14.10.2014, 12:24 | Zobrazovat výběr fotek Čína  Lizhou  Liangshan  Hongkong  

Malý Hongkong

„Fakt tomu tady tak říkáme,“ říkal lehce pročervenalý občan ČLR v momentě, kdy jsem do sebe soukal rudou zeleninu a černé tou-chua. Byly asi dvě odpoledne, Ssynuo a Renata M. konečně našli místo, kde se dá něco rozumného sníst. Hrubá, černohnědá prkna staveb starobylého městysu Li-čou spalovaly sluneční paprsky a vedle v místnosti se odehrávala klasická pitka. Ssynuo se stále ještě tetelil štěstím ze situace před pár minutami, kdy utřel jednoho z karbaníků v revolučním sloganem popsané dřevěné barabizně. „A hele, velkej rypák,“ prohodil tento, jakmile jsem strčil nos do dveří dřevěné místnosti, která dále vedla na dvorek. Tam byly pod rozkošatělými stromy náhodně poházené stolky a místní se oddávali čaji. Stín byl v prostoru rozmístěn podobně náhodně. „Jojo, velkej rypák,“ řekl Ssynuo. „Ou, ty umíš čínsky,“ následovala hráčova odpověď. „Že ty teď nemáš ksicht, viď?“ odvětil v žertu Ssynuo. Upadnutý obličej aby vskutku pohledal. Ale ať se válel kdekoliv v tom bordelu plném plivanců a špačků, je nad slunce jasné, že se v něm bezpochyby zračilo značné překvapení.

Vedle v místnosti to vřelo, a tak si chlapci po čínsku odložili svá trička, popřípadě si je vyhrnuli odspoda až k bradavkám, které si čas od času nezapomněli řádně promnout. „Já jsem sloužil v armádě,“ říkal mi mohutně vypasený cápek sedící po mé levici. Jednoho takového jsem už kdysi potkal. Bylo to u východní brány Čchuan-ta, přibližně pět let zpátky. V nesnesitelném parnu jeho otylé tělo krylo tílko a svou mohutnou paží mě objímal kolem krku tak úděsně, že mi cpal póry z podpažních jamek téměř až do pusy. Přitom mi ukazoval fotku v peněžence, kde byl svého času třetinový. Jen co se tento půlvteřinový tunel do hluboké minulosti opět spojil se současností, nynější kopie standardního vysloužilého člena Ťie-fang-ťünu poručila piva a nutila mě je chlemtat od hrdla až ke sněhové vločce. Když jsem to neudělal, byl nevrlý. S přibývajícím množstvím alkoholu v krvi bylo v místnosti stále méně slyšet artikulované slovo, což mi opakovaně působilo déjà-vu ve vztahu ke snu, který se mi zdál ve vlaku na trase Čcheng-tu - Si-čchang. „Když bude válka mezi našimi světy, určitě sem nejezdi bojovat. My sice nejsme fyzicky stavění jako vy, nicméně jsme mnohem silnější duchem,“ pronesl lidový osvobozený armádník a řádně si přihnul. Nezapomněl také R. zdůraznit, že zná jednoho profesora ze Sečuánské pedagogické. R. měla prý zmínit jméno našeho nového kamaráda a všechno bude v pořádku. Tato skutečnost se stala leitmotivem celé této situace, neboť svobodník neopomínal neustále zdůrazňovat, jak tímto R. značně ulehčil život, což implicitně znamenalo, že by mu měla být nekonečně vděčná. Na otázku, kde pracuje, se významně odmlčel a poté odvětil, že je to tajné. „Mám auto, odvezu vás zpátky do Si-čchangu,“ řekl a napotřetí našmátral klíčky od auta, které měl zavěšené u pasu. Tato představa mi byla ještě vzdálenější, než třeba takový rybí banán. Oběma s R. Nám bylo jasné, že je to píčovina jak voda v koši. Následoval nakonec úspěšně rozmotaný bludný kruh přesvědčování a vykrucování, že skutečně není třeba dělat si škodu a vozit nás zpět, když je přece úplně jasné, že tento téměř střízlivý řidič (od pohledu měl asi jen dvě promile) zvládne ještě minimálně jeden ťin pálenky a dalších šedesát tisíc piv. Řídit přece může i potom...

Kdysi mě to bavilo, ale teď už je to těžká nuda. Obtloustlí bývalí vojáci, v současné době zastávající maximálně tak funkci „carských důstojníků“, a jejich podivní přátelé bez zubů, vlasů a triček už dávno nejsou tím, co by mě činilo šťastným. Navíc – tyhle týpky musím pustit v autobuse sednout, popřípadě ve frontě na lístky před sebe – alespoň tak velí všudypřítomné cedule. Tito pánové představují hodnoty, kterým se Čína naoko brání (pořád chce zvyšovat su-č' svých občanů), avšak ve své postatě je zoufale potřebuje... Patriotismem s čínskými rysy nasáklé mlátičky s co nejmenším intelektem, které budou v případě potřeby schopny zastrašit ty, jenž se nedívají na televizi, nečtou noviny a místo toho přemýšlejí, popř. se alespoň snaží přemýšlet svou vlastní hlavou... Typizace jako vyšitá. V Číně jsou k vidění každou chvíli – opřené o roh budovy, řídící auto, kupující zmrzlinu... Nezřídka na sebe berou i podoby univerzitních studentů.

To, co Ssynuoa ale učinilo skutečně radostným, to byl ku-čen Li-čou. „Malý Hongkong“ rozhodně nehořel vřavou odvážných ideálů. Neměl dokonce ani jeden mrakodrap. Hongkongem však může být i obyčejná zapomenutá díra někde v údolí řeky An-ning. Je jím, akorát se o tom nikde nemluví a nepíše... Z architektonického hlediska se tu toho za posledních pět let naštěstí příliš nezměnilo. Až na ocelové rantly muzea poslání na převýchovu v obci Jüe-chua, které sžírá čím dál tím tlustší vrstva koroze, opadávající sytě červená omítka pokrývá kluzkou, vykachlíkovanou podlahu, v oddělení exponátů praskla žárovka a nefungují reproduktory. Pokud by toto měla být metafora případné budoucnosti, bylo by vše částečně zalité sluncem, jehož paprsky by probleskovaly nejen tradiční tři barvy Iů. Bohužel, slunce je zde stále jen rudé – při východu, při západu, na Východě... Podobně groteskně, jako ten film se Schwarzeneggerem, avšak zároveň tak děsivě a perverzně, jako výběr z tvorby Davida Lynche. Závěrem výletu mi poněkud příznačně přibyl první exemplář do alba downů, jak to nazvala R. O mnoha dalších nevšedních zážitcích ale zase až v příští, rozhodně naditější kapitole.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(34545)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.