14.10.2014, 12:21 | Zobrazovat výběr fotek Liangshan  Xichang  Chengdu  

Útržky sičchangských myšlenek a událostí

„U nás v Chou-po-naj-tchuo (místo v srdci okresu Mej-ku) máme stélu, která je popsaná znaky, které nikdo nedokáže přečíst. A v horách jsou taky nějaké skalní rytiny, některé z nich dělal jeden můj předek,“ vykládal Ch., zatímco jsme pojídali kousky naporcovaného vepře z obrovského grilu. Zíral jsem na něj jak patnáctiletý puberťák, který poprvé vidí striptýz. Takovéhle věci se mi nesmějí říkat, protože já je pak chci všechny sám pro sebe objevit. Plán na první říjnový týden je tedy jasný. Ch. říká, že mi ty kameny ukáže. „Nad tou stélou postavili stříšku – aby to ochránili,“ říkal. Trochu přiopilý pak pronesl větu, kterou často pronáší i můj otec, když se přiopije. „Mít přátele z druhého konce světa, to se skutečně jen tak nepoštěstí. Nikdy bych si nemyslel, že je budu mít.“ Poměrně šílená náhoda tomu chtěla, že Ch. za svých pekingských časů učil Olivii Kraef, doktorandku z Berlínské svobodné univerzity, nuosuštinu. Další důkaz toho, že svět, obzvláště pak takový Liang-šan, je skutečně malý. Ch. nikdy nechodil do školy, obdržel jen tradiční výchovu od svého otce. Tudíž velmi dobře zná staré bimoské texty, ale nezná např. abecedu. Aby mohl fungovat v čínském světě, musel se vše naučit sám (včetně jazyka).

Ten týden mezi týdnem minulým a následným odjezdem do Čcheng-tu přinesl, až na pár světlých momentů, poměrně velkou dávku frustrace z restů, které mě stále, částečně díky mé prokrastinační předodjezdové náladě, stíhají jako závodní chrti. Pravda, místní by ty chrty asi snědli. Já je ale musím uštvat. Frustrace plyne z toho, že se musím věnovat věcem v ČR a nikoliv těm, za kterými jsem se pracně dostával až sem. Tedy... Nemusím. To bych ale pak ztratil tvář. Jsem tedy opět dočasně robotem, který se živí zdrojovými kódy. To, že jsem Čapkův výtvor, jsem si říkal při závěrečném kole na místním běžeckém oválu, které završilo osmý kilometr. Nesnáším běh, je nudný, přesto však nutný. Z odéru nově postavené dráhy a ze splodin vypouštěných továrnami strategicky rozmístěnými kolem kampusu se mi chce zvracet. Ve vzduchu poměrně často plandá více než nesnesitelný puch, neřkuli zhoubné mikročástice. V noci tyto lidské výtvory vydávající zvuky, které bych přirovnal k dubstepu, který hraje DJ přešlehlý mlékem. V mysli mi vytanul obrázek mrtvého psa, u nějž veprostřed silnice hlídkoval jeho stále ještě živý kamarád. Oči mrtvého psa stále svítily.

V okolí je kromě cihlárny, cukrovaru, farmy s granátovými jablky a továrny na zpracování pohankového čaje také věznice. Prý než ji dostavěli, už v ní nebylo místo... Celé je to takové podivné. Ulici s restauracemi označkovala zabahněná kola nákladních vozidel, jenž vozí tuny hlíny na obrovskou haldu, která se skví na jejím slepém konci. Ve vzduchu tak pravidelně voní směs nafty a čerstvé zeminy, vše doprovází zavilý řev zbytečně silných motorů. Stravovací rutinu dělím většinou mezi několik místních podniků. Jednou z nich jsou muslimové s řetězcem nudlí Lan-čou la-mien. Chlápek tahá těsto v rohu místnosti a co chvíli celým kokonem udeří o pult, zatímco jeho velmi pohledná partnerka v hidžábu roznáší hostům objednané jídlo. Na jídelníčku mají i ujgurské ta-pchan-ťi. „S Ujgury ale nevycházíme dobře,“ odpovídá na mou otázku ohledně vztahů mezi etniky.

Druhou restaurací je nudlárna v kampusu, kde mají ipinské žan-mien či ca-ťiang-mien. Odpoledne před plánovaným odjezdem do ibiškového města jsem se tam poměrně pozdě (kolem druhé odpolední) zastavil. Mistra jsem potkal už u brány své honosné rezidence. „Ty k nám jdeš jíst nudle, co,“ hodil po mně větu, když se kamsi řítil na své elektrickou baterií poháněné motorce. „Hned jsem tam, jen něco vyřídím,“ zakřičel z půli cesty a zmizel za rohem. Když jsem dorazil k restauraci, už byl zpět. Poté, co jsem dojedl svou porci a chystal se k odchodu, zapálil si ciguaretu, přisedl si a zapředl se mnou jeden z nejzajímavějších rozhovorů svého druhu, které jsem v Číně kdy vedl. Ačkoliv rolník bez řádného vzdělání, měl velmi dobré povědomí o historii Evropy – např. druhé světové válce a Pražském jaru. Onehdá jsem ho zase načapal, jak se v pracovní době dívá na dokument o San-sing-tuej. Ptal se na volební systém, zároveň poměrně taktně kritizoval poměry ve své matičce vlasti. „Moc nečtu noviny a nedívám se na televizi. Spíše se dívám okolo sebe a poslouchám, co se mezi lidmi říká. Jsem si vědom toho, že realita v médiích a to, co se doopravdy děje, to jsou dvě odlišné věci,“ řekl jednu poměrně dlouhou větu, zatímco rukama od mouky žmoulal doutnající cigaretu. Pochází z hraniční oblasti provincie Sečuán a města pod přímou správou Čchung-čching. „Naši příbuzní na čchungčchingském venkově se mají lépe. O hodně lépe než my... Je to zvláštní. Jsme přece jedna země a jedni a ti samí lidé. Přesto na ploše několika kilometrů existují takové rozdíly,“ pokračoval. „Kauza Po Si-laj... Nevím, co si o tom mám myslet. Nejsem si jistý, zda to nebyla výměna frakce A za frakci B. Stejně tak nynější kampaň fan-fu... Nejsem si jistý, zda to není jen výměna lidí z frakce A za frakci B. Ať je to jak chce, Po Si-laj pro čchungčchingské udělal mnoho dobrého, chovají jej proto v úctě. A obvinění z korupce za pár milionů jüanů? Ale prosím tě... Existuje snad triviálnější záminka?“ Debata, vedená spíše z jeho úst, nabírala na intenzitě. Omluvil jsem se, že už musím jít. Naložil mě na své elektrické vozítko a dopravil zpět k bráně komplexu, kde bydlím.

Podobné věci slýchám v okolí poměrně často. Hodně lidí zde používá výraz si-nao, vymytý mozek – ve vztahu k sobě samým. Jednou jsem se v zdejším čtyřpatrovém „vinném sklípku“ (ťiou-ťiao, ve skutečnosti však něco mezi barem a vinotékou) bavil s jedním ze zaměstnancům čaoťüeské veřejné bezpečnosti. Je to Chan, má však Ie rád (což je vpravdě sporadický úkaz), strávil v jejich společnosti celý život. V současné době nemůže cestovat do zahraničí – prý žádný zaměstnanec veřejné bezpečnosti nemůže... „Ale brzy půjdu do důchodu, to se pak do té vaší Evropy také podívám,“ řekl, zatímco velmi distingovaně popíjel drahé australské víno. Přidal ještě další poznatek. „Číňané nejvíce nenávidí a nadávají na ty národy, které mají nesrovnatelně větší morální kvality, než my sami. Např. Japonsko. Nepřijde ti to divné?“

Vyrazil jsem tedy na nádraží. Paní průvodčí si připravila plastovou lahev, která dělala neplechu na podlaze rychle se řítícího autobusu tím, že neustále létala z přední části do zadní, na pomyslný penaltový puntík - na polohu nýtu, který držel pohromadě laminátovou desku a podvozek. Jen co se otevřely dveře, šajtlí zkušeně zavěsila „balón“ přesně do protipohybu „brankáře“, který právě nastupoval. Jen co plastová lahev dotančila v rohu budky označující zastávku, přiběhla si pro ni postarší paní. Ta si, podobně jako mnoho dalších lidí, přivydělává recyklací plastu. Za každou takovou lahev dostane pár mao. Je to poměrně dobrý způsob, jak vyčistit těžce oplastovaný prostor. Avšak když vidíte starce a stařeny, jak s námahou ohýbají svůj už tak konkávní hřbet, popřípadě šátrají v odpadkových koších, není vám z toho u srdce moc dobře. Tato paní vše zvládala za živého hovoru skrze chytrý telefon s dotykovou obrazovkou... A pak že ti lidé, kteří vyhazují plasty z oken jedoucích vozidel – ve městě či v pustině -, nedávají práci důchodcům... Jaká to bohulibá činnost!

Do toho i mně zazvonil telefon. Na druhém konci byla O., jedna ze sestřiček z nemocnice. Napůl vyděšená a napůl rozesmátá se chtěla podělit o svou novou zkušenost. Kromě mě tehdy na zdravotní prohlídku přišel i australský pár. Ani jeden z nich prý příliš neuměl čínsky. Jelikož O. umí poměrně dobře anglicky, brala toto jako vítanou příležitost pro procvičení jazyka. To je mimochodem jeden z mnoha charakterových rozdílů mezi Chany a Ii... Zatímco Chanové mě, ať už záměrně či podvědomě, vidí jako nástroj např. pro zlepšení své jazykové úrovně (alespoň tedy z počátku navazování vzahů), Iové většinou takto neuvažují. Druzí jmenovaní mě (patrně i přes určité výhrady a počáteční nedůvěru) vzali mezi sebe – jako bych mezi ně patřil odjakživa. Devadesát pět procent Chanů jsou si navíc naprosto jisti, že jsem špion. Jak jinak bych nemohl mít nějaký zvláštní důvod pro to, že zde studuji něco tak nepotřebného a podivného, jako je liangšanská iština. Iové si o mně maximálně myslí, že jsem chlupatá opice, což mi především Ch. neopomíná neustále zdůrazňovat, a to je vše... Navíc podle mé učitelky právě Iové nejraději navazují přátelské svazky. „Je to z toho důvodu, že v minulosti jsme měli spoustu problémů mezi sebou, byla zde spousta meziklanových rozepří,“ vysvětluje. „Takže teď chceme být všichni v klidu,“ dodává. Je to prostě věčný boj mezi naprosto rozdílnými povahami, který je posilován komplikovanou historií. „Iové ze všech národnostních menšin nejméně rozumí tomu, čemu se říká morálka (tao-te),“ odhaluje mi nudné a stereotypně zakořeněné představy většinového etnika oproti menšinovému náhodný člověk, který čeká na zastávce na svůj spoj. „Nejvíce stejně kradou a podvádějí Chanové,“ přilévá olej do ohně Ch. Moje učitelka dále uvádí: „My Nuosuové máme také předsudky vůči Chanům. Podle nás jsou prohnaní (ťiao-chua). Například v boji. Nuosuové chodili do každého souboje s vypnutou hrudí. Nejprve se představili a až poté zkřížili meče. Zatímco Chanové čekali přikrčení na moment, kdy protivník odhalí slabé místo. A poté zasáhli. Podobné věci se odehrávaly na úrovni obchodu...“ Toto klubko spletených vztahů je velmi často těžké rozmotat.

Vraťme se ale k O. Do telefonu popisovala, jak celá schůzka s Australany probíhala. Prý přišli tři a všichni tedy zamířili na jídlo. Po chvíli zdvořilostních frází vyjádřila O. zájem o angličtinu. Nato všechny tři bledé tváře vytáhly Bible ve třech různých vydáních a doporučili O., aby s jazykem začala tímto směrem. Že prý to bude nejlepší nejen pro zlepšení její angličtiny, ale následně i její život nabere ten správný směr. Když jsem to tak poslouchal v autobuse, kde jsem byl v jeho prostřední části dokonale utemován lidskými těly, takže jsem ani nepotřeboval madlo, vzedmula se ve mně vnitřní vlna hněvu. Respektuji misionáře minulosti. To byli vzdělaní lidé a velcí odvážlivci, řekl bych i šílenci v tom správném slova smyslu. Respektuji i misionáře ze své třídy, kde se všichni učíme nuosuštinu. Oni sem nejeli s prvoplánovým cílem rozsévat víru za účelem posílení vlivu své církve. Troufám si tvrdit, že sem přijeli žít a souběžně pomáhat. Američan Dennis spolupracoval na isko-čínsko-anglickém slovníku, který teď používám. Brit Paul sem přijel adoptovat dítě. Filipínka Christina učí děti z hor anglicky. Nikomu se Písmo svaté násilně nesnaží vytetovat do duše. Jejich nejbližší přátelé ani po X letech, kdy jsou s nimi ve styku, necítí jakýkoliv tlak z jejich strany na přijetí naprosto cizí víry, která v těchto končinách dle mého názoru nemá své místo ani opodstatnění. Ale tahle australská trojice, ta u mě respekt skutečně nezíská. Tenhle tvrdý a nátlakový způsob je za hranicí etiky a respektu k místním zvyklostem. V hlavě mi vytanula následující analogie. Jdu na schůzku s dívkou, kterou neznám a po pěti minutách mám nutkání na ni vystrčit svůj pyj. Popravdě řečeno, v tomto směru má náboženství a pohlavní orgán mnoho společného. Obojí je to citlivá a především soukromá věc. Obojí je dobré mít, je dobré na každou z těch dvou věcí být hrdý. Ale není dobré ani jednou z nich mávat před obličejem lidem, kteří o podobné věci nejeví aktivní zájem. Tím spíše pak např. dětem, jež nevědí která bije. A pokud tedy jde konkrétně o ten pyj, všichni jsme jistě viděli dokumentární film „Zajatci bíleho boha“. Nenamítal bych, kdyby tito lidé posedávali na obrubníku veprostřed rynku, obklopeni prodejci zeleniny a masa. Podobni bimům, čekali by na ty, kteří o jejich služby mají zájem. Nemuseli by tak svůj světonázor násilně vnucovat ostatním a všichni by byli šťastní a spokojení.

Po nástupu do vlaku a chvíli rozkoukávání mě zaujala mohutná erizace ve slově paj-ťiouR, kterou ze svého hrdla vytasil zaměstnanec s vozíkem plným tofu, nealko nápojů a právě populární jihočínské pálenky. Ta chutná po čiroku tak příšerně, že už první dotyk s chuťovými pohárky na tento druh alkoholu nenavyklého jedince evokuje chuť žaludečních šťáv. „To píšeš písmo tvých lidí, ne?“ podivil se jeden spolucestující, když jsem trénoval tahy ostrých iských sylabografů. Ty kdysi Štěpán P. Definoval tak, že každý druhý znak vypadá jako <>. Po chvíli se ke mně přitočil student z mé sičchangské školy, který studuje obor „přírodní zdroje“ a velmi dobře rozumí iské kultuře. Debata se přenesla od kultury Nuosuů po spor o to, co jsou to vlastně pověry – mi-sin. Chlapec argumentoval, že naboženství bimů rozhodně není pověra, že jde o tradici (čchuan-tchung). Přirovnal to dokonce k vědě. Je to prostě nuosuská věda, forma chápání řádu světa. Do toho se vložila žena ze severní části provincie Sečuán, která říkala, že to jejich podřezávání kuřat a jiných domestikovaných zvířat mi-sin je a rozhodně to nepatří do civilizované společnosti. Náboženství jakožto systém prý také. Co ale prý není pověra, to jsou duchové (kuej). Sama jich prý několik viděla, včetně své zemřelé matky.

Vlastně ani nevím jak, ale debata se následně stočila úplně jiným směrem. Poté, kdy usnula sličná Ika z Jen-jüanu spánkem cnostnějších než spravedlivých, stočila se řeč k politice. Nevím, proč mi všichni ze všech stran vždycky troubili, že Číňané se o politice neradi baví. Vždy se snažím tomuto tématu vyhnout, ale pravdou je, že k němu vždycky dospějí oni sami. A popravdě řečeno, následující debata byla o to děsivější, že šlo o poměrně vzdělané mladé lidi. Šlo o naprostý protiklad nevzdělaného „rolníka“ z nudlárny. „Nenávidím Japonce. Kdyby byla válka, neváhám... Seberu se a jdu bojovat. Věřím, že by tak učinilo až sedmdesát procent mých vrstevníků. Dokonce jsem se učil trochu japonsky – to abych s nimi mohl mluvit, až jim budu párat tupým nožem břicho,“ řekl s naprosto vážnou tváří jinak sympatický, na první pohled trochu plachý hoch s dioptrickými brýlemi a krátkým sestřihem. O poloze jednotlivých států této zeměkoule mnoho nevěděl, měl však velmi dobrý přehled o stavu jejich armád. Tato debata ostře rezonovala s děním v kampusu, ze kterého mi upřímně řečeno málem praskla žilka v mozku. Vojenské cvičení nováčků totiž během čtrnácti dnů nabralo na intenzitě a z počátečního nesmělého kuňkání se staly hřmotné a jednotné výkřiky, které podkreslovala monotónní revoluční hudba, jejíž melodie běžela bez přestání od sedmi od rána až do hodiny, kdy Chladné hory zahalí tma. „Ale vy taky nenávidíte Němce, ne?“ řekl. „Ne,“ odpověděl jsem stručně bez dalšího vysvětlení... „A Rusy?“ následovala další otázka. „Jak kdo, já ne,“ zněla má odpověď. Tyto se setkaly s upřímným údivem. „Je to minulost, díváme se vpřed. Na úrovni běžných lidí není problém. To jen starci v čele země mají nutkání posílat mladé do válek,“ vyloudil jsem ze sebe vpravdě filozofickou odpověď. „Ale Japonci se nikdy neomluvili,“ zopakovali stokrát řečenou lež... „Goebbels by byl hrdý,“ pomyslel jsem si a na znamení nechuti v pokračování rozhovoru v tomto duchu jsem hodil čelo na umaštěný stolek a pokusil se spát. „Po škole už skoro vůbec nečteme, musíme se soustředit na vydělávání peněz,“ zněl po chvíli další mikrorozhovor, kdy můj pokus o spánek opět selhal a jeho předstírání bylo nemožné vzhledem v odéru, který emitovaly ponožky jednoho ze spolucestujících. Pak už si mladí povídali jen mezi sebou. Starší, který již dostudoval, udílel mladšímu cenné rady, jak se uchytit v Čcheng-tu poté, až školu dokončí. V prvních letech života to skutečně nebude lehké... S otrockým platem, který dostávala i má kamarádka S. na manažerské pozici v jednom z nejlepších hotelů v Číně, je těžké zaplatit cokoliv. Následovalo tak typické „cekání“ a vzdychání mladšího kolegy, kterým Číňané vždy vyjadřují pocit tlaku, který harmonická společnost nakládá na bedra každého z nich. Ani jednoho ale neodsuzuji. Je mi jich líto, nemají totiž příliš na vybranou, patrně nemohou dohlédnout za mantinel, který jim do cesty postavil systém. O to děsivější mi přijde fakt, že podobné, byť mírnější tendence pozoruji i u některých svých českých přátel. Z celého toho rozhovoru mi vyschlo v puse, a tak jsem pozřel hydratační slurm a opřel se o opocený potah tvrdého sedadla v naději, že se mi alespoň na chvíli podaří usnout.

Příjezd do Čcheng-tu opět prozářilo nezvyklé slunce. Ovšem jen na chvíli. Odpoledne se na oblohu přilepil typický šedomokrý hnus. V ten moment jsem pravděpodbně poprvé pochopil, proč jsou obyvatelé Čcheng-tu tak ležérní. „Není tam dostatek kyslíku,“ žertovala o pár dní později, když jsem se vrátil do Si-čchangu, kamarádka L. Je to tak... Nedostatek vzduchu skutečně nutí lidi nic nedělat, jen se povalovaz, zívat, pít čaj a hrát ma-ťiang. Navíc ten lep, který se usadí na kůži a prodchne veškeré oblečení, ten už tuplem odrazuje lidi od toho, aby se hýbali.

Čcheng-tu nicméně ukázalo svou o mnoho vlídnější tvář než při poslední návštěvě. Bylo to opět to město, které jsem si už před sedmi lety tak zamiloval... V kampusu Sečuánské univerzity jsem na pultíku místního starého známého antikváře narazil na dvě knížky, které jsem sháněl celé měsíce. Po setkání s Renatou M., která byla tak hodná a přivezla mi z ČR věci, které jsem v ležérním spěchu při odjezdu zapomněl, jsem nakoupil i knihu pohledů. Hned za rohem jsem zjistil, že provozovatel mého oblíbeného stánku s nudlemi su-ťiao-mien značně expandoval. Ze stolků náhodně poházených na trávníku před restaurací se stal mohutný přístřešek, ve kterém posedávali lao-wajové po boku Číňanů a sáli moučné provázky se stejným, možná ještě větším zapálením než kdy předtím. O více než obstojně rozjetém podniku svědčil i masivní zlatý řetěz okolo krku lao-pana a také jeho pečlivě vyleštěné kožené boty se špičkou značky „Pavoučí král“. Světlé momenty nebraly konce, zpoza rohu se vynořil můj bývalý spolužák z Jižní Koreje, jehož tvář teď halilo cosi, co patrně sám pokládal za ztepilý vous. Už to nebyl ten vyjukaný hošík, kterého Tom B. pořád popichoval. Teď už to byl téměř magistr sinologie.

Vůbec, celý čtyřdenní výlet byl příjemným řetězem déjà-vu. So města přijela Němka Stephanie. Pořádala tu výstavu – společný projekt čínských a německých malířů. „Je mi skoro třicet, pořád jsem na škole,“ říkala trochu útrpně. „Z toho si nic nedělej, podívej se na mě,“ řekl jsem jí a řádně si přihnul z lahve čching-taa. Vyprávěla o tom, jak Číňané projekt nechápou a obecně o dalších úskalích svého živobytí. To vše v baru, kde se volně kouří marihuana, ačkoliv za rohem postává chlápek v uniformě, kterou zdobí nápis SWAT. Polka Beata, jedna z mých úplně prvních čchengtuských kamarádek, kterou jsem neviděl dobrých pět let, je stále tady a učí angličtinu v ropné společnosti. A to nejlepší na konec. Do města přijela na čtyři dny Sunim, jelikož se účastnila konference taoistických studií na Čching-čcheng-šanu. Po skončení konference jsme se setkali jako staří dobří přátelé a strávili tři dny nad jídlem a po kavárnách... Jediné, co nedošlo změny, je zoufalý nedostatek taxi v celém městě. „Je jich tu jen pět tisíc, přitom by bylo potřeba dvakrát tolik,“ vysvětluje mi přes rameno řidič ilegálního mototaxi při tom, kdy kličkuje mezi auty v protisměru. Jeho služeb jsem byl nucen využít poté, kdy v dopravní špičce sehnat volnou dročku je téměř nemožné.

Po čtyřech dnech podobných radovánek byl čas vrátit se „domů“. Tenhle výlet trošku smyl pachuť předchozí návštěvy. Navíc jsem si uvědomil, že Si-čchang je opravdu maloměsto. Za preapokalyptického dunění vlaku jsem přečkal ve spacím voze své narozeniny. Paradoxně, právě v tento den byl ÍTý odsouzen na doživotí, což je smutná zpráva pro všechny inteligentní lidi tohoto světa a zároveň signál, že v této zemi se nesmí říkat už vůbec nic. Další smutné události předcházely, když v Sin-ťiangu při bombových útocích opět zemřely desítky lidí. Do sluchátek se jako na povel rozezněla skladba „Bombs“ od skupiny Faithless. V mysli se ozvala hluboko uskladněná věta z Jarmuschova Mrtvého muže: „Je to kraj světa. Pokud skutečně hodláte jet do toho místa, pak jedete do pekla.“ Tu noc se mi zdál sen, že jsem veprostřed výkladu nějaké historky od člověka, jehož obličej se mi zdál povědomý, zapomněl všechny jazyky, které jsem kdy uměl. Z plynulé řeči se tak stalo nesouvislé a nesrozumitelné náhodné krákání. Bylo to děsivé.

Po návratu se musely oslavit mé narozeniny, ačkoliv sami Nuosuové ty své neslaví. Často ani nevědí, kdy přesně se narodili. Datum v občance je přibližné, jen pro formu, stejně jako transkripce jejich jmen do čínských znaků. Je to podivné, veškeré údaje v občance jsou dvojjazyčně – kromě jména. Oslavenec samozřejmě platí útratu, nicméně přátelé ke mně byli více než milosrdní. Wu Starší mi sice poslal zprávu, že mě hodlá upít k smrti, nakonec to však, jako vždycky, zvládnul sám... Ch. pro mě přichystal unikátní dárek, dal mi totiž nuosuské jméno. To v překladu znamená „Černý tygr z Čech“, popřípadě „Černý tygr z rodu Jjike“. Velmi vtipně tedy do jména zakomponoval otázku mého původu (např. etnolog Harrell má jméno Miguo Mugat - „Muga z USA“) a zároveň mě symbolicky přijal do rodiny. Jméno je odvozeno od mých vlastností. Na otázku, proč „Černý tygr“, Ch. odpověděl, že mám tmavé oči a často se blbě šklebím. Na další otázku, proč mi nedal jméno „opice“ (Anyu) mi sdělil, že o tom vskutku uvažoval, nicméně mu to přišlo nepatřičné.

Toto jsou tedy příběhy člověka, který se, alespoň v rámci Nimu, jmenuje Jjike Ssynuo.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(58758)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.