Jih Španělska s báglem

Jedno upozornění hned na začátek... Vypravit se do Španělska (a nemusí se zrovna jednat o oblast odříznutou od elektřiny, vody a zbytku civilizačních vymožeností) s batohem na zádech a s absolutní neznalostí španělštiny, byť se třeba honosíte fljuent inglyš, francé či dojč, se rovná výletu klasického českého chorvatofila do Konžské lidově demokratické republiky vyzbrojeného spisovnou češtinou. Ano, je to tak, Španělé mezinárodními komunikačními prostředky a schopnostmi zrovna neoplývají. Takže rada zní - naučte se alespoň základ a každopádně si pořiďte česko-španělský frázový slovník...

1. den

Po příletu do Madridu jsme se vydali hledat hostel či kemp. Protože hostely byly plné, nezbylo než se spolehnout na druhou možnost. Po bloudění, při kterém jsme viděli snad celé madridské metro, jsme kemp našli (Camping OSUNA, Jardines de Aranjuez, N-II, km 8, zast. Metra Canillejas, 19 euro/noc) asi 10 km od centra města na klasické periferii. Toho času jsme byli 4, jelikož jsme na letišti potkali další „backpackerskou“ dvojici, která se k nám ráda přidala. Měli ovšem jiné plány, než my, a tak ráno odjeli do Zaragozy, my směr jih.

2. den

Jdeme na stop a máme nečekané štěstí. Hned napoprvé najdeme ten správný exit a hned za 5 minut nás bere první auto, které nás vyváží asi 50 km za Madrid na benzínku, kde nás hned bere druhé auto (spíš to byl malý náklaďák), řízené kontroverzním týpkem, který si balí jedno brko za druhým za jízdy na volantu. Jede do Malagy (asi 650 km na jih) a my s ním. Po cestě nám dělá „průvodce“ krajinou (zastavuje u kaňonů a tak), ačkoliv neumí říct ani slovo jinou řečí, než je španělština. Po příjezdu do Malagy následuje rozčarování, jelikož místo malebného přístavního města nás čeká město á la řecká Soluň, tj. špinavé pláže a drahé bydlení (University residence, Jeronimo Bobadilla 4, bus č. 31 – zastávka Alaska)...

3. den

Centrum města je přece jen docela pěkné. Pozůstatky opevnění, hrad na vrcholku kopce (Alcazaba), všudypřítomné „plaza del torros“ (korida), Picassův dům a muzeum, trh, katedrála... A navíc vstupy se studentskou slevou. Na konci dne jsme úplně utahaní, ušli jsme snad 20 km.

4. den

Původní plán, stop do Rondy, středověkého městečka v horách, jsme radši vzdali a místo toho jsme šli relaxovat na klasickou městskou pláž, která se nachází blízko letoviska Torremolinos. Tuny lidí, bary, palmy, vše lemované obrovskými hotely. Nechápu, jak někdo může mít tento typ turistiky rád. Moře je ještě navíc špinavé.

5. den

Jdeme hledat exit Směr Sevilla. Moji vinou jsme přejeli tu správnou zastávku busu a chvíli jsme ztraceni na místní periferii. Po úspěšném návratu a po 2,5 hodinách čekání nás auto vyváží 50 km za Malagu do úplné pustiny, kde je jen jedna tirácká restaurace, u které parkuje 5 trucků a 4 auta. Když jdu koupit vodu, tak na mě všichni koukají, jako kdybych spadnul z višně, když právě TADY chci stopovat. Po 3 hodinách čekání se nad námi slituje nějaký nábožensky založený člověk a hodí nás asi 30 km před Sevillu (sám jel do Cádizu). Umí navíc trochu francouzsky, ale nechce se mu moc mluvit... Nu což, nikoho nenutíme ke konverzaci. Poté nás berou 2 divní týpci, kteří najednou sjíždí z dálnice a zastavují na prašné cestě v poli. Ale poté, co něco hledali a neuspěli, opět startují a berou nás na okraj Sevilly. Měli jsme docela strach... Busem se dostáváme na hlavní nádraží, kde si z nás non-english-speakers (ve Španělsku je jich naprostá většina) vystřelili a místo do kempu nás posílají do příkopu u místní univerzity (asi mysleli univerzitní kampus). Tam naštěstí potkáváme 2 Kanaďany (Maria, Matthieu), kteří nám doporučují příjemný a ne moc drahý hotel blízko centra města (Hostal La Gloria, San Eloy 58, 30 euro/noc). K večeři máme poprvé nějaké tradiční španělské jídlo – paellu.

6. den

Prohlídka nádherné Sevilly. Potěší zejména to, že vstup do Real Alcazaru (obdoba malažské Alcazaby) je pro studenty zadarmo. V restauraci na zahrádce, kde si dáváme tapas, potkáváme příjemného Holanďana, který seknul s prací a teď cestuje. Tu se k nám přitočí Senegalec a za 20 eurocentů nám zahraje na vlastnoručně vyrobený nástroj. Večer jdeme s Kanadskou dvojicí a Garrym, anglo-američanem, bývalým boxerem, kterého jsme potkali v hotelu, do hospody. Ach, jak krásné je mluvit anglicky!!!

7. den

Stop = 0! Busem jsme zajeli do menšího města poblíž Sevilly (Alcalá), kde je to ovšem zcela mrtvé. Po 5ti hodinách jsme nuceni vypláznout 33 euro za bus do Granady. Jsme z toho rozladění. Náladu nám spravuje fakt, že po příjezdu do města nás chlápek v informacích na nádraží přivítá velmi dobrou angličtinou a posílá nás do kempu (Camping Sierra Nevada, Avda. de Madrid 107, 14,5 euro/noc), který je 100m od autobusového nádraží. K večeři máme čínu – hodně jídla, málo utracených peněz.

8. den

Granada je malé město, ve srovnání s těmi, co jsme již navštívili. Kromě klasické katedrály a koridy je zde světoznámá památka – la Allhambra. Je to stavba typu Real Alcazar a Alcazaba, jen vstupné je „trošku“ jiné – 10 euro/osoba, žádné slevy pro studenty. Nevadí, zvenčí je taky pěkná :-)... Zvláště z vyhlídky z čtvrti Albaicín. Klid, vyhlídky na celou Granadu a malé klikaté uličky, kterými mají problém projet jakákoliv motorová vozidla, to je doménou této části města. K večeři máme opět čínu, jelikož jsme naletěli obchodníkovi se samolepkami – pěkně drahý suvenýr! Chceme se zeptat snad jediného anglicky mluvícího člověka v celém Španělsku (cápka z autobusového nádraží) na exit na Murcii, ale ten zmizel v nenávratnu...

9. den

Asi jsme si tím prvním stopem vybrali štěstí na zbývající pobyt, jelikož stop byl opět neúspěšný. Možná tady na to nejsou zvyklí, protože: a) nepotkali jsme zatím žádné(ho) jiné(ho) stopaře; b) koukají na nás z aut jak na nějakou atrakci; c) značení na výpadovky je vcelku zmatené. Takže jsme tentokrát vyplázli 60 euro za bus do Denie, která je: a) u moře – KONEČNĚ; b) uprostřed přírodního parku; c) se zátokami pro potápěn. Ale jestli to takhle půjde dál, tak nevím, za co se vrátíme domů. A navíc – do Denie máme přijet v jednu ráno, tak vůbec nevím, kde budeme spát... Hehehe! Poté, co bus dorazil asi o tři čtvrtě hodiny poději, než měl, tak jeho nervózní řidič uvařil motor asi 10 km za Granadou. Jsem zvědav, co nás ještě čeká

10. den

Bus nás vyhodil v 1 ráno v Denii, kde už vše pochopitelně spalo (kromě pařičů a homosexuálů na pláži. Na základě rady jediného střízlivého člověka, kterého jsme potkali, navíc ještě pouze-španělsky-mluvícího (jak jinak), jsme se vydali hledat nocleh do „německé kolonie“ Las Marinas. Míeli jsme hotely s názvy „Plaza“ a „Los Angeles“ a snažili se najít kemp – neúspěšně. Tak jsme si našli místo na pláži, kde nehrozilo přejetí místními čističi písku a v ďolíku ze všech stran ohraničeného křovím jsme se utábořili. Já s kudlou a batohem s důležitými věcmi v jedné ruce a s Janou v druhé :-). Ráno nás kupodivu nepřišla vzbudit policie, a tak jsme se vydali na opačnou stranu – do Las Rotas – zkoušet tábornické štěstí. Jsme celí ulepení od soli (díky vlahému mořskému větru), hladoví a unavení.

Kemp (Camping Los Pinos, Las Rotas, 15 euro/noc) je v zátoce, která je podle průvodce „vhodná pro šnorchlování“, je tichý a příjemný. Je tu hodně ryb, ale taky bordelu ve vodě, voda je kalná. Ale je to ideální místo pro „bezkulturní flákání“, příští 3 dny budeme tady.

11. den

Fuck off průvodce! Za místem „vhodném pro šnorchlování“ jsme našli ještě lepší. Ráno jsem se byl podívat na věži (Torre del Gerro), odkud byl krásný rozhled na celé okolí a našel jsem několik zátok, kde si potápění směle zadá s Řeckem... Navíc v jedné zátoce, kam jsem doplaval poté, co jsme se odpoledne vydali na pláž, byla i obří jeskyně (Cova Tallada), kde bylo více ryb, než samotné vody. Po návratu do kempu jsem si uvědomil, že je vlastně celý frankofonní. Legrační – napravo od centra města je plno otlemených Germánů, bydlících v drahých hotelech a vyvalujících si své tlusté zadky na písečné pláži, kterou zmíněné hotely lemují, nalevo je v kempu plno Francouzů a Belgičanů, kteří vyznávají „kempový“ způsob dovolené. Jiný kraj, jiný mrav...

12. den

Ráno se Janě udělalo špatně, a tak jsem se po domluvě s ní vydal na nejvyšší místní horu – Montgó. K mému úžasu však na vrchol vedla asfaltka, žádná lesní pěšinka á la Tatry se nekonala :-). Naštěstí se Janě ulevilo, a tak jsem se vydal zpět do tábora. Se štěstím následuje ruku v ruce neštěstí, o čemž jsme se již několikrát přesvědčili. Mě potkalo to druhé zmíněné v tom, že jsem prošvihnul bus, a tak jsem byl nucen dupat v tom největším poledním vedru zpět (6 km). Skutečně paráda, víc propocený jsem snad v životě nebyl. Poté jsme již spolu pokračovali v původním plánu – tj. jít k jeskyni, kterou jsem při včerejším druhém ponoru objevil. Byla to túra se vším všudy (lezení, škrábance od bodláků atp.), na jejímž konci se nám naskytnul krásný pohled na jeskyni a přilehlý skalnatý ostrov. Odpoledne jsme strávili potápěním a procházením jeskyně, která dříve sloužila k těžení kamene pro stavbu místního hradu, jak jsem se dozvěděl od jednoho „alternativního týpka“, který byl mimochodem minulý rok v Praze a náš Hrad považuje za nejhezčí na světě. Humorná chvíle nastala poté, co jedna dívka zmerčila, že jako jediní z patnácti lidí v zátoce máme zapalovač. A tak tahle holka, civilním povoláním nejspíš kurýrka, plavala s naším zapalovačem od skály ke skále a rozdělovala největší objev v dějinách lidstva mezi místní kuřáky a huliče. Při jednom z ponorů na mě zpoza útesu vybafla ta největší ryba, kterou jsem kdy ve volném moři při svých diverských radovánkách viděl. Taky jsme potkali asi 4 obrovské medůzy. Čert ví, jestli jsou to ty portugalské, které když člověka žahnou, tak do dvou minut umře. Mají lehce namodralou barvu a výraznou, tmavě modrou krajku – musím to zjistit, až budu doma.
A ještě jedna věc – něco jako rasismus ryby neznají. Několikrát jsme dnes viděli obrovské hejno, ve kterém plavala (většinou) jedna ryba odlišná od ostatních a neměla problém se začleněním do „kolektivu“... Alespoň, že ten svět není až zas tak ÚPLNĚ zkaženej ;-). No, jak tak koukám na to, co jsme popsal, tak dnes to byl den plný zajímavých zážitků...

13. den

Žádné extra zážitky. Prolenošený den v zátoce spojený s pozorováním rybí rasy :-). Ráno jsem jel koupit lístky do Barcelony. Příjemné je, že nás v kempu nechají sbalit stan až večer a nic navíc nezaplatíme. Ještě jeden postřeh z moře. Zatímco v Řecku je ve větších hloubkách voda pekelně studená, tady je to přesně naopak – čím hlouběji, tím tepleji :-). Teď sedíme v hospodě a večeříme a asi 3 metry od nás hrají pokoutní harmonikáři, kteří z nás budou opět ždímat peníze. Nic proti lidovým umělcům, ale když už je to třetí večer po sobě – navíc s tou samou melodií – tak to docela leze na nervy. Je to stejné, jako v Seville, kde si i Matthieu stěžoval, že už čtvrtou noc mu pod oknem vříská potulný rádobyflamencový kytarista, který neustále dokola „randomly“ vybrnkává akordy... No a samozřejmě nechybí ani černoši s taškama plnýma pálených CDček. Jsou snad ve všech zemích jižní Evropy...

14. den

Po problémech s busem, kde si nějaký Alžírský Španěl nechtěl odsednout z našeho místa (nakonec zvítězila asertivita) a po bezesné noci jsme dorazili do Barcelony, kde jsme sehnali pekelně drahý hostel za 36 euro za noc (Alberg de Déu de Montserrat, Pg. Mare de Déu del Coll 41-51) v pokoji pro 6 osob. Hladoví a nevyspalí chodíme po městě a z posledních sil obdivujeme historický střed s katedrálou, přes nějž vede prý nejspavnější ulice Španělska - Las Ramblas plná kaváren, mimů, hudebníků, v noci potom transsexuálů a prostitutek :-))). Poté od Kolumbova pomníku jedeme do čtvrti Quadrat d’Or, kde v jednom Gaudího domě navštěvujeme muzeum mexických indiánů. Všudypřítomná katalánština má blízko k francouzštině, navíc počet „anglicky-gramotných“ stoupnul asi o 700%. Hurá!

Hrůza! Do všech Gaudího výtvorů je pěkně mastné vstupné, takže si je prohlížíme jen zvenčí. Nevadí, i tak jsou parádní. Větší průšvih je v tom, že Sagrada Familia je v rekonstrukci, takže je ze všech stran opentlena jeřáby. Hlad jsme ukojili po americkém způsobu v Mekáči – FUJ! Ale hlad je hlad... Na stěně tu visí plakát, na které je jeden z Gaudího domů a na jeho střeše svítí nápis „I´m lovin´ it“. Zvedá se mi z té fotomontáže kýbl, je to vrchol nevkusu. Vedle nás sedí rodinka Indů a hltá jeden hambáč za druhým. A pak, že je kráva posvátné zvíře. Pche!

Ubytování je za ty peníze jako koncentrák. Zlatá Sevilla! Večer jdeme na Tibidabo, místní vyhlídku. Na místě zjišťujeme, že lanovka nejezdí v první půlce týdne, takže jdeme opět dolů na Plaza Kennedy, kde nás zázračně nachází Honza, Michal, Kuba a Veronika a autem vezou na vrchol. Tam kecáme a pijeme místní „skvělé“ pivo. Pokec česky opět po 14ti dnech. Je tu fakt krásný rozhled na celé město, škoda že je jedna ráno :-). Legrační je, že socha Ježíše na místním chrámu á la Rio z jedné strany vypadá, jako by sekala zdravici někdejšímu německému fűhrerovi :-). Spát jdeme ve 2:45 poté, co nás Honza za Kubovy navigace vozí po celé Barceloně a marně hledá náš hostel. Nakonec se podařilo a navíc ještě přesně v čase, kdy náš „koncentrační tábor“ zrovna otvíral :-).

15. den

V Parc Gűell jsme strávili asi 3 hodiny a po obědě v echtovním snack baru („MYLKA“ se jmenoval) jsme se vydali k vítěznému oblouku. Pařížský je hezčí, je totiž z mramoru. Barcelonský je z obyčejných pálených cihel červené barvy. Poté jsme se rozhodli zapadnout do uliček poblíž Las Ramblas. Jsou zaplivané, večer plné somráků, ale přesto kouzelné. Večeři jsme si dali na neméně echtovním místě, které jsme objevili odpoledne. Maličká restaurace pro místní (Bar Alex, Carrer dels Correvs), menu za 6 euro obsahující výtečné gazpacho, steak a půl litru domácího vína mě potěšilo, Janu nevykostěný losos už méně...

16. den

Stop do Francie nevyšel a autobus domů jede až v neděli, tak jsme po zakoupení jízdenky za 200 euro nuceni čekat na peníze v pobočce Western Union, které nám táta pošle. Mezitím bloumáme po muslimsko-indicko-černošském ghettu, které je napravo od Las Ramblas (když jdete směrem k moři) a jehož centrem vede ulice Carrer Hospital. Je plné malých zajímavých obchůdků a lidé jsou milí a zvědaví. Na turistu tady narazíme jen stěží... Mezitím Jana mluví s jedním Pákistáncem v jeho cukrárně, kde jíme vybrané sladkosti. Jediní lidé, se kterými se ve Španělsku domluvíme, jsou přistěhovalci a turisti...

Opět bydlíme, tentokrát za 35 euro/noc, ale se vším všudy – koupelna, pračka, kuchyně, balkón.. Super! Litujeme těch 2 nocí v hostelu.

17. den

Vyjeli jsme vlakem (RENFE) na pláž Castelldefels - asi 20 km za Barcelonu. Ani nebyla tak strašná, jak jsme čekali. Večer jsme se šli podívat na noční Sagradu Familii a poté na Magickou fontánu u MNACu (muzeum katalánského umění). Nutno podotknout, že Křižíkova fontána je nápaditější a různorodější. Večer pařba u Kuby a spol.

18. den

Vstali jsme netypicky v poledne a vyrazili na nákupy. Nejdříve do osvědčených míst (Carrer del Pi, Carrer Portaferissa, Carrer Llibreteria – hodně obchůdků), pak do ghetta, kde jsme u Pákošů pojedli vynikající oběd za neméně vynikající cenu. Ještě předtím jsme ale zamířili do ulice Carrer dels Tallers, která je plná music shopů, kde se dají najít i staré desky a pirátská CD za směšně nízké ceny :-). Jeden takový music shop je i v ghettu – přímo na ulici Carrer Hospital a jmenuje se „OLDIES“ – není to ani obchod, spíš vchod do obytného domu, ve kterém jsou regály s deskama, CDčkama a DVDčkama (5 euro za DVD Kill Bill mi přijde v pohodě). Po intenzivním shoppingu jsme byli utahaní, a tak jsme šli zalehnout...

19. den

Ráno, poté, co nás „landlord“ Maria vykopla z bytu a vrátila zálohu, jsme šli za roh do panerio-cafeterie na snídani, abychom se za půl hodiny, až Maria odejde, mohli nakýblovat k Martinovi, který ten den osaměl, do bytu. Dobrá věc se podařila, a tak jsme mohli vyrazit do olympijského městečka na Montjuicu, pak na oběd – kam jinam, než do ghetta :-). Po zastávce v El Corte Inglés jsem trval na tom, že chci ještě vidět Nou Camp. Po jeho shlédnutí jsme se vydali domů, kde nás překvapil Guido – náš bývalý spolubydlící z minulého pokoje. Zabouchnul si klíče a jelikož Juriaan (holandský spolubydlící) šel někam pařit a ještě se nevrátil (právě teď je 12:10 příštího dne :-)), tak Guido přespal u nás na gauči, zatímco my jsme se podle plánu „utábořili“ na terase ve spacácích a na nepříliš pohodlných alumatkách...

20. den

Po noci na tvrdém podkladu (ale co, darovanému koni na zuby nehleď) jsme začali balit a dokupovat zásoby. Guidova situace už byla vážná, a tak Martin vyšplhal 2 patra po soustavě balkónů a říms, aby vlezl do otevřeného okna a byt nešťastnému Němci otevřel.

To byl náš poslední španělský zážitek, poté už následovala jen strašlivá jednodenní cesta autobusem domů. Ve Španělsku se nám líbilo. Ač jsme nestihli původně plánovanou Francii, přesto námi zvolený „cestovní mix“ kultury, moře a dobrodružství byl, myslím, velice povedený.

Pár tipů na závěr:

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(11719)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.