22.11.2006, 20:00 | Zobrazovat výběr fotek Česká republika  Muzika  Praha  

Rozpačití The Cinematic Orchestra

Před klubem Roxy se v dobu, která byla určena jako začátek akce, mačkal poměrně velký hrozen lidí a přes plakát, na kterém byla vyobrazena šestice britských muzikantů, byl přelepen bílý papír s nápisem „VYPRODÁNO“. Takový byl zájem o premiérový koncert této nu-jazzové formace v České republice. I přes již na první pohled lehce přemrštěnou cenu lístků se na spoustu jejich příznivců nedostalo, kterým nezbylo nic jiného, než postávat před vchodem a doufat, že někdo oželí svůj lupen. Takových dobrodinců se ale moc nenašlo.

Lehce po sedmé hodině večerní se brány klubu otevřely a spousta nedočkavců zamířila do šatny, kde vytvořili hodinovou frontu, nebo hned pod pódium, aby stihli urvat ty nejlepší místa.

Hned zpočátku bylo jasné, že TCO nepromění klub Roxy v alternativní kinosál, jak hlásala tisková zpráva. Nad připravenými nástroji chybělo plátno. Tento fakt mě, velkého příznivce projekce během živých vystoupení, lehce rozladil. Na TCO se nakonec čekalo přes hodinu a půl, během které z reproduktorů zněla jejich hudba a činila publikum ještě více nedočkavé a nervózní. Někteří uvolňovali napětím vyvoláváním kapely a pískáním.

Krátce po půl deváté si už „Cinematici“ dali říct a vystoupili před své natěšené příznivce. První vystrčil hlavu Jason Swinscoe, který byl celý polepený cedulkami „Roxy Backstage Pass“ (těžko říci proč, ostatní členové ničím takovým nedisponovali) a zamířil za pultík, na kterém vrněl jeho MacBook. Za bicí si sednula legenda jménem Luke Flowers, nechyběli i další – „věčně sedící a Krušovice usrkávající“ kytarista Stuart McCallum, trochu prostorově upozaděný klavírista Nick Ram (nikoliv John Ellis) a basák Phil France.

Už z prvního pohledu mi bylo jasné, že dechy bude mít pod palcem Swinscoe a jeho notebook jménem Apple, protože saxofonista Tom Chant se nedostavil. Stejně tak DJ a VJ P.C., který se teď věnuje spíše sólové produkci. Swinscoe představil kapelu – jednoho muzikanta po druhém. Začala skladba Burn Out a místo za mikrofonem bylo pořád prázdné... Trošku ve mně hrklo, ihned jsem si vzpomněl na koncert Dub Syndicate, kteří při své poslední pražské návštěvě nechali zpěváka doma a veškeré vokály byly samplované z notebooku...

Naštěstí se tak nestalo... Po chvíli vylezl z backstage týpek s čepkou, strništěm a rozčepýřenými vlasy a Swinscoe představil montrealského zpěváka Patricka Watsona. Ten se nijak nerozpakoval popadnout připravený „hand-effect“ a přidat produkci pořádný podklad, který výbojem své energie pořádně rozpálil příznivce pod pódiem.

Po chvíli se přitulil k mikrofonu a Roxy poznala barvu jeho hlasu. Nutno podotknout, že kombinace TCO + Watson rozdělila příznivce na dva tábory, jak jsem se dozvěděl po skončení koncertu. První půlku si získal okamžitě, druhá se vyjadřovala poněkud rezervovaně. Já jsem ihned poté, co zapěl prvních pár slov, trochu překvapivě nahlas do nastalého ticha vykřikl: „Coldplay“... Pár skalních fanoušků, kteří okupovali první dvě řady na mě vrhnulo trochu nechápavý a rozpačitý pohled... Mučte mě, ale tento názor si nenechám vymluvit – během koncertu jsem si v některých pasážích pořád dokola kladl otázku: „Vykrádají TCO Coldplay, nebo je to naopak?“

Watson se ukázal jako multitalent, když na několik okamžiků během koncertu nahradil Rama za klavírem a dokazoval, že sentimentem rozhodně nešetří... Vyžadoval od diváků v těchto pasážích naprosté ticho, které mnohdy rušily cvakající závěrky digitálních fotoaparátů.
Svou temperamentní složku osobnosti zase ukázal, když lítal jako šílený po pódiu s jakousi „klávesovou foukačkou“ (odpusťte, pokud neznám správný název nástroje, nikdo není dokonalý :-)). Jedna z jeho nejzářivějších chvil přišla ve chvíli, když si během druhého přídavku stoupnul na kraj pódia a s rukama přiloženýma k ústům zpíval směrem do davu bez mikrofonu. Pro tento moment jsem si zapamatoval Watsona jako výrazný talent, který mi ale přece jenom nepasoval do celkového konceptu skladeb TCO.

Jazz mimo jiné charakterizují sóla, kterých se zhostili kytarista McCallum a patrně nejlepší muž večera – bubeník Flowers. On byl jediným opravdu blyštícím se klenotem, který pozvedl výkon celé kapely, která produkovala sice po hudební stránce kvalitní, ale jinak chvílemi poněkud nudou zavánějící show, ve které bylo několik těžko-říci-jestli-příjemně překvapivých prvků.

Playlist byl z poloviny směsí věcí z jejich tří vydaných alb a druhou část zastaly věci z jejich připravované desky, která, jak se dalo odposlouchat, bude mnohem komornější a klidnější, než její předchůdci. Chybělo tak několik velmi očekávaných pecek, jako jsou All That You Give či All Things to All Men (samozřejmě bez Rootse Manuvy, ale i instrumentální podání by podle mě sklidilo úspěch). V přídavku si nedovolili vynechat Man with the Movie Camera, ale zbytek, opět dosud nevydané věci, byly podle mě sázkou na špatného koně.

Kapela odešla se svým „Díky, čau“ už po hodině hraní, což byla další skutečnost, která mě nemile překvapila. Po svém návratu přidali ještě 3 nebo 4 věci a publikum si vynutilo ještě jeden jejich příchod, při kterém stihli už jen jeden song. Celková doba hraní – něco okolo hodiny a půl - mi přijde za pět stovek opravdu málo.

Celou tuto akci bych zhodnotil jako lehké zklamání. Muzikantům nelze upřít kvalitu a vyhranost, ale... Podle mě citelně chyběla již zmiňovaná projekce. Chvílemi bylo možná vidět, že vystoupení v klubu Roxy není pro „Cinematiky“ žádnou velkou událostí, pouze dalším řadovým koncertem. Na to, že byli v ČR poprvé bych čekal, že se svým oddaným fanouškům, kteří na jejich příjezd čekali sedm let, předvedou rozhodně víc.

Když se řekne nu-jazz, s láskou vzpomínám na koncert mnohem méně známých Sayag Jazz Machine z konce března tohoto roku, který pro mě doteď zůstává omegou...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(63679)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.