Jeden malý velký čínský sen

Při toulkách ulicemi Čcheng-tu člověk narazí na ozvěny starých časů. Mnoho z nich ale potká stejný osud jako zanedlouho Jůlinku. Za klášterem Ta-c' vyrostla luxusní obchodní čtvrť, která imituje starou architekturu (ve srovnání s jinými podobnými pokusy musím uznat, že poměrně zdařile), samotný klášter je již několik let v troskách, resp. v opravě. Při mé poslední „inspekci“ jsem shledal pozitivním, že restaurátoři hodně pracují se dřevem, ekonomicko-pokrokové betonové sloupy tedy nehrozí... Ale... Stejně už to nikdy nebude ten starý klášter Ta-c'. Nevím, kde jsem se nakazil tou příšernou nostalgií vůčí starému čínskému všemu, která se mě drží od té doby, kdy jsem tuto zemi v roce 2006 navštívil. Když mám čas, tak s vzrušením, radostí i obavami bloumám starými oblíbenými místy - a téměř pokaždé objevím nějaké nové. Tak jako již mnohokrát.

Jistotou je tibetská čtvrť. Tam to žije přes den i večer – ať se děje co se děje. Svět obchodů s potřebami pro kláštery, restaurací a (karaoke a jiných) barů se rozkládá v okolí Jihozápadní univerzity pro národnosti. Za prostory vyhrazenými pro tyto podniky se rozkládá svět obytných částí, nepříliš veřejných hospod a barů a určitě i místnosti sloužících k setkávání, která se nedají provozovat na veřejných místech. Křižovatka ulic Wu-chou cch' cheng-ťie a Wu-chou cch' tung-ťie je neustále hlídána policisty a vojáky v neprůstřelných vestách a s různými typy (polo)automatických zbraní v rukou či na rameni, atmosféra působí poněkud nervózně... Jsou tady od roku 2008, jejich přítomnost přiživují i neustálé jiskry mezietnických tenzí v areálu zmiňované univerzity, do jejíhož kampusu se dá dostat pouze s platnou studentskou kartou. V „cheng-ťie“ mě potěšila přítomnost knihkupectví s tiskovinami téměř výhradně v tibetštině. O kousek níže je luxusně vyhlížející biliárová herna, pod baldachýny u stropu na zdech visí thangky, všichni hráči jsou oblečeni stylově a tváří se smrtelně vážně. Na křížovatce s Šu-Chan tung-ťie je v patře výtečná restaurace produkující severovýchodní kuchyni (jménem Ta Tung-bej), ve které se shání místo opravdu jen obtížně a často se na něj stojí fronty. Dole pod schody peče jedna rodina výtečný čerstvý nan.

Ať už jsou to zapadlé uličky kolem malé severní brány (siao-pej-men) Sečuánské univerzity v ulici „Kláštera červených cihel“ (Chung-wa s'), anebo pěkně vyspravený interiér „Kláštera železné sochy“ (Tchie-siang s') poblíž galerie Tisíců plání (Thousand Plateaus / Čchien kao-jüan) na samém jižním okraji města - tato všechna místa malebně páchnou atmosférou toho Čcheng-tu, které jsem kdysi měl a stále mám rád. Jsou to místa, která jsou v mých vzpomínách ústředními nosnými kamínky celé mozaiky. Když je navštěvuji znovu a znovu, prožívám jakési mnohoúrovňové déjà-vu. Tento pocit se přímo úměrně násobí počtem jednotlivých „bloumů“ všemi zde zmiňovanými místy. Je zvláštní, lehký, snivý a svěží. Nikdy není nepříjemný. Občas je ale těžko uvěřitelný.

Při jedné takové procházce jsem se hluboce zamyslel a ztratil se. Vyplul jsem v ulici jménem Lao-pan-pien, jejíž mladou snoubenkou je ulice Sin-pan-pien, která se na ni napojovala v její spodní části. Mezi betonovými paneláky stála řada dřevěných domků s malými jídelnami. V horní části jako by dva až tři domy chyběly, celé místo bylo ohraničeno modrým plotem, naproti němuž byl na ulici na vyvýšené platformě postavený stan. Veprostřed plotu visela červená cedule „Čchenova nudlárna“. Nalevo visel na desce tento text:

我们的中国梦

在国家法律保护下我们正在为生存梦，居住梦，为人身权利而努力。
我们是老伴边街29号业主刘宗德及儿子钟家祥，钟家荣均为破产企业（原东建一公司水电安装队职工）。老伴边街29号小食店解决了我和我的儿子的生存，居住的实际困难。也为社会创造了就业。2013年11月29日一把大火烧灭了我们三个家庭安居乐业的梦想。现在恢复被烧房屋，小食店成了我们的生存梦，居住梦。
如今，我们的房屋——小食店被围挡和多辆执法车长期围困，阻扰我们恢复困火灾损毁的房屋和小食店。阻扰我们三个家庭实在安居乐业的梦想。我们希望政府能够相对待地震灾民一样，对待火灾灾民，树立执政为民的形象。

• 1. 成都市城乡规划法规第27条：不适用我们火灾后恢复房屋。东城根街口“老妈蹄花”火灾后，已修复。
• 2. 行政机关不应将火灾现场夷为平地。所谓的“平地”是你们用挖土机制造出来的。
• 3. 长期围挡和多辆执法车围困侵害了房屋权人老百姓的合法权益。与中华人民共和国“物权法”背道而驰。
• 4. 我们强烈要求拆除围板，让我们恢复房屋，生产自救。

母亲：刘宗德 儿子：钟家祥，钟家荣

Náš čínský sen

Pod ochranou ústavního práva usilovně sníme svůj sen o přežití, bydlení a lidských právech. Jsme majitelé domu č. p. 29 v ulici Lao-pan-pien – Liou Cung-te a synové Čung Ťia-sang a Čung Ťia-žung, jejichž podnik zkrachoval (bývalý majitel byl zaměstnancem jedné instalatérské společnosti). Dům č. p. 29 v ulici Lao-pan-pien, ve kterém jsme provozovali občerstvení, řešil naší svízelnou situaci v otázce přežití a bydlení. A též pro společnost vytvořil pracovní místa. 29. listopadu 2013 ve velkém požáru vyhasl náš sen o životě bez strastí. Nyní se obnova shořelého domu a občerstvení stala naším snem o přežití a bydlení.

Dodnes je však náš dům – či chcete-li restaurace – dlouhodobě blokována a obklíčena auty bezpečnostních složek, které tak brání obnově našeho domu a občerstvení, které lehlo popelem. Brání tak snu nás tří o bezstarostném a radostném životě. Doufáme, že vláda s námi bude zacházet jako s těmi, které postihlo zemětřesení (v roce 2008 – pozn. J.K.), s námi, oběťmi požáru -, a udrží si tak image „vlády pro lid“.

• 1. Plánovaný předpis města Čcheng-tu, článek č. 27: „Obnova objektu po požáru je nevhodná.“ Podnik „Lao-ma tchi-chua“ zkraje ulice Tung-čcheng-ken byl po požáru již dávno obnoven.
• 2. „Administrativní orgán místo požáru nesrovná se zemí.“ - Takzvané „srovnání“ už provedly vaše bagry.
• 3. Dlouhodobými obstrukcemi pomocí aut bezpečnostních složek porušujete práva vlastníka objektu, jakožto i práva a požadavky občanů. Jste v rozporu s „právem o ochraně majetku“ Čínské lidové republiky.
• 4. Důrazně požadujeme odstranění plechové zábrany a umožnění obnovy našeho domu a ekonomické soběstačnosti.

Podepsáni: Liou Cung-te, matka; Čung Ťia-siang a Čung Ťia-žung, synové

Když jsem to tak pročítal, v hlavě mi pulzovalo několik scénářů, o co tady může jít. Přecejen... Tato malá dřevěná čtvrť brzy „půjde“ tak jako tak, domky nestačí oblepit šedočerným térpapírem. Přišlo mi, že někdo nechce, aby se zdejší už zmizelá část obnovovala. K čemu taky? O jednoho „hřebíkáče“ méně, to jest o mnoho starostí méně. A byl ten oheň tedy opravdu náhoda? Je patrně těžké si představit, kolik podobných případů v zemi jako je Čína visí v právním vzduchoprázdnu. Pokaždé, když jdu jíst do jedné z podobných malých jídelen, tak si zapomenu uvědomit, že tato místa jsou často skutečně tím jediným, co danou rodinu drží nad vodou. Po přečtení tohoto textu si to snažím pokaždé připomenout... S těmito myšlenkami v hlavě jsem ze Sin-pan-pien odbočil do leva – směrem k uličce Kuang-ta s nově opravenými domky. Kousek níže se nad opravnou kol skvěl nápis „Rodina úspěšných – hostinec Pin-pin“. Ze srdce bych si přál, aby si paní Liouová spolu se svými dvěma syny mohla vyvěsit podobnou ceduli nad svůj opravený „Čínský sen“.

Ten den se tradičně velmi rychle setmělo. Je to zvláštní, ale v Číně jsem nikdy nezažil pozvolný západ slunce. Jakoby i ta zdejší žlutá koule někam nervózně spěchala. Anebo možná trávím až příliš mnoho času ve světě svých nostalgických myšlenek. Nostalgie po něčem, co člověk nezažil, a co si jen představuje. Je to zvláštní... A umějí vlastně být Číňané nostalgičtí takovým způsobem, jako my, nebo je jejich symbolická touha po starých časech přebita netrpělivým vyhlížením ekonomického pokroku a zlepšení životní úrovně? Zase... Zase jsem se ztratil. Tam uvnitř, i tady venku. Cestu mi ukázaly až děravá prkna domků v ulici Tung-šun-čcheng, kterými protékalo světlo ven podobným způsobem, jakým voda teče dovnitř čerstvě ztroskotané lodi. Zdejší domy vypadaly jako po nějaké přírodní či vojenské katastrofě. Jakoby jimi čas skutečně reálně fyzicky zmítal ze strany na stranu. I zde byl téměř každý vchod restaurací. Muž uvnitř jedné z barabizen pokynul rukou, abych přisedl k jeho talířkům a lahvi pálenky. S díky jsem uctivě odmítl a kochal se potemnělou, avšak stále tlumeně zářící zářící Čínou dávné i nedávné minulosti.