Arabská krev v čínských žilách

V hustém lijáku frčím po fujianské pobřežní dálnici. Pro tentokrát míjím vypulírovaný, skoro taiwanský Xiamen a mířím o hodinu více na sever, do dnes poměrně nenápadného Quanzhou 泉州. Tohle místo bylo za dynastií Song a Yuan spolu s egyptskou Alexandrií největším přístavem na světě. Bylo to ústí hned několika obchodních tepen, byl to výchozí bod „mořské hedvábné stezky“. Ulice se hemžily lidmi různých ras a náboženských vyznání a mezikontinentální obchod vzkvétal. Dnešní výraz „satén“ pochází z arabského pojmenování tohoto místa (v deníku Marca Pola a v dalších pramenech „Zayton“ a podobně). Při výstupu na hlavní autobusové stanici to rozhodně nevypadá, že by se mělo jednat o nějaké velké centrum obchodu a kulturního života. Dnes je Quanzhou poklidné místo, které ale při bližším ohledání ochotně ukáže zbytek svých historických útrob.

Jelikož sem nejezdí moc západních turistů, tak najít hotel s povolením ubytovávat cizince je docela problém. Místo toho, který je popsán v turistickém průvodci, jsem našel jen oprýskanou ruinu s ocelovou tyčí vraženou mezi madla dveří. „Tady už se asi neubytuješ,“ vysype na mě přes lehce sarkastický úsměv chlápek s nápadně snědou kůží, který stojí opřený o roh baráku a v puse cucá párátko. Budovy v Číně chátrají neuvěřitelně rychle. Asi tak rychle, jak domněle blahodárný čínský rozvoj válcuje stopy dávné minulosti. Proto u sebe vždycky nosím svůj kapesní foťák. Mám nějaký vnitřní pocit, že to málo co dodnes zbylo takřka nedotčené či nevkusně nerekonstruované, tady už za 14 dní nemusí být, a proto je to třeba zdokumentovat.

Vstupní brána této mešity je údajně přesnou kopií jedné takové muslimské svatyně v Damašku.

Kromě mešity město oplývá velkým množstvím chrámů, chrámků a svatyněk taoistů, buddhistů i konfuciánů. Jeden z nejdůležitějších a největších je buddhistický chrám Kaiyuan Si 开元寺, jehož jméno je totožné s tím v Chaozhou. Co se týče celkové atmosféry, je Quanzhou s Chaozhou velmi podobné, jen je jakoby oblečené do jiného kabátu. V okolí tohoto chrámu je spousta spletitých uliček, v jedné z nichž jsem objevil úžasný obchod s knihami. Jakmile se dostanu do takovéto situace, není dobré váhat s odchodem. Nejradši bych si totiž celý obsah tohoto krámku, který vede paní milující četbu, pořídil celý domů. „Skupuji a posléze prodávám vlastně jen knihy, které mě samotnou zajímají, a které jsem většinou přečetla,“ povídá mi s viditelným zaujetím. Vezmu do ruky knížku o víně psanou v rumunštině a hodím na paní vedoucí tázavý pohled. „No tam jsou zase pěkné obrázky,“ rozesměje se. Kupuji si malou knížečku o minnanských dialektech (tlustý slovník jsem s těžkým srdcem zanechal ležet na zaprášené polici) a mizím zpět do pouličního cvrkotu.

Po pár hodinách si všímám, že velké procento místních obyvatel je něčím zvláštní. V jejich tvářích jsou viditelné rysy arabských či perských předků. Když o tom přemýšlím, tak náhle náhodou zakopnu o práh rezidence významného neokonfuciánského myslitele Li Zhiho 李贽 z konce dynastie Ming. Jeho předek o osm generací nazpět jménem Lin Nu 林駑 (Li Zhi se původně též jmenoval Lin, ale pak si své jméno změnil) si vzal perskou dívku, dokonce navštívil i Hormuz a později konvertoval k islámu. Li Zhi měl tedy kapku arabské krve, ačkoliv sám pevně ctil čínské tradice a myšlení. Víra v islám se totiž v jeho rodině neudržela. Kolik obyvatel má podobnou rodovou historii jako Li Zhi, to je otázka, na kterou si netroufám odpovědět, ale podle mého odhadu jich nebude úplně málo.

Jelikož vypravěč mluví „quanzhouštinou“, jedním z mnoha minnanských subdialektů, nerozumím mu ani jediné slovo. Knížku na čtení s sebou nemám a pít čaj sám je nuda, tak se přikývnutím loučím a vycházím zpět ven.

V Číně si nejvíce zábavy užijete se starými lidmi. Mladí, hlavně muži, jsou totiž ve většině případů perverzně zdeformovaní současnou čínskou zkomercializovanou kulturou a po deseti minutách se s nimi nemáte o čem bavit. Počítačové hry už dávno nehrajete, na televizi se nedíváte, sladkou čínskou romantickou hudbu neposloucháte a na osud nevěříte... Se starými lidmi toho naopak napovídáte hodiny, někdy i dny. Vyjeví vám svoje vzpomínky, mají úžasný smysl pro humor, umí se od srdce zasmát a ve většině případů berou všechno s daleko větším nadhledem. Oproti našim důchodcům jsou navíc neuvěřitelně aktivní, čučet doma na televizi jich moc nevydrží. A tak je potkáte v parcích, jak v jedné ruce vedou svého malého vnoučka či vnučku, a v druhé ruce drží klícku s ptákem, kterou při posezení na lavičku pověsí na nejbližší strom. Jinde zase třískají kostkami majiangu či za hlasitého povykování plácají kartama o desku vratkého stolku. V Quanzhou a vlastně ve spoustě míst tady na jihu takových lidí potkáte mraky.

Tohle všechno si do svého rudého notýsku zaznamenávám v době, kdy se tísním ve své malé cimřičce na ostrůvku Gulangyu 鼓浪屿, který dělí od pevniny průliv široký nějakých 300 metrů, a z kterého je krásný výhled na celé panorama města Xiamen. Vzhledem k naprosto nezvukotěsným stěnám slyším, jak majitel tohoto bytu přestavěného na jakýsi rodinný hotel pouští masivní větry v každé z pěti místností, hlasitě se tomu směje a ještě stíhá sám pro sebe komentovat zprávy, které se linou z rádia položeného vedle na stole. Právě se naučil anglické slovo „countryyyyy“ a hlasitě to dává z balkónu najevo všem kolemjdoucím. Já se v pokoji svíjím smíchy a nemůžu přestat, Číňani mě jednou tou svojí podivně spontánní povahou jednou zabijou...

Xiamen, to už je trochu jiná pohádka. Má kouzlo, to ano. Správně shnilé koloniální budovy, které se mísí s nablýskanými mrakodrapy a všechno spojují slizské úzké ulice plné ryb, krabů, želv, úhořů, murén a podobné mořské havěti. Tohle už ale není ta pravá pevninská Čína, chybí tu totiž ta špína, která když se někomu dostane pořádně za nehty, je jí těžké se zbavit...

Diskuse k příspěvku

    V diskusi zatím není ani jeden příspěvek.

Odpověď

*

(37759)

Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.