Rudý útes Cchuanů

Provincie Kuej-čou mě vždycky fascinovala. Vznikla za dynastie Ming, v roce 1413, kdy Chanové ukončili bezpochyby dlouhý a bolestivý proces její kolonizace tím, že nahradili rozličné místní vládce císařskými kariérními úředníky. Pochopitelně ne všechny a napořád, ale většinu rozhodně ano. Že to musela být opravdu špinavá práce, to člověku dojde, když provincií projíždí. Známé, již tisíckrát omleté přísloví praví, že v Kuej-čou „nejsou tři dny jasna, nejsou tři li roviny a není lidí, kteří by měli tři kousky stříbra“. Vše do jisté míry platí i dodnes. Kuej-čou je vlastně jedno velké Jang-šuo - pitvorně špičaté vápencové homole pokrývají snad celou její plochu, vysokorychlostní silnice tvoří vysoké mosty mezi nimi a města jsou posazena ve jejich klínech. Občas to vypadá, jako by sídla poletovala nad všudypřítomnou těžko prostupnou flórou, která kopce pokrývá. Dobýt toto území, to nebyly potoky, to musely být řeky krve. Současné toky omývající zdejší krajinu jsou však zelenomodré - v Kuej-čou není mnoho těžkého průmyslu mimo velká města. Doprava do vzdálenějších míst je občas stále problém.

Cesta ubíhala po jednom z takových několikasetkilometrových "mostů" a já jsem byl na cestě do Kuan-lingu, puiského a miaoského samosprávného okresu. Je zde vyhlášené paleontologické muzeum, to jsem si ale nechal na příště. Poměrně blízko okresního města, na úbočí nádherného údolí měla být jedna z místních "záhad". V místě zvaném Chung-ja tchien-šu („Rudý útes s tajemným písmem“) bylo před stovkami let do vápencové skály vyryto mnoho podivných znaků - prý cchuanským písmem. Cchuani jsou údajně dávní předkové dnešních Iů, jejich původní verze písma či písem se tak označuje výrazem cchuan-wen.

Z okresního města jsem tedy zakoupil lístek do usedlosti Suo-čaj, která byla po poradě s obsluhou nádraží útesu nejblíž a za moment jsme mohli vyrazit. Autobus úpěl a skřípal v těžkém terénu plném zatáček a kopců, všichni cestující měli oči soustředěně přilepené k ubíhající vozovce pod koly toho krámu, nikdo ani nedutal. Od odbočky ke skále to jsou slaboučké dva kilometry chůze, při níž krajina hrdě ukazovala své intimní partie. Místy to byla skutečná pornografie. V jeden moment jsem zahlédl okresní město Kuan-ling, kterak levituje mezi kopci. Silnice vedoucí do tohoto místa přes sídlo nepříliš optimisticky nazvané „Utržený most“ (Tuan-čchiao) v krajině dělá táhlé „účko“. Zdá se tedy, že Kuan-ling je poměrně vzdálen, přitom je jen přes jedno údolí. Vše zastřešoval obrovský nový visutý most, na kterém se prý každoročně koná mistrovství světa v seskoku padákem.

Dorazil jsem pod kopec, odložil batoh v centru pro turistický rozvoj, které nepochybně toto zastrčené a utajené místo brzy promění na zábavní park, jenž v důsledku nízké návštěvnosti později nepochybně zkrachuje, a vyrazil po úzké stezce vzhůru ke skále. Místo bylo památkou prohlášeno už v roce 1956, tedy v případě takovéto okrajové záležitosti nezvykle brzy. Po chvíli jsem dorazil na místo, shluky nápisů jsou nedaleko od sebe a jsou celkem tři. Má slova několik vět zpět potvrdil Číňan, který se vydrápal nahoru, bleskově pořídil tři fotky prvního místa a jal se sbíhat zpět. „Jedno stačí, i-s' i-s'“ řekl na moje doporučení, ať shlédne zbylá dvě a zmizel v houští s trny.

Ach kolik se na takové skále dá najít v podobných obrazcích inspirace... Představivost hrála na plné pecky. Část textu nejvíce vlevo připomínala čínštinu a asi jí i byla, směrem do prava však celá rytina nabývala na abstraktnosti. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že ten kdo toto vytvořil, musel v procesu halucinovat. Anebo byl prostě jen špatným žákem svého chanského učitele. Obrazce místy připomínaly písmo „barbarské“ dynastie Si-sia, která vládla severozápadní Číně od 11. do 13. století - tzv. si-sia-wen. Kruhy, čtverce a obdélníky... Podivně pokroucené linky. Některé připomínaly čínské znaky (např. „si“ - západ), jiné naopak zase byly naprosto evidentně schematickými piktogramy lidských postav, zvířat a jejich p(r)acek, duchů apod. Některé z nich byly vyplněny blednoucí červenou barvou, okolí jiných zase zářila barva černá, aby rytiny více vynikly. Rytba byla hluboká a až neuvěřitelně hladká, tahy rydlem byly uvnitř jednotlivých „tahů“ stále hladce znatelné, na pohmat jemné.

Cestou zpět jsem se stavil ještě v altánku nad správní budkou. Potkal jsem tam puiskou mládež, která se na čínský nový rok vrátila domů z „brigády“ v Šanghaji. Je téměř děsivé, kolik menšinových stále-ještě-dětí volí tuto cestu. Nesmírně mě ale potěšilo, že ač mladí, perfektně ovládali svůj jazyk. Používali jej, když se bavili mezi sebou. Znělo to jako laoština, thajština či khmérština – prostě jazyk z Jihovýchodní Asie. Jeden z mladíků říkal, že jejich jazyk se velmi podobá tomu Čuangů… Večer jsem se rozhodl strávit v An-šunu, ze kterého jede autobus na sever do okresu Ta-fang v městské prefektuře Pi-ťie – hnízda kuejčouských Iů - a mé poslední zastávce na této předlouhé cestě po čínském jihozápadě za podskupinami mé oblíbené národnostní menšiny, jejich kulturou a dialekty.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(55493)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.