Skopje

Příjezd do Makedonie z bulharské Sofie, to byl téměř jako návrat do mého dětství. Doteď si pamatuji, jak na omšelém hraničním přechodu s Maďarskem pochodoval uličkou voják se samopalem přes rameno a hulákal: „Čo sa tam pcháte? Čo tam uzríte iné...“ I tehdy jsme do Řecka jeli autobusem přes celý Balkán. Někde na území budoucí Makedonie jsme se báli pít vodu kvůli choleře. Pravda, na bulharsko-makedonské hranici nikdo toto nedělal, vystoupit z autobusu jsme ale museli tak tak jako tak. Slunce žhnulo a my jsme za několik hodin dorazili do Skopje.

Hlavní náměstí před mostem jakoby vypadlo z nějakého komixu. Tolik hrdinů najednou snad není ani v balkánské verzi Ligy výjimečných. Chyběla už jen Matka Tereza. Vlastně moment, i dům, kde přebývala, je vlastně nedaleko k nahlédnutí. Plácku vévodí obří, v noci mocně blikající socha Alexandra Velikého, o kterého vede historický Makedonie spor s Řeckem. Stejně jako o hodně dalších věcí... Náš hostel byl v zapadlých uličkách mimo centrum, vedl ho excentrický homosexuál, což ovšem nevadilo ani trochu.

Nejvíce potěšení nám činilo courání místním bazaarem, okukování trhovců a jejich produktů, pojídání čevabčiči, popíjení kávy a konzumování dalších poživatin. Mešita naproti kostelu, přísné pohledy s obou stran. Vzpomínky na rozdělení trhu mezi muslimy a křesťany jsou stále živé. Z náhrobků, podobně jako všude jinde (Praha, Čína atd.), bylo vyrobeno zdejší dláždění. V zapadlém koutě visel vodou a větrem ošlehaný plakát jedné z her Václava Havla (Opera e Lypsareve). Budovy zdejších hamámů (tureckých lázní), datující se do 15. století k velkému vezíru Dautovi, stále ještě zaváněly harémem. Staré ottomanské karavanseráje - Kapan Han, Kuršumli Han a Suli Han – zase sváděly do minulosti a do časů vonících koření. Vše napojeno snad až na Hedvábnou cestu. Bazaar, nad nímž se tyčily jak kříže tak minarety, se navíc dále dělil na „teritoria“ - srbské, albánské, místní... Všude byl jiný „oficiální“ jazyk a jiná pravidla. Kafe však měli všude stejné. Absintérie „Zelená bludička“ v jednom z ohybů hexagonového tvaru čtvrti dala vzpomenout na podnik „Absenta“ v srdci barcelonské přistěhovalecké čtvrti. Nicméně podle nejnovějších informací, ta barcelonská již bohužel neexistuje.

Velmi bizarním zážitkem bylo Makedonské národní museum. Bezpochyby obsahovalo mnoho artiklů téměř nevyčíslitelné hodnoty – počínaje neolitem a konče moderní dobou -, avšak mnoho z nich bdělo pod příkrovem tmy, která se všude rozléhala v důsledku praských žárovek a vyšeptalých zářivek. Jeho etnografická část byla ovšem velmi poučným zážitkem. Výstavba krojů všech zdejších oblastí a nádherných, ručně tkaných látek byla skutečně pozoruhodná. Dole u východu byl napsán vzkaz od návštěvníka z Číny: „Přeji Makedonii ekonomický rozvoj.

Jako výborný nápad se ukázal výlet ve snesitelném vedru k vesnici Kučevište na Skopskou Crnou Goru. Rej okolo kláštera Sv. Archanděla Michaela a Gabriela postavený mezi 14. a 15. století byl v plném proudu. Shodou okolností bylo 26. července 2012, tedy 49 let od velkého zemětřesení, které postihlo Skopje a okolí. V klášteře se tedy konala tryzna, které jsme se nedobrovolně zúčastnili i my poté, co jsme byli lehce načapáni při focení nepříliš barevných, přesto velmi zajímavých fresek z let 1631 a 1701. Když už jsme se tentokrát nedostali k Ochridu, alespoň jsme mohli zahlédnout něco z díla ochridských mistrů. Dole pod klášterem byla veselka s hektolitry piva, tuny pljeskavic a vyšeptalou pějící zrzavou blondýnou v minisukni. Kdo by odolal. Největší atrakcí se stala exotická Im, která se tak musela vyfotit úplně ze všemi. Alespoň také poznala druhou stranu mince, jelikož v Asii je to právě naopak. Pak už byl ale čas vyrazit směr Istanbul.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(60234)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.