Démonpanství klanu Luo

Kuej-čou... O té už kdysi zpíval Jimi Hendrix, ne? Nebo se pletu? Ať to je jakkoliv, z An-šunu jsem po vražedné jakobyrychlostní jakobydálnici, kde se každý druhý nechal zmást zdánlivě opraveným a hladkým povrchem a v mlžném počasí řídil jako to nejvepřovější prase, dorazil do Ta-fangu. Do opravdu promrzlého Ta-fangu, což byla oproti Jün-nanu až příliš krutá změna. Chmurnou atmosféru ještě podkreslovaly temné siluety vápencových homolí, které byly určeny k těžbě tohoto nerostu a zbyly tak z nich pouze ohlodané pahýly. Pokud tedy alespoň něco ještě zbylo...

Kuejčouská mlha, to je jako plavat miniaturními levitujícími kapkami vody. Když se vám mlha dostane do kalhot, už vás nezachrání vůbec nic. V pokoji sice byla elektrická dečka, ale páru od pusy při každém výdechu rozpustit nedokázala. Chvílemi jsem se bál, aby v té létající vodě nezačala probíjet. Dobrá polovina města chodila ležérně ve vatovaných pyžamech a dávali tak najevo, že při vstupu do únorové Kuej-čou se snad ani nevyplatí se převlékat... Což o to, kraj je to hezký a děvčata jsou tu ztepilá... Nicméně brzy jsem zjistil, že v Ta-fangu je neradno chodit ven po ránu, popřípadě snídat přímo na ulici. V této mlze a vlhkosti totiž po ulicích házejí kemry i ty nejhezčí holky. Jazykem umně roztočí žlutozelenou viskózní kuličku, která poté z úst vyletí jako kulka a přilepí se na nejbližší přilnavý povrch. Teflonem zdejší domy obloženy opravdu nejsou...

Nezbylo tedy než si hned po odpoledním (ačkoliv počasí spíše naznačovalo „po večerním“) příjezdu navléci bavlněné brnění a vyrazit do vlhkého mrazu. Rozhodl jsem se, že když už tu mlhu nerozeženu, tak ji alespoň sním... K tomu jsem jako zákusek k večeři přikusoval tafangské speciální kung-pao s pořádnou porcí nakládané zeleniny (okurka, mořská řasa, bílá ředkev) na talířku vedle. Celé tyto dny jsem chtěl psát své bezprostřední zážitky, ale jelikož když jsem dal jako každý správný slušný chlapec ruce na peřinu, prsty mi okamžitě ztuhly... Tudíž se nedalo nic dělat. Doslova. Proto to všechno píší až teď, na začátku dubna.

Ten den jsem šel obhlédnout mauzoleum ženy jménem Še-siang... Celá mytologie tohoto okresu je postavena okolo této osoby. Byla to mocná iská místní vládkyně... Její mauzoleum je zároveň muzeem, ve kterém se po verandách jednotlivých hal povalují kusy (tj. sloupy, stély atp.) jejího ja-menu, který kdysi stával hluboko v horách – v místech dnešní vsi jménem Š'-šu… Jedna z hal byla zavřená a já jsem měl tušení, že skrývá to, za čím jsem do tohoto okresu přijel.

Šel jsem tedy, jako již mnohokrát před tím, do kanceláře právce muzea – poptat se, kde je stéla ve zdejší šuejsiské ištině, která popisuje stavbu mostu přes řeku Ta-tu, který dal postavit iský místní dohlížitel Ťüan-jin. Datuje se do roku 1592 a text do ní vyrytý je dosud nejdelším objeveným iskojazyčným textem na kamenné stéle v celé Číně. Správkyně na můj dotaz, který jsem jí téměř doslova položil na stůl, chvíli zmateně zírala s otevřenou pusou, načež se zeptala: „A vy jste ze Sin-ťiangu?“ Kolikrát už se mě na tohle Číňané zeptali... Bože. To opravdu vypadám jako Ujgur? To mluvím tak špatně čínsky? Nebo dobře? Nebo... Jednou jsem je dokonce opil rohlíkem a fundovaně vyprávěl o našich ujgurských tanečních tradicích. „No jasně, dáte si skopové na špejli?“ odpověděl jsem sličné slečně z minority Miao. Ta překvapivě můj „vtip“ pochopila a od srdce se zasmála. „Počkej, zavolám vedoucímu,“ řekla a zvedla telefon. „Haló? To je vedení? Mám tady skupinku iských učitelů ze Si-čchangu, chtějí vidět ty stély,“ prohlásila a mrkla na mě. „Dobře? Dobře... Ano, počkám... Klíč má vrátný? Dobře, řeknu mu. Ano, budou opatrní...“ řekla a zavěsila. „Kdybych řekla, že je tu jeden lao-waj, tak by mi tu halu otevřít určitě nepovolili,“ řekla dobrá duše a usmála se. Původně se sice obávala, že když se něco stane, bude z toho obří průser. Když jsem ji ale řekl, že jí klidně podepíšu papír, že jestli v té hale zemřu, veškerá odpovědnost jde jen a pouze na mou hlavu, uklidnila se a zavolala mocnému předsedovi tohoto kulturního svatostánku.

Dveře se se skřípěním otevřely a já i s vrátným jsme vstoupili do potemnělé místnosti. Co leželo pod místy prosklenou podlahou nebylo vidět, protože na skle se ze spodní části srážela voda. Ihned mi bylo jasné, že právě toto je ten problém, kvůli kterému je celá hala zavřená. Sklo totiž nepůsobí zrovna pevným dojmem. Správce rozsvítil, ze zadní části místnosti si mě změřil pohled Mao Ce-tunga, k jehož bustě vedla krásná rudá chodba. Kromě mnoha artefaktů popsaných iským písmem, bimoských textů a dalších všemožných rituálních nástrojů, v hale skutečně spala ona stéla – ta dokládající stavbu mostu. Věděl jsem, že tu je, dočetl jsem se o tom v internetových novinách okresu Ta-fang. Nevěděl jsem ale, že v té místnosti není sama. Naproti byla namontovaná prosklená vitrína a tam ležel TEN kus kamene. Dříve jsem o něm slyšel, avšak podle posledních zpráv měl být uložen někde v depozitáři. Ale on byl tady – v muzeu. Šlo o stélu ze třetího století našeho letopočtu, zaznamenávala zásluhy tehdejšího iského náčelníka Tchuo-a-čeho. Byť byla stéla ohlodaná časem, iské znaky působily zřetelně. Toto je důkaz, že zdejší iské písmo existovalo již před více než osmnácti stoletími. Tedy... Údajně. Asi jsem divný, ale byl jsem z tohoto nálezu „byrokratické archeologie“ úplně na větvi.

Tak na větvi, že jsem se skoro zapomněl rozloučit s dobrosrdečnou Miaokou. Nevěděl jsem, jak jí její laskavost oplatit, a tak přišla s nápadem ona. Převlékla se do tradičního oblečení a před sochou Še-siang jsem s ní zapózoval. Nevím jak, ale prý jí to pomůže. Zároveň se zrodil jakýsi evergreen této části výletu – po Iích, kromě soch, stop v podobě artefaktů a úředních vývěsek s fotografiemi, jako by se země slehla. Po návštěvě muzea jsem ještě zamířil o něco výše, do místa „Pacifikačního úřadu provincie Kuej-čou“. Po zaplacení nekřesťanského vstupného jsem zjistil, že je to celé vlastně maketa pro účely natáčení mýdlové opery o Madam Še-siang. Tato telenovela je údajně v celé Číně velmi populární. Má chyba plynoucí z únavy a jakési lhostejnosti způsobené přejedením se mlhou byla částečně vyvážena zajímavou výstavou iské kaligrafie a zjištěním, že názvy zdejšího království Mu-e-ke a Luo-š'-kuej-kuo (Démonpanství klanu Luo) jsou jedno a to samé a nikoliv dvě odlišná království, jak jsem slavně uvedl ve své diplomové práci. První je pouze čínštinou zprzněný iský název téhož. Cestu zpět do mlhou prosáklého hotelového pokoje jsem si proklestil skrze starou ulici Čching-jün, kde tradiční dřevěné domky, tak jako na mnoha jiných místech, ustupovaly betonovým stvůrám rostoucím jako houby po dešti. Na hlavní ulici mě stačil ještě vyděsit pražák. Pražák burských oříšků. Když jsem kolem něj procházel, uvolnil tlak ve svém předpotopním, pumu připomínajícím pražítku, načež jeho a bezprostřední okolí pohltil hustý bílý dým, patřičně doprovázen přehnanými zvukovými efekty. Celá scéna vypadala jako když vybuchne od druhé světové války zapomenutá, někde v kanále zastrčená bomba.

Další dny už nebyly tak úspěšné. Těžko říct, čím to bylo... Patrně počasím. Patrně zdevastovanou tělesnou schránkou a s tím spojenou únavou. Patrně touhou po odpočinku, protože při této více než měsíční cestě po jihozápadě jsem neměl jediný „flákací“ den, pěšky jsem ušel cca 500 km a několikanásobnou vzdálenost jsem strávil v dopravních prostředcích. Jak říkal Indiana Jones: „Nejde o věk, ale o kilometry!“ Druhý den jsem se vydal hledat most, u kterého měla původně stát ta stéla z muzea. Na mapě jsem našel místní název „Ta-tu čchiao“ v jurisdikci obce Ťi-čchang... Jelikož byl název obce homofonní s výrazem „letiště“, řidič se raději třikrát ujistil, že určitě nechci odletět z tohoto podivného místa kamkoliv jinam. Možná jsem měl.

Přes vesnice Ta-sing a Ma-ťia-čaj jsem konečně z dálky zahlédl mocný, byť přehradou zkrocený tok řeky Ta-tu. Most žádný. Navíc jsem prošel okolo místa zvaného „Vražedná strouha“ (Ša-žen-cchao). Proč se všechna místa kam se vydávám musí jmenovat takhle. Nebo třeba „Velká hora“ či „Příkrý útes“. Proč ty popsané šutry nemůžou ležet někde ve škarpě u cesty? Ve Vražedné strouze jsem spatřil v zaschlém asfaltu obtisklé zaťaté ruce, nehty jakoby se chtěly udržet stále ještě měkkého betonového obrubníku. Opodál rostl strom, do jehož kůry lidé vyryli svá přání a vzkazy. Z nich se tak stal živoucí, tvar měnící a všemožně se vyvíjející historický záznam. Z všudypřítomného hnoje vycházelo otravné, neužitečné teplo a vlnící se stužky puchem přesáklé páry. Prostě ladovská zima, den jako mistrův obrázek! I ti panáčci v krajině vypadali podobně...

Když jsem dorazil k „mostu“, zjistil jsem, že tam funguje přívoz. Řeka Ta-tu byla dříve jistě podobně „nezkrotná“ jako Ťin-ša či Yarlung, nicméně v současné době byly její průzračné vody klidné, jemné a uvolněné jako Marek Eben na plovárně. Pod jemně vlnící se hladinou spočívaly základy čehosi, co mohlo být kdysi třeba příštřeškem, popřípadě rovnou domem. Přívoz stál nehybně ukotven na opačném břehu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl pohnout. Jeho kolega byl odstaven o několik metrů výše ve svahu a pomalu reznul. Škunerem se mi brázdit hory moc nechtělo, a tak jsem vypnul motor a vydal se zpět, tentokrát přes místo příhodného názvu - „Louže okrového bláta“ (Chuang-ni-tchang). Později jsem se dočetl, že most byl o kousek níže – u vesnice Sin-ťie. Ale i tak prý dlí na dně této nové přehrady. Škoda. Mně ale spadl kámen ze srdce, že se nemusím do této oblasti vracet.

Výlet do prefekturního sídla Pi-ťie byla ještě větší tragédie. Nejen, že jsme po cestě asi třikrát málem zahynuli (alespoň pocitově) v důsledku umění našeho i okolních řidičů, ale výzkumné středisko iské kultury u Piťieské akademie, které je asi nejaktivnějším iologickým pracovištěm v Číně chrlícím spousty publikací každý rok, bylo opuštěné. „Tohle místo ještě před lety vypadalo jako vesnice, zato teď to konečeně vypadá jako město,“ říkal umaštěný řidič, který připomínal honorárního konzula Srí Lanky v České republice. No... Město. Nevím. Spíše více než milionová koule hnusu. Nechci nikomu křivdit, ale takto jsem to v daném momentě skutečně cítil. Mé pocity tak nemusejí odrážet realitu. Třeba je Pi-ťie skutečně Římem východu, perlou Orientu.

Další den již nebylo na co čekat. Buď a nebo... Bylo třeba se rozhodnout, zda vyrazit k mongolsko-iské obci Feng-šan a tamní pláně střežící Hoře štěkajícího psa (Kou-ťiao-šan) za stélou rodu Cung-ťi, anebo k, pravda, „Velké hoře“ (Ta-šan) přes iskou obec Paj-na. Při pohledu na mapu bylo pozoruhodné, kolik národností je zde namixovaných. Kromě Iů zde byli ještě Miaoové, již zmiňovaní Mongolové a také Pajové. Tendence bez ladu a skladu shromažďovat lidi všech tvarů a barev do etnických vesnic v okrese z velké části obývaném Chany zde byla více než patrná. Nejpalčivějším problémem byl ovšem fakt, že informace k této oblasti jsem nabíral z literatury z počátku devadesátých let. Od té doby prošel územně-správní systém provincie Kuej-čou reformou a v literatuře popisovaná místa se dnes již jmenovala jinak. I nad tímto problémem jsem strávil několik zmatených hodin. Nakonec patrně zdánlivá kvantita zvítězila nad kvalitou a já jsem se v sedm ráno ocitl na vesnickém autobusovém nádraží u bývalé východní brány okresního města Ta-fang.

Auto do Ta-šanu bylo zpola plné. Uvnitř byly v jeho středu postaveny kamna, kolem kterých se všichni hřáli... Holt zvyk je železná košile, z rádia k tomu duněl čínský Katapult. Vše bylo zapnuto kromě topení. Elektrického. Na co také... Všichni třásli nervózně nohama, jako kdyby šili rozsáhlé ornamenty pro týnecký kostel na Břeclavsku. Už dlouho se volá po tom, že v Číně se klade malý důraz na duševní choroby. Prý až třináct procent Číňanů nějakou takovou trpí. To, že všichni pořád drtí nohou virtuální pedály je toho jistě jakýmsi projevem. Nejšílenější je to právě v prostředcích městské veřejné dopravy když někdo takový sedí za vámi.

Vyrazili jsme. Vím, že se opakuji, ale po chvíli jsme dorazili do absolutní mlhy. Kromě mlhy jsem se ocitl i v borovicovém bludišti, jelikož každý místní název začínal morfémem "sung" - borovice. Poblíž místa nazvaného „Borovicový jeřáb“ (Sung-e) měla být stéla v ištině přes Mravenčí řeku (Ma-i-che). „Jó, tady už bylo lidí. To nikdo nikdy neviděl,“ překvapivě bohorovně ucedil jeden z místních. Proč já sem vůbec chodím a nehřeji se někde u ohně?! Poslední štací byla vesnice „Tomelový strom“ (Š'-šu), kde měly být stély tři. Měl jsem hlad. Ukrutný hlad. Až takový, že jsem na prvním cípu vesnice, jímž byl malý obchůdek se smíšeným zbožím, pozřel igelitové nudle. Osm kilometrů nejisté chůze k tomu jistě přispělo měrou nejvyšší.

„Není tu ani jedna, všechny odvlekli,“ řekl starosta, ke kterému jsem se propracoval přes informační kanály několika místních. No nic. Alespoň jsem si mohl prohlédnou jeho zuby patrně pamatující An Lu-šanovo povstání a základovou zeď, která zbyla z ja-menu paní Še-siang. Následně nezbylo než se vydat zase zpět. Lepší než nic. To jsem si až do té chvíle myslel. Netušil jsem však, že cesta do obce Ta-šan bude ještě tak dlouhá a povede přes blátivé příkré cesty a nažloutlý chrup místních. Vážně, pokud by toto místo viděla má sestřenice, jistě by se zhrozila a zaradovala zároveň. Když jsem se ploužil vesnicemi „Borovicová zář“ (Sung-ming) a „Borovicový paprsek“ (Sung-kuang), chtělo se mi vzteky řvát. Ostny borovic byly, mimo jiné, v tom momentě ostřejší a otravnější než osina libovolné velikosti a tvaru zaražená v zadnici. Místo toho jsem pozřel pár oschlých mandarinek, ropné sušenky a šel dál. Po cestě jsem minul malou lidovou buddhistickou svatyni. Hlava těla bůžka, na kterém bylo napsáno tradiční buddhistické modlitební „zaklínadlo a-mi-tchuo-fo“ se tvářila tak, jako by mi chtěla přelomit slezinu vejpůl a svatý kánon načrtnout na záda... Nožem.

Konečně jsem dorazil do Ta-šanu. Po někom, kdo by vypadal jako I, popřípadě mluvil isky ani vidu ani slechu. Tady jsou všichni ještě více sinizovaní, než ti tam dole v Pchu-eru. Nu což... Rychle pryč. Ale... „Veřejná doprava tu není, cesta do 'Dlouhého kamene' (Čchang-š') má snad pětadvacet kilometrů, možná víc,“ říkal místní před bankou, kde všichni stáli frontu na půjčky. Byly tři hodiny odpoledne. Ne, tady nezůstanu. Jdu pěšky. I kdybych měl dojít v jednu ráno... Tu se ke mně úlisně přitočil řidič a chtěl stovku za odvoz. Po chvilce handrkování jsme se dohodli na padesáti. Řidičák asi neměl, zato měl zcela zkažené, žluto-rudo-černé zuby. Ale na rozdíl ode mě alespoň byly jeho vlastní. Při jízdě jsem se k němu tiskl jako k milenci, spíše ale jako k vatovému kokonu. Tak mě napadá, že slova „kokon“ a „kánon“ se mi vždy pletly. Proč, toť otázka. Na tu ale prakticky není třeba odpovídat, jde totiž v podstatě o to samé – hodinky jako holinky.V Čchang-š' mě čekal podobný osud... Za další padesátku jsem se nechal odvézt do městysu Pchu-i, kde jsem strávil noc v podivném restauračním hostinci beze stěn. Zbýval poslední cíl výletu – panství úřadu Ta-tchun, které leželo přes deset kilometrů kdesi v okolních horách.

Ráno jsem vstal brzy a vyrazil. Vše šlo tak nějak podle plánu, dokonce i správce objektu tam nahoře přišel s hodinu a půl trvajícím zpožděním oproti řádné otvírací době. Klíčové ale bylo, že přišel. Jeho zpoždění totiž plynule navazovalo na mou dobu příjezdu. Z Ta-tchunu vedla ještě odbočka kamsi, kde mělo být něco z období Velkého skoku. Na to jsem však už neměl čas ani sílu.

Počasí bylo ten den poprvé za mého pobytu v Kuej-čou nádherné. Sluneční paprsky se prodíraly zajímavou stavbou panství zdejších iských místních vládců rodu Jü. Vše bylo dvojjazyčně – šuejsiskou ištinou a čínsky. Těžko říct, nakolik byla iština správně. Panství bylo postaveno v éře Tao-kuang (1821-1850) iským místním vládcem Jü Siang-im, pokračovatel rodu Jü Ta-fu (pozor, neplést se spisovatelem), který dokonce na počátku 20. století studoval v Japonsku, jej posléze rozšířil. Kromě tohoto bylo v oblasti ještě sedm dalších, která patřila místním dohlížitelům (tchu-mu) podřízeným místnímu vládci. Poněkud morbidním úkazem jsem shledal náhrobek Jü Ta-fua pohozený v síni předků, kromě něhož byly všude i jeho podobizny, jednou z nichž byla i malá busta sedící nad přepůleným kamenem s epitafy. Jeho vzezření severského heavymetalového zpěváka se nedalo utajit. Celkově vím o zdejších místních vládcích o mnoho méně (resp. vůbec nic) než o těch z Liang-šanu. Ten den jsem ale neměl sílu zjistit víc.

Z hor jsem sjel rychlostí vody valící se z protržené přehrady. Dokonce mě i napadlo, že ty vodní metafory již musí nudit. Problémy s dopravou s přícházejícími Svátky jara vyřešilo „černé auto“ (chej-čche) následované stopem, kdy dobrodincem byl manžel jedné z pasažérek – učitelky z Pi-ťie. Tak jsem tedy dorazil do na první pohled nekompaktní jihosečuánské alkoholové metropole Lu-čou. Davy v nádražní budově mi nejprve způsobily lehký infarkt, který se však po zakoupení lístku do Čcheng-tu sám od sebe vstřebal. Byla v tom trocha nostalgie. Má intenzivní, dvaatřicet dní dlouhá cesta po čínském jihozápadě byla u konce. Nechal jsem na ní dalších pět kilo své váhy, které jsem ovšem nahradil nezapomenutelnými zážitky, zkušenostmi a neobvyklími setkáními. Přede mnou ležely další výzvy – Tibetský nový rok, Indonésie a pak jaro v Liang-šanu. Nesmírně zaajímavé, současně však vyčerpávající, složité a vypjaté jaro...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(79765)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.