EU Roadtrip

Lehce zmoženi kalbou na Klamovce předešlého dne jsme se vymrcasili z Prahy, přesněji z Karlova náměstí v 15:11 a nabrali směr München. Je totální marast, hnusně, celé naše přátelstvo se topí v pozdně zimních depresích, doprovázených zákeřnými chřipkovými viry a vládní krizí… Doufáme, že jedeme za lepším počasím...

1. den

Nutno dodat, že jsme vyrazili vozem Škoda Fabia se zážehovým čtyřválcovým motorem o objemu 1,4 litru se zimními pneumatikami, tažným lanem, výstražným trojúhelníkem a lékárničkou s nůžkami uvnitř. Náš arzenál dále tvořila přepravka levného žrádla od Lídla, plynový vařič, nezbytný skautský ešus s hliníkovou lžičkou, po trampsku přehnutou vejpůl a samozřejmě přenosná polobasa s piváky. Po cestě k hranicím jsme dvakrát brali benzín, ale vzhledem k nepříliš vlídnému přivítání jsme ani jednu obsluhu na čerpacích stanicích nikterak neobdarovali...

München je docela pěkné, leč ve všední den večer vcelku mrtvé město. Undergroundový sběratel Jen si do své sbírky připsal další jízdu metrem, jímž jsme společně vyrazili vystopovat skrýše nočního života. Po romantické procházce ztichlými ulicemi prochladlé jihoněmecké metropole jsme za nepřítomného dohledu modelů v prozářených výlohách dokráčeli k macatému munchenovskému Dómu z červených cihel o dvou nebetyčných věžích ve tvaru pánského přirození, následně zneuctili prodejnu T-mobile a závěrem se pokochali slavným náměstím Mariaplatz (doporučujeme sledovat zároveň s fotkami). Neodbytný děd mrazík nás však brzy zahnal do vyhřátého Hard Rock Café, kde nás z grungeového rozjímání za burácení Nirvany z výkonných bassreflexů po chvíli vytrhla skupinka nachcaných španělských adolescentů. Obroučky olbřímích brýlí a šusťákové kabáty přilákaly brzy převažující zájem obsluhujících děvčat, která s blyštícími se mincemi Eura v očích bez váhání vyskočila na stoly a do rytmu legendární vypalovačky všech amerických gayparty Y.M.C.A. spustila oblíbený tanec, do nějž se záhy zapojili i nově příchozí. Kurtův rozervaný duch v nás jen úpěnlivě zavyl a zavelel k ústupu. Nakonec jsme vzali za vděk studentské kavárničce naproti ústavu románských studií, kde se jeden z nás naklápěl vychlazeným Frantiskanerem (místní das bír) a druhý usrkával kolu -to víte, když cestujete ve dvou autem, jeden musí mít vždycky hlídku…

Když jsme se vyblbli, pokračovali jsme směr Swiss, ale na dálnici byla taková chumelenice, že nebyly vidět ani krajnice, ani značky... Řidič to tedy zatáhnul na nejbližší odpočívadlo, kde jsme svorně vytuhli...

2. den

Po bouřlivé noci plné zimy a uřvaných Čechů jsme dorazili do malého městečka Lindau, které se nachází na ostrově v Bodamském jezeře a s pevninou je spojeno jen silničním mostem. 33 metrový maják tvoří spolu s kamenným lvem sochaře Johanna von Halbiga hlavní vodní bránu tohoto slavného přístavu, kde jsme kromě kostela sv. Petra, loupežnické věže Diebsturm ze 14. století, uzounkých uliček a poněkud kýčovitě zdobeného Rathausu (radnice) shlédli i upoutávku na divadelní představení s lokální star Helmutem Deutschem v hlavní roli... Po pečlivém zhodnocení lákavých nabídek na jídelních lístcích jsme nakonec zvolili tradiční podalpský kebab, a s narvanými panděry se podél stříbřitých vod do lehkého mlžného závoje zahaleného Bodhamu vydali nach Schwiss ja? Schmekt kut! Krásná země, tento satelitní ostrůvek v srdci, avšak nikoli srdcem EU - tedy až na ten voser na hranicích, neboť jsme z pochopitelných důvodů (40 CHF za známku) zvolili jízdu mimo dálnice.. Na zatáčky bohatá silnice skrze malebné vísky, schované mezi kopci, posetými do zimního spánku ponořenými stonky vinné révy, však zcela nečekaně, a to hned 3x, překračovala hranici mezi Švýcarskem a Německem. Při každé kontrole se z úst celního úředníka ozvalo po čase zdomácnělé „Parken Sie Links, bitte, ja?“. TSECHISCHE SCHWEINE, LINKS!!! To by tak bylo aby dvě smažky z východní Evropy s ňákou Fabií 1.4. v základní výbavě, navíc s těma zmuchlanejma spacákama na zadních sedačkách nevezli nějaký drogy naší vyspělé kultivované mládeži... Mezitím zastavujeme v nádherném městečku Schaffhausen, proslulé švýcarsky čistém, plném fontánek se sochami místních jánošíků se ztopořenými údy. Nebe se trochu poodhalilo, takže si architekturu a moderní umění v podobě zdobených zdí můžete vychutnat v galerii. Vyšplhali jsme na rozlednu nad městem, chvíli se rozplývali nad půvabem slunících se kamzic a na vrcholku kamenné vížky jsme pak chvíli inhalovali svěží jižní větřík. Kousek od Schaffhausenu se přes ostrá skaliska za mocného lomozu přelévají proslulé Rýnské vodopády. Pomineme-li fakt, že parkovné u nich činí 4 eura, jsou docela pěkné, zvláště pak pokud jste ochotni tuto částku obětovat a projít se po jednom z četných chodníčků na stráni podél nich. My jsme však vyhodili výstražný blinkr, hbitý fotograf Jen obratně zachytil přírodní úkaz a všá nach Basel – město na hranici tří států.

Basilej (fr. Bale) nás přivítala za soumraku a než jsme se z neplaceného stanoviště na periferii dostali do centra, měla na sobě již smuteční šat. Po klasické obchůzce hlavních architektonických lákadel - zde Novogoticko-renesanční Radnice z 16.stol, zdobené zajímavou ikonografií na červeném podkladu, na níž se v době naší přítomnosti třepotala Tibetská vlajka, věhlasného Munsterského kláštera, z jehož nitra se linuly strhující akory chorálních zpěvů….- jsme tento evropský tripolis klasifikovali jako město buržoustů a gerontů, neboť jsme kromě spousty klubů "Uber 30" marně pátrali po čemusi, co bychom při obou zamhouřených okou mohli nazvat hospodou. Ni dotázaná pohledná prodavačka bižuterie na noční tržnici, ni pohledný mladík s přítelkyní na zastávce tramvaje nás nedokázali nasměrovat s rozpačitým konstatováním, že je tady veskrze hovno. Mládež tady už zkrátka jen fetuje hamburgery u MCho Donalda a do žil si píchá ten chemickej ďáblův mok, sycenej růstovym hormonem a látkou, probuzující loajalitu vůči expanzivní politice země původu. Další zvláštností je fakt, že kromě výše zmíněných monumentů není historická část města téměř vůbec nasvícena, jako je tomu ve všech civilizovaných zemích :-)…baroko…. Otrávenou náladu a celkový dojem z konzervativního nóblcentra „zachránil“ Irish Pub – jediné místo na světě, kde máte vždycky jistotu, že to alespoň trochu žije. 80% zastoupení mužského pohlaví nás jen utvrdilo v předchozích úvahách, ale protože jsme veselí hoši a rádi poznáváme nové svět, sbalili jsme jednoho důsledného dvacetiletého rockera s roztomilým piercingem v obočí a na spodním rtu, hudebními ambicemi, směřujícími neskromně přímo do dalekého Londýna a pravděpodobně jednoho z těch několika málo desetin Švýcarů, kteří odolali všem svodům šťavnatého masového průmyslu. Obchodnické metody místního výčepního nám brzy objasnili, jak švýcaři svých pokladů dosahují... za 2 piváky, kafe a H2O + O2 jsme utratili POSRANEJCH 24 CHF!!! to je taky specialita Švýcarska – všude berou Euro, ale vracejí Franky. Příklad – pivo a kafe stojí v „přepočtu“ 8 euro, dáte jim 10tieurovku a oni vám vrátí 2 CHF... je to hospodářství…
Sličný rocker nám ještě ukázal místní veledílo - postmoderní fontánu s pohybujícími se vodotrysky, zformovanými z různých trubek, drátů atd… do zvířátek a různých postaviček, nasměroval nás zpět k našemu pojízdnému domku a spolu sním jsme odjeli na naše oblíbené noční stanoviště podél dálnice na Freiburg. Truffaz čeká... Dobrou noc!

3. den

Po tradičním ranním rozmrznutí (alespoň v mém případě se to tak dá nazvat - pozn. Jen) a jídle u pumpy (jejíž obsluhu jsme opět neobdarovali - poz. Luk) jsme dorazili do Colmaru, překrásného alsaského městečka s rozkošným koloritem tradičních historických domů (př. Maison Pfister ze 16.stol, Maison des Tetes se 106 šklebícími se kamennými tvářemi v průčelí), vystavěných v kombinaci dřevěných trámů a tabulkových oken do výše několika pater. Nad řezbářskými pracemi, křivolakými uličkami, všudypřítomnými lucernami a tu a tam i nějakou tou gotickou bazilikou (collége St. Martin) či kostýlkem až oči přecházejí... A navíc je hezky a teplo – JARO! Po promenádě parkem po pařížském vzoru pojmenoveném "Martovo pole", starou čtvrtí Petite Venise (Malé Benátky), kde jsme si dali kafaso, ještě kontrolujeme lístky na večerní koncert, zakoupené v místní pobočce francouzského FNACu a na příště si necháváme návštěvu Musée Unterlinden, kde je ukryta, jak dí průvodce, "jedna z nejdramatičtějších a nejdojemnějších uměleckých prací, které kdy byly vytvořeny" - Isenheimský oltář - sedíme totiž v autě a frčíme podél vogézkých hor Štrasburk… Po vydatném odpoledním gulashi (kde jinde, než u pumpy a na Camping Gazu - à la Provence s cibulkou, zelenou paprikou a provensálským kořením - pozn.kuchaře) jsme konečně ve vytouženém centru celého Alsaska – parkujeme hned vedle věhlasného místního klubu „La Laiterie“ – alternativního prostoru s příjemně "oprejskanou" a dekorovanou výzdobou a jak jsme později užasli i s křišťálově čistým zvukem, který minimálně o třídu převyšoval i ty nejlepší prostory v Praze - bez prdele. Předskok – „sad singer from Norway“ Tomas Dybdahl zazpíval pár svých emotivních kusů a přestože by konejšivé balady tohoto mladého svůdníka za jiných okolností dojaly nejedno uhranuté srdce dívčino, v kuluáru již hořel sto a jeden smotek kvalitního marockého chleba, což bezodkladně vyzývalo mistra k předání žezla tomu, na koho tu všichni čekáme…Erik Truffaz se svou věrnou formací Ladyland na sebe nedal dlouho čekat a společně na plno rozkotlili svůj cirkus na bázi moderního jazzu, elektroniky a drum´n bassových rytmů. Na srdci nás tížilo jediné - nesmlouvavý bouchač u vchodu totiž striktně zakázal foťák, který jsme byli donuceni zanechat v šatně. Bláhově ale podcenil dvojici zkušených českých šmajchlířů, kteří se holou lebkou nenechali odradit… V půlce koncertu se hbitý L. prosmýkl do tranzu upadnuvším davem do šaten a pod záminkou, že si „chce něco vyndat“, obelhal jak sličnou šatnářku, tak poblíž vartující guerillu. Po úspěšném splnění mise již profesionálovi K. nic nebránilo v obratné palbě ze svého přístroje, jejíž cíle jste již jistě shlédli v podobě pravděpodobně jediného bootlegu z této akce. Po koncertě jsme ještě chvíli franglicky tlachali s podobně rozhozenými typany, než nás definitivně vyhostila ochranka… za další party bylo potřeba zaplatit nové vstupné... Mezi exulanty, kteří se srotili před klubem byla i jedna Češka, bývalá studentka VŠCHT, které štrasburská idyla učarovala do té míry, že se rozhodla dokončit své vzdělání zde. Pozvání na vzduchem chlazený Staropramen rozhodně neodmítla a po měsících odloučení jej vychutnávala, dokud si nás přijela naše strasbourgská spojka Pierre, jehož kontakt jsme získali od spojek francouzské tajné služby, maskovaných pod jednou z dceřinných složek "Erasmus" Celine a Caroline. Čtveřice mladých fyzioterapeutů na nás brzy udělala dojem, především díky domácké atmosféře jejich apartmánu s luxusním výhledem na slavnou masivní štrasburskou katedrálu z růžového pískovce Notre Dame, který částečně zakrývala jamajská vlajka. Nabídli jsme jim zbývající lahve staráče, jež nám oplatili tradiční pohostinností francouzské mládeže (...) a po shlédnutí několika nejlepších dílů Futuramy jsme všichni odlehčeně zabředli do peřin.

4. den

Dopoledne jsme vyrazili na prohlídku města, při které nás ale chytla menší průtrž mračen, takže jsme se neslavně na durch prochcaní vrátili do útulku k Pierrovi, kde jsme se nadlábli solidním žrádýlkem, své hostitele tentokráte obdarovali - lahví Ferneta Citruse, pochválili si hudební vkus a na druhý pokus se vydali do centra. Tentokrát jsme věnovali zvýšenou pozornost již zmíněné detailně zdobené Notre Dame z 13. století, uvnitř které doporučujeme zcheckovat starobylý orloj z konce století 16. a samozřejmě varhany, které stojí za shlédnutí v každé lepší křesťanské svatyni. Za zmínku dále stojí do "alsaským stylem" říznutá čtvrť Petite France (Malá Francie) s přilehlými uličkami, Place Kléber a určitě i jediný pořádný pivovar ve Francii (nepochybně díky blízkosti s Německou pivní kulturou) Kronenbourg. Pokuta, vystavená na 35 Euro nás na šikovně schovaném autě namíchla do té míry, že jsme v samém rozčilení zcela opominuli shlédnout moderní sídlo Evropského soudního dvora pro lidská práva... Bonzla nás zřejmě nějaká zamindrákovaná babka, považující nás díky SPZ za teroristy z východního bloku … Odpoledne pokročilo, slunce nám zářilo do clon a my pozvolna stoupali k historicky často ohrožovanému pohoří Vogéz, z tohoto důvodu střeženého četnými hrady a pevnostmi. Silnice se vinula milými údolími a my si vychutnávali barevné divadlo, kde účinkovaly na jedné straně temné síly bouřlivých mraků Mordoru a na straně druhé andělští beránci pod správou samotného Gandalfa - to vše s růžově nasvícenými kulisami v pozadí. Z reproduktorů se linuly tóny nového alba ADF "Tank" do nichž nový vokalista Ghetto Priest rozjížděl svůj angažovaný rap…zkrátka pohoda night rider... Kolem deváté večer jsme se přehoupli přes nejvyšší hřeben a v údolí se objevilo městečko St. Dié, jehož ostře barevnými halogeny lemovaná příjezdová cesta nás brzy odlákala od jeho návštěvy a tak jsme záměrně sjeli z dálnice a jali se hledat nocleh a něco k vožrání v odlehlé romantice francouzského venkova :-). Po chvíli váhání nám do očí padla směrovka na St. Rémy - severní dvojče kultovní provensálské vesničky, v jejímž okolí namaloval svá nejslavnější díla Vincent Van Gogh a spousta dalších umělců. Alsaské St. Rémy však neskrývalo než malou osvícenou kapli a při hledání nejbližší knajpy jsme omylem zajeli do lesa, kde jsme přední nápravou šikovně zapadli do zhruba asi 30 - 40 cm hluboké díry. Situace se udála takto:

Karosh: Kam to, doprdele, jedem???
Lukeez: No... Asi k tý hospodě, co jsme viděli v dálce.
Karosh: No nevim, je tu nějak moc bláta...
Lukeez: Hele, mapa... (na ceduli před námi)
Karosh: Paráda! Jeď blíž, ať na ni můžeme koukat z auta!
Lukeez: OK!

*****křach*****

Karosh & Lukeez: Pyčo vole, zapadli sme do nějaký posraný díry. Kurvavole doprdele...
Karosh: Najels do nějaký posraný díry...dále volně na motivy Pulp Fiction

Poté co nám došly náboje po vzájemné přestřelce v afektu z možných důsledků katastrofy a oba jsme shledali, že stále ještě dýcháme, jsme se pokusili střízlivě uvažovat. Po polní cestě se naštěstí blížil Pažout s třemi studenty (2 holky, 1 kluk - zřejmě oblíbená lesní skrýš, často využívaná k hambatým výpravám za přírodními taji ), kteří nám pomohli auto vyprostit stylem, o kterém se píše v pohádce, jak ti všichni lidičkové společně tahají olbřímí megařepu. Bezmocnou zablácenou Fabii se nakonec podařilo vyprostit ze jha černokněžné díry a následoval večer plný vína a pokecu s frantíky - mimochodem členy hudebního orchestru v Nancy. Byli jsme docela velká atrakce :-).

5. den

Po probuzení za lehkého „Bordeaux bolehlavu“ jsme se chvíli potulovali po venkovských latifundiích, a pak vyrazili do Nancy. Ač jsme oba víceméně ateisté, zaparkovali jsme na místě pro věřící před katedrálou. Zadarmo... Pochopitelně... A vyrazili do města, neopomenuli překročit slavné náměstí Place Stanislas s pozlacenýmimi šprušlemi ohraničující mříže od Jeana Lamoura, minout již dva roky rekonstruovanou katedrálu z bílého pískovce St. Epvre a ze směsice neoklasicismu a baroka smíchanou katedrálu v Rue St. Georges. Nutno dodat, že Nancy je díky velkolepým parkům, bohatě zdobeným památkám a četným muzeím městem noblesním, avšak pohled na nedaleké periferie, sestavené převážně z šedivých, neútulných HLM (Habitation au loyer modéré), tedy něco jako horší sorty našich paneláků, obývaných zde převážně imigranty dává tušit druhou stránku života v hlavním městě Lotrinska.
Po procházce a obědě u Turkyně z Izmiru jsme svého oře nasměrovali na sever do Lucemburska, kam jsme dorazili o hodinu a půl později.

Hlavní město Lucemburk si svým charakterem, připomínajícím v mnohém Prahu brzy získalo naše sympatie. Jeho historické centrum je vystavěno na skalnatém terénu, obklopeném údolíčkem, jímž protéká malá říčka. Ulice jsou v noci osvětleny stylovými lucernami a se údolí překonává řada silničních i železničních mostů, což dodává místu ještě členitější charakter, který dle mého názoru evropská města tolik postrádají. Náš první kontakt s obyvateli v současné době hlavního správního centra EU a jednoho z nejbohatších měst široko daleko zařídil zevlák, žebrající o cígo na parkovišti a následně obrovský černý bratr, močící bez okolků přímo uprostřed udržovaného lucemburžoazního parku na přežievší hroudu sněhu. Obyvatelstvo tohoto málo známého státu o necelém půl milionu obvyvatel však tvoří z 30% více méně dobře situovaní přistěhovalci z celého světa, čímž místo zdánlivě působí jako idylika multikulturního soužití. Zbytek jsou pak z 90% věřící křesťané - lucemburžousti, jejichž největší výhodou je hned trilingvní výchova - tedy samozřejmá znalost hlavně němčiny, francouzštiny a lucemburštiny (lehce pokřivený odnož jazyka Teutonů). Klubů je tu pár, kina dvě a místní univerzita se svou hlubokou tradicí, jež sahá až do roku 2003 se spolehlivě postarala od absenci věkové kategorie 19 - 25 let, v ulicích se prochází hlavně mladé rodiny s dětmi a dokonce i na hlavním náměstí Place d ´Armes je malé dětské hřiště.V neděli zde však bylo téměř vymeteno. Dali jsme si opět malý okruh po památkách, před smrtí hladem unikli díky náhodnému setkání se slováky, kteří nás nasměrovali k jedinému otevřenému obchodu, kde se dá koupit bageta - benzínové pumpě. Po vydatné večeři na hradbách s výhledem na noční město jsme zamířili do zvenku sympatického klubíku „Babylon“, jež nás i zevnitř potěšil svou orientální dekorací a ještě příjemnější muzikou. L. zpovídá 3 micinky, o jedné z nich po půlhodinové konverzaci prohlašuje, že je to kráva, protože poslouchá RnB :-) (inu co s ní, stejně by s tři dny nemytym čechem, navíc závislym na přítomnosti druhýho nemytýho čecha pozvánku k hrátkám v promrzlý fabii na parkovišti 10 bloků odsud stěží přijala... :-))). Poslechli jsme si žhavé novinky ze světa módy a po té, co nás v nežné lucemburštině dívky s největší pravděpodobností označily za chlupaté, nezpůsobné a nemyté Asiaty, chrápající v autě východní výroby (!!!) a zdvořile se odbraly ke svým plyšákům, jsme i my postupně dopili svůj drink (lucemburské pivo Gambrinus s podezřele podobným emblémem jako ten náš) a odjeli na vyhlídku nad městem. Nemyti, osamoceni, ale šťastni usínáme...

6. den

Je ráno a při průjezdu předměstím Walferdange, míjíme pedagogickou odnož místní univerzity. Nedalo nám to, a zastavili jsme na krátkou prohlídku místního studetnského života, které však záhy nabrala skvělé obrátky. Při korzování kůrem jsme oslovili 3 studenty, jejichž právě kolemjdoucí profesor zaspal přednášku a nevinným pousmáním si všichni dali najevo, že to nikomu nijak zvlášť neublížilo. Pozvali nás na kafe do baru, potlachali jsme o místním relativně bezstarostném životě … Vzájemný dialog brzy vyústil k pozvání na společný oběd, hostitelé tedy nasedli do svých Passatů, Audin a Mazd (což je zde běžná součást portfolia tamějšího studenta) a v těsném závěsu jsme se dopravili k malému hradu rodičů jedné z přítomných, kde jsme se slušně přežrali vynikajícími špagetami, patřičně nasákli archivním Merlotem (Karosh) a provedli analýzu společných kulturních znaků Čechů a Lucemburčanů, jež jsou, jak jsme se společně shodli, bezpochyby pozůstatkem dědictví Jeana Aveuglea, v naší historii známého jako Jan Lucemburský. Kromě záporky "ne" a vyjádření souhlasu "jo" (skutečně je to tak !!!), je to i pití tvrdého alkoholu, co jsme shledali jako společný koníček. Pro zajímavost několik užitečných frází v tomto vzácném germánském jazyce:

Moien - Dobrý den.
Eddi – Nashledanou.
Wei geet et? - Jak se daří?
Du bass schéin! - Jsi hezká.
Weivill hascht ee béier? - Kolik stojí pivo?
Hues de Bliedercher? - Máš papírky?
Wells de fécher? - Chceš si to rozdat (doslova šukat)?
All aal Lert vun der Welt mussen Frenn bleiwen - Všichni důchodci světa musí zůstat přáteli.

S vyjádřením díků a s ovíněným výhledem na zprostředkování mezinárodních výměnných programů mezi Peďákem v Praze a tím u nich jsme se v dobrém rozžehnali a poctivě nakropeného Karoshe jsem odvezl na zhruba 50 km vzdálený hrad Vianden - svým charakterem připomínající náš poberounský Karlštejn. Při jeho letmé návštěvě z kořaly postupně začala vyprchávat zlomocná látka a tak jsme si při sestupování starobylým městem mohli vychutnat vesele cinkající zvonkohru, v níž jsme po chvíli rozeznali Dvořákovu Novosvětskou…..jak domácí… Ještě několik fotek a poklona pomníku necelý víkend zde pobývajícího Victora Huga a už jsme uháněli pohádkovými údolími řeky Moselle směrem na Německo. Zkrátka, ať už máte o Lucembursku a jeho obyvatelích jakékoli předsudky, nutno říci že jejich země je vskutku půvabná a v mnohém se podobá té naší. Výprava se chýlila pomalu ke konci a nám vrtala v hlavě poslední záhada - místní "buržoabenzín". Přestože jsme totiž natankovali již včera odpoledne a od té chvíle urazlili přes 80 km, včetně nemalých převýšení při hledání noclehu, objížděním Viandenu a průjezdem četnými údolími, se ručička na ukazateli množství paliva v nádrži nepohnula ani o milimetr. Po dlouhém mudrování jsme nakonec dospěli k závěru, že kvalita místního vzduchu způsobuje vysoce efektivní spalování speciálního druhu benzínu, zřejmě s přísadami vegetujícíh kolonií eukaryotických buněk, které způsobují jeho zpětnou reprodukci. (haló biologové- může nám tuhle teorii někdo solidně podloženými arguementy vyvrátit?) Opustili jsme kouzelné Lucembursko a po panelové dálnici zamířili k domovu.

Noční jízda...německý evergreen – hlavní tříproudový dálniční tah přecpaný kamiony. Za zmínku stojí snad jen zastávka na zbohatlickém odpočívadle s future hajzlíky (během močení se vysune přístroj na očištění prkénka a po dokonání potřeby mechanický hajzl cinkne a na displeji se objeví “DANKE”), kde jsme otevřeli celé auto, na plné pecky pustili IAM (našláplý francouzský hip-hop) a za znechuceného pojukávání nabobtnalých německých turistů, sjíždějících pohrdavým pohledem na naši poznávací značku, jsme si vesele a bezstarostně navařili kupu brambor na loupačku s tvarohem (neměli jsme sůl, kterou K. musel nenápadně "na český způsob" ukrást v restauraci), L. se jich tak přejedl, že nejenom, že nemohl řídit, ale pořád hekal a v následujících hodinách neustále opakoval něco v tom smyslu, že “I am gonna burst like some m’fuckin’ blista”… Uhhhh ;-))

Přenocovali jsme na parkovišti v lesíku nedaleko Rozvadova a po obědě jsme již náš kočár parkovali v pražském Karlíně. Ptáte-li se proč právě tam, pak vězte, že to je jediné místo v centru, kde je parkování zadarmo… Aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se náš roadtrip slavnostně zakončit koncertem americké formace Jungle Funk, tvořené muzikanty Dougem Wimbishem, Willem Calhounem (známým též z projektu Living Colour) a nezávislým umělcem Vinxem. A jaký že to bylo? Inu, představte si tři osmahlé bratry, kteří od tří let nedělají nic jiného, než že pilně cvičí na svůj hudební nástroj….a vůbec, přiďte radši někdy na pivko a můžeme si vo tom popovídat... U dalších cestovních zážitků skol, nebo jak nás to ten Náčelník Velký P. (Vl...ch) učil!

Lukeez & Karosh

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(87915)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2018. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.