Nimu a Orro

Když jsem vlezl do vagonu číslo čtrnáct, rázem jsem se ocitl zpět v Helsinkách. Tedy – lépe řečeno ve finské sauně. Ve vzduchu visely kondenzované kapky potu všech lidí, se kterými jsem měl v těsném kontaktu strávit dalších deset hodin. „Zapněte už, kurva, tu klimatizaci,“ zvolal standardní sečuánštinou do zašmodrchaného klubka všemožných jazyků a nářečí podsaditý muž, který v ruce třímal třídeckovou lahev pálenky er-kuo-tchou. Spolucestující z mého šestisedadla kroutili ve vlaku na tvrdé pryčně už třetí den. Divoký ocelový oř totiž vyrážel z Urumči, správního centra Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, a konečnou měl v Kchun-mingu, který plní tu samou funkci v provincii Jün-nan. Projel tak de facto celou Čínou a na své předlouhé cestě, která vedla z hranic Střední Asie až po hranici té Jihovýchodní, spolykal lidi všech různých druhů, tvarů, ras a náboženských vyznání. Na zvochlovaných kavalcích tak poposedávali muslimští Ujguři, nespoutaní Iové či zádumčiví Chanové. Skupinky pašerácky vyhlížejících individuí v prostoru napojení jednotlivých vozů vysávaly jednu cigaretu za druhou a činily tak vzduch uvnitř ještě více nedýchatelným. Po chvíli, kterou jsem strávil skládáním svých zavazadel „à la tetris“ do už tak přeplněného držáku nad našimi hlavami, píšťalka zafoukala odjezd, povoz sebou zběsile trhl, usadil skupinky popíjející alkohol tu do uličky a tu na volná sedadla, a mohli jsme s úspěchem vyrazit.

„Máme restauraci v Kchun-mingu, jeli jsme prozkoumat možnosti v Urumči,“ říká mi žena s temně opálenou kůží a mezitím si mě se zájmem prohlíží. Jela s rodinou přes celou zemi, aby se pokusila otevřít druhou pobočku svého živobytí. Je nutno podoknout, že to vzala pěkně ze široka, jelikož v Číně je jen málo od sebe více vzdálených míst, než jsou dvě zmiňovaná města. Jen co padla tma a světla ve voze potemněla, začali mi Číňané opět ukazovat své umění usnout kdekoliv a v jakékoliv poloze. Pokoušel jsem se je napodobit, ale ač mám pravděpodobně slušnou skoliozu, stále se mi nedařilo zlomit si páteř do pravého úhlu. Ze spánku se tak staly prapodivně krátké útržky mezi mělkým sněním a ospalou, usoplenou realitou – asi jako když v nepříliš dlouhých intervalech vypadává televizní signál. Ve snech se tak rychle střídala zvědavost, vzrušení, obavy a snaha rozmotat to, co se stalo v Čcheng-tu. „Hej... Hej! Brácho. Zmiz z mého sedadla,“ probudil mě hluboký chraplavý hlas vycházející zpod krychle tvořené ostrými vlasy – klasického čínského armádního účesu. Podle kalhot, karabinky s klíči a umatlaných bot se špičkou jsem jej okamžitě identifikoval jako řidiče. „Pojďme si vyměnit sedadla, chtěl bych sedět zde se svou rodinou,“ navrhl otec sedící přede mnou. Mezitím si vedle mě sedl mladý I s výrazně zlatou náušnicí a když se chtěl nadzvednout, bez jediného slova se poctivě opřel o mé stehno a vytáhnul se výše do sedadla. Mezitím neustále probíhala debata o výměně míst, „řidič“ nakonec velmi neochotně souhlasil, sesunul se na své nové místo a za okamžik usnul.

Liang-šan na mě vždycky působil jako magnet. Když se mě moji přátelé ptali, proč jedu do tohoto zapadákova studovat jazyk, který prakticky nikde jinde kromě Chladných hor nemohu využít, nikdy jsem jim nedokázal dát vyčerpávající odpověď. Nejsem totiž s to racionálně popsat co je to za sílu, která mě sem přitahuje. Nemám žádný cíl, jen směr a pár souřadnic.

Po příjezdu do Si-čchangu (nuosusky: Orro) mě uvítal monzunový déšť. Je zvláštní, že v těchto byť subtropických, avšak vyprahlých horách také panuje období dešťů. Bylo kolem šesté ráno, v mysli mi vytanula Šen Cchung-wenova slova: „Taková díra, tady je hrdiny škoda.“ Což o to, hrdinství v lůně hor ještě bude potřeba... Teď na něj ale opravdu nebyl čas. Místo postávání v dešti, popřípadě hledání útočiště v některé z místních krčem, jsem se uchýlil do potemnělého hotelu. V jeho prvním patře postávaly v pološeru, či chcete-li v přítmí, jakési omšelé ženy a bez jediného slova se kývaly ze strany na stranu. Jejich pohledy směřovaly skrz mou hruď dále do prostoru za mými zády. Jedné z nich vrzalo v koleni. Nevím proč, vzpomněl jsem si na Úrsulu Buendíu. Po příchodu do pokoje jsem zjistil, že ani jeden z deseti vypínačů neovládá stropní osvětlení. Vzal jsem tedy šátek, vyšrouboval osiřelou, avšak pořádně rozžhavenou žárovku, mrštil s ní na vedlejší volnou postel a ulehl ke spánku.

Hustý, hnusný a dusivý dým se valil z pukliny mezi skalisky. Jeho miniaturní částice ulpívaly na všech objektech v prostoru a nešly ničím setřít. Černo se šířilo jako mor, nemilosrdně pohlcovalo veškerou barvu, ulpívalo i na paprscích slunečního světla. Čím více jsem nechtěl, aby ta věc kopírovala můj směr pohybu, tím byla intenzivnější a natahovala svůj pařát do míst, kde jsem stál. V momentě, kdy jsem měl pocit, že obarvuje mé plíce zevnitř, jsem s dlouhým mělkým nádechem procitl ze spánku. Bylo jedenáct a něco hodin, tedy čas opustit toto podivné místo.

Nasedl jsem do autobusu číslo šest a vydal se směrem ke třídě Dlouhotrvajícího míru, kde jsem měl přestoupit na jedna nula sedm. Ve vzduchu vlálo úterní poledne. Po příjezdu jsem zjistil, že severní kampus Sičchangské akademie (Si-čchang süe-jüan) je za městem v místě zvaném Ma-pching-pa, které obývá úrodnou planinu mezi dvěma horskými hřebeny, jejichž výška zcela určitě dosahuje průměrně 3000 m.n.m. (Si-čchang je v nadmořské výšce podobné krkonošské Sněžce). Druhý, mnohem přívětivější jižní kampus, leží na břehu jezera Čchiung-chaj. Tam se také nachází fakulta iských studií (I-wen-si). Nicméně vedení akademie, oproti minulému roku, naplánovalo veškeré lekce pro zahraniční studenty do severního kampusu. Nedá se nic dělat, budu muset strávit více času v autobuse, pokud budu chtít jet do centra...

Kampus zel prázdnotou, kterou občas pročísnul vítr, jenž pomalu přinášel podzim a škádlil větve a listoví zdejší, na něčí příkaz rozbujelé flóry. Po chvíli bloudění jsem od policisty v budce zavolal paní Jao. Domluvil jsem si s ní schůzku v kanceláři pro zahraniční záležitosti, která sídlí v ohromné betonové stavbě na břehu uměle vytvořené žabincové žblabuňky. Vše je pochopitelně dekorováno typickými, extrémně kluzkými kachlíky, které po čase ze zdí oprší rychlostí stejnou, jakou rozkvetou sakury nejen v aleji dejvické ČVUT.

Podpatky velice přívětivé a usměvavé paní Jao tu a tam křísly o podlahu z hrubého betonu. Minuli jsme zaprášenou výzkumnou stanici kukuřičných klasů a vpluli do příslušné kanceláře. Paní Jao, která z letmého pohledu na mé propocené tričko a strhaný výraz správně usoudila, že budu mít asi žízeň, briskně přiskočila ke kancelářské fontáně a natočila do kelímku horkou vodu. Spolu s ní mi podala dvě půllitrové lahve a dvě granátová jablka. „Tohle,“ řekla a zašátrala do knihovny, „to je učebnice, kterou studenti používali minulý rok. Je ale možné, že paní Jang kvůli tobě bude používat jinou.“ Vzala dva tlusté bílé svazky, jejichž přebal zdobily čínské i iské znaky, a praštila jimi o sebe. Prach, který se ze svazků vzedmul, rozkašlal nás oba.

Po prohlídce oprýskané učebny, kde bude probíhat veškerá výuka byl čas se podívat na mé ubytování. Cena za měsíc je komická – cca 1300,- Kč/měs. se vším (vč. internetu) za „studio“ - dva záchody (mohu si dle potřeby a momentální polohy v bytě vybrat, na který se vypravím – jeden západní a jeden "turecký"), koupelna, kuchyň, obrovský obývák, dvě jakobylodžie, a tři (!) pokoje. Jediný zádrhel v tomto sluncem prozářeném ráji byl ten fakt, že jsem se na jedno odpoledne musel stát archeologem, což už tak legrační nebylo. To, co leželo na všech horizontálních plochách, to nebyl prach, alébrž hrubý písek, který sem snad zavál zbloudilý poryv větru až z pouště Taklamakan.

Večer ozářily členitý, dobrodružstvím nestoudně páchnoucí hornatý horizont měkké paprsky slunce. Koukal jsem na ten výjev skrz mříže svého okna, zatímco jsem si zpoza nehtů vydloubával dehet. Co na tom, že v mé prostorné usedlosti je pár zádrhelů. Např. to, že soudruzi nevyrobili přívod vody pro pračku, takže své svršky i spodky musím zalévat, tak trochu podobně jako z konvičky čajové lístky, pomocí lavoru a v bojleru na určitou teplotu předem uvařené vody. Nerozhází mě ani okenní rámy, jejichž ocelové kování patrně pamatuje Velký skok a rolnické „vysoké pece“, takže se na ně nesmí moc sahat, protože by člověku mohl v ruce zůstat jejich kus, jehož velikost a tvar by určila jen a jen škodolibá náhoda. Koho zajímá, že v kampusu působím jako zjevení, jelikož je tu všehovšudy deset cizinců, z nichž pět má asijské rysy, a tak velmi snadno splývají se zdejší, poměrně homogenní masou studentstva... Mnoho zdejších lidí od posledně vylepšilo otázku na můj původ. Teď už se neptají, odkud sem, dávají mi na výběr. „Jsi z Ameriky, nebo z Německa?“ Když odpovím, že z Čech, řeknou: „To nemůže být země, to je tvé jméno... Jack. Ne?

S touto veřejnou anonymitou, která mi není zrovna příjemná, už mám své zkušenosti a myslím, že si s ní poradím... Důležité je, že jsem dorazil na Nuosu muddi (či Nimu) - prostě na historické iské/nuosuské území. Do mikrokosmu plného nevšedních, velmi často těžko uvěřitelných a neoposlouchaných příběhů... Právě tyto příběhy, spolu se zajímavostmi spojenými se studiem jazyka Nuosuů, se vám budu snažit převyprávět. Což je vlastně odpověď na předtím nezodpovězenou otázku...

* Pozn.: Pokud chcete, aby se vám zobrazoval font liangšanské ištiny, musíte si stáhnout balík fontů na stránkách projektu SIL.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(47255)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.