04.09.2013, 13:55 | Zobrazovat výběr fotek Čína  Hongkong  

Hongkong 2006 - těžká nostalgie

Bylo horké léto l.p. 2006 a já jsem s doc. Levým vylezl z klimatizovaného hongkongského metra na zastávce Tsim Tsa Tsui 尖沙咀 - na Nathan Road 彌敦道 v proslulé čtvrti Kowloon 九龍. V ten moment do nás málem vrazil chlápek, který v muslimské čapce na trakaři tlačil rezavou plynovou bombu. Bylo asi 40 stupňů a vlhkost se přibližovala absolutním hodnotám. Chvíli jsme tam stáli s otevřenou hubou a po chvíli začali plavat v proudu davů, aut, budov a neobvyklých vizuálních i čichových vjemů. Byla to naše první srážka s jiným kontinentem... Ani se mi nechce věřit, že teď je to už sedm let. A tehdy jsem si zase vůbec nedokázal představit, že budu někdy v Hongkongu studovat či dokonce žít. Poté, co mi Levák poslal své přepsané zápisky tehdejších zážitků, jsem si při jejich čtení málem ukousnul klouby všech prstů na pravé ruce, jak jsem se snažil udusit svůj smích, abych v noci neprobudil své spící spolubydlící na koleji. Je v tom pořádný kus infantilnosti, která se ovšem s přibývajícím časem ještě zhoršuje. A proto vám, kteří máte čas, přináším v tomto prvním příspěvku jejich kompletní, nezkrácenou a necenzurovanou verzi. V následujících měsících bude zajímavé porovnat změny. Jak změny mé osoby, tak města, potažmo celého zdejšího kontinentu. Jedno však zůstává stejné. Stále se ve vlhkém, dusném a horkém prostředí potím jako ono Levákovo legendární "tchořoprase". Zásadní hodnoty totiž vždycky zůstávají. Užijte si to a za nějakou dobu snad přijdou nějaké aktuální zážitky!

6. července 2006

Odlétali jsme z pražské Ruzyně v 10,25 SEČ se společností Aeroflot a to nedlouho poté, co jsme se se setkali s našimi dvěma budoucími spolucestujícími – Gábinou a Tomášem – a dozávodili s letištními vozíky na zavazadla. V letadle vedle nás seděl jeden Čech z Jihlavy (Vítek) a byl na cestě do Pekingu. Vyprávěl nám o své loňské cestě do Indie. Kára v letadle zase potkal po půl roce štamgastku Orange baru. Ta byla se svým přítelem na cestě do Indie, kde chtějí strávit půl roku (a možná déle).

V 15,30 (již moskevského času – +2h proti Praze) jsme dosedli na runway moskevského mezinárodního letiště Šeremetěvo 2. Přistáli jsme až na druhý pokus, jelikož trosky předchozího letadla odklízeli asi příliš pomalu. Nám řekli, že prostě nebyla volná runway. Prošli jsme dalším odbavením, kde jsem stejně jako v Praze zapípal v magnetických rámech díky přesce svého pásku a způsobil tak paniku, a pak jsme strávili 4 hodiny čekáním na letadlo Moskva – Hong Kong v tranzitním prostoru. Odlet byl plánován na 19,55, nicméně na palubu jsme vešli až o pětatřicet minut později.

Let má trvat devět a půl hodiny. Cestou nás stíhají četné turbulence a nám nezbývá než uklidňovat se pohledem na roztřesená, avšak zatím pevně držící, křídla, na která máme pohodlný výhled přímo ze sedadel (mimochodem podobně jako z Prahy do Moskvy).

Během letu jsme dvakrát dostali najíst. Jídlo nebylo nikterak výjimečné (říkali tomu kuře a nabízeli rybu jako alternativu), zato personál byl příjemný. Vyspat se nám moc nepodařilo, i když nás vybavili erárními modro-oranžovými dečkami zabalenými do zatavených igelitových pytlů. Kára totiž nelidsky chrápal*, i když to ještě nebylo nic proti tomu, když si nějaký ruský kolega uvolnil tlak ve střevech na cestě Praha – Moskva. Kára měl na hlavě jako jarmulku naraženou slušivou zelenou moirovou čepici, aby nenastydl, když tak nelidsky v kabině foukalo. Podotýkám, že opravdu v průběhu letu nepříjemně táhlo na nohy.

Čas utíkal docela pomalu a tak navázání rozhovoru s jedním rezidentem Hong Kongu bylo více než příjemné. Byl stejně starý jako my a jeho „anglické“ jméno znělo Vincent. Čínské jméno sice bylo vyslovitelné, avšak nezapamatovatelné. Je studentem IT a byl se o prázdninách projet po Evropě a mimo jiné se stavil v ČR. Snažil se nás alespoň trochu naučit čínské výslovnosti. Těžko říci, jestli se mu to podařilo. Jistě se mu to dokonale podařilo, jelikož jsme učenliví. Nechápu však, jak je možné, že přes náš dokonalý akcent místní neomylně určili, že nejsme Číňané. Vincent se s námi podělil o nějaké informace o HK a také o Číně. Je třeba teď s odstupem dodat, že jeho informace byli dle mého názoru docela zkreslené, ostatně podobně jako informace a názory Evropanů. Dodám, že jejich a ostatně i náš úhel pohledu je zbytečně negativní. Přestože je pro hongkongské rezidenty přístup do Číny poměrně snadný (na rozdíl od čínských rezidentů do HK), nepříliš hongkongských se do Číny vůbec vypravilo.
Turbulence a strava se projevila i v business class. Ukázalo se, že jeden z cestujících zmíněné třídy podlehl nepříznivým tlakům na svůj žaludek, a tak si byl nucen chlapácky odplivnout do uličky. Letadlem se tak linul docela nepříjemný zápach.

Z okna letadla není vidět zatím nic než mraky, doslova koberec mračen. Dá se z toho dovodit, že počasí dole musí být skvělé…

7. července 2006

Přílet byl plánován po deváté hodině (hongkongského času – +6h proti SEČ). Pilot nás tentokrát o časovém rozdílu neinformoval, tak jak učinil jeho kolega na cestě do Moskvy. Ten měl při vyslovování „two hours difference“ překrásný ruský přízvuk. Ale to jen tak mimochodem. Dosedli jsme v 10 hodin místního času.

Náš dočasný kamarád Vincent se s námi rozloučil a zmizel v davu svých krajanů. My jsme vyšli z letadla o něco později a hned při výstupu jsme zaregistrovali díky nedoléhavosti letištního rukávu ke dveřím letadla poměrně dost velký teplotní a vlhkostní rozdíl oproti klimatizovanému letadlu a letištnímu terminálu. Pro Evropana dosti nepříjemné vlhké počasí nás pořádně praštilo. Ukázalo se, že teploty převyšují 30°C a vlhkost se pohybovala od 75% výše. Přestože mé osobní subjektivní odhady se ukázaly jako trojnásobně nadhodnocené, údaje jsou alarmující.

Tomáše a Gábinu jsme opět potkali až u příjmu zavazadel až po bezproblémové kontrole cestovních dokladů, ke které se táhla asi čtyřicetiminutová fronta. Zavazadla dorazila nepoškozená a hlavně dorazila. Obsah příručních zavazadel jsme přebalili do velkých ruksaků.

Kára, poučen teplotní ranou přes obličej při východu z letadla, se šel převléci na toaletu. Vybral jedinou volnou kabinu. Její vadou byla absence poklopu, který by byl jistě spolehlivě zakryl obsah, který byl toho času neodstranitelný. Avšak osud byl velkorysý a poslal Károvi jako prémii do vedlejší kabiny hongkongského rezidenta, který dosti hlučně vykonával velkou potřebu. Toto by se dalo označit jako první kulturní šok, nebo spíše překvapení. Ani nás o něco později nepřekvapilo, když si jeden z návštěvníků letištní toalety silným zachroptěním odhlenil hrdlo a následně odplivl.

Já osobně jsem svůj první den v Hong Kongu prožíval docela těžko. Měl jsem špatnou náladu způsobenou pravděpodobně nedostatkem spánku, časovým posunem, změnou prostředí a hlavně již zmíněným hrozným počasím. Nálada však měla vzestupnou tendenci až se nakonec úplně spravila.

Vincent nám sdělil, že v HK není voda z vodovodu pitná. Sám byl překvapen, když zjistil, že lidé docela běžně pijí „vodu z trubek“. Vodu jsme tudíž kupovali balenou a drahou (okolo 10 hongkongských dolarů za 1,5 litru – HKD; 1 HKD = cca 3 CZK).

Z letiště je doprava do centra poměrně snadná – jezdí přímý vlak s jízdným okolo 90 HKD. My jsme volili nepatrně složitější, avšak markantně levnější variantu dopravy. Nastoupili jsme na autobus S1 (jízdné 3,5 HKD; platí se řidiči v hotovosti a to přesně!) a na konečné přestoupili na metro. Za 17 HKD jsme dorazili na stanici Tsim Sha Tsui. Ještě cestou v metru jsme se rozloučili s Tomášem a Gábinou, kteří se rozhodli strávit těch prvních pár dní na pláži ve stanu. Poměrně odvážný nápad vzhledem ke klimatickým poměrům.

Vystoupili jsme (už sami s Károu) před mešitou na Nathan Road, v ulici, kde se nacházel námi vytipovaný hostel. Konkrétně v pasáži Mirador Mansion s číslem orientačním 58-62. Zde jsme vyjeli do 13. patra, kde nás otázkou „You need a room?“ uvítal usměvavý Číňan se špatnými zuby (což není nic výjimečného). Nabídl nám, jako správný obchodník, nejdříve dražší ubytování, ale my jsme tento hostel vybrali kvůli ceně – 60 HKD za osobu za postel na dormu – a tak nepochodil a nakonec nám nabídl dvě volné postele přesně dle našeho přání v průchozí chodbě, kterou s námi sdílelo dalších 10 lidí.

Hong Kong sestává z několika čtvrtí. Těmi pro nás podstatnými jsou Kowloon a Hong Kong. Kowloon je na poloostrově v těsné blízkosti bohatší čtvrti Hong Kong na ostrově. My jsme logicky vzhledem k cenám bydleli v Kowloonu.

V hostelu jsme se dlouho nezdržovali a hned vyrazili do ulic. Město je to rušné, přelidněné. Na první den jsme naplánovali právě Kowloon. Vyrazili jsme na sever do zóny Mong-Kok. Prý tam má být levněji a člověk se tam prý dobře nají. Levnější mi to moc nepřišlo, ale každopádně jsme se tam dobře najedli. Měl jsem smaženou rýži s kuřetem a ananasem (34 HKD) s colou (16 HKD), Kára singapurskou směs mořských potvor také s rýží, kde byl dobře rozpoznatelný zázvor. Cena též 34 HKD. Stavili jsme se i na internetu za 8 HKD na hodinu. V místnosti plné počítačů si jeden z návštěvníků pustil dost nahlas nějaké čínské disco.

Když jsme se vrátili večer na hostel seděla na mé posteli docela objemná a zpocená Švédka. Celý pokoj se ukázal být zaplněn touto skupinou mladistvých švédských turistů ve věku od 14 – 17 let. Skupinka byla vedena dvěma dospělými ženami ubytovanými vedle na dvoulůžkovém pokoji.

Už první den jsme byli plni dojmů. V HK se jezdí nalevo, přechody houkají (na rozdíl od cvakání našich přechodů, jakožto signalizace pro slepce) a zelená na semaforech začne blikat, když se blíží okamžik, kdy má naskočit červená. Ulicemi se hrnou poměrně husté davy lidí, které povalují kohokoli a cokoli. V každém obchůdku, v každém obchodním komplexu, prostě všude pracuje na plný výkon klimatizace. Nastávají tak silné teplotní šoky při každém vstupu i výstupu do zmíněných objektů. Mně z toho chytala migréna. A na ulicích postávají Indové, Arabové i Číňané, kteří nabízejí originální švýcarské hodinky, krejčovské služby nebo marihuanu (hašiš).

Navečer jsme se ještě šli podívat na promenádu hvězd pokochat se výhledem na ostrov Hong Kong. Hong Kong vypadá v noci mnohem lépe než přes den – hlavně nejsou vidět klimatizace a nepořádek…

8. července 2006

Plánem dnešního dne byl průzkum ostrova Hong Kong. Potřebovali jsme pochopitelně na tak náročnou pouť pořádně najíst a tak jsme vyrazili na nákup. V druhé ulici rovnoběžné s naší Nathan Road jsem zakoupil pomeranč za 1 HKD. Ještě mi zbývaly nějaké zásoby v podobě loveckého salámu v lednici na našem dormu.

Dorm byl mimochodem vybaven i dvěma toaletami se sprchami. Nespornou výhodou našeho ubytování byla pitná voda, která byla k dispozici zdarma. V noci pracovala klimatizace a větráky. To bylo na jednu stranu dobře, protože bychom se asi špatně vyspali, kdyby tomu tak nebylo. Na druhou stranu to bylo o nastydnutí.

Už před naším odchodem pro zásoby odjeli naši švédští kolegové, z čehož jsme měli radost, jelikož ona slečna, jež mi včera seděla zpocena na posteli po ránu kašlala a budila nás. Jakmile jsme se vrátili z nákupu, měli jsme nové spolubydlící z Ujgurska. Byli to manželé a pocházeli přímo z Ürümqi.

Po snídani jsme se rychle vypravili směr Hong Kong Island. Uvázal jsem si mudžáhedínský šátek, abych nedostal úžeh, do něho zapíchl sluneční brýle a skla opřel o temeno hlavy, čeho jiného ostatně. Na výtah, který obvykle zastavuje tam, kde to není potřeba, se čekalo většinou docela dlouho, cesta dolů vůbec chvíli trvala. Kára se proto rozhodl, že dolů pojede jiným výtahem, já nechtěl, a tak jsme se rozdělili s tím, že se sejdeme před domem. Pochopitelně prohrál, byl jsem dole první. Chviličku jsem čekal než jsme se setkali. Mou radost však náhle zkalilo zjištění, že jsem ztratil sluneční brýle, že se tudíž musím vrátit a absolvovat tak bezmála půlhodinovou cestu zpět na chodbopokoj, který jsem záhy prohledal a brýle nenašel. Vypravil jsem se tedy k okénku recepce s dotazem, zda se nenašly mé drahocenné brýle. Paní recepční, zaslechnuvši „sunglasses“ mi poradila, že brýle mohu koupit v podstatě kdekoliv – například v pasáži. Vysvětlil jsem jí tedy, že jsem brýle ztratil a že žádné kupovat nechci. Ona prý o žádných nalezených brýlích neví, ale přesto se zeptala personálu. Vyprovokoval jsem tak rozsáhlou dvouminutovou pátrací akci. Jedna z uklízeček byla vyslána, aby se porozhlédla po pokoji. Vyrazila, avšak po dvou krocích se zarazila, pohlédla na mě a začala se smát, ukazujíc na mou hlavu ovázanou šátkem, ze kterého trčely sluneční brýle. Nečekalo mne už nic lepšího než omluva a cesta „rychlým“ výtahem opět dolů, ve kterém se mi do obličeje vysmáli i naši ujgurští přátelé. Úsměv však brzy zmizel z tváře ujgurské ženy, když její muslimský manžel zavelel, ať si na záda napíchne jeho obří batoh. Úsměv se zase vrátil, když jsme vycházeli z výtahu – Ujguři si ťukali na čelo a spolu s Károu se mi znova vysmívali… Jaká potupa!

Kowloon a Hong Kong je propojen jednak podmořským tunelem (pro motorová vozidla) a jednak pravidelným lodním spojem společnosti Star Ferry. Jízdné je 1,7 HKD (respektive 2,2 HKD) za dolní (resp. horní) palubu a cesta trvá pár minut. Není to totiž nijak daleko. Po úspěšném přistání na ostrově jsme vyrazili po Queen’s Peer k přístavu, odkud jezdí rychlolodi na Macao. Zakoupili jsme lístky (tam i zpět) na následující den (za 290 HKD). Dali jsme vydělat cestovní kanceláři, která sídlila v těsné blízkosti pokladen rychlolodí TurboJet (vše v rámci business centra), jelikož byla něco levnější.

S nabytými jízdenkami jsme vyrazili na pochod po ostrově. Procházeli jsme pěknými uličkami, kde prodávali ryby, ovoce, zeleninu, vejce (slepičí i křepelčí) směrem k ZOO a botanické zahradě. V jedné zapadlé uličce jsme upoutali majitelku restaurace při prohlížení jejího jídelního lístku v čínštině natolik, že doběhla pro svou dceru, aby si nás, ty bílé lidi, řádně prohlédla a vysmála se nám. Nemínily tím nic zlého. Při přechodu Des Veux Road jsme poprvé spatřili slavnou dvoupatrovou hongkongskou tramvaj. Na Holywood Road nám obchodníci nabízeli Maovu Rudou knížku v anglickém jazyce za docela astronomickou sumu.

V komplexu botanické zahrady a ZOO (vstup zdarma) bylo docela dusno, tedy ještě více než jinde. Expozice zvířat a toalety zdarma stejně jako postarší lidé cvičící tai-chi jsou samozřejmostí. Tai-chisté mimochodem nejsou v Hong Kongu žádnou raritou – je možno je spatřit dokonce na nadzemních přechodech přes několikaproudé silnice.

Po prohlídce a odpočinku v ZOO jsme se vypravili k lanovce (Peak Tram) na Victoria Peak – zřejmě nejvyšší bod HK. Zpáteční jízdenka stojí 30 HKD. Cesta lanovkou vzhůru trvá asi pět minut a je dost strmá. Odtud je možné pěšky vyběhnout na úplný vrchol, který byl nedaleko. Díky Kárově vedení se nám podařilo pokořit Victoria Peak za dvě hodiny díky šťastné náhodě, když jsme náhodou narazili na stezku „Governor’s Walk“. Přestože jsem měl připravenou celou řadu jízlivých poznámek, udržel jsem se a nechal si je pro sebe.

Cestou do hostelu mě (opět) začala bolet hlava. Tramvají jsme přijeli do business centra, kde jsme zakoupili lístky na Macao, do vytipovaného japonského fast-foodu Yoshinoya, kde jsme se najedli (v mém případě menu – polévka, hlavní chod (s masem) a dezert – za 33 HKD).

Poté jsme se lodí vrátili zpět do Kowloonu a jako správní příslušníci buržoazního národa jsme zvolili dražší horní palubu. Cestou do hostelu jsme ještě vyměnili USD za HKD a udělali menší nákup – plechovková piva Tsingtao, která nás nepříliš uspokojovala, přesněji řečeno byla pěkně hnusná (6 ks za 35 HKD). Na pokoji během naší nepřítomnosti přibylo několik Angličanů.

Hong Kong District je čistší a úhlednější než Kowloon. Klimatizační stroje a větráky trčící ze zdí jsou zde podstatně vzácnější. Navíc člověka nikdo nepřesvědčuje ke koupi jistojistě pravých švýcarek či nového obleku (který musí být mimochodem dost nekomfortní v místních vedrech).

Plán na zítřek je jasný – Macao a uspořádání uvítacího výboru pro Ondřeje a Helenu, kteří mají přiletět zítra o půlnoci. Budík jsme nastavili na osm hodin, abychom stihli loď do Macaa z HK Island v 11 hodin.

9. července 2006

Jak už jsem psal, lístky na loď jsme koupili včera přímo naproti pokladnám v jakési cestovní kanceláři. Ušetřili jsme tím docela dost. Ceny jízdenek se liší v závislosti na směru jízdy a denní době. TurboJet (tj. společnost zajišťující spoj mezi Hong Kongem a Macaem) lístky, o které jsme měli zájem nabízela za 150 HKD do Macaa a 176 HKD zpět do HK. Cena byla vyšší vzhledem k noční přirážce (měli jsme v plánu vracet se okolo desáté hodiny). Obecně je však směr HK – Macao levnější než obráceně. Cestovní kancelář nám prodala obě jízdenky dohromady za 190 HKD. Další výhoda spočívala ve speciálním papírku (namísto jízdenky), který CK vydala a který bylo možno vyměnit za libovolnou jízdenku v libovolný čas. Byli jsme však trochu nervózní, jelikož jsme se báli, že nám papírek nepřijmou (kvůli nepravosti; kdybych uměl čínsky, nedělalo by mi problém ho napodobit). To umocňovala skutečnost, že se mi podařilo onen drahocenný papírek včera propotit, přestože byl uschován s doklady na mém krku v tašce na doklady (překvapivě). K této nepříjemnosti naštěstí nedošlo. Na zpáteční cestu jsme se nakonec vydali již ve 20,30. Tento spoj jezdí každých patnáct minut a cesta trvá přesně hodinu.

Tam, jak je naznačeno výše, jsme měli vyrazit v jedenáct. Na ostrov (Hong Kong) jsme však dorazili podstatně dříve díky brzkému vstávání v osm hodin. Zvládli jsme tak i bleskovou procházku/projížďku (tramvají z Queen’s Peer za Pacific Place a odtud k přístavu). Do přístavu dorazili i tak o hodinu dříve než bylo nutné a tudíž i dříve prošli celním odbavením* u celníka, který navštívil Prahu (družně se proto bavil s Károu) a který vtiskl do stránek našich pasů „DEPARTED“. A tak jsme měli před sebou dlouhé třičtvrtěhodinové čekání, teoreticky. Pánové u kontroly lístků si nás všimli a zavolali nás a umožnili nám nastoupit již na dřívější spoj (v 10,45). Jakmile jsme nasedli, začalo hustě pršet a pršelo celou cestu. Cesta byla zajímavá, jelikož se naše plavidlo díky poměrně velkým vlnám pěkně kolébalo. Nejeden šel tak řešit tento problém na toaletu, když to stihl (pytlíky však byly k dispozici). Já svůj prázdný žaludek udržel naštěstí na uzdě pozorováním horizontu. S naším příjezdem do Macaa přestalo pršet, pak už nezbývalo než si vystát půlhodinku u pasové kontroly, abychom se dočkali kýženého razítka. Čekání by jistě bylo kratší, kdyby turistka z Indonésie stojící před námi k sobě nepustila další tři členy své rodiny.

Když jsme vycházeli z přístavního terminálu (mimochodem velmi moderního), chytil se nás u východu jeden (čínský) člověk s mapkou a nažil se nám, samozřejmě kvůli své dobrosrdečnosti, kvůli deštivému počasí („rain season, outside no good, better in da car“) pronajmout svůj taxík. Ukázal nám zajímavá místa v Macau, která jsme si dobře zapamatovali, abychom jeho již na polovinu sníženou nabídku „180 HKD both“ odmítli a vypravili se po pamětihodnostech na vlastní pěst. Samozřejmě jsme poděkovali za poskytnuté informace. Nutno poznamenat, že ten pán nebyl na rozdíl od mnoha svých kolegů v branži nijak agresivní a dotěrný. I když už bylo jasné, že jeho služeb nevyužijeme, dál nám radil, co určitě nevynechat.

V Macau se používá jako platidlo Patacá (MOP), nicméně je možné platit i hongkongskými dolary a to v poměru 1:1 vzhledem k Patacá, což víceméně odpovídá kurzu. Obráceně to však neplatí – v HK není možné běžně platit MOP.

Macao, stejně jako HK, je zvláštní správní (administrativní) území, které má velmi podobný osud jako HK. Bylo Číně navráceno pod správu jen o dva roky později než Hong Kong, avšak nikoli Brity jako HK, ale Portugalci. Vyznačuje se poměrně velkým množstvím kasin a mnoho turistů své kroky směřuje právě tam právě proto. Místním však asi počet kasin nestačí, a tak tam skoro na polovině ostrova probíhá rozsáhlá výstavba luxusních hotelů a velmi pravděpodobně i dalších kasin, aby jich náhodou nebylo málo. Ta kasina nabývají všelijakých podob – pyramid, skal, středověkých hradů – prostě nádhera.

Odmítnuvše pána s mapkou, vyrazili jsme svépomocí, lačni památek, do historické části ostrova chráněné fondem UNESCO. To jsme si alespoň mysleli, spoléhajíce na svůj orientační smysl. A tak jsme se rázem ocitli v části plné zpocených čínských stavebních dělníků, kusů betonu, železa, prachu, nákladních aut a stavebních strojů. Z pamětihodností stojících za zmínku bych vypíchl především rozestavěné kasino Black Tiger a rovněž rozestavěné kasino Pearl River. Další stovky čtverečních metrů nesly prozatím pouze známky přípravných prací k výstavbě dalších podobných skvostů. Zmítáni katarzí z hlubokého umělecko-architektonického zážitku, vydali jsme se půvabnou cestou podél čtyřproudé silnice po levé straně a ohromného staveniště a následně znečištěné mořské zátoky po straně pravé. Když už nic, letmo jsme zhlédli Macao Tower a Sai Van Bridge, jenž zdaleka nevypadá tak ohavně nasvícený v noci jako nenasvícený přes den.

Konečně jsme dorazili do opěvované historické části. Vylezli jsme na kopec a prošli okolo bývalé rezidence portugalského guvernéra a nynějšího velvyslanectví Portugalska k malému křesťanskému nikterak bohatě zdobenému kostelu, v jehož blízkosti stály dva stánky se suvenýry, přestože turistický ruch byl skoro nulový. Z kopce jsme slezli a stanuli před svým prvním buddhistickým chrámem v životě. Vstupné se neplatilo, a tak nám nic nebránilo, abychom prohlédli poměrně hustě turisty zaplněný chrám rozkládající se na svahu skály. Cesta všech směřovala po schodech okolo několika velkých čínských červených ve skále vytesaných znaků až na vrchol k velkému červenému vytesanému znaku vytesanému ve skále, kde se všichni fotografovali. Cestou (nahoru či znovu cestou dolů) má turista možnost přispět místním na zemi sedícím žebrákům, kteří na sebe upozorňují plácáním kovovou miskou s drobnými o kamennou zem. Pochopitelně nechyběly v chrámech všudypřítomné vonné tyčinky (nebo spíš i půlmetrové tyče).

Naše další kroky směřovaly uličkami jihoevropského stylu ke křesťanskému kostelu Svatého Vavřince (St. Lawrence Church) s plesnivými věžemi, ve kterém jsem v ostraze vyvolal obavy, jelikož jsem svou láhev s vodou držel v ruce zabalenou do svého arabského šátku, tudíž láhev s vodou nevypadala asi jako láhev s vodou. Pravděpodobně ne na první pohled.

Šli jsme uličkami dále směrem k náměstí Senado. Cestou jsme navštívili internetovou kavárnu s docela pomalým, avšak dostačujícím připojením (5 HKD resp. MOP za hodinu), vybrali e-maily a mrkli na zprávy. Nepříliš nás potěšila informace o leteckém neštěstí společnosti Siberia na letišti v Irkutsku. Z tohoto letiště jsme totiž měli odlétat 15. srpna. Uklidňovat nás snad mohlo jen to, že všechny irkutské nehody (bylo jich pět v poslední době) se udály při přistání kvůli nekvalitnímu povrchu runwaye (pozn. aut.: Když jsme 15. srpna z Irkutsku skutečně odlétali, ukázalo se, že ruskému personálu se ruiny letadla jaksi nepodařilo z runwaye do té doby odstranit).

Z jihoevropsky vypadajícího náměstí Senado jsme pokračovali křivolakými uličkami přes přilehlá tržiště s ovocem, šaty a mrtvými rybami (pozn. aut.: Emotivně zabarvené spojení „mrtvá ryba“ vyjadřuje autorův negativní postoj k rybím pokrmům. Je nicméně zřejmé, že ryby se připravují obvykle mrtvé nebo alespoň nikoli živé.) , minuli jsme St. Dominic’s Church, až jsme se dobrali k Ruins of St. Paul’s. Tam jsme se usadili na dlouhém a širokém schodišti vedoucímu k ruinám, zřícenině. Po dvou minutách sezení přišli skupina Filipínců. Zřejmě se jim líbila pěkně vybledlá barva naší bílé kůže. A tak se s námi vyfotili – každý zvlášť a pak celá skupinka.

Poté jsme si prohlédli ruiny a blízké okolí. Zvláště nás zaujaly malinké domečky se zvlášť pokrokovým řešením přívodu a rozvodu elektřiny.

Dalším cílem byla pevnost Monte Fort. Tam jsem pojal potřebu vyprázdnit svůj močový měchýř. Potkali jsme skupinku velice extravagantně, skejťácky oblečených Číňanů, a tak jsme se jim vysmáli do ksichtu, když se otočili zády.

Po pevnosti přišel na řadu park, kde hrála hudba z magnetofonové pásky. Vedle seděl nějaký stařík a tvářil se, že je to živá hudba. Karlach měl potřebu mi zde opětovně vysvětlit, že každou větu začínám slovy „musím ti říci“ nebo „řeknu ti“. Tato potřeba jej do konce pobytu nepřešla, jelikož mě nepřešlo zahajovat věty s těmito podstatnými úvodními frázemi.

Obecně byla orientace v Macau složitější kvůli tomu, že většina nápisů byla pouze v čínském jazyce. Názvy ulic však byly portugalsky.

Obědvali jsme v nějaké restauraci, jež se nacházela ve čtvrti, kam cizinec hned tak nevstoupí a kde se nám dostalo i jídelního lístku v anglickém jazyce. Přivítali nás slovem „welcome“. Ujala se nás velmi pěkná servírka, která hovořila vynikající angličtinou. A zřejmě byla ráda, že si může tento jazyk po nějaké době opět oprášit (pozn. aut.: Ceny: Rýže s hovězím masem, vejce (volské oko), čaj zdarma – celkem 20 MOP; Karlach: „Red rice“, zázvor a další mrdky – celkem 28 MOP. A dýško po dvou MOP).

S plnými žaludky vyrazili jsme do přístavu. Byla to docela dálka a než jsme dorazili do cíle setmělo se. Po cestě jsme potkali jednoho z Filipínců, který se s námi fotil před zříceninou. Asi jsme se mu líbili – chtěl se spřátelit a chtěl naše telefonní čísla. Vzhledem k tomu, že jsme slušně vychovaní, číslo jsme mu dali. Špatné.

V přístavu jsme vyměnili upocený papír za dva lístky. Po chvilce bloudění jsme si stoupli do fronty, která dle našeho moudrého odhadu vedla k lodi odjíždějící ve 20,30. Na tento čas zněly naše lístky. Když se ve 20,25 nic nedělo, znervózněli jsme a jali se předejít řadu. Na základě informace z obrazovky jsme zjistili, že stojíme v řadě na loď na 20,45. Takže špatně. Evidentně nelze vždy spoléhat svůj moudrý odhad.

Zanedlouho jsme již byli v Hongkongu nabyti zážitky z představení úžasných makajských mimů, které jsme viděli již po cestě z HK. V hostelu nám nezbylo než čekat na Helenu s Ondřejem. Dlouhou chvíli jsme si krátili povídáním s jedním Irem a dvěma Švédkami, které studovaly čínský jazyk v Chengdu a t. č. cestovaly po Číně a plánovaly jet do Laosu, Barmy a Thajska. No, a kromě toho nás náš známý Ujgur, jehož manželka mezitím odjela do Ürümqi, jestli bychom mu nepůjčili prachy.

Padesát minut po jedné hodině přišla SMS od Ondřeje a Heleny. Bylo to příjemné zjištění, že zřejmě let přežili vzhledem k méně příjemného zjištění z Irkutsku. Mladý pár dorazil do hostelu okolo třetí hodiny ranní.

10. července 2006

Ráno jsem zaplatil ještě za jednu noc. Jak bylo řečeno, v noci přijeli Helena a Ondřej. Cesta prý byla v pohodě, jen spát se jim podařilo asi jen 3 hodiny. Vstávali jsme v 8 hodin, abych se v devět mohli sejít s Gábinou a Tomášem před Science Museum (kousek od vlakového nádraží).

Na místo jsme dorazili asi v 9,15, protože jsem zapomněl mapu (a nikdo jiný si ji zjevně nepořídil). Gábina a Tomáš přišli ještě o další dvě minuty později. Na nádraží jsme plánovali zakoupit lístky do Číny. Je tam několik pokladen. U jedněch se prodávají lístky do Pekingu, Šanghaje a Guangzhou (a nikam jinam), zatímco u druhých do nejbližších destinací k Hong Kongu, zejména do Shenzhenu. Nazítří je v plánu dorazit do Guangzhou. V hostelu nám poradili koupit lístek do Shenzhenu a až tam koupit jízdu dále. Vyjde to prý pak na asi 110 HKD namísto 200 HKD (!). Uvidíme. Zjistili jsme, že jízdenka Hong Kong – Shenzhen stojí jen 33 HKD. S vidinou uspoření značné sumy díky radě od hostelového zřízence jsme zamířili do McDonald’s rozfofrovat „ušetřenou“ sumu. Ondřej se tam s obrovskou chutí (již první den v Asii (!)) zakousl do hamburgera, mlaskal, až sliny stříkaly po celé nádražní hale, ačkoli jinak Ondřej tento kapitalistický, parazitující řetězec z hloubi duše nenávidí...

Nato jsme se rozešli s tím, že v 15 hodin se sejdeme na Hong Kong Island v Chater Garden. Já s Karlachem jsme do té doby oddychovali a pochrupovali v hostelu, přičemž čas od času jsme nevybíravě komentovali jakékoli dění okolo sebe. Pochopitelně v českém jazyce, doufajíce, resp. byvše přesvědčeni, že nám nikdo ničeho nerozumí. Nevybíravé (a hlasité) komentování jakéhokoli dění v okolí bylo mimochodem naší oblíbenou aktivitou již od samého počátku zájezdu.

Ve 14,30 jsme s Karlachem vyrazili na dohodnuté místo. Do Chater Garden jsme dorazili včas, přestože lodivod po přeplutí kanálu nezvládl přistávací manévr a narval kocábku do mola takovou silou, že jsem, já nebožák, spadl na zem a praštil se do brňavky. Karlach měl větší štěstí v neštěstí. Také ztratil rovnováhu a také spadl na zem. Od znetvoření obličeje, jež bylo v dané situaci za jiných okolností nevyhnutelné, jej zachránil fakt, že nespadl ksichtem na zem, ale na mou prdel.

Z Chater Garden jsme vyrazili dvoupatrovou tramvají kamsi na východ Hong Kong Islandu (východně od Chater Garden) a vrátili se pěšky přes různá tržiště zpátky. Šli jsme dost pomalu, zejména Gábina a Tomáš se všude možně zastavovali, zatímco my ostatní jsme na ně čekali. MUSÍM ŘÍCI, že se mi příliš nedařilo zakrýt své rozhořčení. Ondřej navrhl, že se můžeme rozdělit, já však jeho návrh odmítl. Po různých peripetiích (ztrátě směru a obědě – 16 HKD – nudle + vepřové maso na chilli, polévka, čaj, který stejně jako v Macau přinesli, jakmile nás šest posadili ke kulatému stolu k jednomu čínskému staříkovi, který odešel hned, jak dojedl; na rozdíl od námi navštívené restaurace Macau čaj nedolévali a porce byly menší) jsme dorazili do Hong Kong Parku nacházejícího se v sousedství zoologické a botanické zahrady. Gábina a Tomáš se pustili do manga, které nabídli v plén... Poštípáni místními komáry (tedy já byl poštípán, Karlach nikoli, jelikož smrděl jak tchořoprase) jsme s Karlachem odešli na hostel. Pro zajímavost jsme si prohlédli ceduli obsahující popis příznaků chorob přenášených komáry, kupř. horečky dengue či japonské encefalitidy. Až do dnešního dne byly všechny toalety, jež jsme v Hong Kongu navštívili, zdarma. Odchrchlávání místních je na záchodech všudypřítomné.

Zbylo mi posledních 37,50 HKD, a to musím koupit ještě lístek do Shenzhenu za 33 HKD. Uvidím, jestli nebude ještě nutné směnit dolar či dva. Kára šel ještě na net. Já ne, jednak kvůli penězům a jednak kvůli tomu, že půjdu asi zítra v Guangzhou. V půl desáté by měli přijít Ondřej a Helena na hostel. A přišli. Vyrazili jsme si naposledy na promenádu hvězd zamávat Jackie Chanovi. Ještě než jsme tam dorazili, odtrhli jsme se s Karlachem a skočili do McDonalda. Ostatním jsme pochopitelně řekli, že jsme navštívili drahou čínskou restauraci, kde vařili pěkně hnusně, aby si o nás nemysleli, že jsme globalističtí paraziti. Večer po procházce jsme si zabalili a šli spát. Prohodil jsem ještě pár slov s Johannou (hubenější ze dvou Švédek) o čínštině. Byla tak laskava a půjčila mi frázový slovník, který jsem si moc neužil. Než jsem se totiž osprchoval, bylo zhasnuto, a tak jsem viděl hovno. Na druhou stranu tma – netma, rozuměl bych tomu asi stejně.

Další den vstáváme v 7 hodin a čeká nás cesta přes Shenzhen a Guangzhou do Yangshuo. Dodatek k 10.07.: Karlach mi v noci dodatečně sdělil, že náš známý ujgurský spolubydlící si musel po pozorování dvou Švédek proplétajících své obnažené nohy na své posteli jít podráždit pyj na balkón, což prý bylo dobře slyšet. Když se z balkónu vrátil vyčerpán, utřel si svou pravou ruku do polštáře hubenější Švédky a nechal si od ní předvést její iPod. Ujgur se jmenoval Ali-Po.

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(71212)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.