Kushyr musa

Sedím tu, mám křeče v žaludku a piji hnusný zapytlíkovaný „anglický“ Earl Grey s čerstvě nadrceným zázvorem, mám za sebou příšerný den. Byl to pátek, 28. listopadu... Tento záznam činím záměrně, abych si v paměti a srdci uchoval pocity, které jsem tento den, a vlastně i dny okolo, prožíval. Detaily nejsou až zase tak podstatné... Sedím tu a přemýšlím, jak popsat události okolo kushyrování – oslav iského nového roku. Je mnoho hodin večer a zítra brzy vstávám. Civím na tu narůstající hromadu knih na mém hobrovém stole a mám pocit, že jsem mimo tento svět. Moc dobře si pamatuji, co za moribundus jsem si přivezl z okresu Si-te, kde jsem oslavy nového roku před pěti lety strávil poprvé. Můj tehdy ani ne osmnáctiletý kamarád, doktor z Pákistánu jménem Ali, mě na koleji Sečuánské univerzity držel za ruku a přesvědčoval, že vše určitě přežiju. Mně se po tvářích kutálely slzy jako hrachy a vysílením jsem nemohl ani usnout.

Poučen z neblahého vývoje období mých iských telecích let jsem se vybavil dostatečnou zásobou živočišného uhlí a střevních mikroorganismů v kapslích. Co jsem ovšem podcenil, to byla otevřenost „zadních vrátek“ do okresu Mej-ku. „Jeď do E-pienu, tam nějaký autobus určitě najdeš,“ dobře mi radil Ch. poté, kdy jsem na čchengtuském nádraží Š'-jang zjistil, že veškeré lístky na přímé spoje do Mej-ku byly vyprodány. Ale to bych nebyl já, abych si vše neudělal po svém. „Lístek do Ma-pienu prosím,“ řekl jsem unavené ženě za přepážkou, která právě prošla upištěnou hádkou se svou nadřízenou. Ten víkend jsem měl v nohách návrat z povedeného výletu na Útes medicinmana s kamarádkou Lenorou, sloupkařkou jednoho z čchengtuských magazínů. Cítil jsem se jistý v kramflecích ohledně případných nesnází – ať už fyzického či psychického rázu. Zároveň jsem si je však nepřipouštěl. „To byla ta nejhorší cesta v životě. Samé bahno, divné vesnice a téměř nahé děti, na jejichž tělech viselo oblečení z rozpadajících se látek.“ Tak přesně tuto větu pronesl Polák T., který se tudy zhruba před čtyřiceti dny pokoušel projet na kole. Škoda, že mi tato jeho věta naprosto vypadla z hlavy. Mám ale takové podezření, že i kdyby nevypadla, stejně bych ze stanice odcházel s lístkem do Ma-pienu...

To sychravé čchengtuské ráno, kdy jsem přišel na autobusovou zastávku, na moc velké dobrodružství nevypadalo... Cesta do městské prefektury Le-šan proběhla bleskově po dálnici, průjezd malebným okresem Mu-čchuan, který určitě stojí za návštěvu někdy v budoucnu, jakbysmet. Jenže po příjezdu do Ma-pienu mi bylo vše jasné. Před autobusovým nádražím už chyběl jen ten kutálející se chuchvalec uschlých větviček pichlavých křovin ze stepi, který je k vidění v každém kýčovitém westernu těsně před soubojem padoucha s hlavním hrdinou. Bylo to nádraží, odkud nic nejelo nikam a ani sem nic nevedlo... Znuděný chlápek půl dne bez kšeftu mě zavezl k „taxíkům do Mej-ku“, jak to sám nazval – za osm kchuajů na opačnou stranu města. „Do Mej-ku? Tak to je nemožné... Cesta tam je příšerná, navíc se opravuje. Mohl bys sehnat džíp, ale ten tě bude stát dvanáct set. Chlebník tak devět stovek. Možná bys sehnal motorku za tři čtyři stovky, ale to není vzhledem ke stavu silnice vůbec bezpečné,“ zakončil svůj trudný monolog jeden z řidičů. Z klasického rurálního kolokvia, v rámci něhož se v jeden moment pochybovalo, zda vůbec nějaká cesta do Mej-ku existuje, po několika minutách vzešel verdikt. „Odvezu tě na druhý (tedy v pořadí již třetí – pozn. J.K.) konec města, tam jsou frajeři, kteří tě odvezou do Mej-ku. Nezbylo nic jiného, než poslechnout.

Pamatoval jsem si, že na jednom diskusním fóru kdosi říkal, že je možné napřed dorazit k vodní elektrárně zvané Po-luo, kde je odbočka do místa zvaného Wa-chej. A odtud už je to prý jednoduché. „Naprosto vyloučeno, cesta je v opravě,“ pronesl muž a pohřbil můj plán, třetí v pořadí - tedy označený písmenem „C“. Dorazili jsme k centru města, šmelináři s kilometry okamžitě obklopili terénní dodávku. Avšak na konci ulice jsem zahlédl autobus s jménem Wa-chej. Přes protesty řidičů jsem se rozloučil a šel nasednout. „To nech bejt,“ odbyl mě ten dobrý otáčeč volantem, který mě sem dopravil, když jsem se mu jal dát nějaké to všimné. „Vida, to nebylo tak složité,“ proběhlo mi hlavou a s pocitem uspokojení jsem nasedl do smradlavého dopravního prostředku. „Dnes máme štěstí,“ řekl klučina sedící vedle mě a mířící tím samým směrem. Skutečně to tak vypadalo... Autobus spokojeně znečišťoval vzduch pitoreskní krajíny s podivnými geologickými útvary osázenými ještě pozoruhodnější flórou, vše bylo zalité sluncem. „Ještě štěstí, že...“ nadechl jsem se, načež se autobus zastavil. Aha. Opravují křižovatku. „Pustíme vás v devět. V devět večer,“ řekl chlap s plácačkou. „Cože?! Vždyť jsou dvě!„ vpálil jsem mu do obličeje... Nedalo se nic dělat. Kvůli jedné hnědé křižovatce se zastavila veškerá doprava do Liang-šanu ze severní strany... Jízdné se také nevracelo.. Vlastně to tedy byl velmi dobrý způsob, jak vydělat. Nerad jsem to musel uznat, ale místní Prášilové měli tentokrát pravdu. Po hodině vyčkávání, zda alespoň část dopravních prostředků mužové činu nepropustí, jsem si hodil na záda batoh a opustil toto místo plné zmaru a lidského mrazu. Má nálada ostře kontrastovala s rozzářenou krajinou.

Po chvíli přijel autobus, který doslova přetékal lidmi. Původně jel v opačném směru, cestující jej opustili, a tak nabral frustráty z druhé strany a jal se je vézt jejich směrem. Nechápu, proč za ty dny, kdy se ta křižovatka opravuje, tady nikdo nevynalezl kyvadlovou dopravu. „Pojď, doveze nás aspoň kousek,“ houkl na mě chlápek, který byl dle svých slov zaměstnancem jiné vodní elektrárny v oblasti. Měl pravdu. Autobus sjel z asfaltu do tekoucí břečky a v jednom jejím ohybu nás vysadil. Byli jsme na okraji rozlehlé přirodní rezervace Ta-feng-ting, která pohlcuje valnou většinu severovýchodního cípu okresu Mej-ku, ale začíná již v Ma-pienu. Nalevo nic, napravo ještě větší nic. Tak tedy do prava. „Pracuju tady čtyři roky, ale tohle je poprvé,“ pravil plešatý muž s igelitkou plnou pohankových koláčů. „Tohle údolí... To se celé v budoucnu zatopí,“ glosoval situaci tento můj společník, který v polobotkách čvachtal divokou scenérií. Další z čínských megalomanských vodních děl pohltí další kus přírody a historie. „Támhle ty vesnice, tam už nikdo nebydlí. Vysídlili je,“ pokračoval dál. Došli jsme ke stánku u odbočky. Společník se se mnou rozloučil, jeho pracoviště už prý bylo nedaleko. Na verandě dřevěné šopy seděli tři týpci a žena. Jeden z mužů byl bimo, jeho motorku zdobil klobouk zavěšený na řidítkách a kohout naňahňaný do klícky připevněné k zadnímu nosiči. Mou nejistotu ohledně všeho, co může v několika dalších hodinách nastat, se snažili rozmočit pivem. Odmítl jsem. Místo toho jsem vzal s dovolením majitelky povalující se dřevěnou chodeckou hůl a vydal se po livingstonovsku vpřed. Jeden z pocestných mi totiž nabídl odvoz zpět do Ma-pienu, odmítl jsem.

Po chvíli břečka opět vykrystalizovala v asfalt a objevila se vesnice. Místní mě opět ujistili, že se nikam nedostanu. Když vtom se objevil autobus, který jel k elektrárně Po-luo. Od štiplístka jsem se odmítl nechat natáhnout, čímž jsem mu přivodil ztrátu tváře. Vystoupivšího z už v pořadí třetího autobusu mě na další křižovatce odchytil velmi mladý hoch a nabídl odvoz nahoru... Za stopadesát jüanů. Odmítl jsem. Za sto. Nechtěl jsem. Za padesát. Nikdy. „Ani za padesát?“ vydechl překvapením. „Od tebe ani za deset, ty fracku,“ odpověděl jsem mu ješitně. „Tak si tu klidně chcípni,“ odvětil, chlapácky zatúroval motor a zmizel kdesi v okolí. Radši chcípnu, než být za blbce. Pokaždé se mi tvrdohlavost vyplatila, dnes to ale už vypadalo bledě. Vtom se, jako vždy, odněkud vynořilo vozidlo. „Kam jedete?“ naklonil jsem svou vousatou hlavu do okénka. „Do Mej-ku,“ zněla odpověď následovaná otázkou ve stejném znění. „Do Mej-ku.“ „Nastup,“ řekl jeden z nich. Byl jsem unavený a chvílemi jsem klimbal. Chlapci, asi v rámci udržení pozornosti při řízení ve složitém a potenciálně nebezpečném terénu, si na obrazovce pustili japonské porno. Až nepříjemné kníkání představitelek hlavních rolí mě doprovodilo do říše za bděním.

Mé je to ticho

To místo, kterým kráčíš, oplývá celou řadou roztomilých jmen,
S každým jedním krokem na mě samotnou pomysli jen,
Konečně, předtím než padla tma,
Došel jsi do Hnízda stromoví,
A prolomils to ticho mlčení.

(Kan-lan, 19. listopadu 2014)

Se škubnutím jsem procitl do naprosté tmy. „Jsme tu, jdeme na to,“ řekl řidič. „A kde je to 'tu',” otázal jsem se. „V Šu-wo,“ odvětil velitel a zamkl auto. Nápis na obecním úřadě, po kterém přejelo světlo z ruční svítilny, mu dal za pravdu. Šu-wo je první větší obcí v severní části okresu Mej-ku. „Nechceš nějakou iskou ženskou?“ zeptali se chlapci potutelně, patrně ještě rozhicovaní z toho promítání. Má odpověď byla rozespale zamítavá. Tmavé obrysy toho místa vypadaly klasicky liangšansky... Zašlé domy, špína, igelit. Začínalo trochu mrholit a údolím občas zaskučel poryv větru. Vtom se ze tmy vynořil opilý mladík a po třech slovech se hned chtěl prát s mými společníky. Jen tak – z legrace. Ti jej ale nenásilně zpacifikovali a mohlo se jít dál – někam do tmy.

Chlapci přijeli slavit iský nový rok ke svým příbuzným. „U nás v Ma-pienu jej slavíme až šestadvacátého. Okres to tak prostě stanovil,“ vysvětloval jinoch v saku, vestičce a s jablkem páté generace v ruce. „Ale tady nahoře je první večer dnes – devatenáctého. Níže v Mej-ku se vše rozbíhá zítra,“ pokračoval. Ale to už jsme seděli okolo ohně, nad hlavami se udilo maso a jitrnice z bez přestání bouraných vepřů a v řežavých uhlících na okraji středu gaku se pekly brambory. Na řadu přišly první misky slaboučkého sladkého kukuřičného alkoholu a řádná porce vepřového se zelenou paprikou do kovového lavoru, u kterého jsme se všichni srotili. Většinu času jsem mlčel, odpovídal pouze na přímé dotazy. Byl jsem poměrně strhaný.

Podstatou nového roku je korzování od domu k domu – v každém je nutno něco sníst, vypít a poklábosit s jeho majitelem. Ten povětšinou nás „koledníky“ vřele uvítal, i když údiv z mé přítomnosti skrýval jen těžko. Při těchto přechodech se zpravidla vydávají hluboké hrdelní skřeky zakončené výkřikem „bonyo“ - patrně slovní výpůjčkou z čínštiny znějící paj-nien, znamenající „Šťastný Nový rok“. „Pojď, změníme lokál,“ zavelel chlapec s vestičkou a jablkem. A tak jsme tedy šli. Sledoval jsem nepatrnou cestu – vyznačovala se tím, že hlína na ní byla světlejší než na okolním poli. Co chvíli mi pod chodidly zapraskal uschlé kukuřičné listy. Vyšplhali jsme opět na příjezdovou cestu a zašli do jednoho z potemnělých domů. Tam se po chvíli konverzace a popíjení zčistajasna objevila v místnosti koza. Tedy – byla tam za rohy dovlečena třemi statnými borci. „Jsi nový host, musíme tedy zabít kozu,“ řekl jeden z mých průvodců. I přes mé značné naléhání, že to rozhodně není třeba, a že by stačilo třeba kuře, se místní nedali obměkčit. Tupý nůž zajel do hrdla nešťastného zvířete. Jeho vyděšené mečení doplňovalo zvuk kudly, která si klestila cestu skrze hrdlo, tepny a šlachy, až dopěla k páteři, kterou po chvíli úporného snažení vykonavatel rozsudku smrti s mohutným funěním přerval. Místností se na zlomek vteřiny rozlehlo duté tlumené puknutí. Tělo sebou škubalo ještě mnoho minut poté, co hutná, sytě červená krev obarvila hliněnou podlahu, ale především stěny plechového lavoru. Další průběh byl až neuvěřitelně rychlý – stažení z kůže, oddělení vnitřností, vybrání a porcování toho nejlepšího masa. Živý tvor se tak během půl hodiny přeměnil na lavor plný krve a naporcované, rudé masité hmoty. Pán domu zavelel k přípravě horkého kotlíku. Voda, obrovská dávka chilli papriček, žlutodřevu peprného a dalšího koření, samotné maso, poklop. Po deseti minutách natrhané čínské zelí, poklop. Za dalších pět minut nakrájené brambory. A nakonec už jen košík s pohankovými bochníky a koláči z lepivé rýže a mohli jsme se srotit okolo obřího kotle a nebohý úlovek spořádat. Rituály jsou dozajista pěkná věc. Ale když člověk předtím snědl již půlku řádně tučného vepře, kozu do žaludku prostě nevpraví. Naštěstí se o zbytek postarali nenasytní ostatní. Zajímavé je, že v iských domácnostech v podobných případech nejprve jedí muži. Ženy pak až to, co zbyde.

Po hodech následovala další obchůzka. Tentokrát jsme šli hodně dlouho tmou prosvětlenou baterkami a displeji chytrých telefonů. Na krajině seděla mlha a z prostoru nad našimi hlavami se ozýval ševel hlubokého hvozdu. „Tam nahoře už je Ta-feng-ting. Kdybys šel tři hodiny tímto směrem, dojdeš tam,“ pověděl mi jeden z mužů. Vzduch řezal do plic navyklých na teplo světnice a my jsme zabloudili. Našli jsme se až poté, kdy se ze tmy vynořila skupinka dětí, které šly bez světla, ale i přesto nám dokázaly udat směr. Následovala návštěva asi pěti domů v rychlém sledu. Ve všech visely masa a vnitřnosti vepřů – jakoby to byly vánoční ozdoby. V jednom obydlí se na stěně vyjímala stařičká zbraň – puška prý z počátku osmdesátých let. Byl bych přísahal, že držení zbraní je v Číně nelegální. Mnohokrát jsem slyšel o tom, že kdyby lidé v podobných oblastech, jako je Liang-šan, měli přístup k palným zbraním, rozpory by často končily špatně. To říkal ve své knize „Chinese Characteristics“ americký misionář Artur Henderson Smith, který to ale vztahoval na celou Čínu. To by neodfiltrovalo ani to zvykové právo zastupované osobou zvanou ndeggu (rozhodce, mediátor – prostě něco jako soudce), které už teď řeší problémy především s chladnými zbraněmi. Touto liangšanskou tradiční právní stezkou se tak často obchází oficiální dálnice čínských zákonů. „Používá ji k lovu,“ řekl jeden z členů naší výpravy. Není to první ani poslední zbraň, kterou jsem zde viděl.

V jednom z dalších obydlí se mi opilý stařec, jemuž chyběly půlky korunek všech předních zubů, sesunul k nohám a v kleče mě jednou rukou držel za tu mou a druhou za nohu. „Ty musíš být bódhisattva,“ říkal, zatímco jsem jej uchopil za lokty a snažil se jeho vetché, avšak poměrně těžké tělo postavit zpět na nohy. Navštívili jsme i domy, jejichž osazenstvo už mělo půlnoc. Právem. Čas odpovídal. Někteří jeho obyvatelé leželi na holé zemi vystlané novinami a zachumláni do přikrývky rytmicky oddychovali. To ovšem koledníkům nezabránilo, aby si pomohli k alkoholu a masu sami. Tak už to prostě v Liang-šanu chodí. „Co se týče příbuzenských vztahů, je to nesmírně otevřené místo,“ opakovala mi několikrát má učitelka, paní M.

Původně jsem měl strávit noc u jednoho místního, nicméně to nějak nedopadlo. Chlapci, kteří mě sem dovezli, se chystali zpět do Ma-pienu. Po té pekelné cestě. „Nejdříve tě ale dovezeme do Lung-wo,“ trval na svém i přes mé protesty řidič. Mně by stačilo, kdybych se mohl schoulit pod jeden ze zdejších přístřešků a vyčkat do rána. „V Lung-wo je hostinec,“ nenechal se odbýt řidič, zatímco už jsme se třásli po blátivé cestě, na níž skrze zamlžené přední sklo nebylo téměř vůbec vidět. Lung-wo, v čínštině „Dračí doupě“, v ištině potom něco ve smyslu „Obklopené zelení“ (dávalo by to smysl, jelikož všude okolo je Ta-feng-ting), skutečně dostálo svého jména a vypadalo přesně dle popisu Poláka T. Stohy slámy před každým stavením skutečně připomínaly okraje hnízda, vše působilo až nepříjemně mysticky. Po desítkách minut utrpení jsme dorazili k hostinci. Rozloučil jsem se se svými dobrodinci, před kterými mi bylo až stydno za to, jak dobře se o mně postarali, a zabušil jsem na kus zvlněného plechu kryjícího dveře. Otevřela mi osoba podobná staré indiánce a řekla, že má pokoj jen pro tři. Musel jsem jej tedy sdílet ještě s někým jiným. To mi v dané situaci vůbec nevadilo, a tak jsem se mohl zachumlat do peřiny a rychle usnout, neboť druhý den jsem měl v plánu brzy ráno vstát a pokračovat ve své pouti za Ch. Osoba se dvěma prošedivělými copy, zlatými náušnicemi a mastným čelem mi mateřsky vtěsnala přikrývku pod matraci, abych se náhodou v noci neodkopal a neumrznul, okřikla kouřícího spolubydlícího a zabouchla dveře. Předtím mě ale ještě stihla uklidnit – v tomto místě není žádná hromadná doprava, zítra je svátek, nikdo nikam nepojede... Mé naděje na opuštění Dračího doupěte jsou tedy mizivé.

Ráno mě probudil zvuk škrtajícího zapalovače a dusivý cigaretový dým. Vysoukal jsem se z pokoje, převzal od masité Nšoči přeplatek a ujištění, že jsem skutečně v prdeli a nikam se dnes nedostanu, a zmizel jako pára nad hrncem plným skopového. Cítil jsem, jak mi v žilách začala opět doutnat krev – nedočkavostí, nervozitou, nejistotou a touhou po obrácení příčiny v následek, který by byl současně zdárným výsledkem. Průchod doupětem byl vskutku postapokalyptický. „Je to svátek zabíjení prasat,“ ozvala se mi v hlavě věta, kterou jsem někde po cestě zaslechl. Odevšad se ozývalo hysterické kvičení zabíjených prasat, po ulicích se válela jejich vypasená těla zbrocená krví a místní se opatřeni nárukávníky freneticky hrabali v jejich vnitřnostech. Byla to učiněná vepřová genocida, padla na mě orwellovská nálada. Za obcí byl vchod do bahna. Jako už tolikrát předtím. Dvacet kilometrů není žádná míra...

Plně si uvědomuji, že následující scénář je již ohraný, podobně jako Schody do nebe. Ale přesto se to znovu stalo. Náhoda tomu chtěla, že jeden z místních se prostě rozhodl, že pojede do I-kuo-ťüe. A naštěstí byl tak hodný, že mě za pár drobných vzal s sebou... Projeli jsme posledním zbytkem agresivního prostředí, ve kterém má příroda nad člověkem stále z velké části navrch... Pak už to šlo ráz na ráz. Přes staré známé E-čchü-ku - kolem hory Syyyamo s falickými a jinými symboly - a Lung-men, špinavé místo se sloupy označujícími „iskou kulturu“ v barvách plamene, jsem dorazil do správního sídla Mej-ku. Tam jsem mohl ihned naskočit do autobusu směrem do Chou-po-naj-tchuo za „sváteční“ (rozumějte „dvojnásobnou“) cenu. Autobus plný chlastu a naporcovaných prasat vyrazil z promrzlého okresního města do prosluněných hor – do známé oblasti Pa-čchienu. Na tuto cestu jsem se vydal včera kolem šesté ranní... Dnes, kolem půl třetí odpoledne, jsem dorazil do domu mého dobrého přítele Ch.

Po předání nezbytného ovoce, sladkostí pro děti a lahve Havany, ze které jsme později dělali spolu s limetkami z An-jüe a colou z jůesej „Liang-šan Libre“, jsem byl usazen ke gaku před kýbl vepřového a zelnou polévku. Potom už byl čas na standardní oslavné procesy, v jejichž hlavní roli byly zelené sněhové vločky. Začalo se od žen, jejichž útroby už notnou dávku piva vstřebaly. Pokračovalo se sousedem, který byl onehdá zvolen největším krasavcem okresu. Velikost jeho bot nesla netypické číslo 48, svou výškou si kdysi vysloužil pozvánku do zdejšího reprezentačního basketbalového týmu a na hlavě měl kudrliny. Vypadal trochu jako míšenec afroameričana s někým dalším. Jenže to všechno byla minulost, kterou patrně ovšem tento muž nechtěl opustit. Teď už, dle Ch., jen propíjel své napůjčované peníze. Je to mor, ten alkohol. Iští muži pijí hůře než jiné, pitím vyhlášené národy. A je vcelku jedno, jestli jsou chudí nebo dobře zaopatření. Trudný je tak osud liangšanských žen. „Z tří set pětašedesáti dní v roce jsi třistašedesát vožralej. Ale když se já jednou za rok opiju, máš s tím problém,“ nadávala onehdá jedna žena svému manželovi. V této větě bylo řečeno vše.

Iská pohostinnost je úžasná, ale konkrétně v případě tohoto muže jsem měl pocit, že si na mně akorát přihřívá svůj mien-c'. „Jó, já taky byl skoro všude. Šanghaj, Peking,“ pořád se holedbal a klopil jednu lahev za druhou. Byl to trochu smutný pohled. Neustále mě bral za předloktí a jal se mě tahat k jednomu z ohňů v jeho dvou domech. Zatímco první dům byl tradiční s krásným gaku a třemi kameny galu s předpisovými rytinami, v tom novém toto již chybělo... Gaku reprezentovala narezlá očouzená pánev položená na několika navršených cihlách... Gaku tak bylo též minulostí, stejně jako nejlepší léta tohoto muže.

K večeru se z kopců opět začal ozývat hrdelní řev a výkřiky „bonyo“ v různých intonacích místního dialektu yynuo. I my jsme se vydali na cestu. Opět. Litry slabého kukuřičného alkoholu, sezónností podobající se našemu burčáku. Tradiční domy střídaly ty nové, v jeden moment jsem byl nucen pojídat maso přímo od kosti, v ten druhý jsem obdivoval bimoské texty a nádherné vyvedení Zhyge Alua na pergamenu zavěšeném u dveří vedoucí do haku. Padla tma a mořské vlnky u atolu Fakaofo nepatrného souostroví Tokelau, ležícího třicet a něco hodin nákladní lodí severně od Apii – hlavního města souostroví Samoa -, mě začaly lechtat mezi prsty. Záře slunce zapadajícího za rovný horizont slábla a odněkud se začala linout podmanivá hudba. Voda začala být nepříjemně studená, stín palem nezřetelný a od východu začal foukat otravný vítr...

Procitl jsem v osm hodin ráno, když Ch. vlezl do kůlny, kde jsem spal. Mezitím přišel štramák, koupil basu piva a k snídani nám naservíroval vepřový žaludek a jiné vybrané části zvířete opečené přímo v ohni. „Až do dna,“ říkal pořád a pobízel, abych vyeksoval misku plnou piva. Všechno se mi to začalo trochu zajídat. Navíc jsem měl odřený spánek a napuchlý ret. Vtom mi to všechno došlo. „Co se včera stalo?“ zeptal jsem se naivně Ch. „Ty to nevíš? Byla to legrace k popukání! Říkal jsem ti, že ta věc z kukuřice tě v jeden moment vypne,“ říkal Ch. a snažil se potlačovat smích.

Tenhle zpropadený lao-waj,
připravil jsem mu postel,
ale on,
chtěl spát v potoce.


...zapěl Ch. v rytmu blues a zadrnkal pár akordů na svou věkem sešlou kytaru. „Jaký potok?“ pořád jsem nechápal. „Když jsme šli dolů, párkrát jsi málem upadl. Přišli jsme domů, donutil jsem tě uklidit si všechny ty tvoje věci, které furt taháš s sebou – to abys je nepoztrácel. No a před tím, než jsi chtěl jít spát, trval jsi na tom, že si musíš 'rozvázat ruce'. Říkal jsem ti, ať pokropíš dvorek. Ale to ty ne. Musel jsi jít normálně na záchod. Půjčil jsem ti tedy baterku... Pak jsem zaslechl nějaký šustivý zvuk... Vyběhl jsem ven a vidím tě, jak stojíš v potoce a hrabeš se rukama ve vodě. Ptám se tě, cože to jako děláš. No a ty mi říkáš: 'Hledám tu věc...' Ptám se tě, jakouže věc... A ty: 'Tu věc, kterou jsi mi dal.' Asi jsi myslel baterku. Vytáhnul jsem jí z vody až ráno...“ pokračoval Ch. a já jsem si skládal dohromady střípky večera, který mi protekl mezi prsty. „Byl to pohled pro bohy, vážně. Zpropadený lao-waj, v mé rodné vsi... Plazící se korytem potoka... Ale měl jsem i trochu strach. Co bych tady pak dělal s tvou mrtvolou,“ říkal Ch. napůl vážně. „No, spálil bys mě a vysypal ke stromku,“ řekl jsem mu... Pak mi ale došlo, že tohle nebylo to úplně nejšťastnější vyústění večera. „A ještě jsi zpíval. Prý vaší hymnu nebo co,“ řekl Ch. a zabroukal melodii, kterou si ze včerejšího večera zapamatoval. „Ale radši už nezpívej, prosím tě. Moc ti to nejde.“ Vzpomněl jsem si, jak Stevan Harrell kdesi vyprávěl, jak si na podobné horské cestě sám kdysi rozbil hubu. Když už ne výsledky vědecké práce, tak alespoň takto se mi podařilo vstoupit do klubu uznávaných kapacit světové antropologie.

Oheň zapraskal podobně jako stará gramofonová deska v momentě, kdy na ni položíte přenosku. Seděli jsme venku a já jsem z Ch. páčil místní názvy v ištině. Věda se pak přehoupla v hazard. Sejmul jsem tedy z ramen černé vala, rozprostřel je na zelený trávník a stranou začal pospávat. Měl jsem k tomu totiž od snídaně, kterou údajně Iové nejedí, dobrý základ. Slunce hřálo stejně jako oheň. V této poloze jsem strávil téměř celý den. Byl jsem z událostí a průběhu blízké minulosti poněkud znaven. Když nastal večer, sednul jsem si na kanape u ohniště a začal shraňovat své postřehy. Ch. matka mezitím ládovala směs masa, zeleniny, bylin a brambor do vymytých střev zbouraného vepře, chvílemi komentovala dění na televizní obrazovce, kde zlí Japonci opět – tak jako každé odpoledne a večer – okupovali Čínu. Stěžovala si na bolest ramen a v kříži. Nakonec trvala na tom, že mi musí opéct játra v ohni. Tedy játra prasečí, nikoliv moje. Snědl jsem notnou dávku masa, uhlí a pohankových koláčů. V momentě, kdy jsem uvažoval, že už nikdy nebudu pít, se rozletěly dveře a vstoupil podroušený Ch., otevřel lahev piva a nalil mi ji skoro celou do misky. „Víš... Dřív jsme na Nový rok zpívali. Ale teď... Teď už si ale nikdo nepamatuje slova... Všichni jsou jako Chanové – akorát se honí za prachama. Všechny nás to nakazilo. To, co bylo bytostně naše... To jsme nechali vyhnít,“ začal svůj klasický tklivý monolog. „Zpěvem nic nevyděláš. To, čím nic nevyděláš, to není potřeba udržet ani rozvíjet. Tohle je to myšlení,“ pokračoval a mně bylo jasné, že by měl jít spát... „Zpropadení hxiemga,“ říkal, když jsem odcházel do své spací šopy . Problém je v tom, že ne za všechno mohou Chanové. Je to souboj. Chanská kultura je značně agresivní – koneckonců proto přežila tak dlouho. A ve své podstatě je těžké jí to mít za zlé. Je jasné, že v ideálním případě by mohla být poněkud tolerantnější. Mohla by např. uznat, že vykopávky z jihozápadní Číny (jako např. San-sing-tuej a Ťin-ša) nejsou chanské, ale patří v mnoha případech právě zde autochtonně se vyskytujícím menšinovým národnostem... Je to jejich dědictví, jejich historie. Jenomže uznat to... To by se rovnalo ztrátě tváře. Historie bratrských národností je přece především historií celé Číny. Chanské Číny. V přímé konfrontaci chanské kultury s iskou je nadmíru jasné, která z nich vyhraje. Nuosuové by ale měli přemýšlet... Vymyslet pasivně-agresivní způsob, jak chránit své dědictví. V zahraničí se ví o Ujgurech a Tibeťanech... Říká se, že jejich kultura je v troskách. Jenže z pohledu „zevnitř“ jsou to právě Tibeťané a Ujguři, od kterých se mají Iští učenci tendenci učit, jak se svým dědictvím zacházet. Kultura těchto dvou etnik je přece jen stále živá. Mnohem živější, než kultury a jazyky dalších desítek menšinových národností jižní Číny. Ten večer, poučen událostmi noci předchozí, jsem pomočil políčko ležící před mostkem, který překlenoval potok.

Druhý den zrána bylo na čase vyrazit na cestu. Hlavní oslavy nového roku v této oblasti skončily. Měl jsem megalomanské plány, jak se podívám do odlehlých koutů okresu Čao-ťüe. Tyto představy ovšem ostře kontrastovaly s mým zdravotním stavem, a tak jsem z nich vydestiloval pouze zastávku v okrese Pu-tchuo a prohlídku ja-menu původního zástupného náčelnictví A-tu. Ulice neutěšeného okresního města, ve kterém není snad jediný odpadkový koš, jehož funkci tak plní říčka Tche-mu-li, vždycky oplývaly zajímavými obličeji. A nejinak tomu bylo i teď. Cesta do usedlosti zářného jména Kuang-ming vedla přes hlavní trh, který se cestou k ja-menu teprve probouzel. Cestou zpět ale už byl v plném proudu. V žebříčku unikátů rozhodně vedl pouliční lékař s dokonale pěstěnou, šedivou bradkou, která jeho povolání jistě v očích místních dodávala na váženosti. Bez okolků pacientům pouštěl žilou za pomocí připravených bambusových baněk. V okrese s jedním z nejvyšších čísel ve výskytu viru HIV pak tyto nástroje bez přestání procházely varem v rendlíku, na který dohlížela žena vysokého věku - jídelními hůlkami svědomitě otáčela každou z „přísavek“ v bublající vodě. Odstín její krabaté kůže, ač byla patrně národnosti Chan, odpovídal životu ve vysokých nadmořských výškách. Všude okolo se prodávalo vepřové. Byly to oceány vepřového. Při bloumání trhem mi stále nedocházelo, kdo z místních jej může kupovat, vždyť už jej museli být přejedení. Zároveň mi došlo jak je dobře, že jsem maso spořádal ještě čerstvé. Za pár dní by totiž, neobratně uskladněno, mohlo začít podezřele zapáchat. A to by byla jistě teprve jízda, kdybych něco takového dostal k snídani...

Vršek za vesnicí Kuang-ming byl plný opuštěných a rozpadlých budov. Lokálové se k otázce místního vládce vyjadřovali vyhýbavě, popřípadě raději vůbec. Tato vesnice duchů s přísně a zadumaně se tvářícími torzy vstupních dveří nebyla tím nejradostnějším místem. V blátě se tu a tam válely staré mlýnské kameny, popřípadě ohništní držáky galu. V polích ležely tlející smotky obilí upravené do schematické vizáže člověka opatřené kusem lidského oblečení. Nad vším bděla mlha, která jakoby nechtěla prozradit, který z těch domů patřil zdejšímu věhlasnému nzymoovi. Ale kdo jím byl?

Klanové území A-tu, podobně jako jüesisko-kanluoské Čchiung-pu, vystupuje v kronikách už od Tchangů. Často je zmiňováno v sepětí s dalším silným místním rodem Ša-ma. O tomto konkrétním zástupném náčelnictví A-tu, na jehož území jsem se právě toulal, existuje detailní a ucelený záznam až v Kronice okresu Si-čchang z republikánského období:

阿都副長官司:清雍正六年,女土職賒哵剿撫涼山夷眾,投誠有功,始授此職。賒哵無子,撫內侄女安玉桂為女,襲替母職。玉桂無子,土舍頭目請以安緒寧承襲,緒寧不能供職,以嫡子都顯貴承襲。由是正,副,俱以都氏世襲。住牧阿都普格遍地。

„Zástupné náčelnictví Adu: V šestém roce vlády Jung-čenga (1728) místní držitelka úřadu jménem Še-pa vyhladila a umravnila hordy [místních] barbarů, vyjádřila podřízenost [císařské autoritě] a měla tak zásluhy [vůči dynastii] – a jako první obdržela tento úřad. Še-pa neměla syna, a tak přijala svou neteř An Jü-kuej za svou vlastní dceru, která pak [úřad] zdědila a matku [tak] v úřadě nahradila. Jü-kuej neměla syna, místní správci a vůdci prosili o dovolení, aby [úřad] zdědil An Sü-ning. Sü-ning [však] nemohl držet úřad, a tak úřad zdědil syn [jeho] hlavní manželky jménem Tu Sien-kuej. Od této doby se oba úřady, vrchní a zástupný, dědily v rámci klanu Tu. Bydleli a pásli všude v [oblasti] A-tu a Pchu-ke.“

Navzdory všem pravidlům tak v tomto místě v jednu dobu vládly ženy... Še-pa by dokonce mohla být považována za hrdinku. V dalším průběhu zdejších událostí došlo k propojení mocných klanů A-tu a Ša-ma. Jistý Ťü-ku, dědic úřadů v A-tu, byl totiž pokrevně spjat s rodem Ša-ma. Rod Ša-ma byl zase vázán na „černé kosti“ z provincie Kuej-čou. Značně zauzlenou situaci pak rozsekla na konci 30. let 20. stol. až armáda (zdroj tentýž):

傳至民國,都龍光因事叛變。龍光歿,子定臣繼。民國廿六年,為四十七軍所誅。

„Titul byl předáván až do období republiky, [kdy] Tu Lung-kuang kvůli určité záležitosti povstal. Když Lung-kuang opustil tento svět, jeho syn Ting-čchen [úřad] zdědil. V šestadvacátém roce republiky (1937) byl popraven 47. armádou.“

V ten moment mě napadlo... Kolik asi lidí z této vesnice pamatuje ten moment, když zdejšího „usurpátora“ střelili do hlavy. Možná poté toto místo jeho obyvatelé opustili a přestěhovali se níže. Možná tak učinili mnohem později. Obecně, jak bylo vidět už při mé návštěvě místa pacifikačního úřadu 2. úrovně v Čchiung-pu, místní mají k bývalým územím místních vládců respekt a jen málokdy si na půdě, kde stával ja-men, postaví své vlastní obydlí. Ze zdejších budov zbyla již jen zubaté hlavní zdi. Uvnitř některých bylo pole, kde rostlo všechno možné. Byl tam však jeden dům s kamennými základy, uvnitř kterého nikdo nic nepěstoval. Právě toto mohl být původní úřad.

Ten den večer jsem sjížděl z hor příšerně špinavým autobusem. Ještě předtím jsem pobyl na opuštěném kolbišti, využívaném především při Duzie - letním svátku pochodně. Krávy pasoucí se na travnatém prostranství rozhodně nepřipomínaly rozzuřené býky, kteří zde spolu zápasí právě v období těchto pro Ie důležitých slavností... Autobus si razil cestu zpět do Si-čchangu a přes hory se valila lavina mraků poháněná větrem a prozářená pozdními slunečnými paprsky. Teprve teď jsem si uvědomil, jak krásný kraj Pu-tchuo doopravdy je. Vzpomněl jsem si na text písně Ajie lo a do očí mi buhvíproč vhrkly slzy. Nevím proč, ale v podstatě mi došlo, že ten běžný život, který především v Číně od lidí vyžaduje maximální nasazení, neustálé přesčasy a téměř žádnou dovolenou... A nabízí jim mizerný otrocký plat, který obhajuje „stabilním životem“. Už po několikáté mi došlo, že to je vlastně celé podvod. Ta potřeba generovat statky, potřeba pořád někomu něco dokazovat a neustále se nechat někým hodnotit... To je celé naprostý nesmysl. Snaha udržet lidskou mysl dále od otázek podstaty bytí. Někdo po nás chce, aby náš život byl jedním kusem odpadku v řece Tche-mu-li, jejíž voda nás bude vláčet od kamenu ke kameni – až zmizíme kdesi v dáli, pryč z dohledu. Jenže ta řeka už je zoufale přeplněná. Vzpomněl jsem si na větu, kterou kdysi řekl Steve Jobs. Není to můj mentor, přesto tento stručný výrok říká téměř vše. „Nedopusť, aby hluk ostatních názorů překřičel tvůj vnitřní hlas.“ Vnitřně mi došlo, že jsem tuhle hru na dospělost nikdy nezačal hrát. Je mi jasné, že je to díky mým rodičům, kteří tuhle hru hráli celý život, abych já následně nemusel... Vím to. Stojím mimo celý tenhle systém a jsem de facto sám. Já se ale nebojím. Nebojím se vůbec ničeho. A to i přesto, že to připomíná boj místních vládců proti císařskému dvoru. Udělal jsem tak další krok k jakémusi smíření se se svým vnitřním vesmírem, který ovšem ve své podstatě zasahuje do všech koutů tohoto světa. To už jsme ale přijeli na unavené sičchangské nádraží a já jsem mohl čekat na sto sedmičku, která mě odveze do základního tábora. Nový rok rezonoval horami, stejně tak jako mými útrobami. Takže – kushyr musa – šťastný nový rok, milí přátelé. A hlavně šťastných ještě mnoho dalších takových roků...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(44726)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.