Účetní z Macaa a jiné skici z barbarského státu Shu 蜀

Sichuanské klima náramně vystihuje čtyřznakový idiomatický výraz 蜀犬吠日- „psi ze státu Shu [míněn Sichuan] štěkají na slunce“. Ohnivá koule se tady objevuje velmi zřídka, takže i čoklové jsou vyděšení, když zpoza vlhkého mlžného oparu proteče několik slunečních paprsků. Já jsem si solidně zaštěkal předminulý týden. Teplota se totiž zhoupla z nějakých čtyřiceti stupňů na dvacet a zase zpět, takže půlka školy dostala místní populární „ganmao“ (soplení a chrchlání) a ani já jsem nebyl výjimkou. Naštěstí dávka speciální bylinné směsi jménem „vůně borovicového háje“ učinila nastupující prasečí chřipce řádnou přítrž. Už jsem se tedy nemusel plížit kolem bran kampusu, kde zřízenci přikládají studentům na čelo pistoli, z jejíž hlavně ovšem nelétají náboje, ale infračervené paprsky, které měří tělesnou teplotu. Kdyby číslo začínalo čímkoliv vyšším než 36kou, okamžitě bych putoval do karantény. Můj obrovitý kamarád Robb měl permanentně 34.7 a zřízenci z něj měli ujímání. Když se ani na dvacátý první pokus nepodařilo zvednout toto číslo z hranice těžkého podchlazení až komatu, byl prohlášen za patrně nejzdravějšího člověka v celém Sichuanu a vpuštěn do areálu.

Od doby, kdy pokoj opustil můj korejský kamarád Zheng Long 正龙 uplynul týden. Nervózně jsem vyhlížel nového spolubydlícího. Dočkal jsem se jednoho krásného večera, když jsem se vrátil totálně vyčerpaný z trhu s mobilními telefony. Celý den jsem sháněl provozuschopný a levný přístroj z druhé ruky, ale nakonec jsem si koupil zbrusu nový – nižší odstavce nepřímo vysvětlí proč... Vchod do pokoje byl zabarikádován všemožnými předměty. Mléko, rýžovar a obrovská hora učebnic. Při letmém obhlédnutí majetku mého nového růmmejta jsem usoudil, že je to asiat. To by ostatně po předchozích zkušenostech usoudila i průměrná ponrava... Zanedlouho se objevil i osobně. „Malý Poklad (Xiaofu 小富), toť jméno mé,“ stisknul mi nesměle ruku, když se pokoušel o angličtinu. Zjistil jsem, že je to Číňan z Macaa. Bývalá portugalská kolonie je stále „speciální správní zónou“, takže její obyvatelé mají v Číně status cizince, proto bydlí na této koleji. Ukázalo se, že čtvrtým rokem studuje účetnictví a perfektně ovládá psanou business angličtinu, nicméně není moc schopen uzpůsobit svá mluvidla jazyku barbarů z Britských ostrovů. Rád vaří a uklízí. A má fajn kamarádky, které jsou narozdíl od většiny zdejších Číňanek úplně normální a dá se s nimi rozumně pokecat. Kromě standardní čínštiny mluví ještě nádhernou kantonštinou, která je jeho mateřským jazykem. Takže mám naprosto děsivé štěstí – klidný, pořádný a velmi přátelský language partner přímo na pokoji! Xiaofu – nomen omen! Slíbil jsem mu, že mu s anglinou pomůžu, snad mu to k něčemu bude.

Také se ustálil náš „degustační gang“, jak si říkáme. Obrážíme chengduské restaurace a vychytáváme místní speciality. Vypadáme tak trochu jako Adamsova rodina, posuďte sami... Obrovský mormon z Lousiany jménem Devon – typický Amík se všemi stereotypy, ale neuvěřitelně inteligentní a vtipný, navíc s obrovskou zásobou elektronických zdrojů – hlavně knih. Takže barter probíhá v řádu GB!
Polka Beata z Krakova – sarkastická, inteligentní a vtipná osůbka, která je pro každou legraci. V ledničce má vodku z domova a po ruce vždy vychlazené pivo, ráda čte sci-fi. Vstoupila do dějin hláškou, že Sichuan je „user friendly“. Asi dva týdny jsem si myslel, že studuje obor jménem „Forest culture“ a pořád mi vrtalo hlavou, proč ho studuje v Číně. Když jsem se jí na to zeptal, složila se smíchy a šetrně mi sdělila, že jsem se přeslechl. Nojo, neni Far East jako „forest“, žejo...
Maďar Bruno, který vypadá jako Drákula. Umí z nás euroamerických dršek nejlépe čínsky, asi už vycucal krev spoustě domorodcům. K smrti rád hraje pingpong a prohry nese velmi těžce.
Obrovitý a vousatý Amík Robb žije už 15 let v Japonsku. Zdejší studenti z této východoasijské země jsou z něj u vytržení. Hlavně jeden mnich, který tu studuje buddhismus a kouří a chlastá první ligu. Prý je to v Japonsku dovolený.
Korejec Zheng Long zásadně všude jezdí na své Kawasaki mašině, kterou tady pořídil za zlomek evropské ceny. Vypadá to, že je dokonce i pravá. Tenhle člověk naprosto změnil můj náhled na obyvatele rozervaného poloostrova. Je otevřenej a vtipnej. A navíc dokáže vybičovat obsluhu v restauraci k nadlidským výkonům a nelidským slevám. Umí skvělé chlastací karetní hry...

Kromě této chásky se zde vyskytuje ještě několik pozoruhodných maníků. Třeba Burunďan Paul z Bujumbury. „Vole, Bujumbura – to říkají jenom cizáci. My městu říkáme prostě BUJA,“ vypadlo z něj při představování své domoviny. Je zde na vládním stipendiu a vypráví, jak v jeho zemi řádí Číňani. „Dělají tam všechno. Od silnic, přes nemocnice a baráky. Všechny výrobky u nás jsou z Číny. Teda kromě AIDS a malárie, ty jsou naše,“ zasměje se. Kromě něj je tu ještě jedna afričanka z Tanzánie, která ale zřídka opouští svůj pokoj. Zeptal jsem se ho, jestli se v Číně setkal s rasismem. „Víš, já bych tomu neříkal rasismus, ale ignorance a stupidita,“ odvětil po chvíli přemýšlení. „Když se tě někdo zeptá, proč jseš tak černej, co mu máš odpovědět? Jo, vole, moje matka je černá a fotr taky, tak asi proto. Číňani jsou blbí, ale já je miluju. Nejdůležitější je, že jsem tu naprosto v bezpečí,“ uzavřel svůj poměrně dlouhý monolog. Je velmi inteligentní a podle svých slov zde praktikuje „freestyle studying“ - mluví perfektně, ale nenapíše jediný znak... Ohledně rasismu v Číně jsem našel vcelku zajímavý článek o „černé Číňance“ Lou Jing.
Pákoš Ali zase studuje medicínu a miluje kriket, který tady rozjíždí s ostatními kriketomilovnými národy. Pětkrát denně se modlí. Pokaždé mu říkám, ať ode mě pozdravuje Alláha. Je to zvláštní - mohl si totiž vybrat. Buď studovat v Londýně, nebo v Chengdu. Druhou možnost zvolil dle svých slov kvůli kvalitnější výuce (sichuanská univerzita je no.1 v Číně v oblasti stomatologie), menším životním nákladům a hlavně kvůli pocitu bezpečí. Ten by prý v Británii neměl...

První týdny se tady nesou ve znamení ohmatávání terénu. Koupil jsem si kolo. V budově s kradenými koly... Je to barák plný bytů, které jsou zase plné lidí a kol. Baba, která mi oprýskaného „horáka“ prodávala mě při smlouvání málem utloukla řetězem. „Máš peníze, MÁŠ! Nemáš??? Tak si puč tady od toho vousáče,“ vztekle vymrštila svůj ukazováček směrem, kde stál Robb. 100 yuanů (cca 260 Kč) je za čínské horské kolo až až... Dostal jsem k němu zdarma zámek. Co na tom, že se mi na náměstí Tianfu pod přísným dohledem zesochatělého Mao Zedonga přetrhl řetěz, o kousek dál jsem v zámku ulomil klíč a další den se mi odmontovaly oba pedály. Legrace přece musí bejt! Těmito útrapami se přece nenechám otrávit! Správkárny jsou všude po cestě. A tak jsem úspěšně objel mnoho knihkupectví, kde jsem si pořídil mnoho knih (mj. Kunderu a Dášenku v čínštině; jsem zvědav, jak to všechno dostanu domů), dorazil jsem do parku na sraz s Tomášem a paní doktorkou a vyřídil spoustu dalších důležitých věcí. Právě teď jsou mé celkové náklady za kolo 114 yuanů. O vzestupu akcií tohoto prototypu budete pravidelně informováni.

Škola – to je pro mě největší překvapení. Kromě jazyka chodím na spoustu volitelných přednášek. Hodinu sichuanského dialektu vede výborný týpek. Při jeho pochrchlávání, neustálému tahání paťáků a vyplňování řečových mezer důrazným „eeeeeee“ se sotva držím na židli. Tonální a gramatické nesrovnalosti vysvětluje a vyslovuje na jedničku. Musím ale přiznat, že nejlepší lekci místní mluvy jsem dostal v jedné restauraci. Slyšte Karoshe: „Dojídáme a dopíjíme, když tu se náhle od protějšího stolu zvedne masivní a notně ožralý kitajec a vrávoravým krokem se dokutálí k našemu stolu. Po cestě odhodí ze svého olbřímího milana tričko a zakydne svůj zadek na jediné volné místo u stolu – vedle mě. Poté, co si o mé vyleštěné rameno opře své značně orosené podpaží, přiblíží svou pusu na 15 centimetrů od mého obličeje a spustí – MUHEME HODERVAMÁÁÁÁ... Základní slovíčka jsme schopni rozšifrovat, ovšem na hlubší konverzaci o kultuře, literatuře, umění a vycpaných syslech už potřebujeme tlumočníka – i Bruno je totiž bezradný. Od stolu, kde původně kořala seděl se zvedne jeho kamarádka. Po chvíli přemýšlení jí nezbývá nic jiného než smutně konstatovat, že ani ona mu nerozumí. Tato roztomilá konverzace pokračuje dalších dvacet minut, během kterých náš nový kamarád vyzunkne tři lampy kořalky jako prd. Poté, když už není schopen ani rovně ležet za nás přes naše námitky zatáhne celou večeři a odplazí se zpět ke svému stolu. Byli jsme neuctiví... Asi... Ale nezbylo banfy...“
Na přednášku „Umění národnostních menšin“ máme zajímavou postavičku. Je z muslimské „národnostní menšiny“ Huiů, ale islám nepraktikuje, dokonce žere vepřové. Studovala na „Centrální univerzitě pro národnostní menšiny v Pekingu“, tudíž zastává klasický čínský pohled. Menšinová území jsou krásná, lidé zpívající, tancující a barevně odění. Na mé otázky s nádechem choulostivosti odpovídá vyhýbavě. Celý kurz začal větou, že „Čína je první na světě v počtu národnostních menšin“. Koncept národnostních menšin se jmenuje „minzu“ a je původně přejatý od SSSR. Když jsem se jí zeptal na Papuu, kde žije více jak 700 národností, které mluví odlišným jazykem a vyznávají odlišnou kulturu, tak mi odpověděla: „To jsou ale přece kmeny (buluo) a ne minzu.“ Pravda - není těžké být první na světě v počtu národností podle konceptu „minzu“, když Čína je v současné době patrně jediná země, která tento koncept aplikuje. Jinak je ale paní Ma moc milá a hodná...
Na HSK (test z čínského jazyka, něco jako certifikáty z angliny) máme výborného a vtipného profesora, který má snad to „nejnešťastnější“ telefonní číslo v celé Říši středu. Když se nahlas přečte poslední šestičíslí 149491, tak kvůli omezenému počtu čínských slabik a náhodě se tento slepenec rovná větě „když chceš umřít, tak umři, když to chceš“. Většina Číňanů je strašně pověrčivých - podobné číslo by si nikdo nekoupil, i kdyby mu bylo mířeno raketometem na varle. Pan profesor ale pověrčivý není, a tak si ho vzal od překupníka se SIM kartami zadarmo. „Mám ho pět let a ještě jsem neumřel,“ glosoval a my jsme nemohli kvůli křeči v břiše dýchat.

Kvůli prázdninám jsme měli školu i v neděli (!!!), nicméně protože skoro nikdo překvapivě nedorazil, vyrazili jsme s naší paní učitelkou z menšinové národnosti Qiangů do bambusového parku na pár litrů čaje. Tam jsem do ní hustil, že i když je asimilovaná mezi hanskou většinu, měla by znát alespoň základy jazyka svého národa. Bylo to náramně zábavné, dám jí k narozeninám učebnici :-). Taky jsem zjistil, že semestr končí až 29.1. A co je ještě lepší - 30.1. ráno mám let zpět do Prahy, takže to bude dost o prsa mé korejské spolužačky. Čas na nějaké delší cestování kromě nadcházejících prázdnin (60. výročí založení ČLR – bude to VELKÝ) tak zřejmě nebude. Každopádně chci ale zažít Yiský nový rok v Xichangu a možná vyrazím na pár dní do provincie Guizhou. Peking v půlce října je samozřejmostí... Jelikož jsem vzorný student, mohu si dovolit na pár dní v semestru zmizet. Výmluva typu „průjem“ či „výzkum“ zaručeně funguje.

Před pár dny jsem oslavil narozeniny. Jedna starší Korejka to na mě totiž bonzla ve třídě, takže jsem se dočkal čínské verze „happy bday to you“ (zhu ni shengri kuaile), při čemž jsem málem vyletěl z kůže, ale i tak to bylo milý. Hned po skončení školy jsme vyrazili na oběd a posléze na karaoke. Vše platila škola v rámci „studentského teambuildingu“. Vždycky jsem si myslel, že karaoke je s prominutím kokotina, ale po své první zkušenosti jsem změnil názor. Když se člověk zavře do kukaně s kamarády a nemusí exhibovat před partou ožralých Číňanů, je to velká zábava, hlavně po pár půllitrech. Večer jsme zakončili masivním hotpotem s naším „degustačním gangem“.

Úspěšně jsem prosáknul i do zdejšího undergroundu. Za nejlepší místo označuji podnik „Little Bar“. Scházejí se tam nejrůznější protirežimní živly s tetováním, dlouhou kšticí, piercingem a číry. K poslechu hraje rock/punk/metal či indie... Nutno podotknout, že dosti kvalitně! Naposled hráli pekingští „Miserable Faith“. Pivo za 10 kusů peněz je na bar hodně slušná cena a navíc je i studené! A jako bonus – žádní cizinci! Po zdech baru visí nejrůznější plakáty s podobiznami jak zdejších umělců, jako např. He Sen, tak i zahraničních barbarů, jako John Lennon, Metallica a jiných nepřátel rudé barvy... Místní milý šéfik měl povedené tričko s výrazným nápisem „UNFUCK THE WORLD“. Je potěšující vidět, že se spousta lidí mýlí... Podobná subkultura v Číně existuje a vůbec se jí nedaří špatně. Fota budou následovat, až sesbírám více materiálu.

No... Tak už snad dost Karoshi, ne? Už jsi zase popsal celý hajzlpapír. Jak vidíte, stále se nenudím. Plán na nejbližší dobu? Najít zdejší obchod s lomo foťáky a o prázdninách s pražskými spolužáky hurá do severního Sichuanu! Buďte dobří!

Diskuse k příspěvku

  1. Rob

    13.10.2009, 15:58

    Tak jsem při hledání toho zasranýho webu s fotbalem narazil na blog. No není to špatný. Pozdravuj tam a nezlob.

  2. karosh

    11.10.2009, 05:28

    kejhic: tez ti zhuuji shengri kuaile... zpetne :) dotaz nechapu, etymolozky neznam:)))

  3. Kejhic

    08.10.2009, 04:41

    Tak tedy "zhu ni shengri kuaile" ! (BTW ma posledni veta clanku neco spolecneho s jednou nadmerne vyvinutou etymolozkou?)

  4. karosh

    30.09.2009, 11:21

    urcite 4, jestli jsem rikal 5, spletl jsem se... skanka: mas jeste cas vole, napr. tady je spousta padesatniku, co studujou ;)

  5. karold

    29.09.2009, 21:55

    4. nebo 5.? Původně jsi říkal 5. ... :-)

  6. skanka

    29.09.2009, 14:02

    voel, při čtení tvých zápisků mám pocit že mi můj život neuvěřitelným způsobem protejká mezi prsty, takových zážitků...! :-)

  7. karosh

    29.09.2009, 06:54

    che-čchi-taoista je skorojaponec amík robb :) čtvrtý dan!

  8. karold

    28.09.2009, 23:00

    Sysli myslí, že v té piksli je syslí müsli a nějaká ta interpunkce :-) Jinak dobrý ... kerej je ten che-čchi-taoista?

Odpověď

*

(74665)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.