Khamské pláně

Maje v hlavě zkušenost se zimním pokusem jet do jenjüanského Jou-suo, kdy mi bylo sděleno, že v zimě je tam kvůli stavu vozovky těžké se dostat, připadala mi myšlenka jet slavit Losar na khamské pláně nikoliv nereálná, ale spíše trochu nerozumná. To se ovšem ukázalo jako liché, a tak jsme já a Adéla S. mohli strávit několik dní v Tcha-kungu na pláních khamských nomádů. Kdo by to byl řekl, že narazíme na Maxima, Čecha z pražské Národní třídy, kterak vede jednu ze zdejších kaváren. Nikoliv sám, avšak se svou přítelkyní Coco pocházející z nedaleké Tan-py. Ta mi také osvětlila podstatu sporů mezi „tygrem a vlkem“, tedy mezi Tibeťany a Ii. „Nemám tušení, proč se od mládí rveme,“ zněla jednoduchá odpověď na mou otázku. „Každopádně když jsem viděla iské holky, jak se prodávají, dělalo se mi špatně,“ hovořila o některých útrpných existencích, které nemají jiného východiska. Zároveň se tak potvrdily mé obavy o to, co to také může znamenat „jezdit na brigádu“ (ta-kung) v podání mladých, nejen iských dívek. „To ne, ta je přece NAŠE,“ rázně ukončila debaty o duševním vlastnictví řeky Ta-tu, kterou evidentně obě národnosti považují za jednu ze svých „mateřských“. Střet dvou mytologií v praxi. Také jsem přišel na to, že dát si po půl roce na čínské stravě hovězí steak, smažák a becherovku není vůbec špatné. Pravda, původně jsem měl jiné představy o Losaru než tichou kontemplaci ve společnosti Středoevropana a našich národních pokrmů. Také jsem zjistil, proč zdejší nomádi téměř vůbec nepijí. On totiž chlast nedělá organismu ve výšce okolo 4000 m.n.m. vůbec dobře. A to mluvím jen o třech štamprlích.

Návštěva regionu po šesti letech ve mně nechala smíšené pocity. Jednak už to nebyl takový punk. Silnice byly nově vyspravené, vesnice jako z obrázku, místy to skutečně připomínalo Švýcarsko. Také jsem zjistil, že možná už trochu stárnu, popřípadě dostávám rozum, jak to na jedné sociální síti okomentoval Michal R. „To víš... Já už také nechodím do pouště Gobi bez vody. Kkt,“ vyjádřil stupeň vlastní dospělosti. Představa jet 250 kilometrů nějakých sedmnáct hodin po roztřesené cestě jako tehdá ve mně vyvolává zvracení. Jako onehdá, když jsem jel v Chladných horách do Pchu-ke k vodopádovému horkému prameni a zpět. Chvílemi jsem chtěl vzít kladivo (kdyby jej z držáku u okna někdo neukradl), vzteky rozbít okno a vyskočit.

Poslední zjištění bylo, že jak jsem čím dál tím více na své vlastní periferii – tj. zajímám se o iskou kulturu – už mě ostatní kultury nechávají o poznání chladnější než dříve, popřípadě mě dokonce unavují. Tibetská kultura je už na první pohled mnohem sofistikovanější než ta iská. Představa, že bych do ní měl pronikat „od začátku“ působí na vnitřní straně mé lebky podobně, jako statická elektřina na kůži. A tak bylo obecně příjemné nechat se vézt a vést Adélou, která má tento kraj proježděný jako málokdo z mých známých. Několik dní na ostrém (vz)duchu a slunci mi prospělo, avšak zanechalo spolu s předchozími měsíci i jisté šrámy, které pak bylo nutno napravit pobytem za rovníkem...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(70248)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.