Místo skonu Asy Lazziho

Hxabbu se už měsíc nemyl. A také nemohl vydržet neustálé nářky příbuzných, že už chtějí vidět nějaké potomky. Znám to, moji svobodní čínští přátelé toto mají na talíři téměř denně, především dívky. Podle nich je to kulturní odlišnost. Podle mě je to obyčejné ukrutné sobectví rodičů. Těžko jim vysvětlovat, že úcta k rodičům musí být, nicméně ctít rodiče neznamená poslouchat jejich každé slovo do puntíku. Především v případě, kdy názory některých rodičů patří do období opiových válek. Je to podobné jako s barvou kůže. Bílá je dobrá a černá špatná. Prý kulturní rozdíl... Podle mě ale zaostalá a zkostnatělá společnost, důsledek dlouhodobé izolace a ignorace... Před sto lety si evropská aristokracie taktéž potrpěla na „bílý“ vzhled, byl to znak odlišující je od sprostého lidu. Ale až na několik pitomců toto už naštěstí z naší společnosti vymizelo, zatímco v Číně je to hýčkáno jako středobod místního estetického cítění. A tak jsem Hxabbua doprovázel při prchání před zodpovědností s iskými či celkově čínskými rysy do okresního sídla Mej-ku. Koneckonců, je to také jedna z mých oblíbených disciplín.

Už i cesta z Niou-niou-pa do Mej-ku byla ucpaná. Před pár dny se tu navíc stala tragédie. Na opačném břehu řidič naložil do své dodávky několik krabic piva, ovci a patnáct lidí a vyjel na pohřeb příbuzných. Jenže tam nahoře v kopcích nevybral zatáčku a nasměroval svůj vůz přímo do propasti. Vystavil tak pohřeb dalším devíti lidem a ovci. Když jsem viděl trosky auta – chuchvalec smotaných plechů – nemohl jsem uvěřit, že toto mohl někdo přežít. Svah byl poset pivy, všude se válely střepy a předtím patrně i kusy lidských těl. Ubytovali jsme se v hotelu Ka-jo-la, kde měli sprchu, Wi-Fi a spoustu kradených západních filmů v televizi... Vyjevil jsem životem a událostmi posledních měsíců strhanému bimovi, že bych rád šel objevovat údajné místo skonu jeho předka Asy Lazziho... „'Si běž,“ odvětil, zachumlal se do čisté postele a zapálil si svou v pořadí asi čtrnáctou cigaretu.

A tak jsem tedy vyrazil. Místo se podle informací, které jsem získal bůhví kde, mělo nalézat u kopce jménem Er-ma-čchien. Tam někde je vesnice Chuo-wo a to mělo být ono. Nasedl jsem tedy do autobusu, který mířil na sever okresu Mej-ku, a po nějaké třičtvrtěhodině vystoupil v poměrně nevábné obci čínským jménem Lung-men. Její jedinou ulici lemovaly lucerny s billboardy s pandími motivy. Byla jedna hodina odpoledne a všichni odpočívali. Někteří takto odpočívají denně a pořád, nehledíce na denní dobu. Podle elektronické mapy jsem našel odbočku do hor. U odbočky byl přístřešek s kulečníkovým stolem. Hlouček sebou sborově cuknul, jakmile jejich pohled padl na mou osobu. Když jsem se zeptal na Er-ma-čchien, všichni ochotně ukazovali směrem vzhůru. Dal jsem se tedy na cestu. Po pár minutách na mě zezdola křikl jeden z mužů, že jdu špatně. Jmenoval se Čchü-pi Ta-ž', vyhublý chlápek menší postavy s legračním knírkem a vlídnýma, až smutnýma očima... Jelikož neměl nic lepšího na práci, stal se mým průvodcem na příštích pět až sedm kilometrů.

Jak jsme stoupali vzhůru, krajina měla typický liangšanský charakter. A hlavně – byla čím dál tím úchvatnější... Svět Iů je nádherný až překrásný, realita jejich života je však tvrdá. To se projevovalo po cestě, kdy jsme míjeli vesnice obrostlé plasty a prázdnými lahvemi od alkoholů. Po cestě jsem opět potkal několik náctiletých lidí, kteří už měli životní zkušenosti bohatší, než většina z mých třicetiletých vrstevníků. Ať už dleli v Kantonu či Šan-tungu, žádná dětská slavnost to rozhodně nebyla, ač by si ji svým věkem určitě zasloužili...

Cestou jsme potkali ženu, která tvrdila, že Asy Lazzi tady skutečně žil a jeho hrob je někde tam v horách. Také tvrdila, že jeho ve zlatě vyvedený rituální toulec vytu je tam někde taky. Celé to zapadlo do celkového nádechu legend a povídaček o slavném předkovi všech těch kouzelníků a intelektuálů, kteří ve svých prošoupaných keckách brázdí zdejší hory a působí jako infuze antibiotik pro chřadnoucí iský svět... „Tam někde“, „možná“ a „pravděpodobně“ byla slova, která místní po cestě nejčastěji vypouštěli ze svých úst. Vyprávění občas přehlušil pták s chocholkou, kterému místní říkají avuma...

Když jsme dorazili do Chuo-wo, vesničky smrsklé mezi většími a menšími kopci, nikdo z jejich obyvatel netušil, že jde o domov Asy Lazziho. Nad vesnicí se tyčila hora, na jejímž vrcholu byla kamenná struktura připomínající anglický Stonehenge. Čchü-pi Ta-ž' byl pořád také samé „asi“, a tak nám nezbylo nic jiného, než zasednou k hloučku zevlounů a vypít s nimi několik piv. Tyto hory skutečně žijí. Nejcharakterističtějším zjevem byl bimo jménem Ša-ma, který měl vyraženou polovinu zubů a na hlavě turban z ručníku. Neustále nás ponoukal, abychom pili. K naší skupince se posléze přitočilo několik dam. Jedna natáčela přízi, druhá pila pivo a třetí měla fešné náušnice a hodinky. Ša-ma ve svém stavu neměl ani páru, kdo je Asy Lazzi. Údolíčkem se prohnal poryv větru, který připomněl nedávnou zimu a zdůraznil nám, proč se místní hory jmenují Chladné... Bylo načase vydat se zpět. Nahoru do hor prý půjdeme příště. Nelitoval jsem, patrně, možná či asi bychom tam stejně nic nenašli. Dobrodinci nám na cestu každý vtiskl do ruky lahev a mohli jsme v pozdním odpoledni vyrazit...

Zhruba v půlce cesty nastal poněkud neobvyklý úkaz. Stál jsem na kopci a do mých zad žhnulo slunce. Naproti – ještě někde tam za Chou-po-naj-tchuo – však sněžilo. Bylo to naprosto jasně vidět a bylo to neuvěřitelné. Loknul jsem si zteplalého piva a chvíli na ten dle přírodních zákonů absurdní tanec zíral. Minuly mě děti s motykami, které v horách sbíraly místní voňavý kořen sečuánským jménem ču-pi-kchung (doslova „Prasečí nosdra“) - součást nejen iské kuchyně, který buď milujete, nebo nenávidíte. Níže jsem se s díky rozloučil se svým průvodcem, který bydlel ve svahu. Zval mě domů, ale já jsem zdvořile odmítl, potřeboval jsem chytit poslední autobus směrem do okresního města. Krátký výšlap sice nevedl o objevení Asy Lazziho ostatků a zlatého toulce, byl však dalším střípkem do mozaiky mého porozumění Chladným horám.

Večer po návratu jsme s bimem nejprve zařadili horký kotel a potom se sešli s Aniou – Polkou studující ve Švýcarsku, která si jako svůj doktorský projekt vybrala studium klasického bimoského písma. Potkali jsme ji ráno. Je jasné, že blonďatá a osamělá, poměrně vysoká bílá osoba nezabloudila do Mej-ku jen tak... To, že její výzkum bude složitý, se projevilo vzápětí. A nebylo to jen kvůli přívalům masa a alkoholu. Místní soudruzi z výzkumného střediska bimoské kultury si ji vzali pořádně do parády. Pořád do ní hučeli, jak jsou úděsně zaneprázdnění... Přitom před lety přestali vydávat jediné periodikum věnující se výhradně kultuře těchto intelektuálů z hor a celý den v podstatě prochlastali. Vše vrcholilo večer... Hxabbu jen nakouknul do místnosti jedné ze zapadlých restaurací a pak se omluvil, že musí jít. Asi věděl, co dělá. „Nechci s těmahle čtvrtkokotama nic mít,“ vysvětlil mi později. „Kdysi jsem jednoho z nich skoro praštil. Ten druhý zase chtěl koupit mou bimoskou knihu od předka Zziga Lalyra. Za sto tisíc. To je jako úcta k naší vlastní kultuře?“ láteřil. Večeře vrcholila tím, že vedoucí ústavu, který nikdy nestudoval, zato měl ale ty správné stranické manýry, veřejně ponižoval svého kolegu – magistra z Jihozápadní univerzity pro národnostní menšiny – že si dovolil studovat na chanské instituci. Přitom tento jediný člověk byl ochoten se bavit o tématech, která zajímala mě a Aniu. Načálnik ale neustále vyrušoval tím, že nám vysvětloval, jak je to s historií našich zemí a Napoleonem. Může se vůbec někdo divit, že v Číně se na podobné vůdce dívám povýšeně? Celá akce končila v opojení v místním karaoke. To se ale už opravdu nedalo vydržet, a tak jsem v nestřeženém okamžiku zvedl Aniu z mikroplyšového sofa, prorazili jsme val, který svými těli vytvořili naši hostitelé/věznitelé okolo dveří a vyrazili jsme po svých... „Ano, Chuo-wo, to je domov Asy Lazziho,“ říkal vzdělaný kolega toho soudruha. „Co ty o tom víš? Víš hovno,“ opáčil iský vrchní ouřada, aniž by se ho na jeho názor kdokoliv ptal...

Diskuse k příspěvku

  1. Dola

    14.07.2015, 23:40

    Tvůj článek mě docela odreagoval a nechal mě se zasnít, chvíli cestovat s Tebou. Díky! Dola PS: Díky za pohlednici !

Odpověď

*

(30809)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.