Můj předčasný silvestr

Slunce jsem neviděl už asi dva týdny. Má antibiotiky vydrancovaná střeva trpěla a místní počasí nabírání nových sil příliš nefandilo. Není nic vlezlejšího, než vlhká zima. A jelikož přátelé opět upadli do letargie s názvem „Ally McBealová“ a „Zoufalé manželky“ (vše pochopitelně v angličtině), rozhodl jsem se zase utéct. Vše jakoby do sebe nádherně zapadlo. Od 19. do 26. listopadu totiž slavili Yiové 彝族, početná národnostní menšina na jihu Sichuanu, příchod nového roku. Nebylo tak lepší příležitosti pro návštěvu jejich výrazně hornaté domoviny, kam byli v minulosti vyhnáni císařskými vojsky.

Oblast je poměrně odlehlá, a tak není divu, že až do padesátých let minulého století tito „divoši“ stále dodržovali jakýsi „kastovní systém“ a vlastnili otroky. Yiové se dále dělí do mnoha podskupin. Tento listopadový „termín“ oslav se týkal jedné z nich - Nosuů 诺苏. A proč vlastně celý týden? „Záleží na náladě a počasí, každá vesnice to má jinak,“ sdělil mi příslušník této minority ve správním centru „Chladných hor“ 凉山, velmi sympatickém městě Xichangu.

S vidinou nevšedních zážitků jsem skočil do letadla a nechal se teleportovat necelou hodinku směrem na jih. Třináctihodinovou cestu autobusem po vratkých vrstevnicích už jsem znova absolvovat nechtěl. Po příjezdu na místo zavládlo lehké zklamání, po nějakých oslavách ani stopy. S heslem „brzké ráno moudřejší večera“ jsem vyhledal hotel ve strategické vzdálenosti od autobusového nádraží a pokojně usnul. Druhý den jsem si koupil lístek do vesnice Puge 普格. S vědomím, že autobus jezdí každou čtvrthodinu jsem se ještě vrátil do postele splatit poměrně tučný spánkový dluh způsobený studiem. Ovšem při druhé návštěvě nádraží jsem narazil na poměrně nečekaný problém. „Autobus nejede, padá sníh,“ odekl drsným sichuanským dialektem řidič, řádně natáhnul a heslo „co je hlen, to musí ven“ aplikoval do praxe.

Šel jsem se tedy potloukat směrem k nedaleko zaparkovaným „chlebníkům“ (malá dodávka, čín. 面包车 mianbaoche, tvarem fakt připomíná bochník) s úmyslem usmlouvat rozumnou cenu, jenže místní řidiči evidentně nemají ponětí o tom, jak se v Číně dělá biz :-). S partou čtyř na první pohled nepříliš majetných Nosuů jsme se zhádali s jedním z nich natolik, že nás poslal doslova „do hajzlu“. Šlo o to, že jsme nechtěli platit šestinásobek toho, co bychom dali za autobus a on zas z této příšerné částky nechtěl za žádnou cenu slevit. A tak jsme se rozdělili na dva nasrané tábory. My, kteří se nemohou dostat tam, kam chtějí a řidiči, kteří nevydělají ani tu starou...víte co. Neřešitelná patová situace, kterých už jsem tu zažil spoustu. Po chvíli mě celá tahle šaškárna přestala bavit a rozhodl jsem se strávit den v Xichangu pátráním po informacích ohledně oslav...

K mému údivu jsem toho našel pramálo. Ve městě všude pořád ještě visely propagandistické slogany ohledně šedesátého výročí založení PRC, i když už bylo téměř dva měsíce odslaveno... Po nějaké době se mi podařilo najít cca dva rudé pruhy hlásající „přání nového roku všem yiským soudruhům“ zastrčené kdesi ve dvorku či u vchodu na skládku (jak typické). Po chvíli zadumaného korzování jsem se ocitl ve čtvrti, která by se dala směle nazvat „yiským ghettem“. Centrum Xichangu je vyloženě čínské – nové, moderní, plné obchoďáků. Ghetto je uklizeno stranou, je plné dřevěných baráků a rudé osvěty vyzývající ke zvýšení místní hygienické úrovně. „Asi je to opravdu potřeba,“ napadlo mě, když jsem zahlédnul pár ženských, kterak „pokládají kabel“ do vyschlého řečiště. Po chvíli očumování jsem se začal bavit s rezidenty a ti mi potvrdili, že v Xichangu se nic moc neděje, že prý musím do vesnic, nejlépe do Puge. Fajn, další den ráno...

...autobus opět nejel... Nechtěl jsem tvrdnout další den ve městě, a tak jsem si náhodně vybral jinou destinaci a aniž bych alespoň tušil, kam to vlastně jedu, nastoupil jsem do busu a usedl na místo. Vytáhnul jsem učebnici yištiny, kterou jsem si koupil v Pekingu, a kterou jsem za osamělých večerů studoval v prochladlém hotelovém pokoji. Nečekaný efekt se dostavil nečekaně rychle. Asi za 20 minut se mě vedle sedící holka odvážila zeptat, zda rozumím tomu, co čtu. Pobaveně jsem odpověděl, že „trochu jo“ - a to byl začátek veškeré legrace. Po necelých dvou hodinách jsme dorazili do Xide 西德. Chtěl jsem se rozloučit, ale Shama'azhi 沙马啊支 (yiské jméno) a její 3 kamarádky trvaly na tom, že si žádný hotel hledat nebudu, a že půjdu s nima. Cestou jsme navštívili trh, kde jsem nakoupil kilo bonbónů, měsíční koláčky, mandarinky a pytel slunečnicových semínek. Netušil jsem, že až dorazíme k nim domů, což byl malý hliněný baráček asi 30 minut od Xide károu, bude už na zemi zapíchlé prase a sympatický tatínek jej právě v době mého příchodu začne porcovat. Moje přítomnost jakoby vůbec nevyvolávala nějaké zvláštní překvapení. Nikdo se se mnou neostýchal bavit, jako bychom se znali léta. Zní to dost pateticky, ale bylo to skutečně tak. Celý den jsme jedli prase na tisíc způsobů. Opečené, vařené, ožíhané... K tomu polévka, pivo a....pivo. Interiér domku byl velmi skromný, veprostřed obrovského „obýváku“ byla v betonu díra do země jménem „ohniště“ a v rohu se vyjímalo zbrusu nové domácí kino se vším, co k němu patří. Tohle už mě ani nepřekvapilo, viděl jsem to v Číně už mockrát. Skoro nemají co jíst, ale telky musí mít řádně vymazlené a v mobilech nahraná XPéčka.

Prokecali jsme celý den. Shama'azhi je studentkou na Xichangském institutu 西昌学院, obor učitelství. Mluvila krásnou standardní čínštinou, stejně jako dvě z děcek, kterých se po domě motala neuvěřitelná spousta. Právě děti mě vpodvečer vzaly na procházku. Nevím, zda to byl jejich škodolibý úmysl, nicméně protáhly mě asi pěti dalšími vesnicemi a v každé z nich měly nějaké příbuzné. Tuhle strýčka, támhle bratrance... Škodolibý úmysl spočíval v tom, že v každé vesnici se ke mně sbíhali lidé s flaškou piva a dvěma skleničkami. S každým jsem si musel připít, u každého aspoň chvilku posedět a pokecat. „Pití je náš zvyk,“ (喝酒是我们的风俗习惯) opakovali pořád dokola. Jeden z moudrých mužů mi vysvětloval, že v žilách Yiů a Japonců koluje ta samá krev, (o tři týdny později mi učitelka ve škole vyprávěla o výzkumu jedné japonské univerzity právě na toto téma; jedna z teorií totiž praví, že japonský národ má kořeny právě v této oblasti; viz též zmínka ve skvělém filmu Takashi Miikeho jménem „Bird People in China“), druhý mluvil o tom, jak těžké je v této oblasti vést nemocnici. Čas plynul stejně rychle jako přibývalo prázdných lahví, bylo načase se vrátit. Po příchodu do domku jsem vycítil trable, protože počet lidí kolem ohně se ztrojnásobil a jen co jsem vstoupil do dveří, jeden z nově příchozích popadnul flašku, do ruky mi vrazil pohárek a misku s rýži a masem, které bylo plné prasečího podkožního tuku. Odmítnout nešlo, slovo „ne“ ten večer neexistovalo. „Oni jsou strašně srdeční, ale když odmítneš pohoštění, strašně je urazíš,“ vtloukala mi před odjezdem do hlavy moje učitelka na čínskou gramatiku (sama příslušnice menšinové národnosti Qiang 羌族), která mým podobným „vzdělávacím výletům“ fandí a úspěšně mě kryje před studijním oddělením. To oficiálně zakazuje během semestru kamkoliv cestovat, ve skutečnosti ale všichni cestují, jak se jim zlíbí. Jeden z příbuzných se mi pořád dokolečka omlouval, že umí mluvit pouze sichuanským dialektem, a že mu možná nebudu rozumět. A já ho zase dokolečka ubezpečoval, že to není problém, že ze školy a z ulice znám základy „sečuánštiny“. Když jsem zmíníl svůj (opravdu jen velmi) částečný romský původ z otcovy strany, vyndali ze skříně pálenku v dvoulitrové plastové láhvi. Můžu říct jen to, že jsem vypil asi jen půlku panáka a zbytek jsem nenápadně vyléval pod sebe. Vím, je to krajně neslušné a dával jsem si pozor, abych byl nenápadný, ale zdraví je přecejen přednější.

Alkoholové radovánky se týkaly hlavně mužů. Ženy se sice zapojovaly do rozhovorů, ale nepily, maximálně si semtam srkly trošky piva. Celý večer pečlivě vymývaly prasečí střeva a když usoudily, že hygienická norma byla splněna, jaly se dělat klobásky . Do velkého hrnce daly postupně vepřové nasekané na malé kostičky, stejně upravené brambory, koření a vše zalily čuníkovou krví. Tuto směs pak pěchovaly do střev. Z toho, co po této proceduře zbylo udělaly jakési bochánky a to způsobem, že do směsi navrch přidaly mouku. Tyto „bulky“ pak druhý den daly do košíku a nechaly řádně vyžíhat na slunci. No... Skoro jako na Moravě :-).
Kolem půlnoci postupně všichni odpadli. Dostal jsem postel v rohu místnosti. V noci jsem si gratuloval, že mě napadlo vzít si spacák. Teplota zcela jistě spadla pod bod mrazu a samotných šest dek, které byly na posteli k dispoziti by na zahřátí nestačilo. Vše jistila moirová čepička.

Ráno jsem vstal v 8... Jako poslední. Trapas. Holky byly vzhůru už od šesti a dělaly další nezbytné domácí práce. Kolem deváté dorazili chlapi a přinesli mi...co asi...pivo. Ach jo, no co se dá dělat, snad jen pít hodně pomalu... Musím ale říct, že díky tuku jsem předchozí noc přežil bez jakýchkoliv problémů a následků.
Jelikož mi v cestovní kanceláři nevyšli vstříc a vykašlali se na mou žádost o změnu data odletu, druhý den odpoledne jsem se musel vydat zpět do Xichangu. Vůbec se mi od „srdečných barbarů“ nechtělo. Shama'azhi se strašně strachovala, jak se dostanu zpět. Musel jsem jí asi tisíckrát vysvětlit, že to prostě nějak udělám. Nacpala mi plné kapsy různých bonbónů, já jí dal pozlacený plíšek s Buddhou, který jsem dostal na cestě od jedné mnišky. Když už mluvíme o náboženství, Shama'azhi říkala, že věří, ale své náboženství neuměla popsat. Domnívám se tedy, že jde o nějakou synkrezi buddhismu s animismem.

Stopnul jsem první tříkolku, která jela okolo. Ta mě dovezla na nádraží, odkud jsem nasedl na bus do jedné vesnice blízko Xichangu. Po cestě jsem viděl průvody lidí v tradičních krojích, doprovázené petardami a jinými zvukovými efekty. Ve městečku Lugu 泸沽 jsem udělal osudovou chybu, když jsem nasedl na „pomalý autobus“. Ten se hodinu a půl drncal po zaprášených okreskách, které lemovaly továrny a družstva. Kdybych zaplatil o dva yuany navíc, mohl jsem jet po dálnici a můj zadek by nedostal nedobrovolnou masáž. Tak jsem si po čase zase hezky česky zanadával...

Večer jsem se ještě šel cournout po Xichangu a u řeky jsem potkal bima 毕摩, yiského šamana, jakéhosi věštce, psychologa a poradce v jedné osobě. Setrval jsem s ním asi hodinku ve velmi obohacujícím rozhovoru, kdy mi řádně peprnou „sečuánštinou“ vysvětloval významy v klasické yištině a ukazoval rituální předměty. Byla to ideální tečka za mým víkendovým výletem. Druhý den v poledne jsem nasedl na letadlo. Chladné hory jakoby se se mnou chtěly vřele rozloučit a z výšky mi ukázaly své sličné vrcholky. Není třeba se strachovat, jednou se sem určitě vrátím na delší dobu. Tohle místo mě totiž pořádně vzalo za chlopeň!

Diskuse k příspěvku

  1. karosh

    19.12.2009, 16:49

    löwaaku, jsi velikan! :) vsak se neboj, blbecku, zase se sem jednou urcite podivas!

  2. Löwaak

    19.12.2009, 14:05

    Ty tři tečky za tím "ani tu starou" znamenají "píču"? Uhodl jsem? Karlachu, pěkný...:) Prskám, pukám závistí! Bratr teď prošel okolo, když jsem četl Tvá moudra, a říkal: "Bys chtěl, blbečku, zase do Číny, co?"

  3. nene

    18.12.2009, 00:34

    Tywe to jsou ae dlouhy zaapysi :-) no aspon vim pribehy k fotkam, ktery jsou v galerii již nejaky cas.. :-)

Odpověď

*

(61353)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.