Nimu Cobi

Osm ráno, zácpa. Dopravní. V tu dobu jsem ještě netušil, že bude trvat až do půl jedné, a tak jsem s klidným vzezřením amerického vojáka na amfetaminech očekával události příštích desítek minut. Učitelka zrušila hodinu. Musela se totiž zúčastnit klanové rady, která bude hloubat nad tím, kterak potrestat jiný klan, který zahanbil jednu z jejich souklanovek. Sedím v autobuse do Mej-ku, jelikož mě pozval bimo. „Přijeď, bude to legrace,“ říkal ohledně pohřbu svého staršího bratra, který skonal na rakovinu prostaty a následné selhání ledvin. A bylo to bolestivých několik měsíců. Po oplakání smutné události však následuje rituál vypravení duše na věčnost (resp. do Zzyzzypuvu – iského světa za řekou), což je namáhavá, ale údajně zábavná etapa celého smutečního obřadu. „Přijeď, jestli chceš,“ říkal mi noc předtím do telefonu. A tak jsem tedy vyrazil... Nicméně je půl dvanácté, všichni okolo mě lejou piva a tváří se více než pokorně. Tahle tady revoluci v liangšanské dopravě rozhodně neuděláme.

Souběžně s mým poskakováním autobusem po mezčím úvozu, za kterého jsem obědval prach, probíhala ta nejzábavnější část (alespoň podle názoru aktérů) rituálu. „Když jsme rozhazovali peníze, jeden týpek se po nich vrhal tak vehementně, že si vyrazil zuby,“ říkal Hxabbu se smíchem do telefonu, zatímco já jsem nakvašeně hleděl ven skrz zaprášené okno na bagry, kterak se zakusují do svahu a blokují už tak špatně sjízdnou cestu.

Mezitím, co jsem meditoval v autobuse, úvodní části složitého rituálu nimu cobi probíhaly následovně. Nejprve se k rodině dostavil hlavní bimo. Byl jím Ahe Pugu z obce Su-luo, která leží několik kilometrů severně od Pa-čchienu ve vsi Ša-luo, kde Hxabbu a s ním poměrná část klanu Jjike přebývá. Bimo tedy přišel do domu a první večer zaháněl duchy, kteří přišli okusovat maso... Druhý den zrána vyrazil průvod lidí s bílými turbany na hlavě a prapory na provizorních žerdích v rukou k hrobům předků. Jejich těla jsou zpopelněna, popel vysypán k vhodnému stromu a označen jedním či více kameny. Bimo ale u hrobů plných již zpopelněných těl (vč. Hxabbuova bratra) vábil duši zemřelého, načež z dřívek a dalších roztodivných materiálů vytvořil tzv. maddu - krátký kousek dolní části kmínku bambusu, který představuje duši. Šlo o jakousi schránku, snad i pastičku. Bimo pak usne a pokud se mu ve snu zjeví příchod duše, postaví se „stánek“ (v ištině zvaný qoyuo) a od té doby se celou noc a den čtou rituální texty různé povahy. Bimo nesmí stánek opustit – dokonce si nesmí ani dojít na záchod. Mezitím se v určitém momentě obětují krávy. „Koupil jsem tři krávy, třináct koz a ovcí a přes třicet prasat,“ říkal Hxabbu. Tento rituál jedinec iniciuje jednou za život. Jelikož je nákladný (Hxabbu utratil přes 120 tisíc jüanů), většinou se provozuje pro více zesnulých příbuzných najednou. Duše mohou ve světě živých čekat v zásadě neomezenou dobu. Ale jelikož zde působí neplechu, čím dříve je jedinec pošle do Zzyzzypuvu , tím lépe pro duši, pro jedince i pro svět lidí z masa a kostí.

Když jsem po rekordních dvanácti hodinách dorazil do Čao-ťüe, měl jsem náladu explodovat a všechny okolo sebe nakazit svou frustrací. Nikdy jsem sto deset kilometrů nejel tak dlouho... Bylo půl sedmé večer a já jsem musel ještě dvakrát vyměnit vozidlo. Nejprve jsem nasednul do zelené dodávky k ženě, která si ze mě celou dobu tropila v ištině šoufky až do chvíle, kdy jsem jí v její mateřštině sdělil, že mi to nepřijde moc vtipné. Na příslušné odbočce v Niou-niou-pa jsem nejprve koupil průhlednou tekutinu v lahvi s rudou hvězdou, pod níž byla číslice přesahují padesátku a za níž se skvěla procenta. „Moje máma strašně ráda pije,“ říkal pořád Hxabbu. A já jsem se tehdy na iský nový rok divil, kam tak rychle zmizela ta lahev Havany, z níž jsem chtěl za pomocí místních limetek a ujgurské coly dělat „Liang-šan libre“. Po nákupu jsem se vnutil do auta, které zrovna ledabyle jelo okolo. Následovala další hodina a něco liangšanského poga a za soumraku jsme dorazili do Chou-po-naj-tchuo. Do Pa-čchienu už nic nejelo, zbylých pět kilometrů jsem musel po svých.

Už několikrát jsem k Hxabbuovi po svých došel, ale nikdy ne za tmy. Za takové tmy, že by se i po vzoru zeleného mužíka z močálu dala krájet... Po cestě nastal jediný kritický moment – odbočka. Naštěstí přesně v jejím srdci nesměle svítily obrysy dveří místního stavení. Pomalu jsem do dveří strčil. Ty se se skřípěním otevřely a pohled celé rodiny hřející se u ohně padl na můj bílý obličej a chlupaté končetiny. Z prvotního pohledu „co tady chceš“ v mžiku vzešlo verbální „Dneska už je pozdě, nikam nechoď, zůstaň přes noc.“ Uctivě jsem odmítl, potvrdil směr cesty a s díky se rozloučil.

Chodit v naprosté tmě je vcelku zábava. Jelikož v okolí nebyl ani žádný vzruch, chvílemi jsem musel spoléhat vyloženě na haptiku. Tedy až do chvíle, kdy se ze tmy ozval hluboký štěkot a cval psích běhů. Ještě dříve, než jsem se stačil pomočit strachy, však následoval zvuk trhnutí a chřestotu řetězu, na kterém byla krvelačná bestie uvázána. Mohl jsem tedy po paměti najít visutý most přes místní řeku a ještě po větší paměti se vydat malým březovým hájkem, ve kterém prý dlí duch zrazené ženy, směrem k Hxabbuovu domovu. Už po cestě jsem narazil na provizorní stánek se zašmodrchanými končetinami skotu a hloučkem bimů, kteří nad krvavými kůžemi recitovali texty. Jeden hlavní hlouček lidí seděl okolo ohně, vyprávěl si vše možné a hltal u toho tisíce piv. Druhý hlouček, za stánkem, hrál zuřivě karty. A kde jsou karty, tam je i Hxabbu. Bylo to až skoro dojemné přivítání. Byl začátek dubna a my dva jsme se naposledy viděli na konci listopadu. Okolnosti tomu tak prostě chtěly... Ano, přišel jsem o tu nejzábavnější část nimu cobi, dorazil jsem ovšem na tu patrně nejdůležitější.

Ten večer jsem vydržel do půlnoci. Zařadil jsem dvě piva a byl zralý na to upadnout na zem a usnout. A to se nakonec také stalo. Vybalil jsem si karimatku a spacák a za užaslých pohledů místních, kteří považovali kokonovitou věc a mé počínání za neobvyklé a tudíž humorné, jsem se uložil ke spánku u jednoho ze stromů. Všichni mi kladli na srdce, abych naplno neusnul. Nikdo mi nebyl schopen přesně sdělit proč. Snad aby duše nezabloudila zpět do špatného těla... Tu noc, kdy mé vědomí putovalo od Ša-luo, přes Si-čchang do Čcheng-tu, do Prahy a pak zase zpět, se mi zdál asi nejživější a nejpodivnější sen ze všech... Šel jsem džunglí, její svahy porostlé bujnou vegetací ozařovaly světla mrakodrapů. Myslím, že jsem vyšel z města u moře... Chůze přešla v klus, klus potom ve zběsilý úprk bez faktického důvodu. Běžel jsem do kopce, džungle se změnila v kleč, naprosto evidentně jsem najednou byl v Chladných horách. Běžel jsem dál skrze umělohmotné palmy a uměle vysázené stromy, až jsem dorazil k polorozpadlé továrně prorostlé břečťanem. Nemohl jsem popadnout dech. Vlezl jsem dovnitř, protože venku byla tma, a ta byla z nějakého důvodu děsivá, až nebezpečná. A hlavně byla bytostně přítomná a chladná. Uprostřed továrny, někde tam mezi hromadami plastu, seděli v kruhu bimové a sborově vydávali přerušovaný zvuk protínající snad všechny možné frekvence. Analogový zvuk – asi jako když zapojíte jack od reprobeden do vyšlochtaného konektoru - sem tam prolnutý s praskáním gramofonové desky. Bimům nebylo vidět do obličeje... Trvalo mi celou věčnost, než jsem ten jejich kruh rozpojil, ani vlastně nevím, proč jsem to dělal, dostal jsem z toho totiž málem infarkt – a to nikoliv ve snu. V hrůze jsem klesl na kolena a obličej se mi zkřivil do Munchova obrazu. Obličej bima, do kterého jsem tak toužil pohlédnout, byl totiž snad brokovnicí prostřelenou dírou, ve které se skrývala noční obloha plná zářivých, jedovatých hvězd, a ze které vyvěral ohromný proud rtuti, který se vsakoval do okolní panenské, lidskou rukou netknuté půdy.

Jako každý správný sen, ani tento nedával příliš smysl. Probudila mě až ruka, která třásla mým ramenem a povelem k probuzení. Bylo půl šesté ráno. „Nesmíš spát,“ opakoval muž a podobně třásl i s ostatními, kteří spali zabaleni do vlněného přehozu vala přímo na vlhké zemi. Bimové neúnavně – od soumraku do úsvitu – recitovali stará slova a věty svých předků. Okolo šesté všechno začalo. Probuzení začalo smrtí několika zvířat - obětin. První ovce byla udušena tak, že jí byly zakryty nozdry a ukroucen krk. Zvířata se nesmějí v případě tohoto rituálu či série rituálů podřezávat. To ovšem nebylo všechno. Další ovce a kozy byly usmrceny tak, že je jedinec vzal za zadní běhy a mlátil s nimi o zem tak dlouho, až jim přerazil vaz či rozdrtil lebku (celé toto počínání se v ištině nazývá „ndumu ndu“). I Hxabbu sám občas odvracel zrak. Pokud nějaké zvíře přežilo a cukalo se na zemi v předsmrtelných křečích, přiběhl chlápek s dřevěnou tyčí a za láteření „ty zatracenej...“ případně „ty zkurvenej“ dokonal dílo sám. Všichni se královsky bavili, v očích téměř všech přítomných se zrcadlila jakási zběsilost a euforie ze smrti. Po ovcích a kozách přišli na řadu selata a mladší chlapci. Tedy... Chlapci přežili, to selata ne, jelikož jinoši s nimi ndumuovali o zem až běda. Mládež vždy bimo „požehnal“, zvířeti pomocí vějíře qike hodil na hlavu určité množství směsi z kukuřičné mouky, nejstarší bimo jim dal srknout alkoholu z iské lžíce a pak již zvířata čekal stejný osud jako ovce. Zajímavé bylo, že mnoho z přítomných mělo v rukou kuřata a větvičku ze smrku. Kuřata, na rozdíl od jiných rituálů, v tomto případě obětována nebyla, byla nucena se na vše dívat. Kromě bimů na celou situaci dohlížel i ndeggu - mediátor moudrého vzezření, který byl připraven řešit případné spory. Později prokázal i svou gramotnost v klasické ištině, kdy v rukou třímal text a zkušeně jej recitoval. Ve stánku bimoů následně „rozkvetla“ miska s rozličnými zvířecími vnitřnostmi a svazky bylin – vše obklopovalo duši umístěnou do bambusových kmínků.

Z mrtvých zvířat byl vytvořen jakýsi „řetěz“ - od stánku až k blízkému náspu. Po usmrcení všech obětin následoval první krátký průvod. Postarší nacamraný muž s trojzubcem a v tradičním iském trojbarevném brnění „otevíral cestu “ a spolu s ostatními v pravidelných intervalech vykřikoval „hxiehxilio “, což doslova znamená „pinďour přichází“... Toto se smí vykřikovat až třetí den rituálu, který tak má značný sexuální podtext. O několik týdnů později jsem Hxabbuovi způsobil faux pas, když jsem, neznaje významu, tímto výrazem na dálku pozdravil klubko sedících žen. „Ty zatracený lao-waji, to je manželka jednoho z mých osmačtyřiceti synovců, jak to mám teď vysvětlit?“ říkal napůl pobaveně a napůl nazlobeně. „Řekni, že jsem pitomý lao-waj, který ničemu nerozumí, a že jsem křičel 'helou' a ne ' hxiehxilio ',” odvětil jsem. Hxabbua toto řešení opět rozradostnilo a uspokojilo.

Po krátkém průvodu k náspu, kam se umístila duše, obětiny a uřízlý stromek, se na každé mrtvé zvíře položila desetijüanová bankovka, bimové a ostatní se seřadili po boku mrtvol a Ahe Pugu zasedl v čele celého toho divadla. V jednu chvíli vzal rituální šípy lovu a hodil je směrem k podseknutému jehličnanu. Začalo opět táhlé čtení textů a hrdelní úpění. Nejstarší bimo postupně z velkého bílého svazku bambusových kmínků a dalších bylin nesoucí duši oddělil část, která se vešla do jeho dlaně. Následovalo první házení mouky do obličejů lidí, což byla největší taškařice. Někdo se mě ptal, zda to náhodou nebyl popel Hxabbuova bratra... Jsem si jist, že nebyl. Určitě ne.

Po této vsuvce, kdy oči, ústa a vlasy místních byly potřísněny moukou, najednou jako na povel místní děti popadly mrtvá zvířata a odtáhly je kamsi do lesa – patrně k sobě domů. Bylo před dvanáctou hodinou polední, nicméně vzhledem k intenzitě zážitku se mi zdálo, že už musí být alespoň pět odpoledne. Po této etapě nastala pauza, během které většina hostů nasedla do připravených dodávek a odjela. Místo vypadalo jako po bitvě. Všude byly nedopité pivní lahve, mezi kterými se v tratolišti střepů povalovala bezvládná těla unavených a opilých participantů obřadu nimu cobi. Ahe Pugu se zajímal, co dělám, když mám „tam dole“ pnutí. „Mám ruku,“ odvětil jsem mu, což vyvolalo bujaré veselí. Načež se rozvířila debata, co v takovémto případě dělat. Ptali se také, zda mám pnutí právě teď, a že pokud ano, tak mi jej vyřeší nějakým děvčetem. Došlo i na verbální poměřování rozměrů a podobné chlapské povídačky. Nutno podotknout, že pro ně byl prostor, jelikož drtivá většina žen byla po celou dobu oddělena od mužské společnosti, posedávala na vyvýšené plošině před Hxabbuovým domem, kde patrně podobně klevetila, hodovala a pila. Ani já jsem na chvíli neodolal, zachumlal se do černého přehozu vala s třásněmi, který mi zapůjčil můj hostitel, a mezi pivními lahvemi, hlavou opřen o jedno z neohořelých polen, jsem i já zavítal do říše spánku.

Druhý poločas zápasení s dušemi a démony byl odstartován věštěním ze žloutku vejce – patrně jako ověření správnosti dosavadního postupu. Vše bylo očividně přinejmenším v pořádku a mohlo se jít dál. V ten moment na scénu výrazněji vstoupil Puguův učeň (v ištině „malý bimo“ - bisse) jménem Ahe Labu. Šestnáctiletý chlapec ve sportovní obuvi, šusťákách, s rozčepýřenou kšticí a nesmělým chmýřovitým knírkem byl synovcem velkého mistra. Mladí v současné době samozřejmě nechtějí zastávat „úřad“ bimů, jelikož lákadel z chanského světa je více než dost. Tento chlapec si však zasloužil respekt a hluboký obdiv. Celou dobu nosil mistrovi knihy, podle potřeby je rozmotával (jsou to totiž svitky) a svému učiteli je podával k recitaci. Teď však v lese pod cestou pomocí bambusových dřívek postavil první část symbolické cesty zvanou mguva. Pomocí několika bimů, učně, ndeggua, mrtvých zvířat a dalších lidí duše tuto cestu urazila za více než hodinu. Šlo o neustálé posunování smotku bambusových kořínků od jedné sekce plůtků mguva k dalším. Vrcholem této části bylo postavení symbolického baráčku, do kterého bylo umístěno těch pár zbylých dřívek nesoucí duši, jež byla vykuřována směsí mechu a chilli.

Starý Poseidon s trojzubcem, který mezitím čekal na svou úlohu tak, že vrstvil jednu prázdnou pivní lahev na druhou, nás posléze dovedl pod Hxabbuovo stavení. Matka mého kamaráda celou dobu nevycházela z domu a měla na sobě nádherný tradiční kroj s „batmanovskou“ čepicí. Obyčejně kouřila jeden tlustý smotek tabáku za druhým, tentokrát však nikoliv. Její cigarety měly charakteristickou štiplavou vůni a byly umotány z denního tisku, který byl ovšem starý několik desítek let. Při každém zapálení tak písmenka zvěstující neutuchající pokrok pohltil plamen. Před domem se vyhloubila díra, na ni se položil věneček smotaný z travin a do této kombinace se zabodl jehličnan, který předtím trůnil v náspu. I toto, dle mého názoru, mělo sexuální podtext. Následovalo další recitování textů, ve kterém jsem poprvé zaslechl jméno velkého bima Asy Lazziho. Texty mocně deklamoval i učeň Labu – s mírným zpožděním. Na jehličnan se podobny vánočním ozdobám rozvěsily kusy masa a vnitřnosti obětovaných čtyřnožců, nejdůležitější částí byl kus vepřové zadnice i s ocáskem, na který hned dva bimové pověsili jakousi travinu. V jeden moment musel Hxabbu vzít na své rámě bílého kohouta a nejméně třikrát obejít určenou trasu, která vedla od jehličnanu do pole a zpět. Při každém obkružování stromku mu bimo do obličeje hodil plnou hrst mouky. To odstartovalo moukovou válku, ve které nikdo nebyl ušetřen – ani já... Zároveň to signalizovalo poslední část rituálu.

Všichni se vrátili o kus zpět, kde rozřezali jednu z obětovaných ovcí. Opět se postavil domek z bambusu a jehličí, do kterého byla vpravena duše. O kousek dále učeň Labu opět postavil „plůtek“, kde se v určitý moment ve třech etapách duše symbolicky posouvala směrem, kudy pak opustí vesnici. Duši v tomto případě doplňovalo maso. V předchozí etapě obřadu nejstarší bimo připravil dvě „rakvičky“ zvané „wobu“. V každé z nich byla dvě malá korýtka. V průběhu této části rituálu Ahe Pugu spolu s dalšími bimy nejprve připravil duši „poslední večeři“ - podávaly se brambory, pohanka a alkohol. Postupně pak „rozbalil“ bambusové kmínky, z nichž všichni vyndali mnoho malých ochmýřených i větévkovitých částí, které daly do dvou malých korýtek v rakvičce. Noví nositelé esence duší byli celkem dva, duší je prý na jednu rakvičku příliš mnoho. Tyto kapsule pak byly zabaleny do bílé tkaniny s popruhem, aby se lépe nesly. Mezitím byla připravena těla vepře a ovce do koitální, obrácené „lžícovité“ polohy. Kapsule byly vloženy mezi ně a nejstarší bimo klacíkem šťouchal do nehybného těla vepře tak, aby simuloval soulož. „Tohle je pro duši naposledy,“ vysvětlil mi Hxabbu. Pak už zbylo jen připravit petardy, následovala poslední emotivní recitace. Pták na konci rituálního vějíře bima Ahe Pugua se naposledy otočil o třistašedesát stupňů a mohlo se vyrazit do skalního údolí, jehož ústí bylo naproti vesnici. Na cestu se vydal trojzubák, starý bimo (Ahe Pugu měl padla), petardář, jeden z příbuzných a já.

Bylo téměř šest hodin odpoledne, nebe potemnělo a začalo mrholit. Za výkřiků „pinďour přichází“ jsme vystoupali část údolí, po jehož pravé straně byly skalní pukliny. Vzpomněl jsem si na honorárního konzula jednoho ostrovního státu Josefa P. a napadlo mě, že přesně toto by byl jeho šálek čaje. „Toto je hřbitov duší našeho klanu Jjike... Již několik set let,“ poučil mě jeden z mužů. Druhý neustále zapaloval petardy, které měly odehnat vše zlé z naší cesty. Když jsme přišli k příslušné puklině, starý bimo se do příkrého drolivého svahu vyšvihl jako kamzík. Když jsem se za ním horkotěžko vydrápal, pomalu se připravoval umístit duše do místa jejich věčného odpočinku. Odmotal bílou látku a pootevřel wobu. Za neustálého recitování zapálil vepřový ocásek a celou puklinu i wobu jím několikrát obkroužil, poté jej uložil dovnitř. Nakonec duším přidal několik vařených vajec. Z průrvy jej musel symbolicky vytáhnout jeden z přítomných. Vytáhl jej za chomáč vlasů na temeni hlavy – místa, kterého se jinak nikdo nesmí dotýkat. „Byl na chvíli v jiném světě, takto jsme ho vtáhli zpět sem,“ vysvětlil mi petardista. A to byl v podstatě konec... Pod převisem jsme ještě museli sníst jedno vařené vejce a vypít hlt levné pálenky – abychom měli dost sil na cestu zpět...

Celý rituál, nebo spíše soustava rituálů, mi připomínala nesmírně propracovaný schematický simulátor cesty duše na věčnost. Byl jsem za ty dva dny nesmírně vyčerpaný, ale zároveň plný zážitků, jejichž intenzitu jsem docenil až později. Vlastně až v momentě, kdy píši tento text. Když jsme dorazili do Hxabbuova domu, klanová rada byla již v plném proudu. Sedl jsem si na určené místo na koženkové pohovce v týlu místnosti a napůl usnul. Celý klan naléhal na Hxabbua, aby se ve svých čtyřiatřiceti letech už konečně oženil... Ten to nesl velice těžce a každou chvíli se emotivně ohradil. Jeden z bimů pěl táhlou melodii, po které následovala série mouder, všichni bedlivě naslouchali. Pak opět následovalo skučení, které kroužilo nejen okolo tradičního ohniště. V noci jsem nemohl spát. Ač na posteli ve spacáku, neustále mě budil tuberkulózní kašel jednoho z poutníků, který tu noc taktéž v domě přespával.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(24424)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.