající psisko, nebo jak se to říká...

Penang jsem tedy procoural, občas jsem si našel místo pro psaní – jako např. botanickou zahradu s jakými jinými než otravnými opicemi, popřípadě vísku na západním pobřeží, ve které byly dřevěné domky se střechami z vlnitého plechu. V jednom z těchto domků byla restaurace, kde téměř pullitrový tiramisu shake stál asi jen 5 MYR. Bylo tak nad slunce jasné, že tam strávím celý den... A to si pište, že jsem si dal jen jeden nápoj. A víte, co je na tom úplně nejlepší? Podobně jako v Číně, nikomu to tady nevadilo. Nechodila za mnou co tři minuty servírka s kyselým obličejem a neptala se mě, zda si přeji něco dalšího nebo účet. Nemusel jsem do sebe lít litry sladké vody jen proto, abych legitimizoval svou přítomnost. V Thajsku, kde mnoho z podobných míst ovládají běloši v penzi, jsou pak móresy provozovatelů podobné jako v těch „nejlepších“ pražských kavárnách. Tito misionáři správného pohostinství tak naštěstí již převracejí ekonomicky nepřizpůsobivé domorodce na tu pravou víru.

Zpětně mi přišlo až trochu zbytečné, že jsem se trajektem s notoricky nepříjemnou posádkou vypravil na území bývalého sultanátu Kedah, konkrétně na jeho „perlu“ jménem Langkawi. Jeden z taxikářů se mě pokusil ošidit, což mělo při mé paličatosti za následek, že jsem z Kuahu až do Pantai Cenang šel nějakých těch dvacet kilometrů pěšky. Místní mi několikrát nabídli, že mě svezou, ale já jsem pokaždé s díky odmítl, za což jsem si vysloužil úsměvy a respekt. Je to zajímavé. Když jdete, místo toho abyste jeli, je to místním sympatické a hned jsou k člověku otevřenější. Je to asi tím, že jim tou chůzí věnujete část sebe – především těm chudším. Na oplátku se tak zčásti stáváte jimi a to je jim blízké. Alespoň vědí, že i „ti z těch dalekých pěkných měst“ také umí chodit.

Pantai Cenang je ohavná turistická díra, naštěstí jsem našel poměrně zapadlý hostel s verandou, kde mě nikdo nerušil při lelkování. Na odbočce z hlavní ulice byl Restoran Almaz, jejichž jakékoliv lassí stálo za starou belu, jelikož i to slané bylo sladké. Naan měli ale výborný a jídlo rovněž, navíc pracovali 24 hodin denně. Překvapilo mě, kolik lidí mluvilo o starých dobrých časech kolonie. Prý se o sebe lidé více starali, zatímco teď jeden druhého akorát podráží. Shodně tak tvrdilo několik náhodných Číňanů a Malajců, které jsem potkal. Indové ani Pákistánci se nevyjádřili. Přesto je soužití těchto tří velkých, avšak v mnohém naprosto odlišných kulturních bloků obdivuhodné. „Někteří politici se nás ale kvůli vlastnímu prospěchu snaží rozdělit,“ útrpně pravil jeden z hostů hostelu The Cottage, když jsem s ním na verandě pil čaj.

Vyhnanství tedy nakonec tak hrozné nebylo. Celou dobu jsem se vydatně cpal výtečným a čerstvým durianem různých druhů, jejichž různorodé textury dráždily receptory na jazyku i v nose. V tom druhém případě jej ani neparalyzovaly, jako se tomu stávalo dříve. Pokud mi začne vonět durian a smradlavé tofu, je jasné, že mě v Asii nemůže překvapit už téměř nic. Poslední noc před návratem do krásně špinavého a obhroublého Sečuánu jsem si dal za své poslední ringity kebab a nakoupil durian, durianovou čokoládu, durianovou kávu a další durianové výrobky jako dárky. Letadlo se odlepilo od dráhy a já jsem na sebe zase navlékl svetr a příruční kyslíkovou masku. Zároveň jsem v sobě objevil další z mnoha nepříjemných paradoxů. Ačkoliv cítím, že se má kariéra zběsilého cestovatele chýlí ke konci, popřípadě vplouvá do klidnějších vod, které mě už nedráždí tak nesnesitelným způsobem cestovat, psát své zápisky odkudkoliv jsem schopen pouze a výhradně na cestě.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(40192)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.