Poklady mého klanu

„Stan... Tvůj... stan... máš... máš ho..?“ zněl mrtvolný hlas na druhém konci telefonu. „M..m.mám,“ zněla odpověď mě – člověka jakoby těsně před skonem. Zatímco Ch. ležel v okresní nemocnici zavěšen na kapačkách, ze mě prýštily, často bohužel v jeden a ten samý moment, tekutiny všemi k tomu uzpůsobenými tělními otvory. Alespoň jsem zjistil, že „turecký“ záchod je pro tyto případy skvělý vynález. Žalostný stav nás dvou na smrt nemocných nešťastníků spolu nesouvisel, nicméně připomínalo to situaci, když tři kamarádky, které spolu často tráví volný čas, náhle v úterý odpoledne dostanou své dny.. Tato mužská podoba však byla, troufám si tvrdit, ještě o něco nepříjemnější. „Jseš chabrus, tak já musím být taky, kamarádi drží při sobě,“ řekl Ch. do telefonu a rozřehtal se jako kůň. Jeho vydatný smích následně přešel v kakofonické chroptění. Řekl bych, že v tu noc a následující den padl „teplotní“ rekord... Můj teploměr, poté co jsem jej vytáhl z podpaží, ukazoval zhruba o 30 stupňů více, než bylo za okny. Vím čím to bylo. Neměl jsem tu omáčku z těch nudlí pít. Neměl jsem ani pít tolik toho hnusného piva. Co bylo Ch., to nevím... Ale pokud to bylo cokoliv v rozpětí od rýmy až po ebolu, kapačka vše spolehlivě vyřešila.

V pátek, zhruba tři dny po zdravotních patáliích, jsem měl sbalený batoh a seděl v autobuse na východní nádraží. „Vážně, to je ten zpěvák? A můžu ho vidět? Aspoň na chvíli,“ žadonila moje iská spolužačka, která se se mnou dala do řeči před několika minutami na zastávce. Jeho vzezření, když ve slušivých kožených vysokých botách obepnutých přezkou, s neméně koženou brašnou a neurčitou černou taškou hozenou přes rameno postával na poloprázdném nádraží, to jen potvrzovalo. Dokonce si natupíroval i tu svou komedii na hlavě. „Jdeš pozdě,“ pravil neutrálním tónem, zatímco špičkou jedné ze svých „raket“ dusil doutnající nedopalek. „Vole, myslel jsem, že jedeme na přežití do hor a ne na módní přehlídku,“ utrousil jsem poněkud ironicky, vysloužil jsem si potutelný úsměv ve stylu „co to ten zpropadený lao-waj zase plácá“, a šel zařadit plandavé nudle s vetchou zeleninou, které se podávaly u olezlého nádražního stánku.

Cesta autobusem do lůna Krásné dívky byla skutečně k popukání. Ostatně jako vždy. Tentokrát sice na obrazovce neběželo soft-porno doprovázené tklivou kýčovitou čínskou muzikou jako posledně, ale i bez spoře oděných čínských děvčat neobvykle bujných tvarů cesta ubíhala překvapivě hladce. Vrcholem bylo, když jsme soutěžili, kdo tomu druhému dříve a bolestivěji rozbije skořápku vařeného vejce o hlavu. Po cestě jsme totiž mnohokrát uvízli v karavaně nakumulované frustrace z toho, že úřady se rozhodly ze zdejší kozí stezky udělat dálnici. Cesta do Mej-ku se tak oproti minulosti protáhla o dvě hodiny. Toto neštěstí druhých ale výrazně vylepšuje ekonomickou situaci místních obyvatel. Tedy... Alespoň těch, kteří podél cesty prodávají pečené brambory (ke kterým dávají svědomitě zauzlíkovaný igelitový pytlík s chilli) a právě vejce zdejších vyhlášených tchu-ťi – venkovských, volně pobíhajících kuřat, nikoliv těch, která jsou průmyslově chována v k tomu uzpůsobených týrárnách. „Tahle hora se jmenuje Shama ma hxo bbo,“ sdělil mi Ch. krátce poté, když jsme odbočili ze silnice propojující Čao-ťüe a Lej-po. Šlo o vysokou, rozeklanou horu, jejíž vrchol připomínal venušin pahorek. „Za ní měl před několika lety sídlo tchu-s' jménem Ša-ma,“ dodal. Já samozřejmě vím, kdo byl Ša-ma. Rod nosící toto příjmení je jedním z nejvýznamnějších klanů v Chladných horách. Ovšem nevěděl jsem, kde přesně měl sídlo, než byl vyhnán do východní části dnešního okresu Čao-ťüe. Opět se mi zatajil dech a něco vevnitř mi řeklo, že jednou se za tu horu podívám...

Po noci strávené v Mej-ku, jejímž vrcholem byla večeře u Ch. sestry a zběsilé karaoke, na které nás z ulice zatáhla podivná odulá osoba ženského pohlaví (známá Ch.), jež se mě v opilosti jala neustále po francouzsku líbat, byl čas vyrazit do Pa-čchienu. Do stejného místa jako před čtrnácti dny. „Podívej,“ řekl jinak ten den mlčenlivý a zadumaný Ch. kdesi mezi Chou-ku-mo a Chou-po-naj-tchuo. „Odtud pochází jeden druh iského nádobí. Ne toho tradičního lakovaného... Odtud pocházejí naše misky z kůže hovězího dobytka a divokého vepře... Jsou drahé, máme doma dvě. Někde... Říkáme tomu tady Yigoluo,“ vyprávěl, načež se zase odmlčel. Tohle místo si jednou pořádně prohlédnu. Dnes ale ne.

Auto škytlo přesně před obchodem Ch. příbuzné. Koupil jsem medové cosi, sladký nápoj a imitaci energetického nápoje. Ten den se Ssynuo necítil dobře, byl hodně zesláblý, a tak dobře věděl, že tyto pravděpodobně falešné, přesto výživné potraviny budou potřeba. Za chvíli už jsme stáli ve stejné zatáčce jako tehdá s R. Zatímco tehdy jsme se drali do svahu na pravé straně, tentokrát jsme prošli po směru koryta s močkou až k mostu přes rozvodněnou řeku, která přetíná zdejší „misku“ ve dví. Rozblácená cesta vedla vzhůru přes pozemky vesničanů, z jejichž stavení na Ssynuoa mířily rozpačité a zvědavé pohledy. „Ještě můžeš, opičáku?“ houknul na mě Ch., opřel se o břízku, jenž tvořila jeden z mnoha dílů zdejší pestré mozaiky fauny a pokoušel se zapálit si cigaretu. „Do háje,“ brblal a neustále se snažil rozškrtat zvlhlý zapalovač. V tu ránu se z houští vynořil, jak jinak, jeho příbuzný, z kapsy vymrštil ruku, kamínek křísnul o kovové kolečko a ve vteřině si čerstvým, zvlhlým a těžkým vzduchem začaly klestit cestičky proužky našedlého dýmu.

Po chvíli jsme po bahně dobruslili k domu Ch. matky. Všechny dveře v domě strážil zámek, od kterého můj hostitel neměl klíče. Matka byla kdesi v kopcích – na poli sbírala pohanku. Už ráno Ch. značně změnil své vzezření – kecky a roztrhané džíny doplnila podivná bunda, do které se dal zapnout celý jeho zakulacený obličej takovým způsobem, že člověk nemohl dýchat. Pečlivě nažehlená „tchien-pchu-sa“ však stále i na okraji divočiny přes to přeze všechno působila jako kotva v Ch. identitě. Jelikož sice bylo vlhko, ale zároveň dusno, Ch. odložil spacákobundu a oblékl si vesnický havelok bez rukávů. „Jdeme,“ zavelel rázně a ukázal směrem k hustě zarostlé hoře, jejíž vrcholek se topil v mlžném oparu.

Po cestě jsme předběhli dvě děti, tak kolem šesti let. Jedno z nich mělo přes rameno hozenou motyku, která byla jednou tak velká než ono samo. To druhé pak neslo trs zelí. „Tak co, ještě můžeš,“ zeptal se už poněkud stereotypně Ch., když v krátkých sprintech skákal po kluzkých stezkách, po kterých obyčejně chodil skot a vepři, jejichž kopýtka a paznehty byly otlačeny do řídké bahnité břečky. „A proč máš, prosímtě, na zádech ten ranec,“ zeptal se posměšně. Část své výbavy jsem odložil u domu, ale něco jsem si vzal s sebou pod dojmem, že cesta k nejbližší skalní rytině bude trvat čtyři hodiny. „Mám to tak rád. Je to sport,“ řekl jsem mu udýchaný a zbrocený potem. „Jste divní, vážně,“ řekl a se smíchem zmizel jako džin v lampě kdesi nad mou hlavou.

Po chvíli jsme došli na kopec, který připomínal velbloudí hrb. Pomyslný zbytek těla zvířete, které plive podobně rádo jako všichni Číňané, tvořil celý svah i s rodnou vesnicí Ch. Na kopci bylo několik mužů a bimo. Ten v podřepu držel bílé kuře a zpaměti odzpívával text své kanonické knihy. Na hlavě měl turban z růžovo-bílého ručníku. Před ním, ve zkypřené půdě, bylo zapíchnuto pár čerstvě nalámaných větviček. „K těm kamenům? Tak tři hodiny, je to daleko,“ říkal jeden z mužů, který si mě měřil pohledem a usmíval se. „Jdeme, nemáme čas,“ řekl nevrle můj průvodce. Bimo zíral nepřítomně před sebe a na rytmickou nit bez přestání navlékal korále slabik a slov. Jeho hlas nás v kopcích doprovázel ještě hodně dlouho. Až když jsme se dostatečně vzdálili, i staletí staré texty proháněné skrz paměť tohoto muže ve středních letech také umlkly.

戎,其為人人首三角。林氏國有珍獸,大若虎,五採畢具,尾長于身,名曰騶吾,乘之日行千里。昆侖虛南所,有泛林方三百里。

[Barbaři] Rong - tamější lidé mají lidskou hlavu se třemi rohy. V zemi „Klanu lesa“ žije vzácné stvoření. Je veliké jako tygr, různobarevné a má ocas delší než tělo. Jmenuje se „Doprovod můj“. Ten, kdo jej osedlá, ujede na něm 100 li denně. Na jih od „Prázdného Kunlunu“ je „Les záplavy“. Svou plochou zabírá území o velikosti 300 li [čtverečních].

Ch. orientace v terénu byla obdivuhodná. „Tady je cesta,“ říkal pořád, zatímco jsme se drali neprostupnou vegetací. Jelikož tušil, že to tady bude takhle vypadat, ještě před odchodem si od příbuzných vypůjčil mačetu se zahnutou špičkou a ohmataným, ohlazeným dřevěným madlem. „Žije tam divá zvěř,“ říkal, když jsem se ho ptal, k čemu ji potřebuje. Předpokládal jsem, že v místě, kde jeho předci zanechali skalní rytiny, bude cesta. „Kecy, tahle blízko lidem?“ odvětil jsem poněkud nabubřele. Ano, Munyo mi před čtrnácti dny vyprávěl o lvu, resp. leopardovi, ale to byla přece desítky let stará historie. Teď ale mačeta plnila roli pochodně prosvětlující temnotu. Náznaky cesty v tomto lese skutečně byly, avšak byly tak nečitelné, že nebýt Ch., nebyl by problém každou chvíli někam spadnout a zabít se. Po chvíli drápání se do kopce jsem uviděl svého přítele, jak žvýká list s kořínkem. „Trénuju, chci příští rok vyrazit na měsíční přežití do hor,“ vykládal, polkl a mohlo se jít dál. „Moc ti to nejde, co,“ pořád si ze mě utahoval, když viděl, jak supím pří zdolávání místy až pětačtyřicetistupňového náklonu. Asi po hodině jsme konečně vybředli ze stromoví, keřů, kapradin a nepřeberného množství bylin. Uvítala nás kleč. Ch. zařval hřebenu na uvítanou. Ve skutečnosti to nebyla tak těžká cesta, ale sám bych tudy určitě nešel. Resp. zcela určitě bych nenašel místo, které jsem hledal.

Můj pohled padl do nově se objevivšího údolí po naší levé ruce. V protějším kopci zel kráter, z něhož se valil bílošedý dým. „Zlatý důl,“ ucedil Ch. mezi zuby a opět si hleděl svého. „No fuj. I kdybys mi dal deset tisíc jüanů, znovu bych sem nešel. Naposled jsem tu byl asi před dvaceti lety,“ řekl a štrádoval si to po páteři kopce pod našimi chodidly. Za několik chvil jsme došli ke skále, která blokovala pěšinu a nutila ji tuto překážku obkroužit. Ch. se vyšvihl nahoru a zmizel v houští. „Jdi okolo, ještě někam spadneš,“ zazněl jeho hlas přerývaný zvuky praskajících větviček a uschlých listů.

Toto místo se jmenovalo Anzilo. Když jsem obešel skalku a vyšvihl se na ni z druhé strany, Ch. už dřepěl u jednoho kamene a objímal ho. Na kameni byla vyobrazena postava jednoho z duchů z Asy Lazziho bestiáře. „Tady jsou dva znaky z klasické ištiny,“ řekl Ch. „Ta,“ přečetl první a obtáhnul jeho téměř neznatelné rysy do pískovcového kamene. „Druhý,“ říkal za zvuku mačety brousící kámen. „To je hu... Tahu – ve staré ištině to znamená něco ve smyslu 'nevyvolávat zbytečně',” pravil a opřel se dlaní o studený kámen. „V minulosti v tomto místě padaly kroupy velikosti kachních vajec. Lidé neměli co jíst, veškerá jejich úroda byla zničena. Můj předek – bimo jménem Zziga Lalyr – tady zanechal tuto rytinu a z tohoto místa recitoval svůj kanonický text, aby lidi ochránil,“ pokračoval, zatímco citlivě obnovoval mizející dědictví. „Tady dole jsou ještě dva znaky. Jeden už vzal čas, obnovím ho,“ přerušil povídání a za těžkého oddychování vyryl vedle viditelného znaku ten druhý. „Je to taky ve staré ištině. Luqie... Luqie je jeho jméno,“ a ukázal na obličej postavy. „Tady dole jsou ještě nějaké stopy,“ řekl a obnovil tři svislé rovnoběžné čáry. „To je jenom značka, to nemá význam.“ „Jedna čára vyjadřuje jeden den, např. svatba – tři dny. Rituál – také tři dny,“ pokračoval ve fascinujícím výkladu. „Tady nad jeho ramenem je měsíc. Vidíš to? Tady ta čára jej propojuje s tělem tohoto ducha. Tenhle měsíc, ten má také význam. Můj dědeček mi to řekl. Když je na obloze měsíc, tak neprší, ani nepadá z nebe led, lidé budou tedy v klidu. A tady pod měsícem je ještě strom...“ Vůbec jsem jeho výklad nestačil pobrat. Jediným štěstím bylo, že jsem vše nahrál na video. „Ten strom je s ním také propojen a visí na něm luk. V našich legendách máme hrdinu jménem Zhyge Alu. Na obloze bylo šest sluncí a sedm měsíců. Zhyge Alu většinu sestřelil, zbyl jen jeden měsíc a jedno slunce. Luk pak pověsil na strom. „Tady na této straně,“ přešel Ch. k boční ploše kamene, „jsou ještě další znaky. Tohle ca... Vidíš to? Jeden, druhý, třetí... sedmý. Osm stejných znaků. Tady – tady jsou dvě značky. Naprosto stejných osm znaků. Těchhle osm znaků... Můj předek mi řekl, že, že...“ vykládal Ch. a mačetou odsekával porost, který zakrýval kámen, „...že v minulosti tady bylo osm lidí. Hroty tohoto znaku ukazují do čtyř světových stran. A ty čtyři tečky – jedna představuje nebesa a zem, a ta druhá místo, kde žije člověk. Tady dole... Tady je ještě hodně znaků, ale hodně z nich už odvál čas.“ Pak se zakabonil a pokračoval. „V roce 1983 byla tahle část zničena,“ řekl a ukázal na znatelné rýhy v kameni, které vypadaly, jako by je někdo do kamene vytesal železným předmětem. „Prý tu byla vojenská posádka ťie-fang-ťünu. Jeden z nich řekl, že nemáme věřit těmto pověrám a část této rytiny rozbil bajonetem,“ hovořil a ve mně se začal hromadit nefalšovaný hysterický vztek. „Tady jsou ještě nějaké znaky,“ řekl a „odkryl“ řádku ꋒꑟꋍꌠꃅXꊰꄤ꒗. „Tenhle znak... Mej pan-fa,“ řekl o „X“ - už nezřetelném znaku -, rezignovaně poklesl na vlhkou zem a zakroutil hlavou. „Ten první znak je zzi – kroupy; ten druhý, to je xi – ať nepřicházejí; mu go... A tenhle co tu není, to musí být jji... Zadumal se a význam už nevysvětlil.“ „To mě tak strašně sere,“ ozval se zase po chvíli a zadíval se na zničený kus rytiny. „Pamatuju si, že předtím tu byli vyobrazeni lidé z kmene,“ řekl, položil mačetu na kámen a odplivnul si. „Jdeme, musíme jít. Támhle,“ ukázal přes roklinu, „a ještě támhle,“ zabodl ukazovák do vzduchu směrem k vrcholu hory, „jsou ještě další“.

Vyrazili jsme. Měl jsem v sobě nezměrné množství nahromaděných, často protichůdných pocitů. Za chvíli jsem viděl Ch., jak třímá červený klas divoké kukuřice. „No... Není moc dobrá,“ mumlal, když žvýkal její zrnka. Po cestě jsme minuli jeden kámen s „trojkovým symbolem“ a ještě jeden s jedním znakem. Když jsme vyšplhali po nesmírně strmém a kluzkém úbočí hory, kde jediné podklouznutí by se rovnalo pádu do propasti, přišli jsme k dalšímu kameni. V tyto chvíle jsem ocenil, že Ch. v jednom momentě uťal větev jednoho ze stromů a dal mi ji coby turistickou hůl. Místo neslo název Dapugezzi. Ch. oškrábal z kamene mech a pod ním se skvěla naprosto zřetelná vagína – s detailně vyvedenými pysky, jejíž střed tvořil otvor, zjevně freneticky vyhloubený do skály. Jan L. by řekl, že jsme se škrábali na tento vrchol, abychom tam nakonec našli jen tu „starou <>”. A měl by pravdu! Akorát nikoliv v přeneseném, ale v přímém významu. „Předkové mi toto nevysvětlili, asi se příliš styděli,“ řekl Ch. a v jeho tváři probliklo cosi, co by se dalo označit za náznak uzardění. Očistil i zbytek kamene a dal pokyn, že půjdeme dál. Tvar kamenné vagíny nápadně připomínal protřelý český piktogram.

„Hej, tady dříve nebyly žádné stromy,“ řekl, když jsme se v lese asi tisíckrát stočili jiným směrem. Sám bych se tu ztratil a už se nikdy nenašel, to je jisté. Nebe mezitím puklo a skrze trhliny mezi mraky začaly probleskovat sluneční paprsky. Ch. si začal spontánně zpívat. Vůbec, zdejší hory nutí lidi zpívat – i když to třeba vůbec neumějí. Zjistil jsem, že každý I v momentě, kdy vezme do ruky hudební nástroj, stává se muzikantem. V sičchangských ulicích má každý třetí motorkář přez záda hozenou kytaru. Ch. si tedy zpíval, jeho hlas rezonoval úbočími a roklinami a já jsem supěl za ním. Poté, kdy jsme na vrcholku hory našli medvědí trus, jsme po chvíli narazili i na vyválenou trávu od divokého prasete. „Vidíš vidíš, já jsem ti to říkal a tys mi nevěřil,“ přerušil Ch. svůj zpěv v ištině jednou čínskou větou. A šlo se dál. Nad hlavami nám prolétl velký pták, který vydal podivný skřek. „Říkáme mu sylr bbonyo, umí napodobovat zvuky jiných ptáků,“ dodal Ch. a opět se vrátil ke zpěvu.

帝俊生三身 ,三身生義均,義均是始為巧,是始作下民百巧。

Mocný bůh „Nádherný“ zrodil „Trojtělo“. „Trojtělo“ dal život „Rovné spravedlnosti“. „Rovná spravedlnost“ byl první, kdo stvořil řemeslo. [„Váha schopnosti“] byl první, kdo vymyslel sto řemesel pro lidi na Zemi.

V jednom momentě Ch. něco uviděl v lese. Za zpěvu a mohutného odplivnutí seskočil z pěšiny do houštiny a po chvíli se vrátil s masivní bedlou v ruce. To už jsme ale přišli do místa zvaného Lundixy. „Tady,“ řekl Ch. a ukázal na mechem zcela pohlcenou plochou skálu. Mech mačetou oškrábal a pod jeho vlhkými kořínky se opět objevily rytiny. „Tady...“ ukázal na jednoduché schéma postavy, „je to zajímavé. Tenhle démon má na hrudi dvě tečky. Tady... Má jednu hlavu a dvě vzájemně propojená těla. Jmenuje se Mubixyco,“ říkal. „Tahleta rytina s tou protilehlou souvisí. Ale je starší,“ vykládal složité nuosuské prostorové feng-šuej. „Tady je jeho ruka a prsty. V ruce drží ještě jednu věc... Ale co je nejdůležitější, toto dvojtělo má ještě jeden penis,“ řekl Ch. a údu poněkud přidal na délce. „Stopy mých předků. Tohle je bohatství, které nám předkové zanechali. Kultura. Tohle je ta opravdová kultura Nuosuů. To, co se dnes za kulturu považuje – ty tance, plivání ohně. To je všechno nesmysl,“ řekl a opět se odmlčel. „Dvacet let... Za dvacet let jsem se tu nebyl ani jednou podívat,“ sypal si popel na hlavu. „Celé to zarostlo trávou a mechem, který ten pískovec sžírá,“ pokračoval. „Kurva fix... Nikdo se o to nestará. To mě tak sere. Stovky let stará historie a všichni na to serou... Všichni akorát jezdí do Šen-čenu nebo do Kuang-si otročit. Za pár jüanů. A k čemu to je? To, co ti zanechali předkové, ta historie... Tvoje historie... A ty o ní nevíš nic. K čemu to je? Myslíš si, že jseš zajímavej? Já myslím, že nejseš,“ pokračoval v monologu. Jak jsem tam tak stál a poslouchal ho, měl jsem najednou chuť si tyhle všechny věci nechat vytetovat do kůže. „Tady pod zemí je ještě jeden kulatý kámen,“ ukázal Ch. pod naše nohy. „Na něm je vyveden lidský obličej. Pamatuju si to z dětství... Ale necháme ho tam spát,“ řekl a dal pokyn k odchodu k poslední lokalitě. Bedlu věnoval dvojtělu.

Po cestě jsme potkali muže, se kterým Ch. prohodil pár slov. „To je tajemný muž, je to šaman sunyi,“ odpověděl Ch. na můj všetečný dotaz. Prý každý den chodí do hor „pást krávy“. Zdejší význam spojení „pást krávy“ mi Ch. vyložil, nicméně mě požádal, abych jej nikomu dalšímu nepředával. Mohu tedy jen říct, že je to skutečně tajemný muž a ve zdejších horách se dějí věci, které mnohdy přesahují lidské chápání. V momentě, kdy mě do obličeje švihla větev a už tak reflexem podrážděný pohled oslepilo slunce, se z křoví vedle mě zvedlo hejno ptáků všech barev. Jakoby souznělo se zdejší kulturou, která je stejně nádherná a pestrobarevná. Fascinovaně jsem hleděl na to uskupení pernatců, jak surfuje po větrnných proudech, které plynou od průrvy k údolí. „To je, co...“ přišel ke mně Ch. blíže a udeřil mě zlehka rukou do ramene.

To už jsme ale mezitím přišli do Kaquhxanuo – k poslední rytině. Na čelní straně balvanu se opět skvěla vagína, na zadní straně byly výjevy z nuosuské domácnosti – tradiční architektura, jeden z ohništních kamenů galu, opět postava démona v ještě jednodušším provedení než na předchozí skále... „Když jsem byl malý, chodili jsme sem pást ovce. Denně jsme se chodili dívat na tento kámen. Můj děd říkal, že se těch kreseb nesmíme dotknout. Nesmíme je zničit. Pamatuji si, že tady byl jeden dům. Tady jsou znaky... Znamenají 'kráva', 'pluh' a další... Ale teď už je to více než nezřetelné. Navíc to tady někdo zničil, asi nějaká děcka, která nemají vychování,“ říkal. „Škoda... Velká škoda... Ale já to tak nenechám. Já jsem potomek velkých bimů. Najmu mistra, který tyhle čtyři místa opraví, s okresem pak dojednám zapsání na seznam kulturního dědictví,“ vyhlásil odhodlaně. Optimisticky, i když patrně tyto administrativní procesy budou o mnoho těžší než jednoduché. „Nic tam nebudeme přidávat, jenom spravím to, co už je tam vyryto a zachováme to tak pro budoucí generace,“ pokračoval.

Sešli jsme o metr či dva níže, kde byl další balvan. „Tenhle výjev je odlišný od toho nad tím. Je paralelní s tím prvním, který jsme viděli támhle,“ ukázal přes údolí. „Ty dva jsou také paralelní,“ ukázal na předchozí místo. „Navíc... Tenhle vypadá, že jde o ženu. Její oblečení je velmi pestré.“ Dávalo by to smysl. Právě vedle této postavy bylo vyryta ve velikostním poměru 1:1 již zmiňované, schematické dámské přirození. Co ale nejvíce poutalo pozornost na tomto kameni, to byla řádka čínských znaků. „Tohle sem někdo vyryl až potom. Předtím tu byly iské znaky. Podívej,“ vymrštil ruku Ch. a odhalil pod znaky téměř neznatelné tahy. „Tohle je určitě jméno člověka. Čchü... A-ze... Luo... Luo... Kuo kuo. Podívej, zde je to naprosto evidentní... Původní iské znaky byly přepsány těmi čínskými. Ten, kdo to udělal, využil jejich struktury. Hele, tady tenhle radikál... To byla původně část iského znaku,“ vykládal Ch. a dával další příklady. „Je neskutečný, že si tohle někdo dovolil,“ řekl po chvíli a potáhnul si z dohořívající cigarety. „To, že tohle někdo udělal... To stejně pro něj nemá žádný užitek... Akorát odstřelil kus našeho dědictví,“ završil pochmurnou promluvu, típnul cigaretu, vyšplhal na planinku nad kameny a posadil se, aby si na chvíli oddechl.

Byly už skoro čtyři hodiny odpoledne. Cesta k první lokalitě sice netrvala vyhrožované čtyři hodiny, celý náš okruh však zabral něco kolem pěti. Cestou dolů, kolem nasládlého vodního pramene Zhurnyiddexy, kam chodí s oblibou pít zdejší dobytek, mé útroby pokračovaly, tak jako celý den, v rychlém trávení výtečné večeře Ch. sestry z předchozího dne, jejíž součástí byly i lahodné fazole. To ovšem přinášelo nechtěné vedlejší efekty, které měly v mikroměřítku podobný efekt, jako ocelárna v Ťing-ťiou na celý Si-čchang. Ch. z toho sice měl legraci, ale jak jsme se blížili k jeho domovu, v jeden moment mě zastavil a s vážným výrazem ve tváři řekl: „Hele ty, poslouchej... V žádném případě nemůžeš takhle prdět před mojí matkou. Víš, ona je ze staré školy. Dřív... A vlastně i teď... Když jedinec ušel před někým jiným, byla/je to šílená ztráta tváře. V některých krajních případech byl tento člověk schopen i spáchat sebevraždu skokem z převisu,“ řekl, odvrátil tvář a na chvíli se zamyslel. „I když...“ dodal už mnohem uvolněněji, „...jak tě tak cítím, nejradši bych sebevraždu teď spáchal já sám.“

Po příchodu do vesnice jsme narazili na skupinku, která z vědra pila zkvašený, sladkokyselý kukuřičný mok. „Dej si, nemá to moc procent,“ řekl Ch. a pokynul jedné z žen, aby mi vrchovatě naplnila misku. V ten moment jsem ještě nechápal, že zhruba za měsíc - až dozraje - budu po tomto elixíru létat. „Po tomhle teprve bude tvé břicho hulákat,“ řekl Ch. Scházet dále dolů a snažit se sehnat auto zpět do okresního města, jak bylo původně v plánu, už nemělo smysl. Druhý den jsem chtěl zrána vyrazit po stopách velkého bima Asy Lazziho v jiné části okresu Mej-ku. Vytáhnul jsem tedy mapu, okolo které se srotila velká část vesničanů, z nich většinu takto v podvečer tvořily malé děti, které neustále vytřeštěně visely očima na každém Ssynuově pohybu. „Takhle,“ řekl Ch. a zabodl prst s výrazným nehtem nad okresní město. „Sem dojedeme dročkou a dál půjdeme po svých. Za dva dny chůze tam musíme být. Vyřízeno,“ řekl a odebral se domů. „Musím pomoci matce sklidit řepu pro prasata z pole, ty se někam uveleb,“ řekl. „Jdu taky,“ odpověděl jsem mu. „Ty? To nedáš,“ řekl se smíchem. V následujících chvílích jsem myslím svého přítele docela překvapil. Nejenže jsem v poměrně rychlém tempu sklidil polovinu pole, ale při sestupu zpět ke stavení jsem si s vratkou nůší na zádech, jejíž popruhy tvořily dva dráty bolestivě se zařezávající do ramen, ani nerozbil držku, což Ch. předpokládal, že se zákonitě musí stát. Uznávám, minimálně v jednom případě k tomu nebylo daleko. Nechat Ch. ohnědat si spodní prádlo smíchy jsem ale věrný tomu, co mi o podobných záležitostech před chvílí vyložil, nemohl dopustit. Ačkoli mi Ch. vyprávěl útrpný příběh své rodiny, kdy jeho otec odešel na věčnost když byl můj kamarád v podstatě ještě malé dítě, a tak odpovědnost za bimoskou výchovu musel převzít jeho strýc... Ačkoliv mi vyprávěl strasti, které pak zažil se svou matkou... Stále jsem cítil, že ji má rád nadevše. „Často mi volá a pláče do telefonu. Chce po mně vnuka,“ říkal notně opilý za měsíc a něco od této návštěvy. „Ale já teď musím dovést bratra na věčnost, pak nebudu mít peníze. Tyhle otázky jsou tak v současné době naprosto mimo mísu.“

Na „misku“ v ten večer spadl černý poklop takovou rychlostí, jakou se to děje snad jen v Číně. Naše „sacré aventure“ toho dne se chýlilo ke konci. Na protilehlém svahu se rozhořely ohně a na potemnělém nebi se, jak by řekl klasik, rozstřikly zfialovělé hvězdy. Ty shlížely na všechno dění. Přes ramena jsem si přehodil vala, Ch. přinesl dvě stoličky a svou dvacet let starou kytaru. „Tohle tehdy stálo 170 jüanů, to bylo peněz...“ Zrezlé struny daly tušit, že nástroj již drahnou dobu nikdo nevzal do ruky. Jak se Ch. snažil věkem vzpurnou kytaru naladit, v tu ránu za táhlého svištivého zvuku odletěla prostřední struna i s kusem pražce. „Nu což, to nás nezastaví,“ řekl Ch. a začal hrát... Nejprve zlomené blues. Pak pár písní, které napsal v poslední době a hodlá je nahrát. A taky bimoský rap, ke kterému jsem mu vytvořil neumětelský podklad.

A v tu chvíli... Přesně v tu chvíli všechno zapadlo do sebe. Všechny ty paralely a metafory začaly dávat smysl. A byly děsívé. Ch. krásný hlas a rozbitý nástroj. Čínské znaky, které znásilnily historii Ch. předků vepsanou do skály. Znaky zvěstující masakr „Temných barbarů“, předků zdejších obyvatel, vyryté do tvrdého kamene na protějším svahu, opatřené přístřeškem a tabulkou upozorňující, že jde o památku provinčního významu. V kontrastu s tím na protějším svahu do křehkého pískovce abstraktním, kosmologickým způsobem zaznamenaná historie zdejších lidí, kterou každým rokem sžírá vlhko a mech, a o kterou se vůbec nikdo nestará. Nános zeminy na obličeji vyrytém do skály. Přitom stáří stély a těchto skalních kreseb je podobné – tu první, kterou jsme dnes navštívili, zhotovil předek Ch. před čtrnácti generacemi nazpět, tj. cca 350 lety. A další a další detaily. Byť to byl neopakovatelný den, bylo mi z toho všeho smutno. Viděl jsem výraz v obličeji Ch., když se díval na kus svého dědictví zničeného bajonetem vojáka ťie-fang-ťünu... To vše mi běželo před očima jako film.

O měsíc později jsem se bavil s jedním iským fanatikem vlastní kultury. Věděl o všem téměř vše. Jeho zásluhou se v posledních několika letech rozběhly projekty na uchování toho, co zbylo. „Když jsme usilovali o zapsání dědictví bimů na seznam čínské nemateriální kultury státního významu, skoro se to povedlo. Jenže v jednu chvíli jeden člověk zvedl ruku a řekl něco ve smyslu, že ty pitomé zaříkávačky jsou dost podobné Fa-lun-kungu. No – a tak celý návrh komise smetla ze stolu,“ říkal dnes už pobaveně. Proč? Protože chytří Iové původní projekt rozdělili na tři a naroubovali jej na klasické čínské, pro režim nebezpečí nepředstavující kulturní artikly: Bimoská hudba, bimoské tance a ještě jednu, kterou jsem již radši zapomněl. „A všechny tři jsou v současné době těsně před přijetím,“ říkal, zatímco loutal vepřové, pohankové koláče a brambory s chilli. „To jistě víš, že my Iové pohřbíváme žehem. S každou odeševsí duší, i když se může zdát, že její nositel je nevýznamný, že nemá vzdělání... Tak s každým takovýmto člověkem shoří kus iské historie. Protože tyto osoby jsou živoucí historií... A my musíme vyvinou extrémní úsilí, abychom jí co nejvíce zachovali,“ říkal, když vystupoval z auta a loučil se se mnou.

Ten večer, tam v Pa-čchienu, kulaté kameny pod zemí zase jednou promluvily skrze oheň. Ten oheň, kteří jim ti, kterých je více, neustále zakazují – řečeno ať už obrazně či v pravém slova smyslu. Matka Ch. seděla na časem, vlhkem a kouřem ztýraném kanapi, které bylo předpisově postaveno v místě nyimo – tam, kde sedí pán či paní domu. Neustále pokuřovala – tu z dýmky, tu z cigarety, kterou jí podal Ch., tu ze žvára, které si sama ubalila z tabáku a kusu ze sešitu svého vnuka vytrhlého papíru. Její ruce, její obličej, její držení těla – v tom všem byla vidět únava a strhanost. Přesto se usmívala. „To je Kuomintang, ne?“ vyprskla smíchy, když zahlédla moment z čínské telenovely o vyhánění Japonců z čínského výsostného území. Jedné z miliardy a čtyř set milionů telenovel. Ch. mezitím připravoval jídlo. Výtečné jídlo! Výtečné uzené vepřové, které zavěšené pod krovem zrálo minimálně několik měsíců. Zeleninovou polévku, jejíž obsah jsme před chvílí natrhali na poli. Kukuřičné placky a samozřejmě brambory. „No jen jez, zítra nás čeká další dlouhý den.“

Diskuse k příspěvku

  1. karosh

    23.01.2015, 17:26

    Sameka: Není zač, já děkuji za podporu v podobě shlédnutí. Ať se daří!

  2. Sameka

    08.01.2015, 14:57

    Úžasné ...ďakujem za pekné fotky a šas pri nich strávený

Odpověď

*

(71575)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.