- „The truth is unbelievable.“ (Ghetto Priest)
Když jsem jedl brambory osmahlé na elektrické plotně a povídal si s místními děvčaty, tak jsem ani nevěděl, co se vlastně na Orlí planině děje. Tedy kromě toho, že zde již žádní Orli nežijí... Až tedy na Ie, kteří se považují za potomky těchto majestátných pernatců... Osmnáctiletá stydlivá kráska vyšeptla, že se po iském novém roce bude vdávat a celou malou prosklenou místností, kde jsme se všichni hřáli u tohoto elektrického „gaku“, se rozprostřela vůně spálených erteplí. Poměrně zajímavým zjištěním bylo, že kdekoliv jsem v Mej-ku či Čao-ťüe zmínil Ch. jméno, každý jej znal...
Čao-ťüe je takové podivné místo. Jeho centrum zdobí velký pomník zvěstující jedno z důležitých míst na Maově Dlouhém pochodu. Na jeho levé straně se dokonce skví i iské znaky. Okolo něho, jak už to v těchto krajích bývá, se povaluje spousta zarudlých individuí třímající rozličné lahve alkoholu. Čao-ťüe je křižovatkou Velkého Liang-šanu. Na jeho okrajích panuje hrůzná ekologická situace, na kterou je lepší se nedívat... Voda místní řeky se pomalu ale jistě mění v čirý plast. Tento jedovatý had pak obepíná čtvrť, která připomíná ghetto – prostory jak vystřižené z Orwellových představ. Šedé domy jsou obehnány vysokou zdí, kterou v jednom místě přetíná brána. Tu zdobí kdysi rudé, dnes už jen vyčpělé pěticípé hvězdy a po stranách je napsáno cosi v tom smyslu, že je potřeba budovat socialismus... Z místní staré nemocnice se line strach a jeden z barů je pro jistotu střežen ostnatým drátem.
Jako vždy, můj pobyt v Čao-ťüe netrval dlouho. Hotel naproti místu, kde se prodávaly vala, tradiční iské „kabáty“ z těžké ovčí příze, jsme s R. opustili přesně v době rozbřesku. Ulici zaplnily kamiony, které vezly obří vrtule na větrnou energii kamsi do kopců... My jsme se ale vydali opačným směrem – do okresu Pu-tchuo, místa, kde se hovoří dialekty nuosuštiny Adu a Suondi. Původně byla cílem mokřina v An-le, druhá největší v Sichuanu... Nakonec jsem v tomto okrese viděl a pocítil mnohem více, než bych asi chtěl...
Pu-tchuo je strašně chudý okres. Stačí odjet z okresního města a nemusíte se ani rozhlížet, všechno to nakumulované soužení a strasti vtělené do umouněných obličejů místních dětí přijdou za vámi. Paradoxní je, že banky v okresním městě mají největší úložnost peněz v zemi. Je to tak, asi je úplně jasné, kam Ssynuo míří. Pu-tchuo v poslední době zaznamenává pádivý nárůst výskytu viru HIV, což je pevně spjato se široce rozšířeným nitrožilním užíváním drog – konkrétně heroinu. „Si paj-fen“ - „fetovat bílý prášek“, to je zdejší nejrozšířenější slangový výraz pro užívání heroinu. Drogy sem putují až z Barmy, jejíž mafiánský režim z jejich prodeje částečně žije. Hranice s provincií Jün-nan je totiž velmi prostupná, místní často ani nepotřebují pas k tomu, aby ji překročili. To každoroční společné rituální pálení kopců zabavených makovic vlád Myanmarského svazu a Spojených států amerických – to je celé jen divadlo pro plebs. Potomci kuomintangských generálů při hranici s Čínou velí drogové armádě známé pod jménem „Wa United State Army“. Ve svém jméně sice mají etnonymum Wa, které poukazuje na jednu z tamních národnostních menšin, její „úřední řečí“ je však čínština. „'Muly' jdou pěšky, třeba celý měsíc. Na zádech dvacet kilo bílého prášku. Jdou po horských cestách – skrz Jün-nan a S'-čchuan – ty oni dobře znají. Nikdo je nechytí. Pak to prodají a... A pak už není o čem. V bance řeknou, že prostě dělají byznys, mají zástěrky,“ vyprávěl mi Ch.
Na první pohled se zdejší vláda snaží s problémem bojovat. Nad prahem domů ve vesnicích, které jsou „čisté“, visí nápis wu-tu-chu - „bezdrogová domácnost“. Po zdech jsou všude propagandistické nápisy typu „Važ si života, drogám vyhni se z daleka“. Nicméně heroin není výsadou pouze lidí, které pohltila místní beznaděj. „Můj strýc v Čcheng-tu otevřel karaoke bar, dařilo se mu velmi dobře. No a potom začal sjíždět bílej prášek,“ vypráví mi jeden kamarád. „Před pár lety umřel.“ Když jsem se zeptal na osvětu, odpověděl: „Oni nevědí, co drogy dělají. Nevědí, že na tom můžou být závislí... Tyhle nápisy... To nikdo nečte.“ V Čao-ťüe údajně situace svého času došla tak daleko, že heroin se stal vyloženě módní záležitostí. „Někteří lidé si do očí a nosu sypou sůl a chilli. Nemohou si totiž dovolit dávku. Tak aspoň předstírali, že jsou pod vlivem, aby byli cool“ vypráví mi moje učitelka.
Situace je ale podle mnohých přece jen lepší než dříve. Zdejší úřady jsou háklivé na pěstování makovic. Pokud u vás na zahradě najdou byť jen dvě, následuje tvrdý trest. Někteří politici si pěstovali makovice na opium, které používali jako lék – analgetikum. Když se na to přišlo, byli velmi rychle odejiti... Osvětové materiály symbolicky vyobrazují ruku, kterak láme makovici, popřípadě nešťastníka oběšeného na jejím stonku. „Iové nemají (podobně jako Chanové – pozn. JK) příliš povědomí o tom, co je to soukromí. Ti, co mají HIV, se tím chlubí – vždy před tím, než si jdou pro příspěvky na léčbu. Jeden člověk dokonce předstíral, že má AIDS – podstrčil lékařům krev svého bratra... To vše, aby dostal příspěvky,“ pokračuje v líčení těžko uvěřitelných historek. Hlavou mi v tom momentě proběhla slova Kata z Prago Union: „Všichni končej na drogách, jen my jsme na nich začali.“ Zároveň jsem si vzpomněl na bratrance Chrise... „Iové byli dříve zdraví jako řípa, ale teď...“ zakončila svůj výklad paní M.
„Všichni jsme tu chudí, okres nepostaví ani pořádnou silnici,“ líčí mi dobře vyhlížející místní v místě zvaném Si-si-che. To je opět rozpor s tím, jak se zoufale snaží místní orgány dostat celou situaci pod kontrolu. „Oni nemají zájem na tom, aby sem kdokoliv jezdil. Nejsou tu žádné zdroje – a tahle mokřina moc turistů nepřiláká,“ řekl, vložil si do úst kuřecí pařát a odešel. Jelikož orgány očividně částečně selhávají, některé klany se rozhodly vzít situaci do vlastních rukou. „Můj otec dal za nemalé peníze postavit velkou železnou klec. Pokud je někdo z našeho klanu závislý, zavřou jej tam. Pak ho ukazujou ostatním. Jednoho heráka se už takhle podařilo vyléčit,“ zasvěceně líčí paní M. „To ale není nic proti tomu, co udělali místí v Ning-langu, v Jün-nanu,“ pokračuje. „Existuje o tom dokument, jmenuje se Den tygra (Chu-ž'), můžeš se na to podívat, má to asi jen dvacet pět minut... Bimové tam udělali obrovský očistný rituál, obětovala se spousta zvířat. Jeho smyslem bylo to, že kdo se znovu dotkne drog, ihned zemře, popřípadě zemře někdo z jejich blízkých. Dodnes mají úspěšnost 60%,“ uzavřela zajímavý výklad...
Liang-šan je neuvěřitelně propojen příbuzenskými svazky. S nadsázkou se dá říci, že každý zná každého. Může tohle být tedy jakýsi paralelní systém, zárodek něčeho, co by se dalo vzdáleně nazvat „občanská společnost“? A jsou rituály bimů skutečně opravdu jenom pověrou, anebo největším mi-sinem je ten zdejší demokratický socialismus, jehož představitelé milují jen ty, kteří mají peníze a ostatním šlapou po obličejích? Takže logicky šlapat někomu do ksichtu, to je ten čung-kuo-meng? Tohle se mi všechno honilo hlavou na plasty zamořené planině, skrzevá níž tekla řeka směřující do mokřiny. Rozporuplné pocity nesmyla ani průzračně čistá a čtyřicet stupňů teplá voda, která se řinula z úbočí hory Luo-ťi-šan v okrese Pchu-ke. Tak jako tak to byl zasloužený odpočinek na závěr cesty... V místě zvaném Ta-cchao-che wen-čchüan pchu-pu, údajně největším horkém prameni ve formě vodopádu na světě... Ten den, který jsme s R. strávili kodrcáním se z Borovicového okresu do Pchu-ke, ještě zpříjemnil zapadlý kamion do bahna... Večer, těsně před setměním, nám kamenný taoistický totem přinesl štěstí... R. stopla rodinu, která nás odvezla až do Si-čchangu.
Diskuse k příspěvku