Světle rudý závoj

Čas se chýlil k půlnoci a helsinské letiště se vylidnilo. Uklízeč, patrně imigrant, na mě hodil otrávený pohled. Asi to bylo tím, že jsem si z jednoho kouta udělal vlastní malou kancelář, kde jsem se, věrný svému velmi vzdálenému romskému původu, nežinýroval řádně uvelebit. Kolegou mi byl Číňan, který si stěžoval, že v Evropě nemáme americké zásuvky a v kuřárně chybí erární zapalovače, sekretářka za vyluzování nelidských zvuků dřímala opodál ve spacáku na k tomu uzpůsobenému lehátku. Proudy deště vytvářely na vnějších stranách prosklených ploch rychle se měnící mapy hbitě zurčících potůčků orientovaných podle toho, jak se měnil směr větru. Ten povážlivě cloumal anténou na řídící věži. Vše podkresloval zvuk mých skřípajících zubů, když jsem se přes VPN opakovaně neúspěšně pokoušel připojit na vzdálený server. Daň za odkládání povinností na neurčito. Když se nekonec vše podařilo, ve čtyři ráno jsem usnul vyčerpáním – spánkem hodným dělníka světa informačních technologií. Ze snění, které bylo tu a tam přerušeno tlumeně hlasitým, avšak poměrně vzdáleným ševelem uspěchaných cestujících, mě naplno probudil až studený psí čumák, který mi jeho čtyřnohý majitel vrazil do nohavice. Na sobě měl slušivou vestičku, na které bylo finsky napsáno „policejní pes“. Tedy alespoň myslím, že to bylo finsky, a že to znamenalo něco takového... Jeho majitel, který spolu s dalšími kolegy v neprůstřelných vestách procházel kolem, na zvíře nervózně sykl. To mi věnovalo poslední, výhružně dlouhý podezíravý pohled a vrátilo se k pánovi. Jakoby to byl signál ohlašující čas pro nástup do letadla směřujícího do Čchung-čchingu. Název toho města vzbudil veselé reakce některých mých přátel, kteří jej považovali za obecné, náhodně vybrané typické zvuky, které zastupují fonetickou stránku čínského jazyka. Nutno ovšem podotknout, že město se tak skutečně jmenuje. Fakt. Při příchodu k bráně č. 42 mě uvítal zelený hlen, který vylétnul zpoza rohu rychlostí kulky a přistál v odpadkovém koši, kde plesknul o černý igelitový pytel. Ten, kdo jej vypustil ze svých úst, pak ještě vydal několik dávivých zvuků a mručivě si odchrchláním ošetřil hrdlo. Za podobný výkon by se nemuseli stydět ani světem ošlehaní členové tuvinské hudební skupiny Huun-Huur-Tu.

Tu noc se mi zdál podivný, minimalistický sen. Buhví proč, záměrně jsem se řízl tupým nožem do dlaně. Několikrát. Trvalo celou věčnost, než z rány vytekla první a zároveň poslední, naprosto ideálně tvarovaná a předpisově zbarvená kapka krve. Ta pak z ruky ukápla do sklenice křišťálově čisté vody, která stála na jednoduchém stolku pokrytém sněhobílým ubrusem. Ve zbytku snu, který byl evidentně točen jen jednou kamerou, stála ve středu všeho sklenice, ve které se krev pomalu mísila s jejím obsahem, až jej rovnoměrně a nadobro obarvila na světle růžovo-rudou barvu.

Z tiché kontemplace mě vyrušilo až necitlivé přistání na letišti v onom legračně znějícím městě. Bylo sedm hodin ráno, ještě napůl tma. Za okny bylo temno, vlhko a dusivo. Když se letadlo po komickém poskakování po celé šířce ranveje zastavilo o její konec, sevřela se mi hruď a před očima se mi jako na plátně vyjevil Tolkienův Mordor. Tento pocit nabral na intenzitě, když na mě hned při výstupu nasedla ta typická čínská lepivost – přesně ten typický, těžko popsatelný pocit, když přijedete na pevninu. Jakoby všechny vjemy a pocity ulpívaly na vaší kůži. Je ale dost dobře možné, že ty pocity pod tou kůží latentně přebývají už od první návštěvy Číny a podobny oparu se aktivují v ten jeden určitý příhodným moment – v mém případě tedy při prvním doteku s půdou Nebeského království. V ten moment mi připadlo, jako kdybych odtud před těmi třemi lety neodjel.

Déšť a špína svírala čchung-čchingské severní nádraží, hlasitá slova osob putujících všemi směry se odrážela od mohutých betonových pilířů a vzduch prosycovala typická štiplavá vůně čínských cigaret. Čekal jsem po návratu nějakou reakci svého pocitového ústrojí. Nostalgii, radost... Prostě něco. Nepřišlo nic. Zatím. Zvláštní... Příjezd do Čcheng-tu byl ale zalitý sluncem – obrazně i reálně. Slunce, velmi netypické pro toto na čínské poměry charismatické velkoměsto, obkreslovalo na zem pomocí dlouhých stínů jednotlivé budovy mohutných nových sídlišť, která za poslední tři roky vyrostla na jeho okrajích. Po průjezdu tímto betonovým lesem stavenišť, tolik typických pro Čínu, se ze změti kolejí, nadjezdů a podchodů vynořilo východní čchengtuské nádraží, na kterém mě uvítala má stará známá. Následně jsme se odebrali do její honosné rezidence, která byla celá vyvedena v thajském stylu.

Večer, okamžitě poté, co můj jazyk ochromily plody citrusu zvaného žlutodřev peprný a jazyk podobna mořské sasance požahala první, původně před třemi sty lety Portugalci dovezená paprička, tak teprve tehdy jakoby mávnutím kouzelného proutku ožila celá plejáda barevných vzpomínek. A nejen to... Tyto vzpomínky se velmi rychle měly prolnout s realitou. Dojedli jsme a vyrazili s mým novým známým - antropologem Eddiem, původně ze seattleské University of Washington (t.č. studující doktorát na The Chinese University of Hong Kong) - obhlédnout obchod s cizokrajnými pivy, který sídlil skryt v jednom z vnitřních bloků potemnělého rezidenčního komplexu. Ten se nacházel nebezpečně blízko naší dřívější přechodné čínské alma mater – Sečuánské univerzity. Po cestě jsem náhodou potkal další tři známé. Došlo mi, že město sice oprášilo, popřípadě vyměnilo kulisy – tj. je větší, čistší a zelenější - obličeje jevištníků však zůstávají stejné, jen jsou uplynulými třemi lety více zvrásněné. Jeden dělá v laborce a dennodenně si kupuje chleba tamhle na rohu. Druhý nedělá nic, má sice studentské vízum, ale místo do školy chodí do toho nejdražšího a nejblbějšího baru v okolí, kde s úspěchem tvrdí svá játra a zeštíhluje peněženku svých rodičů. Třetí zapadl do tekutých písků tvořených hutnou, jako mazut mazlavou frustrací. Pokaždé, když se snaží pohnout, stáhne jej to zase o kus dolů. Zatím může být rád, že dýchá. Přesto ale vypadá, že by nejraději spolknul celou tu obrovskou porci beznaděje a nebyl vůbec. Mimochodem... Ve skrytém pivním království, jednom z hnízdišť vedle čajové kultury bující té pivní, se těšil velké oblibě náchodský Primátor a jihočeský Budvar. Za naprosto neprodejný artikl byl označen Pilsner Urquell – je na Číňany moc hořký. Stejně – i tak se to stále nevyrovná kaj-wanu levného čaje pod rozkvetlým skořicovníkem v parku Wang-ťiang. Z této věty by chlapci z Litinové vany radost určitě neměli...

O Čcheng-tu se říká, že je to místo kam když člověk přijede, už nechce odjet. Říkejte to ale těm lidem, kteří když sem přijedou, tak na základě údaje o národnosti uvedeném v jejich občance si nemají nárok pronajmout ani pokoj v podprůměrném hotelu. Je nadmíru zajímavé, že drtivá většina Číňanů většinou uvádějí rasismus (min-cu čchi-š') jako jedno z největších negativ západního světa. V jejich zemi prostě podle nich neexistuje – asi podobně, jako prý v Íránu „neexistují“ homosexuálové. Všechny ty řeči na vaši vlastní osobu, tahání za chlupy a nazývání lidí bílé a černé pleti slovy jako „opice“ apod. - to je podle nich jen zvědavost – chao-čchi-sing. Když si ale má nuosuská, velmi vzdělaná kamarádka P. postěžuje, že Čcheng-tu nenávidí, jelikož celé její dětství tam s ní a její rodinou zacházeli jak s kusem hadru, to už se „zvědavostí“ nazvat nedá...

Číňané výše zmíněnou frází opentlují popis většiny svých měst – a říkají to vždy cizincům. Kdysi jsem tato prohlášení poslušně papal jako kastrol krupicové kaše (podobně jako údernické heslo, že „práce šlechtí“), dnes už ale ne. Ti, kteří tady dlí bez jakéhokoliv směřování kamkoliv, tak takoví lidé se zde skrývají sami před sebou. Skrývají se před tím, že by mohli třeba někdy něco dokázat. I když je to vlastně ve výsledku jedno, jestli někdo z nás něco „dokáže“ či nikoliv. Čcheng-tu a ostatní města jsou tak spíše místem, kam když určitý typ lidí dorazí, tak už se odtud nikdy nevyhrabe. Po tolika letech mlácení se ode zdi ke zdi už doma neseženou normální práci. Tedy – pokud se dobře nenaučí čínský jazyk. Což ale většina z nich neudělá. Stihne je tak krutý osud být navždy lao-wajem uvězněným v té obří, prostorově rozměrné, avšak značně stísněné krychli s nálepkou ČLR. Na základě jejich pasivních aktivit vzniká v Číně, která je sama pokřiveným odrazem západu, zkroucený obraz obyvatel zemí „mimo čtyři moře“ - jde tedy o zrcadlo v zrcadle. Tahle země tyto protagonisty pomalu sní zaživa. Sní i ty neopatrné lidi, kteří naivně sní svůj čung-kuo-meng, čínský sen. Sní je způsobem, jako jakýkoliv bar časem sežere jedince, který do něj chodí až příliš často. Z čínského snu se tak stane jen potrava pro šváby. A jak známo – mnozí občané tohoto státu snědí všechno. Dle mého slovenského kolegy Michala R. dokonce „i smrtce <>” - to abych tedy využil jeden z mála piktografických znaků, který zná i našinec.

Po návštěvě starých známých ze Sin-ťiangu, jejichž restaurace se přesunula za roh, zařazením pár skopových špejlí, zhltáním jejich výtečného nanu a poctivé porce muslimských nudlí, bylo přece jenom lépe... Akorát mě zlehka hnětl ten turkický smysl pro humor. Když jsem po nich chtěl, aby mi sdělili jak se ujgursky řekne „jogurt“, dozvěděl jsem se, jak se řekne „prdel“. To už jsem dávno pochopitelně věděl. Ale byla to rozhodně veliká taškařice – alespoň tedy pro stůl, okolo kterého sedělo sedmnáct mužů a jedna žena v nikábu, která ovšem držela veškeré peníze, které tato restaurace dnes vydělala. Nutno podotknout, že po diverzních akcích jejich více radikálních kolegů a celosvětové protimuslimské hysterii jejich podnik zrovna nekvete. Totéž se ovšem nedá říci o místních pokoutných vekslácích, kterými jsou pao-an, (strážník) a jeho věrný nohsled, jenž věrně po jeho boku třímá sportovní tašku plnou svazků stojüanových bankovek (jeden svazek = 10.000 RMB). Toto celé se odehrává v jedné z myriády poboček Čung-kuo jin-chang (Bank of China), strážník ji současně hlídá a jeho „hastlování“ znuděně pozorují upracovaná děvčata za přepážkou. „Nebojte se, nejsou falešné, já jsem přes směnu peněz odborník,“ říká mi drobný, vyhublý muž s ostrým a pronikavým pohledem, když za více než přívětivý kurz spolkl moje dolary a druhou rukou mi podal dva macaté svazky červených bankovek s portrétem Velkého kormidelníka. Pao-an, který v mém obličeji zmerčil nejistotu, pak vlezl za přepážku, odstrčil jednu ze zaměstnankyň a celý obnos vrazil do počítací mašinky. Ta ukázala smluvenou částku a zároveň tak potvrdila, že nejde jen o potiskané papírky, které by se v místním přítmí docela snadno daly zaměnit za tvrdou čínskou měnu.

Čcheng-tu ale tentokrát nebylo cílem mé cesty. Tím byl a je Si-čchang, má základna k průzkumu Chladných hor, čín. Liang-šanu, město na samém okraji konce světa. Sičchangští by to slyšeli určitě neradi, ale po pár dnech tady mi to skutečně tak připadá. Já si ovšem (geografický) konec světa nepředstavuji jako hranici, jako útes, za kterým je prázdno. Spíše jej chápu jako uzavřený prostor, bílé místo na mapě. Uvnitř jeho hranic se pak může stát opravdu všechno. Mohou zde mizet lidé, předměty i myšlenky – prostě všechno. Na jeho okraji pak zůstávají zachycené zraněné vzpomínky a nespočet zhmotněných křivd minulosti... V případě Liang-šanu v těchto vzpomínkách dřímá jeho temnotou prodchnutá historie.

Před odjezdem z Čcheng-tu však bylo nutno pozřít rituální horký kotlík. Nevím, co do toho dávají, před lety byla velká aféra s recyklovaným olejem (ti-kou-jou), čímž pádem základ horkého kotlíku podražil dvoj- či trojnásobně. Prý se to již neděje, ale zároveň tak sečuánské chuo-kuo ztratilo svou typickou, nezaměnitelnou chuť. Nevím, zda to bylo tou masivní hroudou hovězího tuku, která tvoří nezbytný základ tohoto nepříliš zdravého, avšak velmi žádaného pokrmu. Z nějakého důvodu ovšem výpary z kotle tak nějak započaly absurdní sled událostí, na jejichž konci bylo zjištění, že vůbec nerozumím Číňanům. Ale opravdu vůbec. Rozumím jejich řeči, ale do jejich pečlivě střeženého nitra nejsem schopen nahlédnout. Ve velmi dlouhém a nepříjemném rozhovoru s osobou, kterou jsem považoval (a i přeze všechno stále považuji) za osobu sobě blízkou, mi toto bylo sděleno několikrát. My cizinci prý nechápeme a nikdy nepochopíme čínskou duši. „To, co tě sem přivádí, je jenom zvědavost (chao-čchi-sing - opět to magické slovo, které se vynoří a opět zmizí jako duch v čase mezních situací), nic víc. Nikdy nepochopíš, co my tady prožíváme,“ říkala mi tato intelektuálka s doktorátem ze srovnávací literatury. „Věřím v lepší budoucnost, ale ne v Číně. Pokud tady budu muset zůstat, zabiju se, zemřu,“ pokračovala. Bylo mi jasné, že tady přestává legrace. Radši jsem nic neříkal, zvolil jsem spíše defenzivní taktiku. Ovšem čím více defenzivní jsem byl, tím více jsem se dostával v této podivné debatě do kouta. Když jsem té osobě sdělil, že se cítím být v koutě a nemám kam ukročit, dostal jsem se do zamčené místnosti o velikosti 1x1 metr bez okna. A k tomuto všemu patrně stačilo jedno slovo (řekl bych, že to bylo slovo „nepříjemné“ - pu šu-fu – souvislosti nejsou až tak důležité), které jsem pronesl asi den po příjezdu. Stačí jenom jedna kapka... Jedna malá, nevinná kapka a obsah pomyslné sklenice se podle nich musí vychrstnout do přilehlé páchnoucí stoky plné podobně znečištěných (po)citů – zabývat se jimi je totiž patrně ztráta času. Vypít tenhle koktejl nemusí být smrtelné, pouze třeba více či méně nepříjemné, nicméně to si asi lajsne jenom málo Číňanů. Obzvlášť, pokud jsou ve zjevné, dlouhodobé psychické nepohodě. Křivda, i když má velikost a důležitost zrnka rýže, je podle mnohých v Číně, podobně jako přátelství, věčná. Toto je vidět na příkladu mnohých historických událostí, které na kolektivní duši Číňanů zanechaly nezhojitelné, do dneška stále otevřené a mokvající rány, do nichž v čase vypjatých vnitrostátních záležitostí ochotně přisypává sůl sám Velký bratr. Pokud ale přátelství a křivda zkříží cestu, většinou zvítězí křivda, která přátelství kontaminuje a uspí. To, zda někdy zase procitne už ale nezáleží na tom člověku, který byl celou dobu v defenzivě.

Mám pocit, že čím lépe umím čínsky, tím hůře se mi s Číňany komunikuje. Určitě se chci vyvarovat zobecňování, ale tato situace rozhodně nenastala poprvé. Navíc všechny byly jako přes kopírák. Chyba je určitě i ve mně, dávám své pocity příliš najevo. Pro někoho, především pak pro lidi, kteří mě dobře neznají, to může být těžké dešifrovat a interpretovat. Někdo si o mně myslí, že jsem arogantní, sobecký a cynický člověk. Neberu jim jejich názor, sám sebe hodnotit nemohu. Zůstávat u běžných zdvořilostních rozhovorů o jídle a čínské kultuře však nehodlám. Jsem z toho už stejně unavený, jako jsou Číňané unavení, dle jejich vlastních slov, z debat o znečištěném ovzduší a politice. Ani s jedním nejde podle nich nic udělat. Čím více umím jazyk, tím více se mi ti lidé uzavírají. Říkají, že nerozumím čínské duši, ale nikdy mě do ni nenechali pořádně nahlédnout. Popravdě nevím, jestli chci. Po těch několika zkušenostech mám pocit, že čínská duše, především pak její temná zákoutí, to je jako bažina. Pokud do ní strčím jakýkoliv ze čtyř údů, zcela jistě mě pohltí a pomalu zadusí.

Seděl jsem na čchengtuském severním nádraží na betonovém soklu u přeplněné pobočky jedné americké značky rychlého občerstvení. Kdybych kouřil, zapálil bych si. Tupě jsem hleděl na ty masy, které na vnitřních stranách zdejší krychle tvořily rychle se měnící mapy zběsile burácejících, živočišně masitých, šedo-rudo-černých lidských toků. Ty se orientovaly podle toho, kam ukazoval pendrek zřízence nádraží, který nás vpouštěl dle času odjezdu našeho vlaku do nádražní haly. Rolníci, dělníci, pokoutní prodavači čehokoliv, mrzáci s různým stupněm postižení, žebráci, kádři, policisté, vojáci a kapsáři. Bylo mi zle. Hodně zle. Měl jsem pocit, že všem, včetně mě, proudí v žilách místo krve prach, popel a písek. Měl jsem pocit bezmoci a neuchopitelnosti situace. V ten moment jsem v sobě našel i tu hluboce zakořeněnou dávku tzv. průměrného češství – nadávat, brečet a vymlouvat se, zároveň však nic nedělat. Udělal se mi ještě hůř. Přemáhaje výše zmíněné nahromaděné pocity jsem se ztěžka zvedl a obložen dvěma rozměrnými zavazadly zamířil k díře v předlouhém plotu, která tvořila jícen, jímž měl každý z nás proudit na své nástupiště.

A proč tady vlastně tedy jsem? To se dozvíte v další kapitole.

Diskuse k příspěvku

  1. Petr Karlach

    15.10.2014, 01:31

    Čínsky moc neumím, v Číně jsem by dvakrát pod Tvým vedením a dvakrát sám. Sám jsem zažil velice otevřené a přátelské lidi, zvlášť když jsem se chtěl od nich něco naučit a na oplátku jsem jim nabídl něco ze sebe. Asi nechápu pojem "čínská duše", ale pro mě jsou to prostě lidi jako jsme my všichni ostatní na světě, s vlastní historií, současností a budoucností na jedné mrňavé planetě. Kdykoliv se tam rád na mrzký vízoměsíc vrátím a rád bych kohokoliv ze svých čínských přátel uctil u nás doma tak, jak se oni chovají v Číně ke mně ...

  2. HK

    14.10.2014, 17:13

    Jak říkáš, že čím líp umíš čínsky, tím jsi Číňanům vzdálenější... musím říct, že v Pekingu, který se zbytkem Číny nemá tolik společného, je to o hodně lepší, ale stejně mám tenhle pocit. A čínská duše? Kdykoli mám pocit, že se blížím nějaké odpovědi, mám pocit, že se pohybuju v něčem strašně komplexním, ale zároveň bolestně povrchním a nesmyslném. Nedávno jsem potkal člověka, co je Číně on and off 40 let. Nemluvili jsme o tomhle, ale ty sranice se očividně nelepší. Možná, že mají Číňané pravdu, možná zápaďanovi není dáno poznat čínskou duši. Možná je to dobře.

Odpověď

*

(29963)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.