Jenjüanská zima

Slunce vtrhlo do mé místnosti. Otevřel jsem oči a bylo mi jasné, že jsem si přispal víc než jsem chtěl. To ale až zase tak nevadilo, aspoň mi uschly jägerovy drtiče mrazu, které jsem noc předtím spěšně vypral. Na autobusové stanici jsem zakoupil lístek do Pching-čchuanu na první hodinu odpolední a šel se na chvíli rozvalit na „Pochodňové náměstí“, kde jsem do počítače naťukal zážitky posledních dní. Po příchodu k autobusu se se mnou dal do řeči muž, který se později představil jako pan Ťiang. Pochází z Pching-čchuanu a jeho manželka je z Jou-suo - místa mé první zastávky. Alespoň to, že se tam dnes dostanu, jsem si v tu dobu myslel. V Jou-suo totiž údajně stojí původní ja-men mongolského místního vládce nosícího příjmení Pa. Okres Jen-jüan je obecně etnicky mnohem různorodější, než ostatní liangšanské okresy. Manželka pana Ťianga je mongolské národnosti, její předci sem přišli za dynastie Jüan. „Umí jen trochu,“ odpověděl pan Ťiang na dotaz, zda jeho žena hovoří mongolsky. Shodou okolností tento zajímavý člověk poměrně dopodrobna znal zdejší historii. „Jeden z posledních místních vládců z Jou-suo neuměl mongolsky. Možná to byl dokonce i Chan. A třeba i sinizovaný Mongol. Kdo ví... On každopádně nechtěl, aby lidé mluvili mongolsky, protože se bál intrik. Měl obrovské pravomoce, rozhodoval o popravách lidí a podobně,“ rozpovídal se další můj náhodný průvodce zdejší historií. „Všechny ja-meny jsou postaveny přísně podle pravidel feng-šuej. Je to vidět i na tom z Jou-suo,“ říkal. Zdánlivě se opět potvrdilo, že Chanové často vědí mnohem více o zdejší historii, než samotní původní obyvatelé – ať už jsou to Iové, Mongolové, Tibeťané či jiná národnost. Také mi přišlo, že duch místních vládců je v této oblasti přítomen o mnoho více, než v ostatních částech Liang-šanu. To se mi později několikrát znovu potvrdilo, kdy např. v městysu Chuang-cchao téměř každý věděl o tchu-s'ech z celého okresu Jen-jüan. Stejně to bylo i v dalších místech. „Dcera posledního místního vládce z Jou-suo je stále naživu, je jí něco okolo sedmdesáti let a žije v okresním městě. Za mlada prý byla nádherná a tato tolik ceněná kvalita žen jí údajně vydržela až dodnes. „Její vlasy jsou sice bělostné jako zdejší sníh, avšak na čele nemá téměř žádné vrásky,“ pokračoval pan Ťiang v poutavém výkladu. Dále vzpomínal na trudné dětství v sedmdesátých letech, kdy neměli v domě elektřinu a do školy chodili přes hory bos. Často i v zimě. Následně jsem se dozvěděl asi nejpodstatnější informaci – do Jou-suo je to přes padesát kilometrů po příšerné cestě. Dostat se tam zabere alespoň tři hodiny, obec disponuje dvěma vozy, které slouží pro potřeby veřejné dopravy.

To už jsme ale dorazili do Pching-čchuanu a byl čas se rozloučit. Pán mi ukázal odbočku do hor a popřál mnoho štěstí. To mě ale opustilo záhy. Alespoň v ten moment jsem to tak cítil. Už o den později jsem ale zjistil, že to bylo spíše štěstí. Zdejší chasníci – od přírody obdaření otáčeči volantů na zdejších horských cestách – mě okamžitě usadili zpět do křesla reality, která se rozcházela s mými představami. „Ti tam odtud sem moc nejezdí. Už několik dní jsem neviděl to jejich auto. Navíc teď tam nahoře panuje podivné počasí a cesta je zledovatělá,“ řekl jeden z nich s vyšisovanými hnědými panenkami a ocumlaným párátkem v puse. „Teď není úplně nejlepší nápad tam jet. Slyšel jsem, že nedávno tam zemřeli dva mladíci – se svým autem odklouzali ze srázu a zřítili se do téměř bezedné rokle,“ přisadil si jeden starší pán, který u cesty čekal na auto, které jej odveze domů. A to nebylo v Jou-suo. Informace jsem si ještě ověřil na místní autobusové stanici (alespoň tak se nazývalo zdejší ošuntělé parkoviště), prý bych si o spoj musel zavolat a pokud bych jel sám, vyšlo by mě to alespoň na tři stovky. Pokud jede více lidí, cena se pohybuje kolem třiceti jüanů. Jelikož je Ssynuo již posledních několik měsíců moudrým mužem, rozhodl jsem se pokračovat v cestě dále – do městysu Wej-čcheng - a ja-men v Jou-suo nechat na jaro, až hory roztají. To pozdní odpoledne stále svítilo slunce.

Nasedl jsem tedy do auta asi dvacetiletého mladíka s vytetovaným pavoukem s červenou koudelí u zadku na hřbetu ruky a mohli jsme vyrazit. Mezi jezením mandarinek a opravováním téměř zadřeného motoru – poruchy způsobené nedostatkem oleje – jsem měl poprvé v životě delší konverzaci v ištině. I když jsem většině vět, které se linuly z pusy rozjařených spolucestujících nerozuměl, byla to i přesto veliká legrace. Dokonce tak velká, že si mě jedna osamělá postarší paní chtěla vzít domů. Předstíráním, že nerozumím, což šlo dost těžko, jsem se z celé záležitosti vykroutil. Působilo to ale poněkud trapně, jelikož před chvílí jsme s místními kolegy, inženýry a doktory z hor, debatovali o součástkách motoru a jiných technických náležitostech – oboru, v kterém jsem se vzdělal při jedné ze svých zakázek. Nenahrál tomu ani fakt, že dotyčná byla wejčchengskou.

Po příjezdu jsem shledal, že poloha sídla je skutečně strategická. Městys se spolu s přilehlými vesnicemi rozkládá na planině, která je ohraničena vysokými horami. Jejich nadmořská výška často překračuje tři tisíce metrů. Nebýt všech těch odpadků a rozestavěných domů, skoro bych tipoval, že jsem v Rakousku, v nějakém lyžařském středisku. Úbočí zdejších mohutných vrcholů, o které se bez přestání tříštily shluky mračen, totiž zasypal sníh. Ten se snášel i na kaktusy, které rostly planě na stěnách zbořenin tradičních dřevohliněných stavení.

Místní mi sdělili, že v létě je toto místo o mnoho živější. Navíc všude v okolí rostou jabloně, jejichž plody toho času právě dozrávají. Liang-šan má snad všechno ovoce, v Lej-po se zase všude pěstují pomeranče. Všechno úspěšně nahrazuje původní opium. Kromě jablek se zde pěstují i chilli papričky a především žlutodřev peprný. „Při sklizni zdejší ulice vibrují jeho vůní,“ řekl mi muž z Che-nanu, který se do tohoto konce světa přiženil a otevřel si tu ťiao-c'kárnu. Pomyslel jsem si, že z takové sklizně musí brnět nejen rty, ale i oči a možná i jiné sliznice. Vždycky mě zajímalo, jak se člověk z ostatních provincií vyskytne v takových místech, jako je např. Wej-čcheng, popřípadě okres Mej-ku a podobně. „Potkali jsem se v Čcheng-tu, žila jsem tam osm let,“ vykládala sympatická paní.

Čas se povážlivě nachýlil k páté hodině, po šesté se ve zdejších krajích začíná smrákat. I přesto jsem vyrazil na krátkou obchůzku. Za zdejší autobusovou stanicí, která svým charakterem připomínala tu z Pching-čchangu, jsem na cestě ke čpavkovitě smradlavým veřejným záchodkům narazil na bránu cudnosti se znaky Ling-sing-men 櫺星門. Zapadající slunce jejímu krásnému reliéfu, který byl ovšem zdejším územním (ne)plánováním zcela zneviditelněn, propůjčilo oranžově-okrovou barvu. Stejnými, avšak ještě sytějšími odstíny spolu s modrou a černou barvou, se začala za několik desítek minut ličít obloha, následovaná neslyšitelným chvěním hvězd. Ten den večer jsem ještě stihl obhlédnout místní kostel, který zdatně kombinoval prvky evropské a čínské architektury. Sošku panenky Marie hlídal klasický dveřní lvíček. Dle místní představené, která za mnou slezla z ochozu, kde věšela prádlo, jej založil v revolučním roce 1911 jeden francouzský misionář. „Ve zdejším okolí je několik stovek věřících,“ sdělila mi a sundala si černé brýle, které pak během naší další konverzace neustále držela v ruce. Další výklad dokázal její vzdělanost – konečně mi vysvětlila, co je to Tchien-ču-ťiao. Ve výsledku je to tedy „křesťanstvní s čínskými rysy“ - přizpůsobené místní kultuře. „Dříve jsme vašemu náboženství říkali poněkud nevhodným termínem – jang-ťiao,“ pokračovala a výklad završila klasickým tvrzením, že víra je důležitá a jedině pokud sami věříme, pak má jakýkoliv život smysl. Pověděla mi i o místním potentátovi, který chtěl svým vesničanům víru zakázat. Ti se ale nedali a podali oficiální stížnost na vyšší úřad. Je to skutečně zajímavé místo, tento svět... Iští vesničané brání víru zataženou do jejich světa z druhé půlky zeměkoule, který mentálně není ani součástí toho chanského. Po této zběžné procházce mi nezbylo než konstatovat, že toto staré město, ve kterém se do sebe zakusují dřevěné mu-fangy s betonovými lou-fangy, je klasicky v dezolátním stavu. Historie odtud utíká každým dnem. Na oblast padla tma – takovým způsobem, jakým to umí jen v Číně. Lampy pouličního osvětlení nesměle zablikaly a vnesly trochu žluté barvy do nastálé temnoty. Ulice se pomalu vylidnily, místní obchodnící zašpérovali své podniky šesti kusy dřevěných, do sebe zapadajících palet a zvedající se vítr třepotal s hexagramy vyhotovenými na rudých kusech tkaniny, které byly zavěšeny snad nad každými zdejšími dveřmi.

To, co zvěstoval vítr a bílý svah, se druhý den zhmotnilo ve skutečnost. Nejdříve to byl jen déšť, který ale velmi rychle přešel v husté sněžení. V tento moment jsem teprve zplna docenil své rozhodnutí nejet do Jou-suo. Mohl bych tam taky nakrásně ztvrdnout klidně i déle než týden. Zde byl přece jenom prostor pro manévrování poněkud širší. Vyrazil jsem tedy obhlédnout zbytek starého města. V jednom místě s nástěnnými malbami prskaly ohlušující petardy, zrovna se tu konala svatba. „Pojď dovnitř, tady jsou tři stély,“ ukázal muž pod plakát s hamburgerem, kde skutečně zela kamenná tabule z období dynastie Čching. Pod obličejem mi přistál tác se slunečnicovými semínky a cigaretami. Udivuje mě, jak jsou tyto zvyky po celé jižní Číně podobné – od provincie Fu-ťien, přes čchiangský horský okres Wen-čchuan až po zapadlý městys v Chladných horách. Jako by na to existovala nějaká příručka. Na celé rozdováděné srocení lidí dohlížel velký kamenný pes s pečlivě ohlazeným čumákem.

Při odchodu dále po směru ulice mi jedna žena nabídla, že mi ukáže zdejší chrám – jedinou víceméně dokonale zachovalou stavbu pamatující Čchingy v tomto místě. Celý proces byl poměrně složitý a zahrnoval telefonát správcové, která se po několika minutách vynořila z ulice bombardované sněhovými vločkami s nůší, ze které trčela obrovská tykev. Když jsme vešli dovnitř, poklesla mi čelist. Stavba byla živou kronikou historie posledních dvou set let. Zachovalé podpůrné kameny dřevěných pilířů s rytinami. Vchod na hlavní nádvoří lemovaly dva přístavky, na nichž byly z tvrdé hlíny vyvedeny roztodivné ornamenty. Nad vším čněla střecha hlavní síně, která byla ze dvou stran ohraničena čelními zdmi. Na levé straně byla rozpadající se dřevěná stavba s krásně vyřezávaným krovem, veškeré vnitřní zdi kláštera zdobily revoluční nápisy z období Velké kulturní revoluce. Ty byly dokonce i uvnitř síní a z vnější i vnitřní strany dveří, které obě ženy postupně odemykaly, abych se mohl podívat dovnitř. Největší znaky byly tři – Mao ču-si – předseda Mao. Prostory byly rozlehlé a jednotlivé oltáříky spolu s polštáři pro poklekání se v nich topily jako malá loďka s dírou v kýlu v širém moři. Po chvíli prohlížení jsem se optal, kde je pokladnice na příspěvky. „To my tady nevedeme. Všechno opravujeme ze svých vlastních zdrojů. Nechceme, aby to vypadalo, že tady na lidech vyděláváme,“ zněla překvapivá odpověd, která ostře kontrastovala se skutečností větších a známějších klášterů, které mnohdy spolu se svými zaměstnanci působí jako továrna na vybírání peněz. Poslední dvě síně byly v dezolátním stavu. V jedné byly vyskládány žluté kukuřičné klasy do výšky po mou hruď, v druhé byly nějaké trámy, dřevo na otop a satelit. Paní správcová odložila olbřímí tykev v kuchyni a nůši až po okraj naplnila klasy obsypané zlatavými zrnky. „Ale střechu máte opravenou hezky,“ řekl jsem a ukázal na pečlivě přibitá prkna nad našimi hlavami. „Za VKR toto sloužilo jako skladiště pro všechno možné,“ vyjevila starou známou záležitost paní správcová, v jejíchž vlasech právě přistála dokonale symetricky vyvedená vločka sněhu, chvíli se tak mihotala, než ji sfoukl vítr. „Proto to taky tehdy vyspravili,“ dodala. Nechtěl jsem už místní déle zdržovat od zábavy či povinností, a tak jsem se rozloučil a šel po svých – kolem hromady odpadků u zdi, na níž bylo napsáno, že „jen čuračisko tady může odhazovat odpadky“ a „usouložím k smrti tvoji mámu, která tady odhazuje smetí“. Některé konstrukce by posloužily jako výborný příklad v mých hodinách, obzvláště dobře by se na nich vysvětlovaly výsledkové modifikátory. Podobné nápisy na zdech, ve kterých majitelé postižených objektů nezřídka sesílají kletbu na celý rod odhazovače odpadků v podobě okamžité smrti, jsou barvitým dokladem výronu negativních emocí a frustrace místních.

Po prohlídce a nafocení několika dalších staveb nastal čas vydat se dál. Prosmýkl jsem se kolem obchodu s rybami, které šplouchaly v plechové nádrži položené na okraji ulice a vydal se přes most na hlavní silnici. Dnešní dopravní situaci značně komplikovalo počasí. Do městysu Chuang-cchao jsem se dostal vylepšenou variantou čínských černých taxiků, na které prosím pěkně vydala radnice města Čcheng-tu v její působnosti omezení. Ano, správně – nikoliv zákaz, ale omezení. Ta vylepšená varianta sestávala z „černého autobusu“. „Jinak tam dneska prostě bo-pu-čchi,“ řekl sympatický řidič na mé naléhání, ať už konečně vyjedeme, směsicí ištiny a čínštiny a rozesmál se. Ten den místní stanice zastavila veškerou dopravu. Zjistil jsem, že místní, ač žijí v horách, mají ze sněhu ještě větší hrůzu, než průměrný Pražák. Pokud břečka dopadne jen na několik set metrů dlouhý úsek místní silnice, uzavřou rovnou celý okres. Taktika černého autobusu spočívala v tom, že řidič nás – asi třicet pasažérů – instruoval, ať na něj nenápadně počkáme za rohem. Snažili jsme se tedy jakožto třicetihlavý dav působit nenápadně. Autobus tedy jakože vyjede na projížďku a cestou nás nabere. Skutečně se to tak stalo a za hodinu a půl jsem už stál v kašovité, hnědo-bílo-černé sněhové břečce městysu Chuang-cchao. Dobrou zprávou též bylo, že v důsledku prudké změny počasí jsme kromě eletřiny všichni byli odstřiženi od civilizace. I zaradoval jsem se, že mě alespoň nikdo, ani divoké zelí, které v posledních měsících prorostlo do Liang-šanu i do mého světa, nebude vyrušovat v mé bohulibé činnosti.

Tou bylo hledání ja-menu zdejšího místního vládce – chiliarchie Čung-suo. Místní okamžitě zpozorněli a z místní pětiminutové konference, která proložila celodenní hazard při hřejivém kyblíku plném řežavých uhlíků, vzešla informace, že je to skutečně zde. Jednu chvíli to ovšem vypadalo, že pokud hledám toto místo, nacházím se ve špatném státě. Neustálé dotazy, proč tam chci jít, když tam nic není, se konečně zhmotnily v konkrétní otázku, která objasňovala příčinu zvědavosti místních. „A ty tam jdeš něco sbírat?“ zeptal se pan Jang, člen jedné jeden z mála Chanů v tomto městysu, jehož rodina vede jednu z mála zdejších restaurací. Dost iizovaných Chanů. Na příklad místo tradičního chanského „ajá“ vyjadřující překvapení, povzdech a tak podobně, říkají iské reduplikované abbebbe. „Co by se tam dalo sbírat?“ zeptal jsem se. „No... Třeba zlato a stříbro,“ následovala opatrná odpověď. Pak mi to všechno došlo. Místní, ať už je to v okrese Jen-jüan či v Jüe-si, potřebovali vědět konkrétní důvod, proč jsem zavítal právě na jejich rodnou hroudu. A ten, který jim celou dobu dávám, není dostatečný, jelikož z něj neplyne žádný materiální zisk. I když tedy vypadají přesvědčeni, že nejsem ani špion ani zlatokop, stejně mi pravděpodobně nevěří. „Někde tam je zakopaný poklad. Ale je hrozně hluboko, to už nikdo nikdy nenajde,“ konstatovali místní, zatímco přikládali do ohně ohlodané a vyschlé kukuřičné klasy, které mají tu schopnost vyzařovat překvapivě enormní teplo. Vedle hromady doutnajících briket byl vždy položen plecháček s vodou – to aby odpařující se voda neutralizovala oxid uhelnatý, hromadící se v místnosti. Jelikož se zmrzlá voda válela všude kolem, Jangovi plnili plecháček tímto nestálým, bílým a mrazivě studeným následkem chladného počasí. Když jsem jim řekl, že v dnešní době existují už moderní přístroje, které jsou schopny podobné poklady detekovat, zablýskalo se jim v očích a o téma debaty bylo na několik dalších desítek minut vystaráno. V okolí se prý nacházel stříbrný důl a nově i naleziště achátu. Takže ten liangšanský mor dorazil i sem, mezi solné pláně. Vláda prý v oblasti nikomu nedovolila kopat. Bodejť by dovolila, nakonec stejně všechno shrábne sama. Na sůl a kovy byl už za císařství monopol, kdo držel zdroje, držel i moc. Nakonec k žhnoucímu škopku dorazil rozložitý Tibeťan, který mi sdělil, že místní vládce z Čung-suo byl ze všech nejmocnější. Řekl bych ale, že o těchto osobách zašlých dob si to říká ve svém okrese, městysu či vesnici každý. Je v tom jakási zvláštní hrdost... Byť místní vládci určitě nebyli těmi nejvhodnějšími parťáky v karbanu.

Ráno mě vzbudilo zabušení na dveře. Několikeré. „Co... co je?“ zeptal jsem se směrem k futrům rozespale. „Oheň a bramory,“ zněla jednoduchá odpověď. Jasně, pozvání na snídani. V jižní Číně mají lidé dar probouzet své hotelové hosty tímto svérázným způsobem. Nu což... Během několika minut jsem se vyštrachal z vyhřáté postele, naházel na sebe oblečení a vyrazil do dřevěného stavení naproti. Po otevření dveří mi bylo jasné, že dorazily Vánoce. Se zpožděním, jako většina věcí v tak velké zemi, jakou Čína je. Všude bylo bílo a před staveními místních stáli roztodivní sněhuláci. Když jsem vešel do dveří mých hostitelů, naskytl se mi obvyklý pohled. Hlouček lidí tísnících se okolo ohně, v ohni brambory. Na levé stěně oltář předků, na čelní obrovský plakát Velkého kormidelníka, na pravé pak podobně velké vyobrazení Potaly. „Dáš si slaný čaj?“ řekl muž domu a nahnul tlouk na máslo, ingredience včetně černého tibetského čaje bublaly v rendlíku nad ohněm. Byl to Tibeťan, který si vzal Iku. Jejich dům vykazoval pozoruhodnou směs tří kultur, na jejichž rozhraní žijí. „Předci byli z Čching-chaje, nevím přesně odkud. V tomto městysu jsme jen čtyři tibetské rodiny – už po několik generací,“ uzavřel rozložitý Tibeťan z předchozího večera, patrně pan otec, svou promluvu a odebral se ke svým povinnostem. Nakonec jsem u ohně zůstal jen já sám. Je to skutečně pozoruhodné, jak má úplný cizinec téměř všude dveře otevřeny úplně dokořán.

Bylo asi půl jedenácté, neopomněl jsem si totiž jako obvykle přispat. Zpoza mraků začaly vykukovat zlatavé vlásky slunečního svitu, bylo načase vyrazit družit se s dobrem. Jaké dobro ale na mě čeká za tchu-s'ho potokem, to věděl jen čert. Po rozbahněné cestě jsem se přehoupl přes první pahrbek, načež se mi naskytl úžasný rozhled po zasněženém údolí. Dle místních to byl jedinečný úkaz, tolik sněhu tu nenapadlo za posledních několik let. Přes jednotlivé styčné body, jimiž byli vesničané, kteří se mi náhodou připletli do cesty, jsem pokračoval krajinou směrem vpřed. Všichni shodně tvrdili, že musím vylézt na támhleten kopeček. V jeden moment pak bude následovat odbočka do leva nahoru – cesta široká asi tak akorát pro malý traktůrek. Místní rolníci totiž měří cesty na traktůrky. Ve vsi před stoupáním právě probíhala svatba, a tak o překvapené pohledy podél cesty, jejíž notné kusy mi ulpívaly na podrážkách, kde tvořily těžké bahnité koudele, nebyla nouze. Po určité době se cesta skutečně rozdvojila. Dal jsem se tedy do leva. V mapě je toto místo rovnou označeno jako tchu-s' ja-men – úřad místního vládce. Dle místních je to místno zváno vesnicí Čcha-čchiou, konkrétně wu-cu – její pátým shlukem (domů). Po dvaceti minutách, kdy jsem se ocitl uprostřed zasněžené pláně obklopené lesem, jsem začal pochybovat. Ale jelikož v dosahu stejně nebyl nikdo, koho bych se mohl zeptat, pokračoval jsem dál. Za několik minut už ale bylo jasno. „Vrazil“ jsem zhruba do tři metry vysoké kamenné zdi. V tomto místně nemohlo jít o nic jiého, než o pozůstatek úřadu. V jeho útrobách, podobně jako téměř všude jinde, bylo kukuřičné pole. V místě hlavní síně se tyčil vysílač a meteorologická stanice. Rázem jsem pochopil, proč zrovna tady byl úřad postaven. Byl to v podstatě hrad, ze kterého byl výborný, třistašedesátistupňový rozhled do okolí. Okolo zříceniny bylo pár hliněných domků, které vypadaly opuštěně. Za rohem, kdy se muselo projít okolo chanské hrobky, se ale páslo pět krav. Někdo tady přece bydlet musí. Obloha se mezitím roztrhla na několik kusů, slunce zvítězilo a začalo nemilosrdně rozpouštět napadaný sníh.

Historie tohoto úřadu v kronikách začíná za dynastie Čching v devětačtyřicátém roce vlády Kchang-siho (1710). V záznamech je až do éry Tao-kuang a nástupu La Jing-chana relativní klid. V prvním roce této éry (1821) dotyčný jmenovaný zahnal jünnanské bandity a obdržel za to povýšení na čtvrtý rank, jeho syn La Wen-čching pak tento úřad ve třetím roce zdědil. Ve čtvrtém roce éry Sien-feng (1854) zabil potížistu Čanga „Velkou nohu“ a obdržel za to odznak ‚pavího pera‘ na svou čapku (chua-ling). Jeho syn La Pang-cuo tento úřad v úvodním roce éry Tchung-č' (1861) zdědil. V šestém roce téže éry bylo jünnanskými bandity obklíčeno okresní město, Pang-cuo jej osvobodil a obdržel titul vicegenerála (fu-ťiang). Úřad dále pokračoval, posledním místním vládcem byl Pang-cuův syn La Šu-tchung.

Z jednoho stavení se najednou ozval dětský pláč a kozí mekot. Zpod střešních krovů začal stoupat dým. Tento hliněný dům s plotem z všemožných proutků byl přilepen ke zdi úřadu mongolského místního vládce z rodu La. Ze dveří vyšel mladík, který se nejprve ostýchal představit, jelikož podle něj jeho jméno zní hrozně. Je smutné, že někteří Iové se stydí za své vlastní jméno. Co to znamená, že jméno není hezké? Nemá v sobě spoustu těch květnatě-kýčovitých implikací, které každé správné čínské jméno musí mít? To mi v tom okamžiku prolétlo hlavou jako kulka. Mosi Guha však nakonec stud odhodil a rozpovídal se. Nejprve o ja-menu nevěděl nic, jelikož patrně nevěděl, co přesně hledám. Já jsem si byl téměř stoprocentně jist, že jsem na správném místě, ale chtěl jsem si to ověřit. „Čung-suo... Tam... Tam, kde roste támhleten strom,“ řekl mladík a ukázal zhruba padesát metrů nad svůj dům, vedle vysílače. „Je to zvláštní strom... Zasadil ho určitě tehdejší místní vládce. Každý rok na jaře na něm vyrostou takhle dlouhé ostny,“ sdělil mi a roztáhl palec a ukazovák do zhruba deseticentimetrové vzdálenosti. „Nikdo se jej neodváží porazit,“ narážel na odvěkou pověrčivost vesničanů a rolníků. „Chodí sem hodně lidí, hledají nějaké zakopané stříbro či co... Ale nikdo nikdy nic nenašel,“ konstatoval a propojil tuto informaci s tou, kterou jsem obdržel dole v městysu Žlutá travina. „Většina lidí se odtud odstěhovala. Někteří právě do Chuang-cchao, někteří do Mej-jü,“ pochmurně líčil rozpad zdejší komunity a poměrně běžný směr posledních několika let v Číně, kdy se horalové stěhují do údolí s vidinou lepšího života. „Vše co tu zbylo je jen čerstvý vzduch,“ dodal. „Ta hrobka tam... Co byla hlavní síň. Čí je?“ zeptal jsem se. „Jo tahle... Ta byla postavena před třemi lety. Někdo v Mej-jü zemřel o jeho příbuzní odtáhli tělo sem. Velmi pravděpodobně měl tento starý muž co do činění se zdejším ja-menem,“ odpověděl Guha, zatímco trénoval střelbu z praku na jednu z rozpadlých zdí opuštěného domu. „Tímhle trefím ptáka na několik desítek metrů,“ pochlubil se. Dále mi vyprávěl o honosnosti ja-menu a podivil se nad jeho zánikem. „No nejprve je porazili nacionalisté a později osvobodili komunisté,“ řekl jsem. Mladý muž pokývl. Pokud jsem se chtěl odtud dnes dostat zpět do okresního města, byl čas vyrazit zpět. „Tak ahoj, já jdu taky za zábavou dolů, ale na opačnou stranu kopce než ty,“ řekl Guha, podal mi ruku a rozešli jsme se. Při návratu jsem s odstupem sledoval vrchol kopce, na němž původně stál ja-men. Strom tyčící se z nejvyššího bodu byl vidět z opravdu velké dálky.

Do Chuang-cchao jsem se vrátil už za modré oblohy. Chvíli jsem klábosil s místními a hřál se u jejich ohňů. Byli zvědaví, zda tam u nás se také v zimě hřejeme u ohně. Odpověděl jsem, že ano, ale že také máme topení. Když jsem jim popisoval, jak topení funguje, se zaujetím mě poslouchali. „A to se sám na cestě nebojíš,“ ptali se mě pořád. „Ani tohoto se nebojíš?“ zeptal se muž, který seděl vedle ženy s potetovanýma rukama, v nichž držela dítě, a ukázal na osobu bez tváře. „Spadla obličejem do ohně, když byla malá,“ řekl útrpně. „Nebojím. Tohle je prostě neštěstí, to se v životě stává,“ přitakali jsme si. „Tetování mají jen ty starší,“ pokračoval muž v zasvěceném výladu, načež mladá Ika vyhrnula své rukávy a odhalila naprosto ten samý vzor inkoustu pod kůží. Náhle se odněkud vynořil muž s pluhem na zádech a jen co mě uviděl, začal se nekontrolovatelně pitvořit. Jeho ištině jsem rozuměl minimálně, ale obvyklými posunky naznačoval vysoký nos a velké oči. Následně vzal kus pluhu a naznačoval s ním kulomet. „Tatatata,“ hulákal a řehtal se. Smích byl nakažlivý, a tak za několik vteřin brečeli smíchy všichni. „Říkal, že vás viděl v televizi. Prý jakobys odtamtud vypadl. Viděl nějaký válečný film, kde vysoký muž s velkýma očima a vysokým nosem pálil z kalašnikova,“ dopřeložil jemné nuance jiný člen spolku nahřívačů zmrzlých kostí. Všichni mi tvrdili, že ten den už autobus nepřijede. Načež se v jeden moment zjevil mně dobře známý „černý autobus“ s tím samým řidičem. Spěšně jsem se rozloučil, odběhl pro batoh a nasedl na cestu zpět do okresního města. Tam Ssynuoa čekalo obvyklé nepříjemné překvapení. Hromadná doprava v celém okrese byla zastavena. Po pár pokusech černých taxikářů mě podvést, které jsem rutinérsky odrazil, u mě zastavil muž s džípem a nápisem „Jezero Lu-ku“. „Padesát“ byla odpověď na mou otázku. Jelikož na stanicích ve tři odpoledne nikdo nebyl a podle místních povídačů mohly být cesty uzavřeny až deset dní, změnil jsem plán a ač jsem původně nechtěl, nasedl jsem do vozidla směr posvátnému jezeru. Nechtěl jsem platit už po třetí v životě vstupné... Řidič byl tomuto mému nápadu nakloněn a za drobný obnos mě protáhl přes bránu na sklopeném sedadle.

Návraty na toto místo jsou vždycky šťastné a bolestné zároveň. Už několikrát jsem popisoval proč – turistický průmysl. „Každý den se na vstupném utrží čtyřicet tisíc jüanů. V době volna na Národní den pak deset milionů. Stejně tak o Svátcích jara. Za rok to celé dohromady dělá přibližně osmdesát milionů jüanů,“ vykládal bodrý, asi padesátiletý osmahlý muž v nudlárně. „A kam ty peníze pak jdou?“ zeptal jsem se. „Heh, no to je dobrá otázka, žejo... Kampak jdou?“ řekl nakvašeně. Následoval arsenál nadávek na to, jak je Čína hrozné a zkorumpované místo. V jejich očích je Čína nejchudší zemí světa. Také si myslí, že do Japonska nemůžou jet, že by je tam místní lidé snědli. „Podívej... Já jsem Chan, ale nepřečtu moc znaků. Když jsme byli malí, nejbližší škola byla v Jen-jüanu, to dělá sto kilometrů... A tam se nedalo dojít, žejo... Nikdo z nás nestudoval, jsme negramotní,“ říkal. Nikdy nebyl v Čcheng-tu. Neustále se mnou sdílel svou touhu vidět svět „tam venku“. „Ale my nemůžeme ven. Nenajdeme autobus. Co když nás tam někdo podvede? Co bude potom? Nebudeme mít peníze, nepřečteme jediný znak... Kde budeme spát? Na ulici? My můžeme zůstat navždy jen tady. A chudí,“ říkal. Po tomto náhodném rozhovoru mi došla spousta věcí. Jak snadné je manipulovat s prostou lidskou myslí. Jak dalekosáhle omezující je negramotnost. Ne, že bych to předtím nevěděl, ale v ten moment, kdy jsem hovořil s tímto člověkem, jsem obojí asi poprvé v životě pocítil opravdu zblízka. Bylo mi pána líto. Přemýšlel jsem, kolik takových lidí v Číně je a zároveň si vzpomněl na sebe v Myanmaru, když jsem civěl na neznámé písmo na cedulích u autobusů. A kamže jdou ty peníze z těch lístků? Dojedl jsem nudle s vejci a šel si najít další špinavý hotel za čtyřicet kchuajů. Připomínal mi krásný dřevěný hostel Lung-pua, který pak zničil nějaký pošuk, který jej vybetonoval. Akorát byl o mnoho špinavější. Trochu mě píchlo u duše, ale opravdu jen trošku a krátce. Bylo potřeba koncentrovat síly. Zítra mě čeká dobývání dalších trosek opevněného úřadu.

Do Čchien-suo mělo něco jet v osm a jedenáct dopoledne. Osmou jsem zaspal a v jedenáct, dokonce ani ve dvanáct se autobus neobjevil. Patrně nebyl vypuštěn z okresního města v důsledku několikametrového namrzlého úseku silnice. Obloha se oproti minulým dnům úplně vyčistila a čirá modř se uvnitř Ssynuo měnila na dobrou náladu. Na náměstíčku městysu Lu-ku chu působila masa lidí jako jednobuněčná měňavka. Osoby různých věků a pohlaví přicházely a zase odcházely, nastupovaly do chlebníků, které se rozprchávaly do všech směrů. Nejvíce bylo studentů zdejší školy, kdy i ti nejmladší se po vzoru starších drsně opírali o sloupky altánu a ještě drsněji polykali jedno žváro za druhým. Asi po hodině čekání, kdy už bylo jasné, že žádný autobus nepřijede, se odněkud vynořil chlap s promáčknutým čelem a řekl, že mě do Čchien-suo, obce, jejímž směrem ležela vesnice Šang-cchun san-cu, odveze. Po výměně aut v obci Jung-ning jsem se tísnil s asi třinácti dětmi v jednom chlebníku. „San-cu, to je pod támhletou horou,“ říkal řidič. „O ja-menu jsem neslyšel... Ale tam, co jste vystupovali, tam kdysi také stával úřad. Teď z něj zbyla jen brána,“ pokračoval, zatímco autem brázdil zdejší spletitý systém jedním šmahem vybetonovaných cest a cestiček, které propojovaly jednotlivé usedlosti ležící v zádech posvátné hory bohyně Ke-mu.. Jeden z chlapců v autě byl přímo z místa, kam jsem mířil. Řidič ho nabádal, ať mi ukáže cestu. On, ač se trochu styděl nakonec souhlasil, a tak jsme mohli vyrazit. „Tady je pořád ještě Sečuán, ale u úpatí támhleté hory, to už je Jün-nan,“ říkal malý průvodce. O ja-menu pochopitelně nic nevěděl. Nabídl se, že se zeptá místních, ale ti také netušili. Nechtěl jsem jej otravovat, a tak jsme se rozloučili a já jsem se vydal vyzpovídat místní. Překvapivě ani hlouček postarších rolníků vůbec netušil a posílal mě hodinu cesty opačným směrem než jsem přišel. Nakonec jsem seběhl do pole, kde se lopotil pár zemědělců, z nichž muž měl na hlavě cosi, co se podobalo francouzské rádiovce. „To, co hledáš, je od stúpy na plácku do prava nahoru,“ řekl bez váhání chlápek. Uctivě jsem poděkoval a vyrazil zpět na místo, kde už jsem jednou byl. Když jsem novou informaci vyjevil člověku, kterého už jsem se jednou ptal, plácl se do stehen a vykřikl: „Ty hledáš tchu-s'-fu... La Pao-čchenův úřad!“ Ono jméno posledního mongolského či mosuoského místího vládce tady každý znal, ale o pozici původního úřadu věděl kdokoliv jen málo. „Tak to je u mě na dvorku,“ řekl a asi za minutu jsme stáli u zbytku hliněné zdi. Zdejší úřad Cuo-suo, který byl pojmenován patrně podle celé zdejší pláně, nebyl podoben hradu v předchozí lokalitě Čung-suo. Jeho poloha byla strategická – v zádech měla stavba hory, hlavní brána mířila do táhlé roviny. Vládce tak měl dokonalý přehled o okolí. „Zbylo jen tohle,“ konstatoval muž u několika zbytků zdi z dusané hlíny. V tom se odněkud vynořila stará paní s několika ohlodanými zuby v puse a šátkem přes ústa. „Otec mého strýce z matčiny strany byl tchu-s'," začala svůj výklad o tom, kterak následně místního vládce sesadili a podobně. Všechno bylo dost zmatené, žena lítala po místě jako fretka a freneticky líčila páté přes deváté.

Prvním v úřadu byl místní vládce (Mo-suo?) jménem Cch' Tcha, který pomohl potlačit Temurovo povstání a za to byl pak náležitě odměněn. Jeho syn (?) Cch' Ma-fej potom poslal tribut v podobě koní do Pekingu a byl přijat ke studiu, dostal titul zástupce chiliarchy, v jedenáctém roce éry Jung-le (1413) pak poslal tribut a byl povýšen na chiliarchu. Následovala přetahovaná o území s liťiangským rodem Mu, který byl silnější, tlak byl i z Jung-ning fu, místní se klonili k silnějšímu Muovi. Mladý místní dohlížitel (tchu-še) Cch' Ma byl příliš malý pán na to, aby mohl oponovat. Zde mizí záznamy z Mingů, následuje obvyklý čchingský devětačtyřicátý rok vlády císaře Kchang-siho (1710) vyvstal jako místní vládce Mo-suo La Š'-jing a dostal pečeť. V šedesátém roce vlády Kchang-siho La Nan-čung polapil zločince jménem Ja-ma Er-čche, obdržel odznak čtvrtého ranku na svou čapku a 150 liangů stříbra. Ve třetím roce vlády Jung-čenga (1725) zpacifikoval jungningské bandity, za živa zajal 37 z nich, v desátém roce téže éry dosáhl třetího ranku, obdržel ceremoniální audienční čapku (čchao-mao), dvorský šat (čchao-fu) a koně pro prince (chua-ma). V osmém roce éry Sien-feng (1858) úřad zdědil La Pang-te. V šestém roce éry Tchung-č' (1867) pomáhal při potlačení banditů obléhajících město, na svou čapku dostal odznak druhého ranku.

Nakonec mě pozvala k ní domů na pár chvil posedět. Po počátečním otálení jsem nabídku přijal, což se ovšem za několik minut ukázalo býti chybou. Srotilo se okolo mě několik žen, dolily mi termosku s teplou vodou a daly pár slunečnicových semínek. Po krátkém výkladu ze mě začaly páčit peníze s argumentem, že mi lao-wajové jsme určitě bohatší než severokorejský uran a podobně... Daly tak vpomenout na turistickou vesnici Paj-ša za Li-ťiangem, kde nás v roce 2006 podobná babka také podobně „pozvala“ na čaj. Začal jsem se zvedat k odchodu. Ženy po mně ze začátku chtěly každá stovku, teď by byly rády za pár kchuajů. Pořád opakovaly, že jsou chudé, což bylo ale v přímém rozporu s plazmovou televizí v jejich obýváku a s nově rostoucí dřevěnou stavbou hned vedle jejich starého obydlí. Uctivě jsem se rozloučil a ještě vyběhl za vesnici na kopec k lamaistické svatyni a pořídil snímky celého nádherného okolí.

„Když jousouský tchu-s' zemřel, vdova připadla mému strýci (z matčiny strany),“ pravil muž, jehož jméno na sociální síti zní „Wu-lan Cha-ta“, jehož děd jménem La Chung-i byl bratrancem (tchang-ti) místního vládce z Cuo-suo. Byl horký březnový den a já jsem se právě vracel z Jou-suo. K obědu jsem snědl kilo prachu a následující týden se nakazil „cholerou“, kterou po čtyř dnech pekla zabily až tetracykliny. Wu-lan měl protáhlý obličej a dle svých slov byl „obyčejným dělníkem“. Mluvil jako kniha. Měl úžasný rozhled o historii svého okresu i tamních lidí. Svou načtenou erudici prokládal stohy a svazky orální historie, kterou naposlouchal všude okolo sebe. Byl by úžasným antropologem, mohl by z fleku přednášet na univerzitě. Místo toho ale dohlížel na lámání kamene v lomu napůl cesty do Jou-suo. „Tchu-s'ho dcera, moje teta (ťiou-ma), která pak porodila mého staršího bratrance (piao-ke) a dvě starší sestřenice (piao-ťie) byla příbuzná s místním vládcem z Jen-pienu,“ odstartoval výklad klasického oblastního propletení klanů přes manželské svazky. „Místní vládci žili ve svém vlastním světě. Ti zdejší ve čtyřicátých letech jen z doslechu věděli to, že Japonsko vpadlo do Číny, ale v podstatě je to nezajímalo. Zajímala je jen jejich vlastní moc a vliv v těchto poměrně malých místech. Myšlení tchu-s'ů několik set let zpět a těch dnešních bylo v podstatě stejné, neměli potřebu cokoliv měnit. Říká se, že místní vládci byli elitou společnosti (ťing-jing), podle mě to ale byli pouze vlivní lidé (čchüan-kuej), lidé, kteří měli po předcích garantovanou a zděděnou moc,“ pokračoval Wu-lan ve fascinujícím výkladu. Fascinujícím proto, jelikož tenhle dělník působil, jako by spadl z nebe. „Můj děd v období krátce před VKR spáchal sebevraždu skokem do vody. Před zraky Ie - člena vrstvy 'černých kostí'... Ten pak později také spáchal sebevraždu, podřízl se kuchyňským nožem. S nastolením nových pořádků se prostě nedokázali vyrovnat. Stejně jako spousta dalších tohoto druhu,“ vyprávěl, zatímco rozhrkaný chlebník skákal po pozáplatované silnici a škvírami kolem oken se dovnitř dral kouř a prach. „Moje babička (cu-mu) byla čchingchjská Mongolka z rodiny jungningského místního vládce. Ten měl dva syny, kteří během osvobození prchli – jakožto příslušníky vrstvy kulaků by je jistě čekal krutý osud. Na útěku se rozdělili, takže jejich pronásledovatelé neměli sebemenší šanci je chytit. Jeden utekl směrem do Tibetu, pak do Indie. Asi měl pak hodně co do činění s Dalajem. Na svou rodnou hroude se pak vrátil jen jednou – v roce 1997. Ten druhý utekl do Sečuánu – do okresu Ta-i, jeho dcery teď žijí v Čchengdu,“ završil Wu-lan podle svých slov „nepříliš systematický“ výklad (či spíše nástin) zdejší situace. Následovala debata o životě, ale to už jsme se blížili do Si-čchangu a nastal čas se rozloučit. Už tehdy jsem ale věděl, že se určitě nevidíme naposledy.

Auto se vinulo oklikami mezi poli a vesnicemi, já jsem se rozhodl vymyslet další pověstnou "Karlachovu zkratku". Přebrodil jsem tedy potok v nejbližším přebroditelném místě a pokračoval orientačně směrem Jung-ning. Karlachova zkratka spočívá v tom, že o žádnou zkratku nejde - naopak. Cesta se ještě prodlouží a osoba v tom lepším případě skončí uvězněna mezi dvěma nepřeskočitelnými zavlažovacími kanály, v tom horším případě v místě, o kterém vůbec neví kudy kam. Vše tak vrcholí nadávkami v rodném jazyce a kopáním okolo sebe. I tentokrát se toto přihodilo, výjimečně nastaly obě dvě popisované verze. Z martyria mě vysvobodil až neuvěřitelně bílý, flitry pableskující a patrně vyšvihnutý pár, který se jen tak potuloval po hrázi jedné ze zdejších sádek. Nevím, zda to byli lidé, vypadali spíš jako mimozemšťané, duchové, popřípadě hrdinové čínských seriálů. Směr, který udali, ve výsledku ukázal se býti správným. A tak jsem mohl najít onu bránu jungningského místního úředníka a následně dostopovat zpět k břehům jezera. Po cestě jsem konečně pochopil, proč se zdejší silnice zavírají. Řidič dostal totiž na jedíném zmrzlém místě u jezera Lu-ku smyk a bylo štěstí, že celou situaci vzhedem k nízké rychlosti ukočíroval – dokonce bych řekl, že i s grácií.

Pátrání po Lung-puovi, který své jméno patrně odvozoval od hrdiny jedné knížky, jak jsem konečně pochopil, bylo neúspěšné. Po několika desítkách minut jsem konečně identifikoval hostel Chu-pchan, který tehdy pomáhal vést. Noví majitelé mi řekli, že na konci roku 2011, v jehož létě jsem Lung-pua viděl naposledy, se vrátil do Mandžuska. Jelikož si změnil číslo i QQ účet, jeho dohledání je prakticky nemožné. Smutek jsem rozpustil v několika pivech a dvou panácích mosuoské kořalky za zpěvu místních písní s mými novými přáteli. Mezi nimi byl i osmahlý Chan z Pekingu, který na Jünnanské univerzitě studuje lingvistiku a právě jazyk Mosuů. Velmi jedinečný úkaz. S rozložitým Mosuem, který si mě pamatoval, a především pak s jeho kamarádem jsme debatovali o zdejším zvyku cou-chun. "Před osvobozením jsi jich mohl mít, kolik jsi chtěl. Ovšem poté vláda omezila styk na jedinou osobu," říkal přiopilý mladík, který byl u vytržení z toho, že mluvím isky. "Obdivuji Hitlera. Za to, jak dokázal sjednotit národ. Ne proto, že zabíjel nevinné lidi, to bylo špatně. Ale za to, jak sjednotil Němce a zabíjel nepřítele," mlel tento sympatický mladík páté přes deváté. "Ty vole, drž už občas ten jazyk za zuby, říkám ti to pořád," řekl rozložitý Mosuo svému kamarádovi. Opět důkaz, jak to místní prostí lidé mají v hlavě pomotané z té páchnoucí čínské propagandy. Číňané totiž obdivují i Židy – pro to, jak jsou schopní být bohatí. Docela mě ale potěšilo, že matematicky z té rozpravy vyšlo, že Hitler byl vlastně podobný šílenec jako Mao Ce-tung, který také dokázal sjednotit svůj národ... Mladík k tomu všemu ještě nenáviděl Japonce, spojence muže s patkou a knírkem. Večer ale ubíhal především v pozitivním duchu. Druhý den jsem tak mohl nasednout do autobusu, který kvůli opravě silnice jel šestihodinovou oklikou přes okresy Ning-lang a Jung-šeng. Krajina za okny byla strhující. V jeden moment se na horizontu vynořila lanovkou a turismem znásilněná pověstná Hora Nefritového draka. K večeru, za měkkých slunečních paprsků, jsme překonali další přehradu, která umrtvila řeku Ťin-ša i v tomto místě podobně, jako v liangšanském okrese Lej-po. Řidič, Mosuo, mě celou cestu "zkoušel" z ištiny. Pokaždé když jsem něco řekl správně, vyplázl bílým povlakem potažený jazyk, zakousl se do něj, rozverně pokýval hlavou a podíval se na mého spolusedícího – svého kamaráda. Ten pokaždé uznale zamručel a začal se smát. „Iové jenom kradou, nedá se jim věřit,“ říkal mi můj mosuoský spolucestující oblíbené krajové zaklínadlo. Po výměně řidičů však celou dobu žoviálně klábosil s mužem za volantem, který byl ninglangský I. Večer jsme dorazili do jednoho z nejhorších míst v Číně - do Li-ťiangu. Fascinuje mě, jak toto místo dokáže být rok od roku horší. Hlavně večer, když se rozjedou místní diskotéky a v uličkách není slyšet vlastního slova. Z bádání se tedy mělo několik mých příštích dní přeměnit na cestování po již tolikrát navštívených místech... Zanedlouho ovšem opět nastal čas odbočit na prašnou zablácenou cestu a vyrazit neznámým směrem do kopců. Jen co jsem opustil Chladné hory, veškeré bolesti, které trápily mé útroby, ustaly. Stejně jako v Čcheng-tu. Asi jsem někde v Liang-šanu udělal něco špatně. Až se vrátím, budu to muset probrat s Ch., který snad ukroutí kuřeti hlavu za pronášení zaříkadel a tím z mého těla vyžene v žlučníku usazené nečisté démony.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(34392)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.