Mu-fu a taliský Tu Wen-siou

Goullartův Li-ťiang musel být učiněný ráj na zemi. Není úplně těžké si to celé představit. Výtečná pozice tohoto místa, proti němuž se tyčí mohutná hora Nefritového draka. Na-siové žijící víceméně v harmonii s ostatními etniky, čistý vzduch, neprobádaný kraj. Ten duch tam pořád je, nicméně každým rokem je méně patrný. Na-siové tu pochopitelně stále žijí, většina z nich je úžasně multilinguální - s jedním řidičem jsem si popovídal isky... Jelikož iský autonomní okres Ning-lang je součástí městské prefektury Li-ťiang, zdejší jazyk vykazuje jen malé odchylky od dialektu Shynra, který je, jak jsem již uváděl, standardem pro liangšanskou ištinu. Li-ťiang je nutným zlem - je to dopravní uzel celého severozápadního Jün-nanu. I v zimě, kdy turistů má být méně, je jich stále víc než dost. Ale přiznám se, že ten jeden den se tu vždycky strávit dá. Obzvláště po téměř dvou týdnech v odlehlých oblastech Chladných hor.

Ten jeden den jsem věnoval prohlídce zdejšího ja-menu nasiského místního vládce z klanu Mu (Mu-fu). Li-ťiang v devadesátých letech postihlo mohutné zemětřesení, valná většina domů tak musela být postavena znova - tedy i ja-men, jak jsem se doptal tamních správců. I tak ale šlo asi o nejpříjemnější zážitek z Li-ťiangu mých posledních let. Ten chlap Mu, ten si musel žít... Peter Goullart (čínským jménem Ku Pi-te) jej ve své knize „Zapomenuté království“ (Forgotten Kingdom) popisuje jako notorického opiatika, který však vynikal v umění úřední mluvy psané na papír... A tak i tento světem protřelý Rus v první polovině 20. století, kdy tu devět let pobýval, často využíval jeho služeb. Když jsem viděl Muův úřad, nezbylo mi než konstatovat, že zkuřovat se opiem v jeho prostorách muselo být více než příjemné. Velké budovy plné luxusního nábytku a porcelánu, drahých koberců, knih v tibetštině i čínštině a přilehlý komplex zahrad. Navíc skvělá poloha s výhledem na špičku hlavy Nefritového draka. Až do svého nuceného odchodu obou mužů v době osvobození to skutečně musel být lenochův ráj...

Ta-li je trochu jiný příběh. Přijde mi, že ač je to velmi turistické místo, není tak zběsilé jako jeho severní soused. Je tam také méně hloupých lidí. Kus bohaté a pozoruhodné historie tohoto místa lze spatřit v bývalém velitelství Tu Wen-sioua. Tento chuejský Muslim ve druhé polovině 19. století, kdy jižní Čínu zachvátilo obrovské povstání tchaj-pchingů, v Ta-li vyhlásil vlastní sultanát zvaný "Země klidného jihu". Povedlo se mu sjednotit všechna etnika v boji proti čchingským armádám. Delegace sultanátu dokonce vyrazila na diplomatickou cestu do Velké Británie a žádala o oficiální uznání suverenity (podobně jako Brity o uznání samostatnosti ve 20. století žádali představitelé Tibetu), toto zbožné přání však nebylo vyslyšeno. Životnost sultanátu dosáhla jen něco kolem dvaceti let, v bývalém velitelství je však možné zhlédnout "les stél" (pej-lin), z nichž nejstarší se datují do Sungů - do období Taliského království, které nahradilo nečínský režim Nan-čao. Ty nejmladší se pak logicky datují do pozdních Čchingů. Stély jsou úžasnou ukázkou historického kulturního bohatství - od buddhistických stél psaných sanskrtem po čínsky psané rozkazy a životopisy místních vládců.

Oba úřady v těchto jinak arcizhýralých místech stojí za návštěvu - především pro fajnšmekry, kteří rádi objevují ruiny ja-menů tchu-s'ů. Oba úřady jsou zachovalými historickými kulisami a dávají člověku možnost si barvitě představit život často krutých a mocí opilých „lokálních císařů“.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(49656)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.