Potřebuji být v neustálém pohybu, jen tak nacházím svůj klid. Právě teď, už přes dva roky, pendluji mezi dvěma naprosto odlišnými místy - Chladnými horami a Hongkongem. V obou místech přebývají silné příběhy dob nejen minulých, ale především těch současných. Pokud potřebujete průvodce těmito příběhy, můžete začít prozkoumáváním této mé pracovny.

Jižní výspa Chladných hor

V uličce bylo mnoho původních dřevěných domů i nízký podchod s trámovím pod kamenným opevněním. V jedné čajovně ovšem bylo živo, seděly tam desítky postarších až starých lidí, bodrá paní čajovnice mezi nimi neustále rotovala s velkou kovovou konvicí a dolévala horkou vodu do náhodně položených šálků, misek a termosek. Právě probíhalo něco jako rapový „battle“, akorát šlo o tradiční tuej-čchang - zpěvný dialog v antifonním stylu – mezi vybranou dvojicí tvořenou vždy ženou a mužem. Šlo o čistokrevný „freestyle“, kdy první z dvojice zpěvně nahodil repliku a druhý reagoval. Vše probíhalo v místní sečuánštině, tudíž má úroveň porozumění nebyla kdovíjaká. Výbuchy smíchu či sborové uznalé mručení ale naznačovaly, že šlo místy jistě o lascivní, popřípadě velmi formálně promyšlený a vybroušený obsah. Posadil jsem se hned na kraj ke dveřím a za několik vteřin mi na stole přistál čaj – v půllitru a úplně stejným způsobem, jako ve starých dobrých českých vesnických hospodách – bez ptaní. Stál asi pět mao a útratu zatáhl pán ve slušivém obleku a s pečlivě upravenými vlasy. Staří lidé v čajovně byli evidentně rádi, že si mezi ně sedl mladý lao-waj a tato skutečnost je jistě vyhecovala k ještě lepšímu výkonu. Čaj tekl proudem. Muž s dlouhým vousem a nasazenými černými brýlemi, prošívaným tradičním bílým šatem se zdobnými vzory a masivní, hýčkanou dýmkou, dlouze pokuřoval a zvědavě si mě prohlížel. Lidé ochotně pózovali mému objektivu a já jsem jim na oplátku slíbil, že fotky vyvolám a odešlu na adresu čajovny: Siao-siang č.p. 33. Jelikož jsem si nezjistil jméno majitelky, nadepsal jsem později po návratu do Si-čchangu obálku jako „Čcha-kuan te lao-pan“ (tj. „Šéfová čajovny“) a hodil do schránky. Odpověď jsem neobdržel, nicméně ani obálka se nevrátila na adresu odesílatele, jako to v případě nedoručení v Číně bývá. Patrně tedy našla svou adresátku, čipernou paní s věčným úsměvem na tváři, zlatými kruhovými náušnicemi a velkým kusem nefritu na krku. Byla to příjemná hodinka, kterou jsem proseděl ve společnosti těchto lidí. „Jsme v penzi, nemáme co dělat, a tak se takto dennodenně bavíme,“ neustále opakovalo osazenstvo a cpalo mi do dlaní slunečnicová semínka a dolévalo vodu do mé sklenice. Z a do dveří čajovny neustále proudily řetězy lidí a všichni měli neuvěřitelně pozitivní náladu – až jsem si říkal, co že se to tady v Chuej-li vpíjí do podzemních vod.

Podivnosti v ruinách úřadu rodu Feng

Byl jsem vyčerpaný a to asi jistě také sehrálo roli, v určitých chvílích toho večera jsem totiž přestal být pánem své často až příliš bohaté představivosti, která mě provází už od raného dětství. Místo bylo opuštěné, ti, kteří sem chodili pást svá stáda, už byli dávno zpět v údolí, odkud sem nahoru stoupaly vlnité nitky kouře z komínů jejich obydlí. Bylo po osmé hodině večerní, ještě ne úplná tma, kdy jsem se zachumlal do spacáku. Oproti očekávání jsem poměrně rychle upadl do stavu přesně mezi vědomím a spánkem. Po chvíli jsem z dálky uslyšel šelest nohou kmitajících skrze vzrostlou trávu a mlází, sám jsem ale neměl sílu se zvednout. Nemohl jsem se prostě odpoutat od země, ke které jsem byl jako by přikovaný, byl jsem tak paralyzovaný, že jsem se zvedat nechtěl. Byl to asi stav podobný kómatu, kdy je člověk uvězněn ve vlastním těle – vnímá, co se děje a kdo na něj mluví, sám ale není schopen překonat tu jednu vrstvu vědomí, která je nad ním, a do které je třeba se dostat, aby byl schopen ovládat své tělo. Kroky se blížily a já jsem si uvědomil, že v okruhu několika kilometrů patrně není nikdo než já a majitelé končetin nesoucích těla a hlavy těch, pro které jsem zde patrně vetřelcem.

23.06.2015, 10:20 #Wuding  #Yuanmou  #Yunnan  

S bimem k Černé vráně

Poslední úsek nebyl nejlehčí, ač se to na první pohled mohlo zdát. Hxabbu nabral ztrátu, a tak když jsem na něj nahoře čekal, naskytl se mi mimořádný pohled. Pára s mlhou stoupající z hlubin pod převisem se přelévala přes ostrý kraj tohoto světa a doslova prýštila na planinu, kde zpomalovala a tvořila ve vzduchu různorodé levitující obrazce. Asi za čtyřicet minut už jsme byli blízko vrcholu. Bimo si našel vhodné místo pro malý rituál – obětování hoře (ťi-šan). Tu jsme se topili v mlze, která ovšem v pravidelných okamžicích rázem ustoupila a dala nám nahlédnout do hrůzostrašného chřtánu propasti, která se rozkládala jen několik metrů od místa, kde se Hxabbu posadil. Mlha v nepravidelných časových intervalech odhalovala různé části skalisek, vypadalo to jako stínohra za světla. Vyndal všechny své bimovské propriety. Po chvíli recitace zčásti zpaměti a zčásti z textů, uchopil Hxabbu plastovou lahev plnou úřednického chlastu a rozprášil ji do čtyř stran. Byla skoro stále ještě plná. Tak proto ji s sebou táhl... Ne proto, aby mohl po cestě upíjet, ale aby takto symbolicky uctil horu, kde dle legend podobné rituály vykonávali jeho předkové z rodu Jjike.

04.06.2015, 09:46 #Liangshan  #Sečuán  #Čína  

Mocný svrchovaný vládce Shama

Hory jsou tajemné a krásné, zároveň nevýslovně kruté. Když jsem se přes malebnou scenérii, pole, klečový les a trnité království dohrabal na vrchol domnělé Ž'-ťie-wo-čchie, otevřel se mi nádherný výhled na okres Mej-ku a na „Černou vránu“ - planinovitou a útesovitou horu vysokou 3724 metrů, které Číňané říkají Lung-tchou-šan, tedy „Dračí hlava“. Kolonizace místních názvů tedy přesahuje i do významové roviny. Nejenže místní názvy po přechodu do čínštiny ztrácejí na významu a je zkomolena jejich fonetická složka, některé z nich, jako např. tato hora, se jmenují kýčovitě – přesně tak, aby odpovídaly požadavkům většinového vkusu. Černá vrána poutala pozornost i dobrodruhů z posledních sta a více let. Tehdy byla viditelná i z nesmírných dálav. Jen Mo'm Apu ví, proč tomu tak dnes již není. Tam někde je také Jjijuo buly, kam jsem zavítal na podzim a kde stávala věž ukrývající texty velkého bima Asy Lazziho. Stál jsem tam a kochal se, zatímco světlo vláčnělo a počasí začalo štípat na odkryté kůži... Bylo na čase se utábořit. Celou tu dobu jsem šel poslepu, následoval jsem jednu z mnoha do šíře rozbíhajících se cest a pěšin. Cestou mě doprovázel čerstvý vzduch chutnající jako vychlazená perlivá minerálka, ostré světlo a příjemná samota.

04.06.2015, 09:42 #Ganduoluogu  #Qiemo  #Yiové (a Nuosuové)  

Místo skonu Asy Lazziho

Cestou jsme potkali ženu, která tvrdila, že Asy Lazzi tady skutečně žil a jeho hrob je někde tam v horách. Také tvrdila, že jeho ve zlatě vyvedený rituální toulec vytu je tam někde taky. Celé to zapadlo do celkového nádechu legend a povídaček o slavném předkovi všech těch kouzelníků a intelektuálů, kteří ve svých prošoupaných keckách brázdí zdejší hory a působí jako infuze antibiotik pro chřadnoucí iský svět... „Tam někde“, „možná“ a „pravděpodobně“ byla slova, která místní po cestě nejčastěji vypouštěli ze svých úst. Vyprávění občas přehlušil pták s chocholkou, kterému místní říkají avuma...

04.06.2015, 09:32 #Bimo a suni  #Čína  #Meigu  

Vyprovázení duše

Rituál vyprovázení duše v okrese Mej-ku. Velmi vzácná možnost vidět bimoského učně zvaného "bisse" Ahe Labua, kterak se učí od svého strýce - mistra. Jeho recitace následují se zpožděním několik desetin vteřiny po přednesu staršího bima. Nahrávka není příliš kvalitní, je pořízena mobilním telefonem.

04.06.2015, 09:30 #Bimo a suni  #Liangshan  #Hory  

Nimu Cobi

Bylo téměř šest hodin odpoledne, nebe potemnělo a začalo mrholit. Za výkřiků „pinďour přichází“ jsme vystoupali část údolí, po jehož pravé straně byly skalní pukliny. Vzpomněl jsem si na honorárního konzula jednoho ostrovního státu Josefa P. a napadlo mě, že přesně toto by byl jeho šálek čaje. „Toto je hřbitov duší našeho klanu Jjike... Již několik set let,“ poučil mě jeden z mužů. Druhý neustále zapaloval petardy, které měly odehnat vše zlé z naší cesty. Když jsme přišli k příslušné puklině, starý bimo se do příkrého drolivého svahu vyšvihl jako kamzík. Když jsem se za ním horkotěžko vydrápal, pomalu se připravoval umístit duše do místa jejich věčného odpočinku. Odmotal bílou látku a pootevřel wobu. Za neustálého recitování zapálil vepřový ocásek a celou puklinu i wobu jím několikrát obkroužil, poté jej uložil dovnitř. Nakonec duším přidal několik vařených vajec. Z průrvy jej musel symbolicky vytáhnout jeden z přítomných. Vytáhl jej za chomáč vlasů na temeni hlavy – místa, kterého se jinak nikdo nesmí dotýkat. „Byl na chvíli v jiném světě, takto jsme ho vtáhli zpět sem,“ vysvětlil mi petardista. A to byl v podstatě konec... Pod převisem jsme ještě museli sníst jedno vařené vejce a vypít hlt levné pálenky – abychom měli dost sil na cestu zpět...

04.06.2015, 09:29 #Stopy dávnověku  #Yiové (a Nuosuové)  #Sečuán  

Potomci Čingischána z Chladných hor

Místo oplývalo historií. Nejen obrazně, ale i fakticky. Všude bylo obrovské množství pamětníků minulosti – kamenných stél všeho druhu, na kterých byly v klasické čínštině záznamy o zdejších událostech. Toto platilo především o staré nemocnici, ze které je teď dům jednoho z místních. K mému zděšení však místní tyto stély použili jako stavební kameny. Náhrobky jsou tedy prahy u vchodových dveří, po kterých dennodenně šlapou majitelé a jejich hosté. Schody k horní části nemocnice jsou všechny vydlážděny ze stél, které oplývají nádhernými dekory a patří tak spíše do muzea. Vedle současné nemocnice byla ulička plná plevelu a harampádí. A-fu-kchang se sehnul, odstranil zrezlé kabely a své mohutné paže ponořil do kopřiv. Následně vytáhl první polovinu přeražené kamenné stély, vzápětí následovala i druhá. „Tohle je šutr, na kterém je stručně popsána historie tohoto místa,“ řekl a otřel si pot z čela. Taková cennost... A ležela vedle zrezlého motoru traktoru a odpadků. A-fu-kchang ji následně okartáčoval a dal tak vyniknout nepříliš čitelným znakům... Celé dění se zájmem pozoroval chumel dětí – studentů zdejší základní školy. Na jejím dvoře bylo do země zabetonováno několik kamenných bubnů. „Tchu-s'ho sídlo bylo nejprve v oblasti školy. Ve čtyřicátých letech tudy procházela armáda jünnanského generála, tzv. tien-ťün . Po místních chtěli jen proviant. V důsledku jakéhosi nedorozumění však vypukla roztržka, kterou místní vládce Pa prohrál a byl nucen prchnout do hor. Armáda jeho původní místo spálila, nový ja-men si pak postavil o něco výše.“ Tak proto je tak zachovalý...

04.04.2015, 12:26 #Yousuo  #Čína  #Stopy dávnověku  

An-žen: Čínský turismus okolo Svátků jara

Mé až nerozumně iracionálně romantické duši přijde smutné, že v podstatě existuje jen málo kompromisů mezi totální „přerozvinutostí“ míst typu An-žen či Li-ťiang a chátrajícím, každou chvíli zkázou hrozícím místem typu Niou-fo a okolí, kde na opravu starých staveb už je pozdě a nezbývá než je strhnout (a případně postavit znova z betonu). Jakýsi záblesk naděje pokroku jsem registroval toto jaro v mém nejoblíbenějším „pravém“ ku-čenu v Číně – sičchangské staré čtvrti, kde místní úřady opravili vozovku, kanalizaci a elektrické rozvody, původní zástavbu nechali netknutou. Otázkou však zůstává, zda zdejší plánovaná sanace tímto skončí, nebo se vše přelije do liťiangovitého, popřípadě anženovitého marasmu. Si-čchang i po šesti letech od mé návštěvy – v době překotného ekonomického rozvoje – zůstává místem s pestrobarevnou a mnoha záhyby ozdobenou duší. Kombinuje bohatou a krásnou chanskou historii s tou iskou. Při pobytu v Si-čchangu jsem si uvědomil, že kdybych tu měl "objevovat" jen iskou kulturu, nebylo by to úplně ono... Iská je tak zajímavá i díky té konfrontační, tzv. „nepřátelské“ a „invazivní“ chanské. Možná právě toto je ta ingredience, která zdejší síly drží dodnes v rovnováze. Vydrží tato křehká symbióza mezi Chany a Ii, mezi starým a moderním, mezi překotným rozvojem a rozumem i nadále? To je těžká otázka, na kterou se nedá odpovědět. Jistě se odvíjí i od individualit, které mají právo o těchto věcech rozhodovat. Chce se mi ale věřit, že časem, až všechna ta vášeň z vidiny dohnání západu trošku uvadne a otupí, tak tu bude prostor pro sebereflexi.

14.03.2015, 05:47 #Sečuán  #Anren  #Tibetský buddhismus  

Khamské pláně

Poslední zjištění bylo, že jak jsem čím dál tím více na své vlastní periferii – tj. zajímám se o iskou kulturu – už mě ostatní kultury nechávají o poznání chladnější než dříve, popřípadě mě dokonce unavují. Tibetská kultura je už na první pohled mnohem sofistikovanější než ta iská. Představa, že bych do ní měl pronikat „od začátku“ působí na vnitřní straně mé lebky podobně, jako statická elektřina na kůži. A tak bylo obecně příjemné nechat se vézt a vést Adélou, která má tento kraj proježděný jako málokdo z mých známých. Několik dní na ostrém (vz)duchu a slunci mi prospělo, avšak zanechalo spolu s předchozími měsíci i jisté šrámy, které pak bylo nutno napravit pobytem za rovníkem...

26.02.2015, 12:35 #Čína  #Kangding  #Sečuán  

Démonpanství klanu Luo

Kuejčouská mlha, to je jako plavat miniaturními levitujícími kapkami vody. Když se vám mlha dostane do kalhot, už vás nezachrání vůbec nic. V pokoji sice byla elektrická dečka, ale páru od pusy při každém výdechu rozpustit nedokázala. Chvílemi jsem se bál, aby v té létající vodě nezačala probíjet. Dobrá polovina města chodila ležérně ve vatovaných pyžamech a dávali tak najevo, že při vstupu do únorové Kuej-čou se snad ani nevyplatí se převlékat... Což o to, kraj je to hezký a děvčata jsou tu ztepilá... Nicméně brzy jsem zjistil, že v Ta-fangu je neradno chodit ven po ránu, popřípadě snídat přímo na ulici. V této mlze a vlhkosti totiž po ulicích házejí kemry i ty nejhezčí holky. Jazykem umně roztočí žlutozelenou viskózní kuličku, která poté z úst vyletí jako kulka a přilepí se na nejbližší přilnavý povrch. Teflonem zdejší domy obloženy opravdu nejsou...

08.02.2015, 17:57 #Yiové (a Nuosuové)  #Guizhou  #Bijie  

Rudý útes Cchuanů

Ach kolik se na takové skále dá najít v podobných obrazcích inspirace... Představivost hrála na plné pecky. Část textu nejvíce vlevo připomínala čínštinu a asi jí i byla, směrem do prava však celá rytina nabývala na abstraktnosti. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že ten kdo toto vytvořil, musel v procesu halucinovat. Anebo byl prostě jen špatným žákem svého chanského učitele. Obrazce místy připomínaly písmo „barbarské“ dynastie Si-sia, která vládla severozápadní Číně od 11. do 13. století - tzv. si-sia-wen. Kruhy, čtverce a obdélníky... Podivně pokroucené linky. Některé připomínaly čínské znaky (např. „si“ - západ), jiné naopak zase byly naprosto evidentně schematickými piktogramy lidských postav, zvířat a jejich p(r)acek, duchů apod. Některé z nich byly vyplněny blednoucí červenou barvou, okolí jiných zase zářila barva černá, aby rytiny více vynikly. Rytba byla hluboká a až neuvěřitelně hladká, tahy rydlem byly uvnitř jednotlivých „tahů“ stále hladce znatelné, na pohmat jemné.

05.02.2015, 15:32 #Stopy dávnověku  #Yiové (a Nuosuové)  #Guizhou  

Pestré vzory Rudé řeky

Druhý den ráno se u brány vesnického úřadu vynořil mrtvý pes. Místní jej právě zbavovali chlupů a odřezávali mu spodní čelist. „A to se také jí?“ zeptal jsem se při pohledu na chlápka, kterak nožem čistí psí packu. „Ano, je to výtečné,“ dostalo se mi odpovědi od mladého starosty, který právě vysával cigaretu za bublání bambusové vodní dýmky. Byl to moc milý a příjemný chlapík. Jen jedna věc mi nedocházela. Proč, když jsou všichni ve vesnici tak chudí, mají tito lidé mezi tou vší špínou jablkové telefony a terénní auta evropských a japonských značek. Je evidentně velký rozdíl mezi přebýváním pod vlajkou s pěti hvězdami a dlení „v podhradí“ ja-menu. Místní nesnídají. Při brzkém obědě jsem misky s psím masem nechal ležet ladem. Místní soudruzi se nacpali k prasknutí, zapili to třemi deckami tvrdého alkoholu a odebrali se na schůzi. Takhle to tu holt chodí, nemohl jsem mít nikomu nic za zlé... Tím spíše, když mě jeden z místních později vyzvedl na cestě a přes krátkou zastávku v Chuej-jüanu, vesnici nad terasovitými poli, dovezl zpět do Ťien-šuej.

Čajová stezka

Rozhodl jsem se vydat dále po cestě - směrem do zelené střapaté hlavy zdejší nevysoké hory. Cesta zpočátku vypadala celkem schůdně, ale po čase ubývala na zřetelnosti. Shluky bambusových kmenů vydávaly ve větru zvuk podobný africkým perkusím. Papírové pláty opadané z jejich kmenů mi křupaly pod nohama. V ten moment mě napadlo, že v každém místě na světě bezpochyby existuje zvuk, který je návštěvníkovi nezámý. V prvním momentě mě dutý a melodický zvuk o sebe se třících bambusových kmenů rozhodil natolik, že jsem překvapením málem spadl do stráně. Šlahouny spuštěně odkudsi shora mi neustále sundávaly čepici z hlavy – jako by naznačovaly, že nemám dost pokory. Ztrouchnivělé kmeny tu a tam cestu přehradily. Ta pokračovala po svazích stržených deštěm, jakožto i zdánlivě otevřenými prostory jakýchsi mýtin. Ty však byly z horní části zastřešeny neprostupnou změtí větví a listí, mezi nimiž si jen s obtížemi dral cestu sluneční svit. Celé toto dobrodružství, během kterého mou hladem zmámenou myslí probíhaly obrazy a stíny četných karavan a srdcem chvělo utrpení podkoních a pachtýřů, trvalo ještě asi čtyři kilometry. Po cestě jsem narazil na hadí hnízdo se všemi jeho obyvateli. „Kolik lidí asi na této cestě hadi uštkli?“ proběhlo mi v pikosekundě hlavou těsně před tím, než se mi leknutím stáhy hýždě takovým způsobem, že i kdybych se chtěl podělat strachy, nešlo by to. Zá pár set metrů se cesta rozplynula v houští. Pokoušel jsem se ještě několik metrů prorazit, i bez mačety... Uvízl jsem však v tenatech ostnatých šlahounů. Tato zelená chobotnice se svými drápy zachytila snad za všechno oblečení, které jsem měl na sobě. Frustrován, hlubokým hlasem jsem několikrát vyvolal kosočtvercovitý piktogram. Bezprostředně poté následovala magická formulka v podobě vulgárního označení povolání osoby ženského pohlaví, která pomocí deschematizovaného tohoto piktogramu vydělává na své živobytí. Jsem si téměř jist, že v téměř dvoutisícileté historii této cesty jsem byl dozajista první, kdo tak učinil ve své rodné mateřštině právě na tomto úseku čcha-ma ku-tao. Tento těžce vydřený primát už mi nikdo nevezme.

31.01.2015, 09:05 #Kongqueping  #Mohei  #Ning'er  

Ztracení příbuzní

Mezitím venku padla noc a nebe zaplavila jednotlivá souhvězdí, zatímco nás hřála galaxie řežavých uhlíků v kyblíku na zemi. Spolu s barevně oděnou babičkou, jejíž otravný hlas zněl do noci ještě za třetí hlídky, jsme se dívali na obří plasmové televizi na nějaký čínský seriál, kde lidem nezdravě bílé pleti po bradě neustále tekla nepřirozeně světle červená krev. Nad domem visel Orionův pás, a tak bylo třeba jít na kutě a v bádání pokračovat až druhý den. Před usnutím jsem si uvědomil, jak daleko jsem se to vlastně dostal. Divný běloch jezdí po čínském jihozápadě a místním vysvětluje lingvistické a kulturní rozdíly mezi jednotlivými kmeny a větvemi jejich vlastní národnosti. Většina zdejších v Chladných horách nikdy nebyla. A většina těch liangšanských nebyla a asi ani nebude zde. „Chtěla bych také navštívit ostatní Ie,“ psala mi na WeChatu P., liangšanská Ika z Itálie... Opět mě popadla světlá chvilka, ve které jsem uzřel v nebývalé čistotě, jak je můj život posledních několika let, především pak měsíců, neobyčejně a úžasně šílený...

28.01.2015, 14:59 #Hujie  #Yiové (a Nuosuové)  #Midu  
Copyright Jan Karlach 2001 - 2017. Vytvořeno na základě šablony Obscura, jejímž designérem je elemis. Všechna práva vyhrazena.